Ladislav Kamarád - exkluzivní rozhovor - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Navigace:  » Úvodní stránka  » Novinky  » Reportáže  

6. srpna 2001, 00.00 | Fotograf, horolezec, vynálezce nebo dobrodruh? Od každého zřejmě trochu. Rozhovor s člověkem, který pravděpodobně jako jediný fotografuje středoformátovou kamerou na vrcholech osmitisícovek.

Ladislav Kamarád (1963)

Fotografuje hlavně přírodu a krajinu, ale dobře zvládá také portréty lidí, reportáž a sport. Jeho největší vášní jsou ovšem hory. Vedle sportovních výkonů zde hledá hlavně atmosféru, kterou se snaží zachytit na fotografický materiál. Není proto náhodou, že jeho snímek, který v roce 98 získal první cenu v soutěži Czech Press Photo, se jmenuje "Lila Peak za svitu Měsíce". Nedlouho po svém návratu z poslední cesty, tentokrát po Mexiku, mě pozval do svého pražském bytu, který připomíná něco mezi DTP studiem, fotolaboratoří a skladem sportovního náčiní. Společně sedíme nad šálkem čaje a hovoříme.

Většina našich čtenářů bude pravděpodobně tvou práci znát ze soutěže Czech Press Photo, případně tvých autorských výstav. Ve kterých ročnících a s jakým výsledkem ses jí zúčastnil?

Od roku 96 jsem pravidelně získával nějaké druhé a třetí ceny, nejenom za obrázky z hor, ale i za reportáž nebo portrét. V roce 98 potom první cenu v kategorii příroda a životní prostředí. V 99. roce cenu třetí. V tom samém roce jsem ovšem s obesíláním téhle soutěže skončil a řekl jsem si, že už tam nedám ani fotku.

Pročpak?

Ta soutěž se mi nezdá moc „fair play“. Připadá mi to asi tak, jako když závodím v běhu na sto metrů a nakonec vyhraje ten, co skočí dva metry padesát do výšky. Podívej se třeba, jaká fotka vyhrála v roce 99 první cenu kategorie příroda. Naaranžovaný populistický záběr z Karlova mostu, na kterém několik lidí kouká přes film na zatmění slunce. Má to něco společného s přírodou? No a navíc se mi nejednou fotka, kterou často zvětšuji a retušuji deset až dvacet hodin, vrátila poškozená. Fotky, natož pak "diáky", už nedám z ruky. Jedině naskenované a vypálené na "cédéčku". Mám svojí cestu a už se nechci podbízet porotám různých soutěží. Kdo chce moje obrázky vidět, přijde na výstavu.

Pravděpodobně jako jediný člověk na světě jsi fotil středoformátovou kamerou na vrcholech osmitisícovek. Které to byly?

Byly to Gashembrum II (8035m) v roce 97 a Cho-Oyu (8201m) v roce 94, tam ovšem Hasselblad, kvůli vichřici, kolem 200 km/h., a téměř nulové viditelnosti, použít nešel.

Plánuješ nějakou další?

V polovině devadesátých let jsem věnoval hodně úsilí přípravě expedice k Everestu, ale nakonec z toho sešlo a převzali to jiní. Co se týče osmitisícovek, jsem schopen jít dál, ale už je to jenom o penězích. Když dám dohromady okolo tří miliónů, klidně si Everest nebo K2 "sólo" vylezu. Nechci se už připojovat k žádným velkým expedicím. Tenhle způsob lezení je o všem možném, jen ne o horské idyle a kamarádství. Ve skupině 10 až 15 lidí se dříve či později začnou vytvářet menší "partičky", lobující za své zájmy a potom jde ostatní stranou. Pak už je to jenom kolotoč peněz a egoistických zájmů jednotlivců. Nepotřebuji pochlebovat sponzorům, od kterých jsem ostatně nikdy nic nedostal. Peníze jsou sice potřebný regulační mechanismus, ale občas získávají takovou moc, že všechno ostatní pozbývá smyslu. Do velkých hor se postupně dostal bussiness a je celkem jedno, jestli jeho pomocí člověk získá balík peněz, nebo vrchol a poté ještě větší balík peněz. To není čistá hra. V horách se nejraději pohybuji sám, nebo maximálně s jedním člověkem. Spoléhám se jen na sebe a vlastní schopnosti.

Přesto ale zajistit po všech stránkách tvoje cesty stojí asi dost peněz, jakým způsobem získáváš finanční prostředky potřebné k jejich realizaci?

Žiju v podstatě jen ze své volné tvorby. Komerčních zakázek mám minimálně. Když někam jedu, všichni kolem se mě ptají: "Proč tam jedeš? Co tam máš za "kšefty"? Věřím tomu, že nafotím věci, které budou zajímavé a pokud to udělám dobře, tak doufám, že to zaujme i ostatní a prodá se to. Veliká výhoda je, že mě nikdo nikam nesměruje a můžu jít svou cestou. Na druhou stranu, je to obrovský kus práce a energie. Všechno musí člověk sám. Sehnat peníze, nafotit, zpracovat od volání až po práci na DTP, hlídat tisk v tiskárně, a nakonec samozřejmě taky prodat. To potom nevím co dřív. Jestli přestavovat a ladit počítač, vyvolávat, běhat po tiskárnách, nebo trénovat, aby "fyzička" nešla dolů. To zabere spoustu času, kterého je tak málo.

Které hory se ti líbily nejvíc?

To se dá říci jen těžko, každé hory jsou jiné. Himaláje nebo Karakoram jsou daleko větší než třeba hory v Peru. Člověk do dálky cítí jejich mohutnost. Myslím, že svým způsobem nejvýraznější jsou Himaláje v okolí ledovce Khumbu. Ono ale nejde ani tak moc o to, jak jsou hory pěkné nebo ne, ale o to, jak je člověk zpracuje a co v nich najde. Čím méně jsou „fotogenické“, tím větší práci dá, vymyslet perfektní záběr. Jsou tisíce turistických snímků nádherných kopců, ale chybí tam děj a hlavně onen „náboj“. To záleží na tom, kdo fotí. Říkám tomu interakce vlastních představ s „reálem“, neboli „prolomení obecného konsensu výrazným duchem individua“. Fotografie není otisk. Fotografie je dílo individua a okolní kulisa jen napomáhá otevřít tvůj vlastní duchovní rozměr, který je potřeba tam dostat. To je stejné v Himalájích i v Jizerkách.

A jak konkrétně to děláš ty?

Snažím se za všech okolností pracovat jako bych byl v ateliéru. Tam, kam ostatní lezou kvůli sportovnímu výkonu, já chodím "pracovat a tvořit". V podmínkách, ve kterých člověk většinu své energie vydává jen k prostému přežití, to jde dost těžko, přesto jsem se už naučil nejednat zkratovitě a nad každou fotkou přemýšlet. Hodně sil stojí neustálé předbíhání a dobíhání zbytku skupiny. Příprava techniky, nakomponování záběru a jeho doladění filtry, to zabere dost času. Potom už jen čekám na ten pravý okamžik. Někdy i hodiny. Snažím se dělat fotky „z ničeho“, nehledám viditelné symboly a konkrétní věci. Nezajímá mě „reálný“ otisk sebehezčího místa nebo krajiny, to je bezduchá kopie. Tvořím na místech, která mě nějak osloví. Je to přenos „náboje“, který musím dané fotografii věnovat, aby potom oslovila ostatní. A to neplatí jen u krajiny. Třeba i dobře udělaná reportáž se stává výtvarným dílem. Vždy jde hlavně o to zachytit ten správný smysl a náboj okamžiku.

Už jsme hovořili o tom, že nejčastěji používáš středoformátovou kameru. Jakou techniku s sebou tedy na výpravy vozíš?

Hasselbad 501 CM s pěti objektivy od 40 mm do 500 mm. Dříve jsem používal "Hassla" 503, ale u toho mi nevyhovovalo malé zrcadlo. Teď jsem si pořídil ještě Flexbody, protože mi vadilo, když jsem nemohl zaostřit kytičku před sebou s horami v pozadí. Nechci Hasselbladům dělat velkou reklamu, neboť mi na mé akce nikdy ničím nepřispěly, ale mojí práci, dík relativní spolehlivosti, vyhovují. Obrovské plus jsou u nich centrální závěrky objektivů. "Vypustím" zrcadlo s pomocnou závěrkou, nechám to uklidnit, deštníkem zacloním vítr a v klidu exponuji ze stativu třeba i patnáct minut. Ta spolehlivost je důležitá. Člověk nikdy dopředu neví, jak skončí, kam dojde, kde spadne lavina, prostě těch starostí kolem je spousta a když do toho začne ještě stávkovat foťák, tak to není moc dobrý. Dříve jsem používal také Pentacon Six, který po drobných úpravách a dobrém seřízení "šlapal" do padesáti pod nulou, ale nikdy jsem přesně nevěděl, co udělá a kdy se na něm něco rozsype. "Kiňák" používám F70 od Nikona.

    
Ladislav Kamarád si potrpí na špičkovou techniku

To je sice levná a dobrá kamera, ale co baterie v tak extrémních podmínkách. Nezlobí?

Troufnu si tvrdit, že F70 je asi jediná „elektronická“ zrcadlovka, která v těchto podmínkách obstojí. Měl jsem ji sebou na Huascaránu, kde mi, i při častém používání blesku ve třiceti pod nulou, na dvě dobré "lithiovky", odfotila dvacet až třicet filmů. Navíc je to asi nejekonomičtější a nejlehčí varianta foťáku s perfektně vybalancovanou mechanikou. Nikony typu FM2, 601, 801, ale i F90ky "mlátí". F5, F100 a právě F70 jsou už vybalancované. Jako pomocný foťák pro profíka, nebo jako dobré levné tělo pro amatéra je to asi nejlepší řešení.

   
   
Středoformátová kamera FlexBody s objektivy

Kolik potom tvůj batoh se vší výbavou, nejen tou fotografickou, váží?

Celý batoh někdy až do 35 kil, z toho často až 20 kilo jsou foťáky, stativ, filmy a další příslušenství. Ovšem v případě těch osmitisícovek část nákladu zůstává v základním táboře, případně v táborech postupových. Přesto obvykle nahoru musím vynést o dobrých 8 až 12 kilo víc než ostatní – ti jdou většinou již zcela „nalehko“. To, že fotografuji, mě ostatních "povinností" samozřejmě nezbavuje.

Kam plánuješ vyrazit příště?

Na podzim bych chtěl na chvíli do Venezuely a potom zase nějaké větší hory. Ale to se ještě uvidí.

Náš rozhovor se bohužel chýlí k závěru. Pověz mi nakonec, kde budeme moci v nejbližší době vidět tvoje fotografie.

Připravuji výstavu od září v ostravské galerii Chagall a také výstavu „velkoplošných tisků“ ve Františkánském klášteře na Jungmannově náměstí. Má to ale malý háček. Fotky jsou připravené, všechno bylo domluveno a na poslední chvíli "cukli". Nechápu proč. Mělo by se to teď během několika dní rozlousknout. Tak uvidíme. Zase o starost navíc.