Amatéři, poslouchejte připomínky, ne lichotky! - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

18. května 2007, 00.00 | Na tomto místě se většinou setkáváte s fotografy-profesionály, kteří před vás předstupují při klubových Večerech. Amatérský fotograf Ivan Holobradý (*1963), jehož názory si můžete přečíst v následujícím rozhovoru, však sedává mezi vámi v publiku. Zaujal mě svou několikerou úspěšnou účastí v interní soutěži zaměstnanců Řízení letového provozu ČR s názvem 3L, která se za několik let své existence stala fotografickým kláním velmi vysoké úrovně. A ještě něco: mnozí z vás si možná jeho hlas pamatují z rádií Agara a Relax, kde působil jako moderátor.

Jaká je vaše profese? Jsem technik datových sítí ŘLP, což je funkce technického dohledu nad komunikací všech počítačů, které v Řízení letového provozu ČR zajišťují provoz. Prostě, aby ta letadla nad námi mohla vůbec fungovat.

Odsud je ale k fotografování, zejména v takové kvalitě jako u vás, dost daleko. Jak jste se ke svému koníčku vůbec dostal? Už jako malé dítě, a to jako model (smích). Tatínek byl také amatérský fotograf a mně jako objektu se věnoval velmi intenzivně. Byl jsem účasten vzniku fotografie nejen před objektivem, ale bral mě i do fotokomory, takže jsem viděl, jak se z negativů stávají tyhle velké fotky.

Pro dítě to musel být zázrak. To byl. Dobře si pamatuju i na atmosféru červeného světla ve fotokomoře... Byl to prostě tak intenzivní zážitek, že jsem se později rozhodl, že se tomu budu věnovat taky.

Jak jste se ale dopracoval k těmto téměř profesionálním výsledkům? Jednak to byla snaha udělat fotografie, na kterých něco bude, nejenom cvakat obrazy bez rozmyslu. Snaha fotografií něco sdělit. A potom vývoj technologií, což je odvětví, které mě taky velmi zajímá a baví. Nové technologie jsou úžasné, a když se potom aplikují do zájmové činnosti člověka, je to paráda. Zlom v mém fotografování nastal v roce 1999, kdy bylo zatmění Slunce. To byl moment, na který jsem si pořídil kinofilmovou zrcadlovku.

Čím jste fotografoval do té doby? Do té doby jsem fotografoval jednak velmi sporadicky, nepravidelně, a technika, která mi prošla rukama, nebyla často ani moje – měl jsem většinou půjčené fotoaparáty od kamarádů a známých. Začínal jsem fotografovat Flexaretou, protože jsme ji měli doma, a potom jsem si koupil kinofilmovou krabičku, kterou nelze ani nezvat fotoaparátem. Tehdy jsem zjistil, že rozdíly mezi prací s fotoaparáty různých úrovní budou určitě veliké.

Jak dopadly snímky zatmění Slunce, pořízené novou zrcadlovkou? Z těch fotografií nic nebylo.

Jak je to možné? Myslel jsem si, že když si koupím kvalitní kinofilmovou zrcadlovku, tak se stanu fotografem, a naprosto neohroženě jsem odjel do Rakouska fotografovat tento vzácný přírodní úkaz. Nejlepší snímky ale vznikly, když jsem fotografoval fotografy, kteří o fotografování již něco vědí, jak fotografují zatmění Slunce (smích). Právě v Rakousku jsem zjistil, že o fotografování vlastně vůbec nic nevím. Jel jsem tam absolutně nepřipravený, a to mě možná přimělo k tomu, abych se o fotografii začal zajímat nejen po technické, ale i po výtvarné a kompoziční stránce. Když už pak člověk začne zjišťovat, čeho všeho se ve fotografii dá dosáhnout, zjistí, že mu na to obyčejná zrcadlovka s obyčejným setovým objektivem přestává stačit kvalitou, rozsahem i možnostmi. A jestliže tomu potom člověk propadne, tak je to asi, jako když začne závodit s autem. Zjistí, že když si koupí obyčejné auto sériové výroby, nemůže s ním na okruh. Když třeba chcete docílit toho, aby vaše fotografie visely v nějakém veřejném prostoru, můžete to zvládnout i s obyčejným kompaktem, ale je to víceméně dílo náhody. Technická stránka, pokud je nedostatečná, je určitě dost omezující.

Můžete ale velký pokrok, který jste od zmiňovaného roku 1999 udělal, připsat k dobru jenom lepší technice? Kdepak, jenom v technice to není. Tím, že jsem se začal zajímat o fotografie, jsem začal i pravidelně kupovat časopis Fotolife, kde mě zajímaly snímky ostatních amatérů. Redakce tohoto časopisu navíc pravidelně pořádá workshopy a na jeden z nich jsme se s mou nynější manželkou přihlásili. Odjeli jsme na tři dny do jižních Čech a pod vedením šéfredaktora a úžasného pedagoga Jana Karbusického jsme tam absolvovali nádherné dny plné fotografování a vzdělávání se v této oblasti. A to byl asi nejdůležitější moment v přechodu od obyčejných snímků z dovolené na pláži k „vážnějšímu“ fotografování.

K jakému fotografickému vybavení jste se mezitím propracoval? Z kinofilmové zrcadlovky Canon 300 jsem přešel na digitální Canon 300D a doplnil jsem ho třemi objektivy špičkové profesionální řady. Jeden je širokoúhlý, zoom 17-40 se světelností 4, druhý zoom je 24-105 s obrazovým stabilizátorem, potom mám pevnou padesátku, teleobjektiv 75-300 mm a širokoúhlý teleobjektiv 24 mm, také s pevným ohniskem. Tato digitální zrcadlovka má rozlišení 6 megapixelů a zhruba dva roky mi trvalo, než jsem byl vůbec schopen využít její potenciál. Musím říct, že je to velice zdařilý přístroj, který se po půl roce přestal vyrábět, protože přišly nové typy, menší těla, zvýšení rozlišení na 8 megapixelů. Fotografický projev Canonu 300D tím ale nebyl překonán. I z šestimegapixelového rozlišení se dají dělat fotografie tzv. výstavního rozměru 30x45 cm.

Jako mnoho jiných fotografujících lidí jste prodělal přechod od analogové techniky k digitální. Myslíte si, že klasická fotografie přežije, a pakliže ano, v jaké podobě? Kdyby o osudu těchto technik – analogových a digitálních, ať už je to ve fotografické nebo v hudební oblasti – šelaková, vinylová deska, cédéčko – měli rozhodovat fajnšmekři a lidi, kteří milujou fotografii nebo nahrávku, tak k takovému rozmachu digitální techniky nedojde, protože má pořád nějaká omezení, co se týče rozlišení, plasticity a prostoru. Ale protože to je strašný kolotoč reklamy a byznysu, je všechno jinak. Když si dnes chcete sehnat nahrávku na vinylové desce, je to velký problém. Pokud ale na to máte reprodukční zařízení, tak zážitek z toho je opravdu o něčem jiném. Věřím tomu, že klasická fotografie by byla také o něčem jiném. Ale z čeho dosáhnu kvalitních výsledků snadněji - z kinofilmu nebo z čipu digitálního fotoaparátu? Paradoxně z digitálního fotoaparátu, protože to mám až do finální podoby plně pod kontrolou. Film mi mohou v labu špatně vyvolat, poškrábat negativ, a když dělají fotografie, šetří na čase expozice zvětšenin, takže nejsou doexponované. Když si přinesu na cédéčku obrazové soubory v TIFFu nebo JPEGu, už do toho obsluha tolik nemůže zasáhnout. S tím se setkala spousta lidí, kteří si pořídili digitální přístroj a viděli, že mají lepší fotografie než z analogu. Dneska už je asi přechod na digitální techniku jednoznačně vyřešený. Myslím si, že co se analogu týče, zůstane střední a větší formát pro opravdu profesionální práci. Kinofilmové zrcadlovky, ač je mi to líto, asi budou plně nahrazeny digitální technikou. Příkladem toho je Canon D5, rozlišení 12,3 megapixelů, a políčko velikosti kinofilmu. Pokud srovnáváte výsledek, samotnou fotografii na kinofilmu a touhle zrcadlovkou pořízenou fotografii, která byla udělána v opravdu špičkovém labu, kde je na to školená obsluha, tak tam už se rozdíly téměř stírají. Na druhou stranu je to dobře, protože čím víc digitálních přístrojů, byť obyčejných kompaktů za pár tisíc, se prodá, tím víc firmy mohou investovat do vývoje. Věřím tomu, že ty peníze půjdou zase do dalších kvalitativních zlepšení. Nejenom do honby za větším počtem megapixelů, ale za vyšší kvalitou fotografií. A ještě něco: v případě reportážní fotografie, rychlosti sdělení, mohou být fotografie do několika minut na internetu právě proto, že jsou pořízené digitální technikou. Třeba Jan Šibík by byl zřejmě analogem svázaný, měl by s ním spoustu práce, výsledky jeho záběrů by byly mnoha způsoby ohrožené, protože chodí do oblastí, kam zřejmě nemůže bez neprůstřelné vesty a přilby. Takže jemu stačí, když z oblastí, kde se něco děje, ať je to válečný konflikt nebo přírodní katastrofa, prostě odněkud, kam by „normální“ člověk nevlezl, přinese paměťovou kartu.

Myslíte si, že digitální technika, umožňuje lidem, kteří nemají žádné hlubší znalosti o fotografování, aby kultivovali svoje vidění a něco se v tomto oboru naučili? Pro lidi, kteří mají zájem o fotografování, je určitě daleko jednodušší cestou začínat s nějakým digitálním přístrojem. Nemusí totiž utrácet hromady peněz za filmy a výsledky vidí hned. Pokud se to chtějí naučit a spojí se s člověkem, který nějaké zkušenosti s fotografováním má, dopracují se určitého stupně vývoje velice brzo. Jestliže má dotyčný člověk trošičku estetické cítění nebo v sobě výtvarný předpoklad, je to naprosto v pořádku.

Věnujete se převážně fotografování přírody ve všech jejích podobách. Fotoreportáž nebo dokument vás nikdy nelákaly? Ale ano, dokonce jsem to občas i zkoušel, ale jsem hrozně stydlivej člověk, a na to, abych mezi lidmi vytáhl fotoaparát, je potřeba odvahy a drzosti. Třeba na Staroměstském náměstí to ještě jde, protože tam fotografují všichni všechno a nepůsobí to divně. Ale když pak přijedu třeba do nějakého menšího města, například někde na Vysočině, kde máme chalupu, a chtěl bych portrétovat lidi, kteří tam chodí po náměstí, je mi to ještě pořád žinantní. Ale už se mi povedlo nasbírat několik fotografií, které by vydaly na samostatnou kolekci. Tu jsem nazval Fotografující fotografové.

To jsou záběry fotografů v akci, portréty dosud tvořících autorů, nebo co? Jsou to lidi s přístrojem v ruce a v akci. Prostě, když nějaký jiný člověk momentálně tvoří snímek. Moji fotografující fotografové mají při své tvorbě velice zvláštní výraz ve tváři, a to je právě to, co mě na nich fascinuje. Úplně první fotografie tohoto druhu jsem právě pořídil v Rakousku při fotografování zatmění Slunce. Nejlepší záběry, které se mi tam povedly, byli právě lidé, kteří tam přišli už vybavení stativy, objektivy, filtry, zkrátka kteří o té fotografii už něco vědí. Ti lidé přistupovali ke své činnosti naprosto bezprostředně a nechaoticky, zaujali zdánlivě místo, kam by se člověk vůbec nehnal, ale ve finále jsem zjistil, že líp už sedět nemohli. Byli u stolku, na lavičce, kde před nimi už končil břeh jezera, tam už si jim nikdo stoupnout nemohl a tím směrem také oni asi za dvě hodiny měli zatmívající se Slunce. Dali si cigárko, pivko, a když to mělo přijít, všechno odhodili, nastoupilo soustředění a oni jeli. A to je přesně to, co mě na těch lidech hrozně baví. Je na nich poznat, jestli umějí vzít fotoaparát do ruky a jestli jsou fotografové, anebo jen tak zbrkle mačkají spoušť. Je to vidět i na snímcích, které udělají, ale ty v této kolekci neuvidíte, a také to není důležité.

Co pro vás znamená vaše vítězství v zatím posledním ročníku interní fotosoutěže zaměstnanců Řízení letového provozu ČR pod názvem 3L? Tentokrát jsem vůbec nečekal, že se umístím...

...že by falešná skromnost? Ne. Doufal jsem v to předloni, kdy jsem tam dával fotografii, kde je letištní věž, za ní startující letadlo a nahoře moji kolegové, kteří opravovali pojezdový radar. Dva roky jsem se připravoval na to, až tenhle záběr udělám. To byla totiž fotografie, která podle mě splňovala to „3L“, které znamená lidé, letadla, létání, v názvu. Takže jsem si říkal, že je to vrchol, čeho jsem mohl dosáhnout. A pak jsem se dozvěděl, že jsem vyhrál první místo ve 3L a ve volném tématu. Svůj příspěvek do posledně jmenované kategorie jsem pojal velmi ležérně, protože jsem tam dal fotografii, kterou jsem měl vyzkoušenou na velkém množství lidí, jež zaujala. Líbila se i na vernisáži mojí výstavy. A to byly kapky na listech trávy. Pak jsem přemýšlel, co mám dát do hlavní kategorie. Všechny fotografie, které jsem udělal digitálem, mám uložené, žádnou jsem nesmazal, ani ty vyloženě špatné, které se nepovedly.

Proč, vždyť jenom zabírají místo na disku? Vracím se k nim, je to úžasný studijní materiál. V oblasti fotografie se na sobě snažím trošičku pracovat a na nich se učím. Člověk se přece musí pořád učit. Po letech začínám i na fotografiích, které se mi v době vzniku líbily a zdály v pořádku, vidět chyby a ve fotografiích, které mi mnoho neříkaly, objevit občas i něco zajímavého.

Co to bylo za snímek, který později zvítězil v soutěži 3L? Jednou jsem si při fotografování dvou lidí hrajících badminton lehl v trávě na záda a nade mnou letěla letadla. Ve vzduchu se jakoby začala předjíždět, ale každé bylo v jiné letové hladině. Takže z mého pohledu bylo jedno letadlo vpředu, druhé vzadu, a pak si to prohodila. Nafotografoval jsem tehdy sekvenci asi šesti nebo osmi fotografií. A na zmiňovaném snímku se mi ta letadla dostala ve vodorovné pozici na stejnou úroveň a ještě přiletěla do zlatého řezu. Na tom už nebylo co vylepšovat, bylo to „to ono“. A fotografie šla do soutěže.

Zmínil jste se o vernisáži výstavy. O jakou výstavu šlo? Byla to první výstava mých fotografií v GAUČi, což je Galerie Amatérské Umělecké Činnosti. Ta byla zřízena k tomu, aby lidi, kteří se amatérsky věnují nějaké umělecké činnosti, měli možnost se někde prezentovat. Výstava se konala v dubnu 2006 v někdejší kavárně „20“ na Smíchově, kterou měl GAUČ pronajatou. Dostal jsem tu příležitost vystavovat jako amatérský fotograf, který své fotografie ještě nikde veřejně neprezentoval. Jinak jsem se zúčastnil tří neveřejných výstav v rámci soutěže 3L.

Máte nějaký fotografický vzor? Co se týče osobností, které se fotografii věnují zeširoka, to jest sami aktivně a výborně fotografují, vzdělávají širokou veřejnost v tom směru, aby lidé uměli nejen fotografovat, ale i dívat se kolem sebe, tak bych na prvním místě jmenoval asi pana Karbusického. Potom celá plejáda profesionálních fotografů, kteří se podíleli na vydání knížky Snažíme se fotografovat kreativně. Člověk, jehož fotografie jsem začal vnímat ze všech nejdřív, byl ale Vilém Heckel, Západočech, Plzeňák, krajan (úsměv). A ještě nesmím zapomenout na Ladislava Kamaráda. Jeho fotografie se mi hrozně líbí. Přestože ho spousta lidí napadá a říká, že svoje fotografie v počítači znovu maluje, obhajuje svou činnost tím, že se snaží lidem ukázat přírodu, která už tady vlastně ani není. A to se mi také líbí. Jeho fotografie jsou nádherné a na mě působí opravdu velice silně emotivně. Zvětšeniny dvakrát dva metry v téhle kvalitě jsem poprvé v životě viděl právě od něj. Je to pro mě jakýsi etalon kvality, na kterou bych rád povýšil i své fotografie, i když s mým vybavením to principiálně není možné.

Co byste poradil lidem, kteří začínají tak, jako jste kdysi začínal vy, a ve vašich fotografiích se zhlédnou? Nejlepší by bylo, kdyby dospěli ještě k lepším výsledkům než vzor, to je ta správná cesta (smích). Fotografové, kteří začínají, by určitě měli své fotografie sdílet s jinými, ukázat je aspoň kamarádům a přátelům. A hlavně by se neměli zlobit, když jim k nim někdo bude říkat nějaké připomínky. Vždycky se vyvarovat lidí, kteří říkají: ´To jsou krásné fotky, ty jsi dobrej!´ Spíš poslouchat hlasy lidí, kteří jsou buď výtvarníci a k té výtvarné stránce mají co říci, i když s jejich názorem třeba nebudu souhlasit, protože původní záměr, proč jsem tu fotografii tvořil, mohl být jiný, než jak ho pochopil ten člověk. Držet se své představy, co chci tou fotografií sdělit, a od lidí, kteří ji budou připomínkovat, vzít v úvahu názory, které jsou opodstatněné – třeba výtky ke kompozici, nasvícení, výřezu. Nechat si poradit od lidí, kteří jednak již sami fotografují a jejich fotografie už třeba byly otištěny v nějakých periodikách. Myslím, že takový člověk už do té fotografie opravdu může mluvit.

Děkuji za rozhovor a přeji i nadále dobré světlo.