Světlo záhadnější než slunce - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

12. srpna 2005, 00.00 | Jsou a vlastně nejsou. Scenérie Petry Růžičkové vyvolávají dojem faty morgány, která se změní či rozplyne při prvním prudším pohybu diváka. Zapomenuté sochy k němu obracejí svůj obličej, a neslyšně křičí z džungle, která je krok za krokem pohlcuje. Fasády honosných budov, jejichž sláva už dávno minula, pomalu mizí před očima, odkudsi se snáší světlo, které bychom ani nečekali. Ticho v přímo hmatatelné podobě.

Fotografka a výtvarnice Petra Růžičková (*1963), která je s výstavou „Fragmenty, torza, zbytky“ srpnovým hostem virtuální World Webphoto Gallery, dokazuje každým svým počinem, že je uměleckou osobností s velmi specifickým zaměřením. Zdá se, že se vyhýbá laciné publicitě již pečlivým výběrem témat, kterým se programově věnuje. Mnoho publikací, na nichž se autorsky podílela, osobitým způsobem zpracovává téma židovskému prvku v Čechách: například Kamenná hvězda Terezín se pokouší spojit genia loci barokní architektonické památky s ozvuky tragických lidských osudů v jejích zdech. Zde také vznikly originální portréty spisovatele a bývalého vězně Arnošta Lustiga k jeho Esejím. Toho Petra Růžičková fotografovala i v prostředí dalšího českého architektonického skvostu, Valdštejnské zahrady, pro knihu rozhovorů, jež spisovatel v letech 1979 až 2003 poskytl českým a americkým novinám a časopisům.

Architektura je dalším úhelným kamenem tvorby Petry Růžičkové. Svůj zájem však věnuje právě tomu, co dnes stále více ustupuje do pozadí, válcováno zálibou moderní doby v technice a racionalitě: mizejícímu světu starých budov, které nemají statut oficiálních památek, a tudíž se stávají objektem odvrácené strany povahy člověka: touhy devastovat a bořit. Umělkyně však nefotografuje konkrétně, nedokumentuje, využívá spíše dekadentní krásy těchto míst k navození atmosféry, jejímž prostřednictvím vyjadřuje své pocity a myšlenky.

A bylo by věru zajímavé všechny tyto pocity a myšlenky poznat. Vždyť Petra Růžičková stejným způsobem zachycuje i přírodu: nikoli úchvatné scenérie pro turistické katalogy, ale na první pohled nenápadná zákoutí, shluky vegetace, holé stromy – opět vše, čím může promlouvat k divákovi. Taková je například krajina v kalendáři Aether, který obdržel zvláštní cenu časopisu Typografia jako kalendář roku 2001, nebo soubor Natura arcana, jenž o rok později získal už cenu hlavní. Bizarně bujné tvary vegetace, rostlinné prvky podobné těm, které kdysi inspirovaly renesanční umělce, chvění, zrcadlení a abstraktní hra světel a stínů – tak promítá Petra Růžičková své nitro do fotoobrazů přírody.

Lze říci, že příroda i architektura jsou u této umělkyně dvě ratolesti téhož stromu: vegetace je jakousi architekturou přírody, architektura zase plní v umělém světě lidí roli kmenů, struktury větví i ozdobných lián. Proto autorka tyto dva prvky také kombinuje: do pustnoucích vil a panských sídel, která si dojemně uchovávají poslední zbytky své majestátnosti, proniká sítí větvoví, do opuštěné krajiny, pokryté sněhem, zasazuje stejně osamělé stavení. A je-li to třeba, účinek násobí: na umírající nádheru secesního průčelí promítá chrámový chrlič v podobě honicího psa – lidští majitelé se už dávno ztratili, teď už jsou tu jedinými vládci vlci a všepohlcující náruč vegetace.

Ostatně vášeň pro vegetaci a světlo zavedly Petru Růžičkovou až do vzdálených, leckdy přímo exotických krajin: objevila pro sebe jihofrancouzskou Provenci, rovníkovou Afriku, karibský ráj Martinique i Indii. S tím spojila i zájem o jiné kultury a nové duchovní vjemy. Své zážitky, které by jiné možná svedly k pořizování dokonale realistických záběrů, však autorka opět přetavila v tyglíku své imaginace. Podobné podmínky pak hledala i doma: „Když jsem se vrátila do Čech, nevěděla jsem, jak navázat na výjimečnost a kouzlo těchto krajin.“ Ale hledala dobře. Sama potvrzuje, že se zhlédla například v oblasti Českého středohoří, která jí připomněla vzdálené země.

Málokdo by řekl, že tvůrkyně tak emotivně abstraktního zaměření obrátí svou pozornost ke zvířatům. Ale je to tak, i když vidí faunu opět přes čočku své fantazie. V posledním roce dvacátého století například vznikl její cyklus V medvědí iluzi, nesoucí všechny známky autorského rukopisu Růžičkové. Jedna z fotografií byla pojata do kalendáře ZOO 2000, který je kolektivním dílem českých fotografů.

Tónované fotoobrazy Petry Růžičkové vystavované kolekce „Fragmenty, torza, zbytky“, vytvořené pomocí vícenásobné expozice, mají několik vrstev, z nichž každá je nedílnou součástí celku i vlastní významovou rovinou. „Nedělám asi nic jiného, než že se pokouším proniknout viditelným světem k jeho odvrácené tváři, k tomu, co je skryté,“ říká autorka. Přiznává, že svou inspiraci hledá ve snech. A právě neuchopitelnost, neskutečnost, jdoucí ruku v ruce s pocitem čehosi důvěrně známého, které jsou základem jejích fotografií, jsou právě vlastností snu: kolikrát máme přece po probuzení pocit, že jsme pobývali ve známém prostředí, které jsme však předtím nikdy neviděli!

Pro pořádek přiznám, že mám apriorní nedůvěru k artefaktům, které samy sebe označují za „snové“, „fantastické“ či dokonce „mystické“. V dnešní racionální době je touha po tajemství a duchovních prožitcích tak silná, že ji leckdy může uspokojit i zboží druhé jakosti. V této souvislosti mi na mysli vytanuly například tolik obdivované kýče Jána Pohribného. U Petry Růžičkové jsem však na první pohled cítila něco zcela jiného: upřímnost, vnitřní potřebu tvořit, transformovat své pocity do osobité podoby, vydat se z nich a poskytnout potěšení či úzkost z nich spřízněným duším. V tomto směru stojí autorka nesrovnatelně výše, a její fotoobrazy tak mají svým emotivním nábojem blíže třeba k Ptáčkovým zdánlivě mnohem realističtějším záběrům. Což sice neocení úplně všichni, ale dost možná, že Petře Růžičkové jde o to, aby ji ocenili právě ti jiní.

(Petra Růžičková: FRAGMENTY, TORZA, ZBYTKY - World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, v hlavním sále do 3. 9., pak ve stálé expozici)