Jak Tomáš Bican objevil šikmou věž v Praze

Kus svého dětství jsem strávila v Libni. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let měla ještě pohasínající šmrnc hrabalovsko-boudníkovské periférie se vším, co k tomu patří: otlučené fasády domů, které pamatovaly lepší časy, pověstný palác Svět, tehdy ovšem ještě jen lehce zchátralý a v provozu, plynojem „koule“, železniční dráhu mezi domy s přejezdem a šraňkami, trh před synagogou. Atmosféra, která uvízne v paměti po celý život, tím spíš, že ji vstřebává bujná fantazie človíčka, zvícího ne více než pět let.

Pohled na fotografie Tomáše Bicana mi tyto vjemy okamžitě připomněl tak jasně, jako by to bylo včera. Možná i proto, že některé byly v Libni pořízeny. Jenže o třicet let později. A pokud je mi známo, Libeň 21. století už ze své předměstské poetiky hodně ztratila, což se ovšem dá říci i o jiných pražských čtvrtích, kterým se kdysi s despektem říkávalo periférie. Vnucuje se tedy otázka, jak mohl mladý fotograf (*1973) zaznamenat něco, co už dávno neexistuje? Odpověď přece ale známe: je to imaginace, fantazie, schopnost vidět víc, ostřeji a hlouběji než ostatní, nadání vnímat situace a scenérie nezávisle na tom, jaké jsou ve skutečnosti. Výše popsané však není nic jiného než rozdíl mezi masou běžných lidí a tvůrčím umělcem.

Ne nadarmo tíhne Tomáš Bican k abstrakci. Ta mu dává největší prostor k rozvíjení jeho fantastických vizí přímo uprostřed špinavé pražské ulice, kde zrovna cítíme mlhu čpící kouřem. Pro běžného chodce nic příjemného, ale umělec vidí něco jiného: mřížoví elektrického vedení, za nímž je uvězněna vznešená báň Mánesa. Přeškrtaný Tančící dům, který v oparu vypadá jako svůj vlastní odraz na vodní hladině. Zasmušilé kamenné děvče, stojící na vysokém soklu proti hrozivé hradbě tovární budovy. Planoucí oči monstra, které se náhle zjevilo v mlze a řítí se nakloněné do zatáčky. Kdo tušil, že je i v Praze šikmá věž, a to pořádně? Ale také pohled na železniční most od zdobeného zábradlí, který mohl být klidně pořízen někdy kolem roku 1900? Je zřejmé, že se autor kdysi zhlédnul ve „starých mistrech“. Ty studoval v době civilní služby, kterou strávil ve fotografickém archivu Uměleckoprůmyslového muzea. Pro fotografa jeho založení byla taková škola požehnáním. Bez snahy pouze otrocky kopírovat jejich styly, si od každého vybral to, co mu pomáhalo se rozvíjet. Podle výsledků tento vývoj stále trvá, i když se Bican mezitím stal hotovým fotografem. Klasické pražské veduty mu přestaly stačit, možná právě proto, že byly příliš učesané, a autor začal hledat fotografické štěstí v méně malebných čtvrtích. A tady našel především sebe a svůj styl.

Těší mě, že se nesnaží být originální za každou cenu. Z jeho fotografií stále vane okouzlení Sudkem, českou avantgardou, dokonce i piktorialismem a bůhvíčím ještě. Ale pokaždé cítíme, že to je Tomáši Bicanovi prostředkem vyjádření, a nikoli cílem. Odchován „krásnou“ fotografií, nemůže ani uvažovat jinak. Tím více však vynikne, CO autor fotografuje. A právě klasickými postupy, jimiž dává tvar své představě, dokáže převést mnohé tuctové, všední či ne dvakrát estetické objekty do úplně jiné kategorie – na roveň tomu, co je pozoruhodné a krásné. Je to málo?

Tomáš Bican právě vystavuje ve dvou galeriích. V kamenné Špálovce je zastoupen několika pracemi z cyklu Pražský chodec na výstavě panoramatických fotografií PAN HORAMA 2004. V tomto autorském kroužku ho poznal fotograf a ředitel World Webphoto Gallery Jiří Heller, a nabídl mu uspořádat expozici v této virtuální výstavní síni. Kolekci, nazvanou jednoduše Město, tvoří 31 černobílých snímků, v naprosté převaze exteriérových. Najdeme zde sice i dvě „zátiší“, ale ta se svou myšlenkou nebezpečně přibližují nenáročným kvaziretrosnímkům na pohlednice pro milovníky starosvětské pohody. Dokonce, i když získaly 1. místo na soutěži Praha fotografická. O autorovi totiž mnohem více vypovídají obrazy městské krajiny, v nichž s úspěchem v různém poměru kombinuje výtvarný a reportážní styl.

Jak Tomáš Bican dosahuje zvláštního účinku svých záběrů? Především používá vysoce citlivý film (až 3200 ISO). Typické autorovy fotografie tudíž jsou založeny na kontrastu hodně tmavého objektu, prakticky jen siluety, a ostrého protisvětla. To jim dodává aroma syrovosti a chladu, k čemuž přispívají i počasí a období dne, která si Bican pro svou práci s oblibou volí, a jež právě nehýří ideálními světelnými podmínkami. Na druhé straně (nebo právě proto) miluje stíny; ve zmíněném souboru Pražský chodec má stín člověka či architektonického prvku ústřední roli. Rád si pohrává s perspektivou a úhlem pohledu, a kdesi v jádru jeho bytosti je zřejmě zakódováno i střízlivě technické uvažování. Pak místo nábřeží v ranním oparu převáží zájem o geometrické tvary, složené z trubek, různě navazující a vedle sebe kladené plochy, pravidelné úhly zábradlí nebo detaily komínů. Detaily jsou pro Bicana ostatně stále důležitější, mění se však žánr: v lednu chystá výstavu černobílých detailů rostlinných částí. Městské a industriální krajině však evidentně zůstává věrný.

Last but not least je dlužno říci, že práce Tomáše Bicana byly již několikrát významně oceněny, naposledy letos: ve fotografickém klání Czech Press Photo získal 3. cenu za sérii panoramatických fotografií z Ulánbátaru. V době, kdy čtete tuto recenzi už nejspíš budou k vidění na výstavě vítězných prací na Staroměstské radnici

Tomáš Bican: MĚSTO, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, v hlavním sále do 3. 12., pak ve stálé expozici)

Známka: 2.93 (2130)
 Způsob hodnocení: 1 - výtečné, 3 - dobré, 5 - vysloveně špatné