Perspektiva a kompozice - 3. Kompoziční prvky II. - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

23. června 2008, 00.00 | V minulém díle jsme popsali první ze základních stavebních kamenů kompozice a sice linie a křivky. Nyní budeme v tomto popisu pokračovat dalšími kompozičními prvky a sice tvary, prostorem a světlem.

Tvary a objekty
Tvar či objekt na snímku je uzavřená křivka často vyplněná odlišnou barvou či jasem. Tvar na snímku se snadno vytvoří i bez ohraničující linie - stačí jiná barva či tonalita určité nadkritické plochy. Tvarem tedy může být kámen, dům, most, srnka, člověk, stůl, pták, kopec ale i mrak na obloze.

Tvarem či objektem se v kompozičním slova smyslu rozumí nějaká ohraničená a ucelená větší plocha na snímku. Tento snímek je kompozičně postaven na náhodných tvarech kamenů poházených v moři.

Grafika či matematika pracuje s tzv. primitivními či základními tvary/objekty, což jsou kruh a elipsa, čtverec a obdélník, trojúhelník a různé víceúhelníky. I když jsou to tvary poměrně jednoduché, vyskytují se v přírodě i na snímcích překvapivě často.

Typické a zcela pravidelné kruhové tvary vytvoří na obloze např. vesmírná tělesa. Na snímku je náš Měsíc v úplňku.

I přesto, že tvary zaujímají na tomto obrázku plošně mizivé procento, tak fakt, že je důvěrně znáte a že silně tonálně vybočují, vás donutí na ně zaměřit pozornost.

Rozpoznávání tvarů lidského vidění je napojeno na kognitivní funkce mozku, který rád nalézá v obraze předměty, tvary a objekty podle své zkušenosti. Usnadňuje mu to se zorientovat v cizím prostředí a uspořádat si věci k rozhodování. Důvěrně známý tvar je například obličej, který snadno a rychle nalezneme i ve změti jiných tvarů.

Na tomto snímku sochy Buddhy v kořenech v thajském městě Ayutthaya je velké množství náhodně uspořádaných linií či tvarů. Přesto uvnitř nich okamžitě odhalíte něco, co mezi ně nepatří a sice důvěrný známý objekt - obličej.

Všimněte si, jak si podvědomě prohlížíte detaily tohoto tvaru a pravděpodobně najdete i "objekt" plachetnice na pozadí, přesto že je rozostřen. Mozek prostě rád hledá jemu známé tvary. Umožňuje mu to pochopit obraz a zorientovat se v něm.

Na kognitivní funkci mozku je založena i tato optická iluze nazvaná Kanizsův trojúhelník. Náš mozek na obrázku okamžitě najde i tvar bílý trojúhelník, přesto že na obrázku ve skutečnosti žádný není.

Podobně jako u linií vytvoří velké množství náhodně uspořádaných tvarů spíše dojem vzorku. Mozek prostě od určitého množství není ochoten se zabývat každým tvarem jednotlivě (i když tomu de facto nic nebrání) a začne tuto množinu tvarů vnímat jako rytmus či vzor (pattern).

Velké množství mušlí je pro mozek nepřehledné a tak je začne vnímat jako "hodně mušlí" a tedy vzorek. Podobně to funguje i u linií.

Positivní a negativní prostor
Tvary a linie, definují tzv. positivní či negativní prostor. Positivní prostor na snímku je oblast, kde tvary a objekty existují a kde se tedy lidově řečeno něco zajímavého děje. Negativní prostor na snímku je oblast (plocha), kde tvary a objekty neexistují a je to tedy prázdné místo kolem tvarů a objektů. Na snímku bývá často representováno silně rozostřeným pozadím nebo barevně či tonálně jednolitým pozadím.

Negativní prostor je velmi často tvořen silně rozostřeným pozadím a přitahuje tak pozornost na hlavní objekt (positivní prostor na snímku). Současně zjednodušuje snímek, poskytuje oku i mozku odpočinek (negativním prostorem se mozek nemusí zabývat) a tím usnadňuje čtení snímku.

I na tomto snímku je velké množství negativního prostoru ale dosaženého dlouhou expozicí 10 vteřin, čímž se moře silně rozmazalo. Malý kousek negativního prostoru také vytvořila jednolitá obloha nahoře.

Na tomto snímku je negativní prostor dosažen expozicí a sice záměrným podexponováním černého pozadí. Pozadí tak vytvořilo jednolitou černou plochu bez obsahu - negativní prostor.

Negativní prostor na snímku být nutně nemusí, avšak je-li přítomen, tak velmi silně naviguje oko na positivní prostor a tedy hlavní objekt či objekty. Negativní prostor na snímku je také často popisován jako místo poskytující oku "odpočinek". Vyvážit negativní a positivní prostor na snímku je opět jedním z úkolů správné kompozice.

Na positivním a negativním prostoru jsou opět založeny některé iluze. Například zde obličeje a ruce vytvářejí vzorek můry. Je tak obtížné říct co je negativní prostor a co positivní. Dalo by se říct, že negativní prostor kolem můry vytváří obličeje a ruce. Nebo naopak?

Světla a stíny (jas)
Jas na snímku a zejména jeho změna na předmětu, a to ať skoková či plynulá (gradient), velmi účinně vyjadřuje třídimenzionální kvalitu předmětů. Při vhodném uspořádání může tedy stín vytvořit dojem objemu a prostoru.

Modelování obličeje stíny je jedním ze základních úkolů fotografa v portrétní a modelingové fotografii. Měkké difúzní světlo nevytváří stíny a tak se používá pro dokumentační účely - do obličeje je dobře vidět. Naopak silné stranové nasvícení ukáže sice z obličeje méně, je ale velmi dramatické. Záleží tedy na účelu a záměru snímku.

Dlouhé stíny dané nízko umístěným světlem vytváří ranní nebo večerní slunce. Společně s barvou světla (červená) to vykouzlí nenahraditelnou atmosféru snímků. Pokud si nastavíte hlavní objekt proti slunci, tak bude dobře osvětlen a přitom atmosféra snímku bude zachována. Ráno v 7:20, ostrov Koh Lanta, Thajsko.

Klíčový vliv na stíny má směr světla - horní světlo, stranové světlo atd. a kvalita světla vytvářející ostré či pozvolné (přechodové) stíny. Zadní světlo vytvoří siluety, kde se naopak dojem objemu tělesa zcela ztrácí. Absence barvy naší citlivost na objem vyjádřený světly a stíny zvyšuje, což je typické například pro černobílou fotografii.

Svět kolem nás nabízí nekonečné množství možností, jak snímek uspořádat. Čím netradičnější možnost zvolíte, tím je to těžší, ale když to vyjde, tak zajímavější.

Vržený stín oken, žaluzií atp. je častým prvkem na fotografiích. Světla a stíny a tím i jejich příčina - tj. kvalita a směr světla - jsou tak de facto kompozičním prvkem.