Perspektiva a kompozice - 8. Kompoziční pravidla IV. - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

28. července 2008, 00.00 | Náš seriál o kompozici nemůže minout tzv. "zlatý řez". Každý byť jen mírně pokročilý fotograf již o něm pravděpodobně slyšel a ví, že se jedná o přibližné dělení snímku na třetiny. Proč ale na třetiny a že to nejsou přesné třetiny, to již ví jen málokdo.

Proporce a geometrie
Proporce se obecně zabývají velikostmi prvků na fotografii, jejich vztahy a taktéž relacemi k celému snímku. Pomáhají tedy zorganizovat snímek a jeho prvky. Proporce a geometrie jsou přirozeně úzce spojeny s dominancí i vyvážeností a stejně jako ony jsou ryze subjektivní. Souvisí tedy opět úzce s procesem lidského vidění a divák na ně reaguje vysloveně emocionálně. Například mozek automaticky považuje velké objekty za bližší a důležitější a malé objekty za vzdálenější, což je vliv perspektivy.

Hlavním úkolem kompozice je poskládat prvky po snímku v takových proporcích a geometrii, která bude hodnocena diváky jako estetická.

Ryze subjektivně oko a mozek nepovažují umístění hlavního objektu do středu za zajímavé a estetické. Například u snímku pořízeného širokoúhlým objektivem a tudíž obsahujícího mnoho detailů má oko problém zůstat ve středu snímku, nebaví ho to tam, je zvědavé a tak začne neřízeně bloudit v okolí hlavního objektu po snímku. V takovém případě je nutné minimalizovat ostatní obsah snímku, aby oko zůstalo ve středu a nelákalo ho to mimo.

K tzv. středové kompozici, kdy hlavní objekt je ve středu snímku, vybízí mimo jiné i hledáček většiny fotoaparátů. Je ale až na výjimky považována za neestetickou, což má ryze psychologický důvod.

Pokud ale umístíte v podobném snímku hlavní objekt mimo střed, tak oko automaticky na něj najede jako na první pozorovací bod (vliv dominance). Následující pohyb oka po snímku záleží na dalších předmětech zájmu a fotograf má tak celý jeho pohyb pod svojí kontrolou. Jinými slovy - oko preferuje umístění hlavního objektu mimo střed snímku a následně řízený pohyb po něm.

Umístění hlavního objektu mimo střed je většinou hodnoceno esteticky jako lepší. Oko si totiž díky tomu prohlédne mnohem klidněji a vyrovnaněji celý snímek, ne jen střed.

Zlatý řez (Golden Ratio, Golden Section)
Mnoho studií bylo věnováno hledání ideálních proporcí objektů na snímku a ideální geometrii, tedy jak snímek rozdělit a zaplnit subjektivně nejpřirozenějším způsobem. První pokusy byly provedeny tisíce let před vynálezem fotografie, první zmínky se datují dokonce do období 400 let př.n.l. Matematici, myslitelé a umělci mnoha věků se zabývali zlatým řezem a jeho vlastnostmi - jmenujme například Eukleidés, Kepler, Leonardo Da Vinci či současný fyzik Roger Penrose.

Již Leonardo da Vinci aplikoval geometrické proporce a zlatý řez na lidskou tvář. Mlčenlivý Leonardo však o svých dílech málokdy diskutoval a tak zda a čím se přesně řídil je jen předmětem spekulací.

Co je to zlatý řez
Pokud vynecháme složité matematické teorie, tak zlatý řez je takové rozdělení úsečky, kdy poměr její celé délky k její delší části je stejný jako poměr obou jejích částí. Pokud tuto poměrně jednoduchou rovnici vyřešíte, tak zjistíte, že vede na iracionální číslo 1,6180339887... a tedy číslo mající do nekonečna neustále pokračující desetinná čísla (desetinná místa nikdy nekončí). V matematice se běžně označuje jako φ. Pro fotografii takto přesné vyjádření nemá žádný smysl a pracuje se s přibližnou hodnotou obvykle 1,62.

Může to znít trochu složitě, ale 20 vteřin soustředění vám zlatý řez objasní. Zlatý řez na úsečce je takové její rozdělení, kdy celá úsečka ku její delší části má stejný poměr jako delší část ku kratší. Číselně vyjde na asi 1,62.

Pokud chcete použít zlatý řez na plošný objekt, je možné sestrojit tzv. zlatý obdélník (golden rectangle), který má poměr stran 1:1,62. Ve fotografii používaný kinofilmový formát 3:2 (poměr 1,5) se mu tedy blíží více než formát mnoha kompaktních přístrojů 4:3 (poměr 1,33).

Zlatý obdélník je obdélník s poměrem stran 1:1,62. Jeho strany tedy odpovídají zlatým řezem rozdělené úsečce. O významu šedého čtverce ve zlatém obdélníku je pojednáno později.

Zvláštnosti zlatého řezu
Jak již bylo naznačeno, zlatý řez má velké množství zvláštních vlastností a lze ho najít v mnoha oborech - v matematice, fyzice, geometrii atd. Jeho "používání" lze nalézt i v ryzí přírodě - rostou podle něj květiny, podle zlatého řezu mají ulity šneci atp. Není proto divu, že zlatý řez lze najít v muzice, architektuře, psychologii, malířství a tudíž i ve fotografii. Pojďme se na některé jeho zvláštnosti podívat, abyste následně ocenili jeho fotografické použití.

V matematice se na zlatém řezu můžete přímo vyřádit a jedna z jeho zajímavých vlastností je, že:
        1/φ  = φ - 1      a také     φ²  = φ + 1

Zlatý řez je také úzce spojen s tzv. Fibonacciho posloupností, což je prostá řada čísel:
        0, 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55, 89, 144, 233, 377, 610, 987, ...

Její zvláštnost je v tom, že každé další číslo v řadě je dáno součtem předchozích dvou a podíl každých dvou sousedních čísel se přitom blíží zlatému řezu φ a to tím více, čím větší jsou čísla (dále vpravo v řadě). Přesné hodnoty φ dosáhne Fibonacciho posloupnost přesně v nekonečnu. A navíc - podíl sousedních čísel dále v řadě se blíží zlatému řezu nejpomaleji jak to jen jde (řada konverguje pomalu).

V geometrii má zlatý řez také spousty zvláštností. Dá se sestrojit tzv. zlatý trojúhelník, který má tu zvláštnost, že jeho rozdělením podle φ vznikne podobný trojúhelník k tomu původnímu. Proces se tedy dá opakovat do nekonečna.

Asi nepřekvapí, že zlatý trojúhelník je sestaven jako rovnoramenný trojúhelník se stranami opět odpovídajícími rozdělené úsečce zlatým řezem a tedy v poměru 1:1,62.

Tento zlatý trojúhelník je pomocí zlatého řezu jedné jeho delší strany možné rozdělit a vznikne podobný menší zlatý trojúhelník (šedivě) a tak dále až do nekonečna (čárkovaně).

Zlatý řez hraje důležitou roli i u pětiúhelníků a pěticípých hvězd, kde lze opět najít spousty čísel φ a uvnitř pětiúhelníku lze najít zlaté trojúhelníky. Zajímavá geometrická aplikace nastane v okamžiku, kdy zlatý obdélník rozdělíte čtvercem na dvě části (viz obrázek zlatého obdélníku nahoře). Nově vzniklý obdélník je opět zlatý obdélník, který lze opět stejně rozdělit. Spojení úhlopříčných bodů čtverců hladkou křivkou vytvoří zlatou spirálu mířící do jednoho bodu, který se nalézá přibližně v 1/3 plochy oběma směry.

Opakovanou aplikací zlatého řezu na zlatý obdélník a spojením rohů hladkou logaritmickou křivkou se vytvoří zlatá spirála, která se postupně stáčí do jednoho bodu.

Možná vás to už trklo - jestliže zlatá spirála míří do nějakého bodu v obdélníku, musí to být místo zcela mimořádného významu! Navíc podle zlaté spirály se řídí spousta dějů v přírodě - například mušle, šneci či rostliny ji aplikují na svém těle a podle zlaté spirály jsou uspořádány i spirální galaxie. Je to tedy i mimořádné místo pro kompozici obrazu a ne nadarmo se mu občas říká "božská proporce".

Šneci, lastury, mušle atp. velmi často aplikují na svém těle přímo zlatou spirálu.

I ananas roste ve spirálách, které odpovídají Fibonacciho číslům.

Pravidlo třetin (Rule of Thirds)
Pravidlo třetin je hrubé přiblížení ke zlatému řezu na obdélníku. Pro reálnou fotografii nemá přesné vyjádření žádný význam a to tím spíše, že poměr stran fotografie také nectí přesně zlatý obdélník. V praxi je tedy přiblížení pomocí třetin zcela dostatečné.

Různě převrácená zlatá spirála se blíží ke čtyřem průsečíkům třetin na fotografii. Třetiny tedy přibližně ale v praxi dostatečně přesně representují zlatý řez.

Je-li průsečík třetin fotografie mimořádné místo, tak by se do tohoto bodu měly také umístit prvky mimořádného významu. Má-li fotografie jen jeden hlavní objekt, tak je možné jej umístit do libovolného z nich, jsou-li dva, tak je nejlepší umístit je na úhlopříčku. Přitom se nejedná o mechanické umístění prvku do nějakých "souřadnic" v obdélníku, ale je třeba vzít v úvahu vizuální těžiště objektu (obdoba hmotného těžiště) a to umístit do blízkosti zlatého řezu - s dostatečnou přesností tedy do průsečíku třetin.

Klasická třetinová kompozice pracuje s průsečíky třetin jako s "magickými" body. U tohoto snímku se dá chápat kolo a člověk jako dva dominantní prvky a jejich středy jsou tedy v průsečíkách. Dá se to ale chápat i podrobněji, kdy obličej a hořící dřevo - dva nejdůležitější obsahové detaily jsou také v průsečíkách.

Pravidlo třetin prakticky
Dělení snímku na třetiny má mnoho podob a variant a není třeba jej chápat nijak dogmativně. Vždy záleží více na pocitu z celkového uspořádání snímku než na přesném "odměření" třetin. Nicméně zkušenosti ukazují, že je to pravidlo velmi účinné a alespoň jeho přibližné akceptování kompozici výrazně zlepšuje.

U tohoto snímku skalnaté pobřeží "prolézá" tři ze čtyř třetinových bodů, čímž tvoří modifikaci úhlopříčné kompozice.

Typická aplikace je např. u krajinářské fotografie, která pracuje s horizontem. Podívejme se na pár příkladů:

Umístíte-li horizont do dolní třetiny, dáte důraz na oblohu a dění na ní. Oko si tedy bude primárně prohlížet oblohu a zem bude snímek jen dokreslovat. U této kompozice se dokonce horizont často ještě více snižuje (blíže spodnímu okraji), aby bylo na oblohu více místa.

Umístíte-li horizont do horní třetiny, dáte důraz na zem. Oko si tedy bude primárně prohlížet zem a obloha bude snímek jen dokreslovat. U této kompozice se také a ze stejného důvodu může horizont ještě více zvednout.

Zcela obdobně by bylo možné postupovat u vertikální kompozice.

U snímků, kde je vyváženosti dosaženo symetrií, se třetinová kompozice uplatňuje jen v jednom směru (zde svisle), protože vodorovně nemá díky symetrii smysl.

Podíváte-li se zpět na snímky v tomto seriálu, prolistujete-li časopisy a fotografické knihy či proberete-li svoje fotky tak zjistíte, že řada z nich se blíží třtinové kompozic, řada ale nikoliv. Je to tedy vždy na uvážení jak v konkrétní situaci postupovat a zda vůbec a jak třetinovou kompozici aplikovat. Obecně lze ale říci, že třetinová kompozice je velmi dobře vypozorované pravidlo a že její použití stojí vždy minimálně o zvážení.

Mechanická aplikace pravidla třetin asi není na místě, ale jako pomůcka se ukazuje v různých situacích skutečně extrémně užitečná a účinná.

Ořez
Stejně jako u vyváženosti snímku se dají proporce a geometrie silně ovlivnit ořezem. Není-li např. hlavní objekt v průsečíku třetin, dá se tam ořezem snadno umístit. Ořezem se tedy dá fotografie výrazně vylepšit a dokonce se může stát, že na jedné fotografii naleznete několik kompozičně zajímavých výřezů.

Geometrie pomocí trojúhelníků
V souvislosti s proporcemi a geometrií obrazu se objevuje i "teorie trojúhelníků". Trojúhelník je dostatečně pravidelný obrazec, ale současně dostatečně nesymetrický na rozdíl od čtverce, obdélníku či kruhu. Proto je pro oko velmi atraktivní, přitahuje pozornost a v kompozici se mu tak přisuzuje zvláštní význam.

Na řadě snímků lze nalézt řadu trojúhelníků. Jsou pro oko velmi atraktivním tvarem a tak přitahují pozornost a dobře organizují snímek.

Například skupinu lidí je vhodné a estetické formovat do trojúhelníku, řadu trojúhelníků je možné najít i v krajině a trojúhelník snadno rozdělí snímek na dva obsahově kontrastující trojúhelníky. Démonizovat tuto metodu asi nemá význam, ale může to být další atraktivní pomůcka pro vyhledávání zajímavých kompozicí. Faktem je, že trojúhelníků je na snímcích překvapivě mnoho.