Rajský sen fotografického samouka - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

5. ledna 2007, 00.00 | Kdo z nás, kteří máme fotoaparát jako hobby, by si nepřál, aby jeho jméno bylo někdy vyslovováno v jedné řadě s profesionály? Přímo „do hlubin duše“ jednoho fotografického samouka, kterému se to podařilo, se můžete vypravit, začtete-li se do půvabné monografie Jiřího Havla, jež vyšla na konci loňského roku. Legenda české krajinářské fotografie má i dar poutavého vyjadřování, což si vychutnáte při čtení textů ke snímkům.

Tato recenze původně měla vyjít ještě před vánoci, aby milovníky fotografického umění upozornila, že mohou sobě nebo svým blízkým udělat radost kvalitní monografií, která se právě objevila na trhu. Zdá se však, že knize ani nebylo třeba dělat speciální předvánoční reklamu, neboť takto vypravená publikace jednoho z našich nejlepších krajinářů, důstojného pokračovatele Plickovy, Sitenského a Heckelovy tradice, nepotřebuje zvláštní příležitost, aby se prodávala. Svou cestu k těm, kdo tvorbu Jiřího Havla sledují a obdivují, si jistě již našla.

Je až k nevíře, že se jedná již o dvacátou publikaci tohoto fotografa. Mnozí z vás určitě mají v knihovně některou z Havlových knih o Krkonoších (připomeňme si, že první vyšla již roku 1969), o velehorách, anebo velmi úspěšné Zelené katedrály, které jsou předposlední z řady havlovských titulů. Tuto jedinou však autor sám nazval fotofejetonem. Právě proto je každá z patnácti kapitol uvozena jeho vlastním jednostránkovým textem, v němž se mísí vzpomínky s příhodami, vztahujícími se k snímkům.

V dnešní době, kdy pod bubnovou palbou ohlupujících reklamních textů, účelových e-mailových sdělení a ptydepe esemesek rychle skomírá schopnost osobitého písemného vyjadřování, oceníme Havlův inteligentní a půvabný styl, který obstojí před přísným zrakem každého literárního kritika. Tím spíš ale čtenáře zamrazí třeba při líčení problémů, jež autor měl s normalizační mocí, když na tzv. devizový příslib a výjezdní doložku cestoval do Alp, aby zde pořídil snímky pro svou knihu o velehorách. Na fiktivní udání mu celníci rozebrali auto, při osobní prohlídce se musel svléct donaha, a nakonec ho po sepsání protokolu o zahájení trestního řízení poslali domů. Když se mu podařilo setřást všechna obvinění a vycestovat, byl na pokraji svých psychických sil. „Přiznám se, že jsem se při tom rozbrečel,“ vzpomíná fotografická legenda.

Co tedy monografie nabízí? Vedle autorových textů a vynikajícího úvodního slova Ludvíka Barana je to 201 snímků z různých údobí Havlovy tvorby. Pro mnohé milovníky fotografického umění budou možná objevem záběry staré i přes padesát let, jejichž bohatá a citlivá škála šedé i dramatičnost ostrých přechodů světla a stínu připomene poetickou řeč krajinářské fotografie první poloviny minulého století, vycházející z klasického malířského vidění. Uvědomíme-li si, že autorovi bylo tehdy něco málo přes dvacet let a byl samouk, nezbývá, než před jeho nadáním smeknout. Půvab fotografií z této doby však nespočívá jen v klasickém přístupu ke snímané tematice. Své místo na slunci si už hledal i Jiří Havel – experimentátor se světlem, úhlem pohledu i kompozicí, jehož rukopis objevujeme na pozdějších pracích.

Je poznat, že černobílé záběry Krkonoš jsou autorovou srdeční záležitostí. U každého snímku mám dojem, jako by jej nepořizoval s nadhledem fotografa, kontrolujícího clonu a čas, ale s úžasem a okouzlením z krásy nové scenérie. Stejně fascinující jsou záběry „obyčejných“ přírodnin, květin, kamenů, ojíněných větví, kolem nichž lidé často přejdou bez povšimnutí. A přitom jejich zdánlivě tak známé tvary, linie a plochy jsou pozvánkou do fantaskního světa, který obyčejným smrtelníkům dokáže otevřít právě jen vnímavý fotograf. Znovu a znovu třeba žasnu nad dvěma záběry Broumovských stěn z roku 1989, jejichž brilantní kresba a dramatický účinek nízkého slunce přetváří krajinu ve snový, lehce zlověstný zážitek.

S barevnou fotografií se rozšiřuje i okruh snímaných lokalit. Kromě autorových milovaných Krkonoš v knize najdeme i snímky z různých koutů Evropy (Julské a Bernské Alpy, Dolomity, Piemont), z obou Amerik, afrických zemí, Austrálie, ale třeba i z Bali a Himalájí. Právě nejvyšší horstvo světa a jeho květenu považuje Jiří Havel za svůj největší fotografický zážitek. „Příroda sama řadí prvky do vztahů a vytváří jednotu, kterou ovšem musí fotograf postřehnout, objevit a zdůraznit,“ říká ve svém úvodním slově Ludvík Baran a upozorňuje tak na základní stavební prvek Havlovy tvorby. To, co zdánlivě vypadá jako lopotný a zdlouhavý proces, má však Jiří Havel v krvi; souvislosti postřehne, objevuje a zdůrazní naprosto samozřejmě. Možná proto, že v přírodě vyrostl a naučil se ji nejen vidět, ale i naslouchat.

Publikace je doplněna o autorův životopis, seznam jeho publikací, autorských a skupinových výstav i zastoupení jeho prací ve sbírkách. Trochu mi chybí pouze celkový soupis fotografií, uvítala bych i cizojazyčné resumé. To je však nepatrný nedostatek ve srovnání s kvalitou publikace. A nejen s kvalitou. Věřím, že při jejím prohlížení se rozbuší srdce nejen těm, kteří sami brousí po krajině s fotoaparátem v ruce, ale i všem turistům, výletníkům, trempům a vandrákům. Prostě všem, kdo milují přírodu jako fotograf Jiří Havel.

(Jiří Havel – FOTOGRAFIE, 235 stran, 201 fotografií, tisk: tiskárna Jaroslav Karmášek, vydalo nakladatelství Karmášek, první vydání 2006, doporučená prodejní cena 880 Kč)