Kamera na cestách III. - Hory - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Navigace:  » Úvodní stránka  » Praxe  » Základní postupy  

27. srpna 2001, 00.00 | Introspektivní pohled fotografa a nezávislého cestovatele Honzy Dlouhého dokazuje, že vaší fotografickou práci na cestách mohou doprovázet romantické a mystické zážitky.

Možná, že jsi už slyšel o "Požehnané hoře", je to ta nejvyšší hora tvého vlastního světa. Když bys dosáhl jejího vrcholu, měl bys mít jediné přání, sestoupit dolů a být s těmi, co žijí v údolí. Zůstaneš potom na první pohled stejný jako ostatní, přesto stejným nebudeš. Právě proto se té hoře říká "Požehnaná". Tensing Norgay, 29/5/1953 společně s E.Hillarym poprvé pokořil Mount Everest.

Milí čtenáři,
před nějakým časem jste měli možnost, si na našich stránkách přečíst rozhovor s fotografem a horolezcem Ladislavem Kamarádem, na který chci v tomto příspěvku volně navázat. Tentokrát vás nebudu zahlcovat radami a doporučeními technického charakteru, ale chtěl bych vám nabídnout několik snímků doplněných vzpomínkami na místa a okolnosti jejich vzniku. Na rozdíl od obou výše zmíněných pánů, jsem žádnou osmitisícovku doposud nezdolal, můj výškový rekord leží někde na hranici 6000 m, ale ono o ty metry zas až tak nejde. Důležitější je duchovní prožitek na vrcholu toho či onoho kopce. Ta vnitřní euforie, umocněná úsilím a sebezapřením během výstupu vlastního. Skutečným cílem přece není překročení krajních mezí, ale zrání a dovršení ducha, které je bezmezné. Hory člověku prozradí mnohé, nejen o někom na druhém konci lana, ale hlavně o něm samotném.

Začneme nedaleko, v italských Dolomitech. Toto vápencové pohoří je pro našince poměrně dosažitelné a najdeme zde vynikající terény jak pro milovníky dlouhých přechodů, horolezce, tak i vyznavače nenáročných procházek. Jezdím tam již několik let a stále znova jsem fascinována, bizarními skalními útvary vápencových šedobílých stěn, rozkvetlými loukami i hustými lesy v údolích. Dík dobrému značení cest a mnoha podrobným publikacím se tu turista, i přes poměrně velkou rozlohu jednotlivých masivů, nemůže ztratit. Poměrně stabilní počasí a úchvatné náměty pro vaše snímky - co víc si může fotograf přát.

Dalším obrázkem se dostáváme o něco výš. Konkrétně do Himalájí. Je pořízen z horského sedla Digar La nedaleko indického města Leh ve státě Jammu a Kasmir. Je to úžasný kout světa. Vracel jsem se hladový a utahaný po několikadenní hřebenové túře. Tímhle sedlem vede malá prašná silnička a já doufal, že snad chytnu do třicet kilometrů vzdáleného města Sabu nějaký stop. Celé odpoledne to vypadalo na pořádnou bouřku a měl jsem z toho docela obavy. Začínal monsun a ve "čtyřech a půl tisících", může během chvilky znenadání přijít i sněhová bouře. Sedím u cesty zhruba dvě hodiny. Nikde nikdo, natož pak nějaké vozidlo. Co se dá dělat, přespím tady. Nejvíc mě štve, že se dneska zase pořádně "nenacpu". Třetí den už jím jen sušenky a směs hrozinek s oříšky. Kde se vzal tu se vzal, ze zatáčky silnice se vynoří vyhublý a špinavý sádhu a k mému údivu se hned perfektní angličtinou ptá, co tu dělám. Společně později sedíme a hovoříme o všem možném. Mě se hodí jeho zelenina, jemu zase moje oříšková směs. Po hodince příjemného klábosení se loučí a odchází opačným směrem, než mám namířeno já. Teď ležím ve spacáku a s nádhernou kulisou zapadajícího slunce, barvícím bezejmennou pětitisícovku naproti do oranžova, o něm přemýšlím. Přesně ve chvíli, kdy se objevil, se počasí úplně obrátilo a nepřízeň byla zažehnána.

   

Nejvýš jsem se v životě dostal zhruba do 6000 m. Bylo to v pakistánském Karakoramu během treku k vrcholu Rush Peak. To je pravděpodobně jedno z mála míst na světě, odkud je při dobrém počasí možné vidět 12 sedmitisícovek a tři osmitisícovky. Odtud celkem bez problémů pokračujeme výš, mírným stoupáním, k vrcholu Spantik (7129m). Až nahoru to zřejmě nepůjde, ale pokusíme se vyškrábat co nejdál. Čerstvý sníh se boří místy po pás, ale stoupání není nijak hrozné. Stojíme pod velkým sněhovým převisem. Tady naše cesta končí, dál to asi nepůjde. Nevadí! 360 stupňů kolem nás obrovské majestátní hory. Dole se plazí dva veliké ledovce, Hispar a Barpu. Sníh, modrá obloha a ledový vzduch. V dálce na obzoru je vidět dokonce K2 (8611 m) a dva Gasherbrumy, zřejmě I (8068 m) a IV (7925 m). O tom, zda je odtud možno spatřit i Broad Peak (8047), se dlouho přeme. Pravděpodobně to přesně nezjistíme nikdy.

Nadále zůstáváme v Karakoramu. Toulal jsem se tam s batohem tři měsíce a tenhle kout světa mi prostě přilnul k srdci. Ve srovnání se "zkomercionalizovaným" Nepálem, kde o další turisty doslova zakopáváte, jsou některé zdejší, méně dostupné, treky balzámem na duši. Často jsem během několika dnů nepotkal ani živáčka. Člověk má dostatek času, dívat se kolem sebe a přemýšlet. Při pohledu na tenhle obrázek si vždy vzpomenu na to, jak studená voda v té říčce byla. Brodil jsem ji asi pětkrát během sestupu kolem ledovce. Tady vypadala ještě jako klidný potůček, ovšem dole měla na šířku dobrých třicet metrů. Bosýma nohama, v ledové vodě, po ostrých kamenech-opravdu nic moc. Za tu nádheru to ale stálo.

Sedmitisícovka Rakaposhi se majestátně tyčí nad širokým údolím Hunza v severním Pakistánu. Je to místo, kde došlo v období druhohorního vrásněním, k vymodelování Karakoramu na jedné a Himaláje na druhé straně. Právě toto údolí je styčnou plochou zemských desek, které to všechno způsobily. A uznejte sami, docela se to tenkrát povedlo. K vlastní fotografii snad jen jediné. Tentokrát jsem se za ní nemusel nikam trmácet. Byla pořízena z terasy hotýlku, kde jsem několik dní odpočíval. Pokoj stál 50 rupií, tj. asi 40 korun, jen jsem si musel připlatit za výhled dalších 5 "rupek". V tomhle případě jsem o cenu ani nesmlouval.

Ještě teď se při vzpomínce na okolnosti vzniku snímku, Diran Peaku, klepu zimou. Bylo to v základním táboře vrcholku jménem Ultar. Je sevřen ze tří stran příkrými stěnami, slunce sem svítí jen několik hodin denně. Teď už dávno zapadlo a udělala se ukrutná zima. Kousek za mnou, nad ledopádem, sviští jedna lavina za druhou. Nebojte, tábor je v bezpečné vzdálenosti. Jediné čím jeho dočasným obyvatelům ztrpčují život, je neustálé burácení a spršky prachového sněhu. Kolik je pod nulou, si netroufám odhadnout a čekám. Zima už je ale nesnesitelná. Přidávám na čase, to co ubere "polarizák", mačkám a rychle do stanu. Škoda, že s sebou nemám placatku něčeho ostřejšího. Celou noc nemůžu, kvůli chladu a rachotu lavin, zahmouřit oko. Na několik hodin usínám, až když první ranní paprsky příjemně prohřejí stan.

Velikým lákadlem pro všechny milovníky hor je bezesporu pohled na nějakou tu osmitisícovku. No a co teprve si "vyšlápnout" do základního nebo některého z výškových táborů. Nejdostupnější byla po ruce Nanga Parbat. Celý trek není příliš náročný a během 5 dnů se dá celkem bez problémů zvládnout. Nepříjemná je jen jeho první část z údolí Indu do vesničky Tato. Pustou kamenitou krajinou stále vzhůru. Cestu komplikuje nejen velký výškový rozdíl, ale i nesnesitelné vedro. Ne nadarmo nám místní dole radili, vyrazit co nejdříve po ránu. My jsme samozřejmě vyspávali a celý výstup absolvovali v poledním žáru. Pravda, pro tento úsek se sice dá najmout jeep, ale za nehorázný peníz. Inu jsme už v turistických končinách. Ve výšce kolem 3000 m se začíná objevovat první zeleň. Tady je ještě nějaká voda. Níž ve vyprahlé suti a kamení nepřežije nic, snad kromě hadů a ještěrek. Další cesta není nijak obtížná. Dva dny pochodu, jeden malý ledovec a jste v severním základním táboře, ze kterého lze pokračovat do prvního a druhého výškového. Naším cílem byl jen ten první.

   

V zapadlých horských vesničkách jsem často potkával báječné lidi. Chtěl bych jim i tímto způsobem na dálku poděkovat za pohostinnost a krásné chvíle strávené s nimi. Během jednoho z treků jsme se samozřejmě ztratil. Utahaný a hladový sestupuji do hlubokého horského údolí. Podle mapy doufám, že jsou tu dvě vesničky. Nějak se nemůžu zorientovat a nikde nikdo. Začínám toho mít plné zuby. Dole u řeky se z ničeho nic objeví muž neurčitého věku. Snažím se ho tedy zeptat na směr cesty. Jde to ztuha. Anglicky umí pouze „o.k“ a „no problem“. Rukama mu vysvětluji, že mám hlad a žízeň. Občas prohodím jméno hledané vesničky. Po chvilce chápu, on tam asi bydlí a zve mě k němu domů. Jdu s ním. Chvíli nahoru chvíli dolů cestou necestou. Ona hledaná osada je vlastně jen jeho skromný příbytek, který obývá spolu se dvěma bratry. Obživu jim skýtá stádo koz a ovcí, jen pro mouku na placky musí občas zajít do vzdálené vesnice, odkud jsem před několika dny vyrazil. V domečku tři na tři metry, který slouží částečně i jako chlév, mě hostí jak jen to jde. Mléčný zákys, sýr a máslo chutnají s plackami báječně. Po skromném občerstvení, maximu na jejich poměry, společně trávíme odpoledne na střeše příbytku. Rukama nohama se pokouším o rozhovor. Ten co mě přivedl je prostřední, tipuji mu tak kolem dvaceti. Má uhrančivé černé oči a ostře řezané rysy ve tváři.

V podvečer přichází se stádem jeho starší bratr. Je to pravý Kalaš, svoji sekeru valašku odkládá jen málokdy. Nejmladšímu je kolem patnácti a pořád se na mě směje. Žádný z nich neumí číst ani psát, usuzuji tak z dojemné příhody s knihou, kterou si ode mne půjčili. Celou dobu ji drželi obráceně, dokud nenarazili na obrázky. Ty se jim moc líbily. Na otázku, kde se tu v okolí dá postavit stan, reagují zhruba v tom smyslu, na co stavět stan, budeš spát u nás. Později, když usínám obklopen hekajími a funícími kozami, které mi občas ochutnávají spacáky, se mi to vše znovu honí hlavou. V příštím životě bych se chtěl narodit tady a hospodařit se svými dvěma bratry.

Děkuji.

Na tenhle večer budu dlouho vzpomínat