Perspektiva a kompozice - 7. Kompoziční pravidla III. - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

21. července 2008, 00.00 | V minulém díle seriálu jsme se zabývali dominancí neboli jak na hlavní objekt upoutat pozornost. Dnes se zaměříme na soudržnost prvků na snímku a zejména na veledůležitou ale těžkou celkovou vyváženost (Balance) snímku.

Soudržnost (Coherence, Unity)
Soudržnost znamená, že jednotlivé prvky v obraze, které má divák tendenci rozpoznat a chápat, budou mít mezi sebou nějaký logický vztah. Jinými slovy - prvky budou patřit k sobě. V reálném světě tyto prvky nemusí být nutně spolu spojeny, ale v kontextu snímku jejich obsah, barva, tvar atd. musí držet pohromadě. Malá soudržnost prvků snímku se obvykle pozná podle otázek typu: Co to tam je? Proč to tam je? Je to tam navíc? Jak to patří? Co to tam dělá? atp.

Tento snímek kamenů nebude mít se soudržností žádné problémy. Soudržnost splňuje obsahem, tvarem, velikostí i barvou. Může být ale trochu nudný - tak říkajíc o ničem.

Nesoudržnost (věci, které k sobě obsahově či vizuálně nepatří) může ale vytvořit provokativní kontrast. Mějte na paměti, že příliš velká podobnost vedoucí k soudržnosti může být až nudná a že snímek většinou potřebuje trochu koření, trochu provokace. Malá nesoudržnost může být proto i cílem. Krásným příkladem mohou být industriální akty německého fotografa Clause Roseho (viz záložka Galerie, Akt & Technik), který fotografuje nahé ženy v prostředí starých továren, velkých a těžkých strojů atd. Vytváří tak krásný obsahový kontrast a určitou provokující nesoudržnost.

Dáte-li si nějakého brouka na jinou kytku, aby se vám třeba lépe fotografoval (to není tento případ), můžete snadno porušit soudržnost. Laik to sice nepozná, ale odborník odhalí, že brouk na této kytce nemá co dělat.

Lehká provokace porušením soudržnosti může snímku jen prospět. Jako ve všem kontroverzním je tam ale tenká hranice mezi vkusem a kýčem.

Vyváženost (Balance)
Každý jednotlivý prvek na snímku má svoji vizuální váhu, což není nic jiného než míra, jakou poutá pozornost. Velké objekty obvykle "váží" více než malé objekty, tmavé objekty "váží" více než světlé atd. Jak již bylo naznačeno, lidské vnímání má tendenci seskupovat objekty a hledat mezi nimi podobnost, a tak svoji vizuální váhu má i skupina.

Každý prvek na snímku má svojí vizuální váhu - míru kterou přitahuje pozornost. Vytvořit vyvážený snímek potom znamená uspořádat prvky tak, aby snímek nikam nepadal a váhu měl vhodně rozprostřenou po celé své ploše.

Člověk podvědomě vnímá střed snímku jako osu a vyhodnocuje celkovou vyváženost snímku. Analogie s hmotnými předměty celkem dobře funguje za předpokladu, že se místo klasické hmotnosti uvažuje vizuální váha objektů či skupin. Například vizuálně těžký prvek může být vyvážen vizuálně lehčím prvkem na druhé straně, který však musí být dále od středu.

Vyváženost snímku se dá velmi dobře připodobnit k vyváženosti na váze s tím, že za "váhu" předmětů je třeba uvažovat vizuální váhu prvků nebo skupin na fotografii. I když obrázek ukazuje vyváženost horizontální, snímek má také svoji vyváženost vertikální i radiální (přes střed různě šikmo).

Celková vyváženost snímku potom není nic jiného, než poskládání prvků na snímek tak, že vznikne vizuální iluze vyváženosti relativně k vertikální i horizontální ose. Vyvážit dobře kompozici tedy znamená, že po snímku je dobře rozprostřena vizuální váha jednotlivých prvků a skupin tak, že divák je s vyvážeností snímku spokojen a snímek nikam "nepadá".

Vyvážená kompozice znamená vytvořit takový snímek, který nikam nepadá a využívá celou svoji plochu. A je vcelku jedno, zda je to krajina, reportáž nebo portrét. Nástroje mohou být sice různé, ale cíl bude vždy stejný - vizuální a váhová "pohoda".

Vyváženost a symetrie
Přirozený a proto oblíbený způsob jak dosáhnout vyváženosti je pomocí symetrie. Symetrie znamená, že váha je rovnoměrně rozložena podle osy pomocí zrcadlového převrácení. Dobrým příkladem může být lidský obličej, který vytvoří přirozenou rovnováhu svojí svislou symetrií nebo se využije např. odrazu části snímku ve vodě (vodorovná symetrie). Přísná a čistá symetrie bývá však často příliš monotónní díky opakujícím se motivům a proto se častěji pracuje se symetrií přibližnou. V ní jsou strany téměř stejné, ale malé změny snímek obzvláštňují. Jsou ale nadále pořád dost symetrické na to, aby vytvořily vyvážený snímek.

Tento snímek je přibližně vertikálně symetrický, čímž tvoří přirozenou vyváženost. Jedná se ale jen o přibližnou symetrii, která není nudná.

Ukázka horizontální symetrie, která se často dosahuje symetrickým odleskem scény na vodní hladině.

Ukázka přibližné radiální symetrie (tj. přes střed snímku v různých úhlech) kdy také není třeba řešit vyváženost, protože ta díky symetrii vyjde sama.

Asymetrická vyváženost
Asymetrická vyváženost snímku nastane, když obě strany snímku jsou významně odlišné a přesto nastane vizuální rovnováha. Je složitější než symetrická vyváženost, ale také obvykle zajímavější. Najít či vytvořit scénu, která po zaznamenání na fotografii bude vyvážená, je tak jedním z důležitých prvků kompozice. Na rozdíl od malířů musí ale fotograf používat svoje ruce k přetvoření scény a nohy ke změně stanoviště.

Asymetrická vyváženost nepracuje se zrcadlově převrácenými obrazy, ale vytváří vyváženost důvtipným rozložením prvků po snímku.

Metody vyvažování
Při úvahách o kompozici snímku z hlediska vyvážení je nutné uvažovat vizuální váhu prvků místo jejich skutečné váhy. Co tedy vyváženost ovlivňuje?

Vyvážení kontrastem
Jak již bylo uvedeno v díle věnovaném dominanci, vysoký kontrast váže pozornost více než malý kontrast. Proto kontrastní prvek je "těžší" než nekontrastní mdlý prvek Dosáhnout vyváženosti tedy znamená umístit na snímek kontrastní prvek rozměrově menší, aby se váhy vyrovnaly.

Silně kontrastní prvek má velkou vizuální váhu a proto pro dosažení rovnováhy musí být plošně menší (srovnej rozměry Slunce, světlého moře a lodi).

Vyvážení barvou
Stejně jako kontrast jasový pracuje i kontrast barevný. Oko je více přitahováno sytými a jasnými barvami ve srovnání s barvami mdlými a temnými a proto jasné barvy musí být pro dosažení vyváženosti menší. Změna saturace barev je tedy kompoziční nástroj, i když nepatří k nejvýraznějším.

Jasné a syté barvy "váží" více než mdlé a tmavé barvy. Chcete-li je vybalancovat, je nutné plochu jasných a sytých barev zmenšit.

Vyvážení tvarem
Komplikovaný tvar přitahuje pozornost více než sice velký, ale pravidelný tvar. Proto je potřeba opět tyto vlivy kompenzovat velikostí prvků.

Na tomto snímku náušnice představují sice malý, ale komplikovaný tvar, který hravě vykompenzuje plošně velké ale vcelku pravidelné dva prsteny.

Vyvážení texturou
Textury a povrchy mají stejný účinek jako jas, barva či tvar. Výrazná a jasná textura byť na malém povrchu váže pozornost výrazně více, než fádní velké plochy. Máte-li pod kontrolou nasvícení scény tak texturu lze zdůraznit stranovým nasvícením, kde díky stínům vynikne její reliéf. Naopak čelní nasvícení (přímý blesk) texturu povrchů téměř likviduje.

Malá ale výrazná textura palmy vyvažuje na snímku vše ostatní - horizont, hory, moře, písek, houpací síť atd.

Vyvážení pozicí
Velká váha může být vyrovnána malou váhou umístěnou dále od obou os - podobně jako na houpačce. Toto vyvážení přitom platí jak podél svislé, tak podél vodorovné osy, kde analogie s houpačkou selhává.

Jak podél svislé, tak podél vodorovné osy je třeba oba stromy vyvážit a proto menší strom je od obou os dále. Ve svislém směru mu ještě pomáhá pruh mraků na modré obloze.

Vyvážení směrováním oka
Každá linie, hrana či tvar v sobě ukrývá jistý druh směrování oka. Vizuální váha předmětů tedy může být ovlivněna (zvýšena či zmenšena) tímto vlivem směrování pomocí objektů v okolí. Například perspektivní sbíhání linií může zvýšit vizuální váhu prvku na konci sbíhání a i v horizontálním směru lze například pomocí stínů, cest či linií převést určitou část váhy třeba z levé části snímku do pravé. Podobný účinek může mít i text, který v naší kultuře podporuje čtení snímku zleva doprava.

Všechny linie (dveře, dlažba, nábytek) vedou oko k oltáři a tak i menší oltář dokáže "soupeřit" s velkými dveřmi a jejich rámem. Snímek byl pořízen rybím okem, čímž se vytvořila tato zajímavá perspektiva.

Vyvážení skutečnou váhou
Znalost či určitá představa o reálné a skutečné váze předmětů (hmotnosti) může přispět k vyváženosti snímku. Předmět, o kterém divák ví, že je velmi těžký, může ovlivnit vyváženost více, než by odpovídalo jeho normální vizuální váze. Je to logický důsledek naší zkušenosti s gravitací.

Tento snímek je na kontrastu skutečné hmotnosti přímo postaven. Vizuální váha je tedy logicky ovlivněna i pocitem reálné váhy dvou hlavních objektů a jejich vztahu.

Ořez
Nyní je možná jasné, proč ořez představuje tak významný prvek kompozice. Ořezem se totiž výrazně mění vyváženost. Mění se poloha prvků, mění se plocha negativního prostoru, mění se plocha textur atd. Tím se výrazně ovlivňuje vizuální váha všech prvků a tím se mění celková vyváženost. Nalezením vhodného výřezu na již exponované fotografii je tak de facto kompoziční faktor v mnohém podobný změně stanoviště. Nemůže však změnit absolutní polohu prvků, jen relativní či prvky zcela odstranit (jsou mimo výřez).

Ořezem ale přicházíte o pixely obrazu a tím si zmenšujete maximální velikost případné tištěné fotografie a/nebo kvalitu tisku danou dpi. Cílem tedy je pokusit se přímo na scéně zarámovat snímek a vymyslet kompozici co možná nejlépe. Ne vždy se to však povede, o časové tísni při reportáži nemluvě, a potom je ořez (či nůžky) neocenitelný pomocník.

Zachytit krásy nalézající se kolem vás a současně dodržet prvky kompozice je velká výzva. Hodnocení a hledání finálního ořezu však většinou proběhne až doma.

Závěr
Opět by bylo možné najít celou řadu dalších subjektivních vyvažovacích faktorů - naznačený pohyb, směr pohledu člověka atd., ale opět není smyslem provádět úplný a technokratický výčet. Cílem je získat určitý cit pro vyváženost snímku a tu přímo na scéně vyhledávat. Při třídění fotografií v PC potom být přiměřeně kritický a případně soudržnost či vyváženost ořezem opravovat. Nic víc, nic míň.