Jiří Všetečka: Kolik filosofie se vejde do jednoho záblesku - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

25. března 2008, 00.00 | Tato věta, kterou kdosi napsal do návštěvní knihy nedávno zahájené výstavy Pražský chodec na Pražském hradě, zcela vystihuje charakter fotografií vystavujícího autora. Ať už Jiří Všetečka (*1937) snímá milovanou Prahu nebo obyčejné lidi, vždy je v jeho pojetí kromě působivé výtvarné krásy a originální imaginace přítomen i pohled filosofa, jenž s nadhledem chápe propojení zdánlivých protikladů: minulosti a budoucnosti, věčnosti i pomíjivosti, ale třeba i exaktnosti a poezie. Jiří Všetečka bude hostem Večera s fotografem tuto středu.

Ještě za totality jste vydal fotografickou publikaci Všenáprava obrazem, která vznikla podle díla Jana Ámose Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských. Zajímalo by mě, jak fotograf získá vztah k pedagogicko-filosofické tématice? Jinými slovy, je Komenský blízký vašemu srdci? A pokud ano, proč? Ještě předtím jsem se zabýval Komenského knihou Labyrint světa a ráj srdce, která mě taky velice zaujala. Kniha s mými fotografiemi na toto téma vyšla v roce 1972 v zahraničí, protože tady vyjít nemohla. Měl jsem dokonce určité problémy, protože v ní byly třeba fotografie z pohřbu Jana Palacha nebo z 21. srpna 1968. Kniha vyšla v Německu, v Bochumi, a korekturu mi tehdy dělal profesor Jan Patočka. Protože je Labyrint světa a ráj srdce nádherná kniha, začal jsem Komenského studovat víc a dostal jsem se až k Obecné poradě o nápravě věcí lidských. Moje Všenáprava obrazem pak vyšla v roce 1987. Připravoval jsem ji sedm nebo osm let.

Tentokrát už žádné problémy s vydáním nebyly? Když jsem přišel někam do nakladatelství, většinou mi řekli: ‚To je nádhera, to vydáme.‘ Když si ale přečetli text, tak mi knihu po velmi krátké době, většinou do měsíce vrátili, že to vydat nemohou. Nakonec jsem našel nakladatelství dopravy a spojů, které vydávalo učebnice a bylo ochotné do toho jít. Musel jsem ale sehnat komeniologické posudky.Vedle doktorky Popelové-Otáhalové jsem díky svému známému Jaroslavu Matějkovi, který učil marxismus-leninismus, dostal oficiální posudek od Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ, že je vše v pořádku. A to mi otevřelo cestu. Nevím, snad tu knížku ani pořádně nepřečetli, protože se jedná o nadčasový text, který je dodneška platný.

Opravdu? Čím může být téměř čtyři sta let starý text aktuální? To byste se divila! Obecná porada o všenápravě věcí lidských totiž pojednává hlavně o dorozumění mezi národy. Je to tedy určitá analogie dnešní Evropy jako sněmu, kde se mají sejít zástupci všech národů, národností a kontinentů. Na tomto sněmu se má rozhodovat a přesvědčovat a skončit s válkami po celém světě, což v době Komenského, za třicetileté války bylo velice aktuální. Jasné poselství knihy je, že by měl být nastolen rozum a dorozumění mezi národy a náboženstvími. Je to nádherný text. Komenského Porada samozřejmě není knížka na čtení, ale na studování. Musel jsem ji velice pečlivě prostudovat a vybrat základní myšlenky. Mimochodem, koncert pro kytaru, lidský hlas a orffovský instrumentář Vivat Comenius autorů Alfréda Strejčka a Štěpána Raka vycházel právě z této knížky.

Zdá se, že Všenáprava obrazem patří ve vaší tvorbě k tomu, na čem si zvlášť zakládáte... Ano, vedle Pražského chodce je to moje druhá stěžejní knížka. Rád bych se k této tématice nyní, po sedmdesátce, ještě vrátil a doplnil ji o různé typy lidí, různé situace, které jsem nafotografoval při svých cestách po Asii, Americe a Evropě a jsou neopakovatelné. Snad se to ještě podaří.

Co bylo impulsem k tomu, že jste začal koncipovat fotografické publikace podle textů knih? Vždycky jsem si přál, aby se člověk mohl podívat na fotografii, zamyslet se, vedle toho si přečíst text a dát to dohromady. Spojením těch dvou komponent, to jest textu a fotografie, můžete dostat třetí význam. A to je právě na tom to zajímavé. Tak vznikla například i knížka Pražský chodec s textem Vítězslava Nezvala. Tato nádherná Nezvalova próza vyšla na přelomu let 1938 a 1939 v poměrně malém nákladu. Je to zamyšlení nad Prahou, nad jejím kouzlem a atmosférou. Z ní jsem vybral citáty, které jsem pak uvedl do souvislostí s fotografiemi. Knížka mých fotografií s Nezvalovými texty vyšla roku 1978 v ČTK Pressfoto.

Mě fascinuje skutečnost, že máte technické vzdělání, dodnes působíte na ČVUT, ale zároveň vám nejsou cizí ani humanitní vědy. Jaká byla vaše cesta od techniky k fotografii? Původně jsem studoval strojařinu, ale jenom z jednoho důvodu, který může být pro někoho zvráceností (smích): bavila mě matematika, fyzika a deskriptiva. S fotografováním jsem začal až ke konci studia na strojní fakultě. Fotografoval jsem hodně a tento druh činnosti u mě začal převládat. Začal jsem publikovat, vystavovat, dokonce jsem chtěl studovat i FAMU. To ale tenkrát nebylo možné. Shodou okolností jsem tam ale po deseti letech, v roce 1969, začal působit jako pedagog na katedře fotografie. Učil jsem tam dokumentární fotografii a audiovizuální prostředky ve výuce.

Existuje u vás nějaké propojení fotografie s technikou? Po vysoké škole jsem zůstal na technice, a protože se vědělo o mém vztahu k vizuálnímu umění, dostal jsem pověření, abych se zabýval modernizací výuky. Takže fotografování s technikou jsem začal spojovat kolem roku 1962, 1963, kdy se začínalo s diaprojekcí, s psacími projektory, začala se používat televize, kontrolní otázky a podobně. Spolu s odborným poradcem jsem připravoval výukové programy pro studenty. Spojil jsem tu vlastně tři profese: původem technik, zadruhé pedagog, protože programy musely mít určitou pedagogickou kvalitu, a zároveň jsem se musel pracně doučovat a studovat režii a kameru. Nakonec jsem vedle matematiky a deskriptivy začal dělat i programy pro stavaře a architekty. Někdy jsem měl kameramana, jindy jsem si to točil sám. Jeden můj program byl třeba o Karlově mostě.

Několik vašich výukových programů bylo v devadesátých letech i oceněno. Ano, například Světlo a stíny, to je program pro deskriptivu stavařů. Každý architekt i každý stavař se musí naučit vytvořit plochu jako třeba výklenek nebo oblouk. Buď se to dělá tak, že se to nakreslí a zkonstruuje. Anebo architekt vezme tužku a papír a namaluje si to – není to plocha, ale prostor. Tohle všechno se dá nádherně vytvořit kamerou.

Jak vytvoříte prostor kamerou? Postavíte fotoaparát a během pěti nebo šesti hodin, jak postupuje slunce, se vytvoří stín. Z čisté plochy se de facto udělá prohlubeň. Je to velice náročné a potom se to musí technicky zrychlit. Moc mě to lákalo a zajímalo.

Pro své videoprogramy, ale i publikace jste musel nastudovat spoustu podkladů... To ano. Třeba Královská cesta: tu jsem znal naprosto dokonale. A dozvěděl jsem se zajímavé věci. Třeba publicista Vladimír Kovářík, který kdysi dělal s historikem umění V.V.Štechem pořady pro rozhlas, mě upozornil: ´Podívej se, na Mostecké věži, jsou některé sochy, které mají trošku lascivní motivy, a nikde to nebylo publikováno.´ Třeba gotický voják, který sahá jeptišce pod sukni. Nebo čerti na Karlově mostě. Když se začnete dívat na Prahu trošku jinak než jenom ve výši očí, vidíte nádherné pohledy a zajímavé věci.

Do návštěvní knihy vaší výstavy kdosi napsal: ‚Kolik filosofie se vejde do jednoho záblesku...‘ A já navazuji: je evidentní, že ani filosofie vás v životě nenechala chladným. Ano, filosofie mě zajímala vždycky. Třeba jsem dělal knížku o Josefu Čapkovi. Josef Čapek byl vždycky znám jen jako „bratr Karla Čapka“. Myslím si ale, že vůdčí osobností u Čapků byl Josef, který byl filosof. O tom svědčí třeba povídka Lélio, jejíž obsah je velice zajímavý. Josefovo pero ale nebylo tak lehké, jako měl Karel Čapek. Z jeho textů vznikla jako faksimile knížka Psáno do mraků, v níž jsou jeho nádherné kresby, doplněné mými fotografiemi. Jak jsem už řekl, takové komplexní zpracování nějaké tématiky je pro mě strašně lákavé.

Ale přece jen nejvíc jste se proslavil svými fotografiemi Prahy. Řekla bych, že toto město už musíte detailně znát. Ano. Každé město je krásné, ale Praha má jednu výhodu: je tam kaňon Vltavy, takže se na ni můžeme dívat seshora. Když chci fotografovat Prahu, musím přesně vědět, kdy mám kam jít. Chci-li udělat východ nebo západ slunce, musím vědět, jestli tam mám jít na podzim, v létě, v mlze... Já mám rád takové ty trošku zasněné fotografie, které ukazují Prahu jako krásné město... Zvláštní osvětlení se podle mého názoru dá dělat jen na klasickou fotografii.

Jaké máte technické vybavení? Dlouhou dobu jsem pracoval s Pentaxem Asahi Spotmatikem s objektivy Takumar, které byly vynikající. Nikdy jsem neměl fotoaparát s automatikou, vždycky jenom s perfektní závěrkou, kvalitním objektivem s clonou, maximálně s nějakým vnitřním měřením. Také jsem pracoval s Praktisixem a teď mám Nikon FM3 a Hasselblad s objektivy: širokoúhlou padesátku, stodvacítku, dále třistapadesátku a pětistovku. A telekonvektor. Znamená to dvacet kilo na zádech a patnáctikilový stativ. Dost často používám dlouhé ohnisko, protože mě to láká.

S digitálním přístrojem nepracujete? Neměl jsem, nemám a nebudu mít digitální fotoaparát! Protože ten je sice dokonalý pro fotografii, naprostá špička, ale na druhé straně právě velké světelné přechody nedotáhne. Vím, že na počítači se dá dělat všechno možné, ale přesto to není ono. Existuje spousta věcí, které je potom potřeba doretušovávat. Mám naprosto dokonalého retušéra, pana Roubíčka, kterému teď bylo osmdesát a dělal ještě u Neubertů na hlubotisku. Kdysi dávno dělal knížku Karla Plicky, kde se třeba bouřkové mraky na velké formáty dodělávaly vatičkou. Je to snad poslední naprosto dokonalý retušér.

Máte dojem, že klasická fotografie přežije? Digitální fotoaparáty jsou dokonalé pro novináře. Zároveň se ale zjistilo, že fotografie, vypálené na cédéčko, je po pěti až deseti letech nutné vypálit znova, jinak se ztratí informace. Byl jsem při fotografování basketbalu, kde fotografové měli pět nebo šest nejdražších aparátů, které u nás stojí skoro milión. A když mě viděli, říkali: ‚Ó, profi klasika.‘ Oni mohou sice dělat všechno možné, ale ve výsledku mají v příslušném rozlišení fotografii zhruba tak 40x60, 60x90. Když já chci udělat z kinofilmu 1,20 x 1,70 m, aby to bylo ostré, znamená to mít negativ. Mám negativy staré čtyřicet, padesát let, a jsou naprosto dokonalé, nemusí se s nimi nic dělat. Říkalo se, že televize převálcuje film a divadlo a nestalo se tak. Myslím, že kouzlo klasické techniky zůstane. Ano, omezuje se výroba filmů, Kodak už třeba nedělá ty málo citlivé, ale pokud budou... Mně je sedmdesát, a snad to těch deset let vydrží (smích)!

Jakým způsobem byly zpracovány zvětšeniny, prezentované na vaší výstavě? Všechny jsou originální fotografie, žádné tisky. Ovšem kromě fotografií vystavených venku, které jsou vytištěny na speciální umělou hmotu.

Výroba takhle velkých zvětšenin musela být pořádně náročná. Proč jste zvolil tak velký formát? Tady, v tereziánském křídle Pražského hradu, se můžete dívat na Prahu i oknem – je odsud třeba krásný pohled na chrám svatého Mikuláše. A hned vedle se návštěvníci mohou podívat „falešným oknem“ na moje fotografie. Když je fotografie velká a zarámovaná, divák nevnímá její okraj a je do ní jakoby vtažen. Náročný byl ale i výběr zvětšovaných snímků. Ne každá fotografie se totiž dá zvětšit. Některé fotografie nevypadají zvětšené dobře, anebo naopak: ve velkém formátu náhle ještě víc vyniknou.

V kterémsi rozhovoru jste se zmínil, že jste měl dlouho jen „černobílé vidění“. Odkdy fotografujete i na barvu? Jenom černobíle jsem fotografoval do roku 1992, protože jsem fotografoval člověka a u něj je základem tvář, gesto ruky, pohled do očí. Všechny barevné prvky jako třeba modrá obloha nebo červená střecha by jenom rušily. A ještě něco: nemám ateliér. V ateliéru se světlem jsem nikdy nefotografoval a neumím to. Chci přirozené osvětlení, ať fotografuji město, nebo lidi.

Návštěvníky výstavy Pražský chodec vítá velký portrét Magdy Vášáryové v roli Markéty Lazarové. Je to známá fotografie, ale mnoho lidí ani neví, že jste jejím autorem vy... Tou fotografií se propagoval stejnojmenný film režiséra Vláčila. Vášáryovou jsem tehdy v Bratislavě vytáhnul ze školy, zahnal na nábřeží – tam jsme oba zmrzli – nechal jsem ji rozpustit vlasy, zasněžit a docílil jsem toho zvláštního výrazu, s nímž se na vás dívá.

V posledních letech jste hodně cestoval, a to i po exotických zemích. Máte nějaké zajímavé zážitky? Zajímavé situace při fotografování nemusíte zažít jen v exotické cizině, ale i doma. Třeba při fotografování Všenápravy obrazem jsem fotografoval i v pitevně nebo v márnici (smích). Teď ale vážně: třeba v mexickém Alamosu byla hospoda pro seniory. Ženy tam nesměly, ani seniorky. Já jsem byl vpuštěn, viděl jsem nádherný interiér, a zeptal jsem se, jestli mohu fotografovat. Dovolili mi to. Tam se nepilo, ale chlastalo, teklo tam proudem pivo z umělohmotných pohárů. Ze začátku se hosté předváděli, ale asi po půl- nebo třičtvrtěhodině si začali uvědomovat, že jsou v podroušeném stavu a někdo je fotí. Tak jsem radši odešel. V Kuala Lumpur v Malajsii před svoláváním muezzína k modlitbě spustili asi desetiminutovou přednášku v angličtině o pohlavních nemocech, nebezpečí víceženství a homosexuality. Pak jsme šli do parku, který byl asi tak velký jako Karlovo náměstí v Praze, a tam ve vyrovnaných řadách klečeli muslimové na koberečkách. To se mi naštěstí také podařilo vyfotografovat. Někdy jsem se ale dostal do situací, které jsou v sedmdesáti letech fyzicky dost náročné. V Malajsii jsem například šel do pralesa, kde jsem musel přeskočit potok, široký třeba metr a půl. A protože jsem nemohl, tak najednou mi domorodec, co má jenom bederní zástěrku a foukačku, kterou předvádí turistům, jak se foukají otrávené šípy, položil do potoka kameny, vzal mě za ruku a převedl mě na druhou stranu. Zažil jsem tam také tropický liják v období dešťů. Fotoaparát jsem zachránil, filmy taky, ale sám jsem byl úplně „durch“. Nebo jsem si v Alžíru dovolil tři nádherné noci bivakovat pod hvězdnou oblohou. Uvědomte si ale, že rozdíl teplot mezi dnem a nocí je tam třicet stupňů... V americkém Phoenixu jsem zažil demonstraci tři sta tisíc Hispánců proti imigračnímu zákonu. Klidně jsem chodil mezi nimi a fotografoval. Nikdo mě nevyhodil, naopak, mysleli si, že je budu prezentovat.

Jaké jsou vaše další fotografické plány? Mám tajné přání, které je zatím jenom v jednání. Bude se otvírat velvyslanectví a České centrum v Rio de Janeiro, a potom také české velvyslanectví v Keni. Moc by mě lákalo na obou těchto místech uspořádat výstavu. A snad také ve Francii. Slibuji si od toho i to, že bych tam nějaký čas pobyl a fotografoval. Vlastně mám ještě jedno přání, a to udělat znovu Komenského s fotografiemi z celého světa. To by totiž dostalo úplně jinou dimenzi – ten celosvětový rámec, který Komenský naznačil. Některé věci se u nás prostě nafotografovat nedají. Indy, Číňany, černochy, muslimy, Araby, typické Francouze, Bulhary, Rumuny musíte fotografovat přímo v zemi, kde žijí. Mým heslem je, že v Praze mohu spát, ale když jsem venku, tak je to škoda (smích). Takže málo spím a hodně fotím!

Děkuji za rozhovor.

Fotografie č. 1 a 2 © Dagmar Pavlíková