Digitální fotografování je pro mnoho lidí jen hra - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

16. června 2006, 00.00 | Spisovatel Franz Kafka pracoval v pojišťovně, fotograf a hudebník Jiří Hanke (*1944) ve spořitelně. Kdo by hledal umělce v civilním povolání, které bývá spojováno s nudnými sloupci čísel, oblekem s kravatou a pracovní dobou „od do“? Navzdory tomu jsou Hankeovy fotografie plné zájmu o člověka, pochopení pro jeho drobné radosti i starosti, svérázného humoru. Často sleduje svět z nečekaného úhlu, a mnoho zajímavého dokáže najít i ve věcech zdánlivě obyčejných. Chcete vědět více? Přijďte na klubové setkání IDIFu s Jiřím Hankem ve středu 21.6.!

Jaká byla vaše cesta k fotografování? Fotografovat jsem začal již v útlém dětství, po vzoru svého otce, který byl vášnivým fotografem. Takže jsem už jako malý kluk byl s ním při tom, když vyvolával filmy či desky, a pak v temné komoře - v té době zatemněná kuchyně - jsem obdivoval, jak se ve vývojce objevuje na papíře obraz. Otec mi taky záhy koupil můj první fotoaparát, kterým byla Altisa. Ovšem fotografoval jsem jen příležitostně, k vážné fotografické práci jsem se dostal až mnohem později, okolo roku 1972.

Čím fotografujete v současné době? Fotoaparátů mám větší množství a používám je dle potřeby. Dlouho jsem jako střední formát používal Flexaret, který si táta koupil hned po válce v obchodě Foto Pelikán v Kladně. Byl to jeden z vůbec prvních modelů, dokonce jsem jej nenalezl ani v Einhornově knize Flexaret v praxi. Tím byla nafotografována celá moje kniha Otisky generace, která vyšla v roce 1998. Na střední formát dnes používám Rolleiflex 6x6 a Mamiyu RB 67. Na kinofilm používám 2 Nikony FM 2 a panoramatický Widelux, před tím sovětský Horizont.

Digitální technika vás neláká? Digitální techniku nepoužívám, ale začala s ní pracovat moje žena, a má to samozřejmě své výhody.

Vida, vaše paní zaujala k digitální fotografii stejný postoj jako desetitisíce dalších fotografů, profesionálů i amatérů. Vy ale v budoucnost klasické fotografie věříte... Klasická fotografie rozhodně přežije současnou explozi digitálů, myslím, že v určité tvůrčí práci bude stále klasická fotografie nenahraditelnou.

Pro koho a jak bude nenahraditelná? V budoucnosti, doufám daleké, to bude něco, jako když dnes někteří fotografové pracují se starými dřevěnými kamerami a využívají v nich to, co jim jiné prostředky neumožní. Digitální fotografie poskytuje neuvěřitelné možnosti ve snímání a dalším zpracování, ale i neuvěřitelné rozšíření fotoaparátů mezi veškerou populaci. Pochybuji však o tom, že tento rozmach přinesl větší zájem majitelů digitálních kamer o skutečnou tvůrčí fotografii a touhu po hlubším poznání, o co vlastně ve fotografii jde. Většina majitelů těchto kamer si jen ráda hraje. A výrobcům digitálních kamer a příslušenství to vyhovuje. Ale rozmach fotografování mezi vysoké procento obyvatel již přinesl v jisté míře v minulosti i trh s kompaktními fotoaparáty, které již uměly vše za vás.

Jste především dokumentarista. Proč jste si zvolil právě tento žánr? V mé tvorbě převažuje dokumentární charakter fotografie, i když se vlastně jedná o jakýsi „konceptuální dokument“. Část mé práce se dá zařadit i do portrétní a krajinářské fotografie. Převládá však vždy dokumentární charakter. Je to tím, že mám rád lidi a kontakt s nimi při fotografování. Ve fotografii rád využívám její objektivitu, i když žádná fotografie nemůže být zcela objektivní, vždy do ní její autor vkládá část svého subjektivního názoru.

Máte rád srovnávání – různé tváře důvěrně známého místa, rodiče a děti, architektonické styly... Čeho se chcete srovnáváním dobrat? Proč srovnávám ve svých souborech určitá místa či lidi? Fotografie má v tomto nejlepší předpoklady objektivně zachytit to podstatné, nemyslím samozřejmě manipulovanou fotografii. Fascinují mě časové proměny, stejně tak, jako příběhy lidí na mých fotografiích zachycených, prostředí, ve kterém portrétovaní žijí, jejich vzájemné vztahy, podobnosti, rozdílnosti…

Mě osobně snad nejvíc zaujal váš originální cyklus „Pohledy z okna mého bytu“, který sází na „neobyčejnost obyčejného“. Neměl jste ale zpočátku pocit, že ten cyklus bude jednotvárný, nezajímavý? Stále stejný úhel pohledu, byť ozvláštněný jiným dějem na „jevišti“ nebo počasím.... Pocit, že bude cyklus jednotvárný, jsem nikdy neměl, protože jsem se ke snímání těchto scén pod oknem rozhodl asi až po dvouletém zvažování a uvědomování si právě té různosti a absurdity ve sledu jednotlivých obrazů, které se tam naskýtaly. Ovšem názor, že cyklus bude jednotvárný a nezáživný, měla zpočátku velká část galeristů, teoretiků fotografie a dalších. Přesvědčil až výsledek.

Jste také muzikant a v hudebním prostředí jste pořídil řadu fotek. Máte pocit, že Vaše tvorba fotografická a interpretační má nějaký společný bod? Hudba, respektive hudebníci a hudební jazzová scéna byla první témata, kterým jsem se ve fotografii začal věnovat - viz moje kniha Stop Time, která vyšla v roce 2003 a zahrnuje výběr fotografií v rozpětí uplynulého čtvrtstoletí.

Co bylo závažím na vahách vašeho rozhodování mezi hudbou a fotografováním? Posléze jsem zjistil, že tvůrčí fotografická práce mě více vyhovuje a uspokojuje, nežli mé hudební ambice a bylo rozhodnuto.

Tvůrčího ducha má i vaše manželka (o výstavě jejích fotografií v Pražském domě fotografie vyšel na Fotografování článek "Stárnu - jsem tedy bezcenná?" - pozn. aut.). Může spojení dvou tvůrčích osobností dobře fungovat? K výtvarné tvůrčí práci mě přivedla právě manželka, takže jsem vedle ní započal nejprve s tvorbou fotografických koláží - nepoužíval jsme totiž své fotografie, ale časopisecké reprodukce -, a až posléze jsem přešel na fotografii.

Ovlivňujete se nějak, máte právo jeden druhému do jeho tvorby mluvit? Manželka bývá prvním kritikem mé práce a naopak.To je někdy důvodem k zamyšlení podívat se na věc jinýma očima. Myslím, že takové vzájemné vazby jsou velice důležité. Nedovedu si představit tvůrčí práci jednoho z nás a absolutní nezájem druhého.

Jste zakladatelem a dramaturgem Malé galerie České spořitelny v Kladně, která existuje již téměř dvacet let. Co Vás přivedlo na myšlenku zřídit galerii právě ve spořitelně? Galerii ve spořitelně jsem v roce 1977 zřídil proto, že v Kladně byl - a je - nedostatek výstavních prostor a příležitostí. Její vyprofilování do dnešního stavu byla samozřejmě dlouholetá, již téměř třicetiletá historie. Ale to by bylo na dlouhé povídání, a tak mohu jen doporučit návštěvu galerie na přelomu tohoto roku, kdy zde bude výstava k třicátému výročí trvání. Doufám, že se podaří vydat i souhrnný katalog, který na tuto otázku komplexně odpoví.

Máte mezi fotografy nějakého „favorita“, jehož snímky vás mimořádně oslovují? Fotografy nefavorizuji, ale z koncepce dramaturgického programu v mé galerii lze vyčíst šíři autorů, jejichž tvorbu považuji pro fotografii za přínosnou.

Děkuji za rozhovor.