Jiří Toman – neprávem opomíjený mistr - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

29. září 2006, 00.00 | Dožil se pouhých osmačtyřiceti let, a v roce, kdy zemřel, nebyla ještě většina čtenářů těchto řádků ani na světě. Jeho fotografie, poetické, tiché a tajemné, které ke své působivosti maximálně využívají i nejnepříznivější světelné podmínky, však okouzlují dodnes. Na skromného pardubického rodáka Jiřího Tomana (1924-1972), který za svého života vystavoval jen výjimečně, v těchto dnech vzpomíná Pražský dům fotografie v podobě expozice, jež bude pro mnohé návštěvníky určitě objevná.

Jiří Toman se fotografování souvisle věnoval od svých šestnácti let. Osudovým však pro něj bylo setkání s Josefem Sudkem. Tomu od roku 1945 asistoval při práci na souboru Praha panoramatická, a své vlastní panoramatické snímky dokonce pořídil archaickou kamerou značky Kodak Panoram 6 x 18 z roku 1894, kterou mu Sudek daroval. Za zmínku stojí, že tento přístroj není vybaven zaostřovacím mechanismem a přesným hledáčkem - ten si později jeden z fotografů, kteří s ním pracovali, zhotovil z kusu drátu. Aparát měl po Tomanovi ještě dva majitele: Jana Svobodu (1934–1990) a Jiřího Poláčka, který jej půjčoval svému příteli Ivanu Luttererovi.

Sudek však zanechal výraznou stopu i v Tomanově tvorbě. Jím ovlivněn Toman nasnímal poetické panoramatické záběry labských zákoutí i ulic rodných Pardubic. Toto zpočátku spíše nahodilé mapování vyústilo v projekt fotografické publikace, věnující se tomuto východočeskému městu, kterou však Toman již nestihl dokončit. Sudkův vliv je znát i v surrealismu Tomanových raných zátiší, v odhmotňování předmětů, i ve využití lomů a odrazů světla na nejrůznějších skleněných plochách včetně výloh obchodů. Toman však v žádném případě neměl tendenci Sudka kopírovat, spíše tu došlo ke šťastnému a obohacujícímu setkání dvou vnitřně souznějících tvůrců, které mladšímu z nich ukázalo, že nastoupená cesta je správná.

Pražský dům fotografie prezentuje více než čtyřicítku Tomanových fotografií, které mají jen dva formáty: panoramatický a čtverec. Malé čtverce byly většinou určeny pro okrajový žánr, kterému se autor s vervou věnoval: pro novoroční přání, takzvaná péefka, která vznikla v první polovině šedesátých let. Číslice letopočtů vytvářel malováním prskavkami ve tmě, stříkací pistolkou na balicí papír či ze sněhu na dlažbě. Odborníci možná ocení autorovo směřování ke konceptualismu, milovník fotografie bude spíše okouzlen uhrančivou atmosférou světelných obrazců na syrovém pozadí setmělých zasněžených polí.

Takzvanému nepříznivému osvětlení se Jiří Toman vůbec nevyhýbal. Spíše naopak, v mnoha případech mu zatažená obloha s nízko visícími mraky pomohla vytvořit patřičnou atmosféru (téměř holomíčkovská silnice se starou oktávií, motorkou a bizarním torzem stromu), mlha, zahalující vzdálenější objekty a zvýrazňující obrysy těch vpředu, podtrhla mystičnost scenérie, stmívání dalo vyniknout světelným efektům (muž fotografující přistávající letadlo). Velmi podobně však Toman pracoval i se světlem: rád využíval protisvětlo a pohledy proti slunci, které záběr oprostily od podružností a důležité objekty proměnily v jednorozměrné siluety (geniální záběr chlapce hledícího na rybu plovoucí v igelitovém sáčku).

Jedna část panoramatických fotografií je tvořena záběry od kteréhosi moře. Právě tyto snímky, zachycující prázdninový rej na pláži a ve vodě, demonstrují, jak blízko měla česká fotografie kolem poloviny minulého století ke světové špičce. Troufám si tvrdit, že právě Toman by se do ní – nebýt izolace rozdělené Evropy – snadno zařadil. Běžné plážové lenošení a dětské hry jsou tady umělcovým objektivem povýšeny na výtvarně zajímavé výjevy, jimž napětí ještě dodává panoramatický formát, zachycující několik dějových rovin. Asi nejcharakterističtější ukázkou Tomanovy geniální invence je snímek několika dospělých, zkoušejících v klidu u břehu nohou vodu, jejichž protikladem je malý chlapec pádící z vln za míčem, který – rozostřený – už skoro opouští záběr.

Tomanova kompozice je někdy značně odvážná. Objekty, zabírané v popředí, bývají zdánlivě podružné a často jsou nezřetelné, což přirozeně vede diváka k tomu, aby svou pozornost věnoval i jiným úsekům fotografie. Teprve pak se obě roviny prolnou a vytvoří dojem, který tvůrce zamýšlel. Jinde se soustředil na geometricky a rytmicky se uplatňující výrazné prvky, jimiž například byly ohrady, fasády, ploty, potrubí, stromy nebo jen vržené stíny. Je třeba ale říci, že ne všechny Tomanovy fotografie jsou takto komplikované. Autor rád snímal situace, které by se v jiných souvislostech daly nazvat žánrovými: dětské hry, život na ulicích, dění na tržišti. Na rozdíl od kritického pohledu Josefa Sudka či Ivana Lutterera neměl v úmyslu upozorňovat na devastaci městských center a krajiny komunistickými sociálními inženýry, spíše se soustředil na nenápadný půvab všedního dne. Do své hry Jiří Toman vtáhl i auta, poutače, reklamy, zboží, módu a jiné dobové atributy, takže na jeho záběry lze pohlížet i jako na cenný dokument.

Jiří Toman byl jako výtvarník všestranný, což se autoři výstavy snažili připomenout i kresleným filmem Ptáci Koháci z roku 1965, který animoval. Pokud vás Tomanovy poetické snímky zaujmou, můžete se zúčastnit i komentovaných prohlídek s kurátorem výstavy Vítem Boučkem, které Pražský dům fotografie nabízí v úterý 10. a 17. října vždy od 17 hodin.

(JIŘÍ TOMAN, Pražský dům fotografie, Václavské nám. 31 (přízemí ve dvoře), Praha 1, út-ne 11-18, vstup 30/20, do 22.10.)