Perspektiva a kompozice - 4. Kompoziční prvky III. - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

30. června 2008, 00.00 | Mezi poslední kompoziční prvky, z kterých je sestaven obraz v kompoziční teorii, patří barva a textura. Popišme tedy jejich působení a vliv na diváka z hlediska kompozice.

Barva
Vliv barvy na lidské vnímání je velmi složitý a komplexní a byla mu věnována řada výzkumů. Tzv. psychologie barev totiž enormně zajímá např. reklamní grafiky či fotografy, protože může umocnit potřebný dojem. Barvy v nás zcela podvědomě vyvolávají emoce a mohou tedy velmi silně umocnit celkový dojem ze snímku.

Barva má na celkový dojem ze snímku značný vliv jako například na tomto snímku, který opakuje stejný motiv v různých ne příliš sytých barvách. Díky vhodně zvoleným odstínům barev působí navíc celek barevně harmonicky a uklidňujícím dojmem.

Je třeba se smířit s tím, že vnímání barev je ryze subjektivní vjem a různí lidé mohou na barvy reagovat zcela rozdílně. Vnímání barev se tak může velmi lišit v různých lidských kulturách - např. v Evropě je běžné vnímat černou barvu jako smutek, kdežto Japonci běžně jako smuteční barvu vnímají bílou - v Evropě naopak barvu positivní a optimistickou. Samotný vjem barvy okem je sice poměrně objektivní, ale barvy máme propojeny s našimi emocemi a právě toto propojení, které se může u různých lidí velmi lišit, může zapříčinit různé působení barev. Rozdílné vnímání barev mají proto např. i ženy a muži, protože mají barvy napojené na své emoce jinak. Ve zkratce se tedy dá říct, že barvy komplexně ovlivňují nervový systém člověka.

Barva je podobně jako ostatní kompoziční prvky nástroj, na který lze rozehrát hru podle vašich představ. Barva na snímku může být dominantní, potlačená, snímek může být jednobarevný, pastelový či naopak strakatý atd. V konečném důsledku fotograf barvou ovlivňuje emoce, které vyvolá u diváka.

Z hlediska popisu barvy (který ale postihuje komplexní vliv barvy na diváka jen okrajově) je vhodné pracovat s termíny:

• Odstín barvy (Hue)

• Sytost či saturace barvy (Saturation)

• Světlost barvy (Value, Lightness či Brightness)

Popis barvy v modelu HSV se dá nakreslit jako kužel, kde svislá osa říká jas barvy (Value, V), úhel říká odstín barvy (Hue, H) a vzdálenost ze středu kruhu říká sytost barvy (Saturation, S).

I když samozřejmě existuje mnoho jiných popisů pro popis barev (modely RGB, CMYK, L*a*b atd.), je tento tzv. HSL nebo HSB či HSV model z hlediska prostého lidského vnímání nejpřirozenější. Bez hlubších znalostí a souvislostí byste asi zcela přirozeně popisovali nějakou barvu jejím odstínem (slova jako červená, zelená, modrá, žlutá atd.), její sytostí (slova jako sytá, pastelová, nažloutlá atd.) a její jas (tmavá či světlá atd.). Pokud se chcete o modelech popisujících barvy dozvědět více, je možné nahlédnout např. do článku věnovaném barevným modelům či do anglicky psaného článku včetně matematického vyjádření.

Z hlediska kompozice snímků je vhodné rozlišovat v hrubém pohledu:

• Monochromatické snímky
• Duotone snímky
• Blízké barvy
• Doplňkové barvy
• Teplé a studené barvy
• Selektivní barevnost

Monochromatické snímky
Monochromatický snímek je snímek pracující jen s jedním odstínem barvy a tudíž rozlišovacím prvkem je pouze jas. Barva může být sice libovolná, v praxi se ale nejčastěji používá bílá a tím vzniknou klasické černobílé snímky (černá je vlastně nesvítící bílá). Lze použít ale libovolnou jinou barvu namísto bílé, snímek potom ale nemá bílou.

Klasický barevný snímek hýřící všemi barvami.

Monochromatická (černobílá, grayscale, black-and-white) verze obrázku, kde ke kresbě je použito jen světlo bílé barvy a jeho různý jas vytváří tedy odstíny šedé od černé po bílou.

Monochromatický obrázek, kde místo bílého světla bylo použito světlo žluté a snímek má tak veškerou kresbu vytvořenou žlutým světlem různého jasu a nemá tedy bílou.

Monochromatické a zejména černobílé snímky jsou velmi oblíbené, protože absence barvy zvýší citlivost diváka na ostatní kompoziční prvky - zejména linie a tvary. Jsou tedy volbou tam, kde linie a tvary jsou těžištěm snímku a vytvářejí zajímavou kompozici. Naopak ale mnoho snímků je založeno na barvách a bez pomoci barev by byly nudné. I když lze tedy v principu každý snímek převést v PC na černobílý,  převod snímků nepostavených na liniích a tvarech nemá velký smysl. Lze to ale samozřejmě snadno zkusit.

Velmi oblíbené jsou černobílé snímky lidí, kde potlačení barvy automaticky znamená zvýšený zájem diváka o linie i tvary a tedy o tvář, výraz, polohu těla atd. Barva by proto u řady snímků tohoto typu vysloveně rušila.

Duotón snímky (Duplex, Duotone)
Duotón je technika, kdy k vytvoření obrázku jsou potřeba barvy dvě (například dva inkousty). Na snímku se tak objeví barvy celkem tři, kde třetí barvou je podložka (v RGB černá, v CMYK bílá = papír). Oblíbeným duotónem je např. sépii, která má podle Adobe doporučený odstín kolem 27 a saturaci kolem 21. Na snímku je tedy černá, bílá a odstíny sépiové barvy dávající snímku starý, archivní vzhled.

Typický vzhled snímků typu duotón, zde s druhou barvou blízkou sépii. Naše smysly mají tuto barvu spojenou se starými archivními dokumenty (noviny, staré knihy atd.) a proto to dá snímku (zcela bezdůvodně) "starý" vzhled.

Blízké barvy
O blízkých (analogických) barvách hovoříme, když snímek tvoří jen barvy v malém rozsahu odstínů. Jsou to tedy barvy si podobné a proto harmonické, jemné a lahodné. Vytváří dojem klidu a proto jsou často využívány v designu a často se s nimi setkáte např. jako s barvami webových stánek těch firem či institucí, které chtějí působit harmonicky, seriózně a klidně.

Blízké (analogické) barvy jsou barvy v malém rozsahu odstínů. Působí klidně, harmonicky a neagresivně.

Doplňkové barvy
Pravým opakem jsou doplňkové (komplementární) barvy, což jsou barvy na opačné straně barevného kola. Jsou velmi kontrastní a působí intenzivněji a sytěji, než kdyby byly obklopeny blízkými barvami. Častým kompozičním uspořádáním je proto volba barevně doplňkového pozadí, což vytáhne hlavní objekt nejen negativním prostorem či jasem, ale i barvou.

Doplňkové barvy jsou vzájemně barevně nejdále v lidském vnímání a proto vytváří maximální barevný kontrast. Jsou proto agresivní, nápadné, řvavé a nepřehlédnutelné. Proto jsou častým kompozičním prvkem.

O doplňkových barvách hovoříme i v případě, že nejsou přesně proti sobě na barevném kole. Stačí dostatečný odstup jako zde na snímku, kde je použita velmi oblíbená kombinace modrá-žlutá.

Teplé a studené barvy
Barvy označujeme jako teplé nebo studené podle našeho propojení barev s ději v přírodě. Červená, žlutá a oranžová jsou označovány jako teplé barvy (se skutečnou teplotou to nemá nic společného), protože jsou to časté barvy léta a Slunce. Naopak modrá, fialová a temně zelená jsou barvy studené, protože je máme spojeny se zimou, stínem či  nocí. Na snímku je tedy možné barvou hodně ovlivnit celkovou náladu či umístit teplé a studené barvy do kontrastu. Teplými a studenými barvami je tak možné vyjádřit i prostor a perspektivu.

Studené barvy (zde modrá) v nás automaticky vyvolávají dojem chladu a nevlídného prostředí. Důvod je prostý - takto se s tím setkáváme v přírodě za soumraku, zimy, špatného počasí atd.

Naopak teplé barvy (zde oranžová) máme napojeny na léto, Slunce, pohodu a bezstarostnost.

Kontrast mezi teplými a studenými barvami může vyjádřit i prostor (perspektivu), protože nikdo nepochybuje o tom, že "to poslední žluté na snímku" muselo být daleko.

Selektivní barevnost
Selektivní barevnost je technika, která v PC odbarví do černobílé podoby celý snímek mimo jeho malou část či části. Druhým způsobem jak podobného efektu dosáhnout je snímek v žádaných místech ručně kolorovat, což vytvoří stejný efekt ale opačnou technikou. V každém případě ale malá barevná část na snímku vždy velmi silně poutá divákovu pozornost, čehož se hojně využívá např. v portrétech, kdy se ponechají např. barevné oči a/nebo rty. Je to však oblíbená technika nejen u snímků lidí, ale i v reklamní fotografii, reportáži, krajině atd.. Pravdou ale je, že pokud je tato technika nadužívána, působí prvoplánovitě až lacině a je proto třeba ji aplikovat s mírou.

Selektivní barevnost může velmi silně fokusovat pozornost tam, kam potřebujete a současně může zbavit rušivých (barevných) vlivů okolí či pozadí. Je to proto technika velmi oblíbená.

Citlivé a správné použití selektivní barvy ani nevnímáte a musíte se soustředit na to, že se vlastně jedná o techniku selektivní barevnosti.

Textura či vzorek (Texture)
Textura či vzorek vyjadřuje vlastnost povrchu. Textura tedy navozuje dojem hladkosti, hrubosti, měkkosti, mokrosti atp. a když se lidé dívají na texturu, představují si, jaké by to bylo se jí dotknout. Textura může být skutečná (můžete se jí opravdu dotknout a osahat si ji rukou) či simulovaná, kdy divák má dojem textury ale ve skutečnosti to textura není (kdyby jste se jí dotkli, tak zjistíte že je to např. hladké).

Dá se říci, že v přírodě je věcí vytvářejících texturu spíše více než méně. Naučit se proto s texturou zacházet (vyhledat ji, potlačit ji či naopak zdůraznit) je proto ve fotografii velmi důležité.

Mnoho tvarů či mnoho linií na snímku má v jednu chvíli tendenci vytvářet dojem textury. Od určité hustoty tvarů či linií totiž mozek není již ochoten rozlišovat jednotlivé objekty a vyhodnotí plochu jako texturu. Čím větší množství čím menších tvarů je na snímku, tím tento dojem je silnější. Dojem textury také umocní náhodné ale rovnoměrné rozložení tvarů. Pravidelné rozložení je mozek ochoten jako samostatné tvary vnímat mnohem déle.

Malé množství tvarů na snímku snadno rozlišujete jako jednotlivé kusy (zde na pozadí textury - trávy).

Velké množství tvarů však snadno přejde na texturu. Kdy přesně záleží na mnoha faktorech včetně velikosti výsledné fotografie, v praxi je ale lepší to spíše pocítit než nějak exaktně zkoumat.

Závěr
Tímto článkem jsme ukončili popis kompozičních prvků fotografie. Zopakujme jen, že se jedná o:

• Linie a křivky
• Tvary a objekty
• Světla a stíny (jas)
• Barvu
• Texturu

I když kompoziční prvky není nutné nijak démonizovat ani přeceňovat, tak je pravdou, že z nich fotograf (možná podvědomě a nevědomky, možná zcela cíleně) staví svoji fotografii stejně, jako stavbař staví z cihel dům či kuchař vaří ze svých surovin polévku. Jaké lze kolem této stavby vysledovat zásady a doporučení bude předmětem dalších článků.