Digitální technika je obrovský kontinent za horizontem - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

3. listopadu 2006, 00.00 | Doménou děčínského rodáka, fotografa Bohumila Eichlera, který loni oslavil třicetiletí své tvůrčí činnosti, je krajinářství a reklama, v níž je i držitelem evropského certifikátu QEP. Na to, abych se ho zeptala na jeho tvůrčí začátky nezbyl čas, nedostalo se ani na mnoho dalších připravených otázek. Přesto si myslím, že vás rozhovor převážně na téma technika bude zajímat – stejně jako zajímal mě.

Jak jste jako fotograf využil letošního příznivého babího léta? Měli jsme workshop s panem Vaškem Sojkou v Českosaském Švýcarsku. To je fotograf národního parku a má QEP jako já. A protože jsme rodáci z toho kraje, všichni známí fotografové nejen z Prahy nás v poslední době pořád "otravujou", že by rádi přijeli do Českosaského Švýcarska, abych je někde provedl. V dnešní době, kdy máte tak strašně málo času, a teď někde někoho provádějte! Takže když tam byla v květnu výstava panoramatické fotografie – již podruhé, v děčínské synagoze, tak jsem skupině lidí, která tam přijela, nabídl, že je provedu. Když tam byli minule, tak jsem je vzal na Sněžník, do údolí Labe atakdále. Naše území je totiž strašně členité. Je to sedm set kilometrů čtverečních, ale tak členitých, že třeba vidíte nějakou skálu kousek od vás, ale jdete tam dvě hodiny. Takže ta místa kolegům ukážu na mapě a řeknu, hele, tady je to docela dobrý, tam se fotografuje to a to, a oni se tam třeba ani nedostanou. To není jako Český ráj, který je malé místo, není to tam tak členité, a jsou tam jasné prvky. U nás není tolik cest ani značení, někde i záměrně. Není totiž zájmem národního parku nebo chráněné oblasti, aby se lidi dostali na některá místa a pošlapali je, protože jsou tam vzácné krajinné prvky i rostlinstvo. Musí se tam opatrně.

Takže jste se vy i Václav Sojka nakonec nechali přemluvit... Kamarádi v posledních letech stále zvyšovali tlak na mě i na Vaška, až Vašek řekl, že už je to neúnosné, a my uděláme setkání fotografů jakoby workshopy na krajinu. Lidi přijedou a my je provedeme, uděláme program. Takhle jsme to vymysleli, a ještě jsme oslovili pár partnerů, třeba FotoVideo, Olympus, Avnet, Epson, aby nám poskytli nejnovější výrobky, které by si účastníci v praxi vyzkoušeli. To znamená, že by si šli s námi něco vyfotit, my bychom jim ukázali lokality, pak se vrátí, a zkusí si svoje fotografie prohlédnout třeba na nejnovějším monitoru Eizo, abychom věděli, jak to vypadá. Pak k tomu trošku uděláme přednášku o technice, lidé uvidí svoje věci a hned posoudí, jestli to je pro ně dobré nebo ne, a proč. Měli jsme vypůjčené sety digitálních zrcadlovek s objektivem, Leicu, Hasselblad, karbonové stativy, tedy všechno, k čemu se lidi normálně nedostanou. Mohli si to půjčit a jít s tím do terénu. Mělo to úspěch a myslím si, že bychom v tomhle mohli i pokračovat, skloubit trošku techniku s přírodou, aby se s tímhle lidi seznámili. Přijedou tam jak zkušení fotografové tak někteří amatéři, kteří si nedávno koupili fotoaparát.

Může workshop všechny uspokojit, když se tam sejdou fotografové různých stupňů pokročilosti? Nebylo by lepší ho vyhradit jen pro ty opravdu nejpokročilejší nebo dokonce pro profesionály? Zjistili jsme, že to moc nejde to takhle vyhradit. To dopředu nepoznáte, jak na tom ten člověk je. On to někdy nepřizná a vy nezjistíte, jestli je dobrý, jaké má zkušenosti. Když vám řekne, že dvacet let fotí, nemůžete vědět, na jaké úrovni je. Chceme se otevřít lidem, aby se dostali do těch míst, poznali je, a abychom je také naučili, jak se tam chovat, jakým způsobem se orientovat v přírodě, jak se dívat.

Máte tedy s amatéry božskou trpělivost. Nevadí vám, jako tolika jiným profesionálním fotografům, že díky digitální technice dnes fotografuje skutečně kdekdo? Určitě ne. Je dobré, že si třeba můžete udělat celkem kvalitní fotografie z dovolené, to je v pořádku. Myslím si, že možnost pořízení kvalitní fotografie bude postupně lidi trošku kultivovat. Vezměte si, jak to bylo dříve, běžná rutina. Někdo měl kompakt, dal si do něj film, a za měsíc už nevěděl, jaký film v tom je. Maruška měla narozeniny, tak třikrát zmáčkli, pak vyfotili pejska, pak babičku, když přijela na vánoce, a někdy na jaře se někdo zeptal: hele, a kde jsou ty fotky, jak babička přijela na vánoce? Všichni začali přemýšlet, říkali, no, asi budou ještě v tom foťáku, vždyť my jsme to nedofotili! Ukaž, ještě musíme udělat takových patnáct snímků, co budeme dělat? Za chvilku budou velikonoce, tak to dofotíme, a pak to necháme vyvolat. Mohlo se tedy stát, že v jednom fotoaparátu byl film i pět let. Slyšel jsem od svých známých, že byly i takové případy. Film potom dali někde vyvolat, takže byl většinou vyvolaný špatně, fotky stály taky za houby, dozelena, domodra, Maruška tam byla sotva vidět, nebylo poznat, jestli bylo zamračeno a pršelo, nebo bylo slunce. Pomíjím to, že lidi třeba uřízli postavě nohy, to není podstatné. Ale technická kvalita byla zoufalá. Ukázali to příbuzným, ti Marušku pochválili, že vypadá dobře, i když tam skoro nebyla vidět. Takhle se obecně fotografovalo, i když nemyslím amatéry a fandy fotografie. Dneska je to jinak. Už za pět tisíc si koupíte docela slušný digitální fotoaparát, a výsledky z něj jsou výborný. Tam skoro není co zkazit, protože vzadu na displeji vidíte scénu, kterou fotografujete – to vidí pomalu i slepej, kdežto v hledáčku se špatně hledalo, byla tam paralaxa a já nevím, co všechno, a ještě na tom byl mastnej palec, takže tam nebylo vidět vůbec nic. I neznalý prodavač mi vysvětlí, že je tam nějaký histogram, že si to podle něj mám vzadu kontrolovat a budu mít dobrou expozici. Fotoaparát se automaticky nastaví – když je tma, tak se zvýší citlivost, když je v interiéru a svítí žárovkové světlo, sám nastaví teplotu barvy a podobně. Třeba se úplně netrefí, ale pořád je to lepší, protože amatér to ani nemohl nastavit. Nemohl použít ani konverzní filtr, nic. Fotoaparát dneska udělá za neznalého člověka devadesát pět procent práce. Takže ty výsledky jsou vcelku dobré. Když on vyfotí tu Marušku s pejskem, tak jsou Maruška i pejsek vidět, je vidět, jakou má zvíře srst, že bylo sluníčko nebo pršelo.

Nezačne ale po několika podařených fotkách růst takovému svátečnímu fotografovi hřebínek? Trošku to vede k tomu, že si lidi myslí, že když udělají technicky dobrou fotku, že už jsou automaticky fotografové. To tak samozřejmě není, ale myslím si, že tím, že takhle udělají technicky dobré fotografie, u nich časem začne obrazová kultivace. I běžný člověk lépe rozezná dobrou fotku od špatné. To je ta široká fotografická veřejnost. Nad tím jsou amatéři, a pak to stoupá nahoru až do té profesionální sféry. Vezměte si třeba časopis Photo Life. Pan Karbusický tím časopisem jistě zaplnil určitou mezeru. Amatéři tam posílají spoustu fotografií, které vytištěné jsou sice malinké, ale i to je kultivace. Oni vidí dobré krajinářské fotografie, dobré portréty a podobně. Těch časopisů je hodně, takže ten, kdo se aspoň trošku zajímá o fotografii, si ho občas půjčí od kamaráda, občas si ho koupí, podívá se do něj, prostě se to víc dostane mezi lidi, což je zase další kultivace. Ale je tam trošku problém, třeba když vezmu ten Photo Life, a lze to vztáhnout i na internetové záležitosti: ty fotografie jsou tam malinké v malém rozlišení. Většinou ještě, aby se to dalo tisknout, se to musí trochu upravit. Amatér to tam pošle hrubý, tak se to trošku dobarví, poupraví kontrast, čili ta výsledná fotografie je v tom malém pěkná. Kdyby ale tutéž fotografii měl ten dotyčný udělat větší, musí už mít větší znalosti. Ta fotografie musí být kvalitní, technicky ostrá, dobře exponovaná. Je také hodně fotografických soutěží a odhaduju deset-, možná dvacetkrát víc výstavních ploch, než bylo před revolucí. A amatéři a nadšenci vystavují. Udělat velkou fotku už dnes není takový problém, a také už to není tak drahý. A tady se amatéři učí. Když třeba někdo udělá velkou fotku, kolega mu řekne, tohle ale není tak úplně ono, dej si příště pozor na tohle nebo tamto. Čili nesouhlasím s kolegy, kteří říkají, že digitální fotografie zničila fotografický trh. Určitě nezničila, jenom se to posunulo jinam. Profíci se musejí víc bránit, snažit se.

Nelitujete trochu, že takové možnosti nebyly i v době vašich fotografických začátků? Řeknu jednu zajímavost, o níž se skoro neví: v děčínském muzeu byla první fotografická galerie, tedy čistě fotografická výstavní síň v republice. Já jsem tam ve fotoklubu Desta začínal, a tuto síň vybudoval v šedesátých letech nějaký pan Štěpán, který kdysi fotil pro ČTK a spolupracoval s Fomou, s přáteli. Dvě místnosti, chodilo se tam brigádně pracovat, aby se to dalo dohromady. Po roce 1968, v době normalizace se z toho klasicky stala síň tradic. Od té doby se tam fotografie vystavují sporadicky.

Není to symbolický obraz toho, jak je fotografické umění u nás přijímáno? Mnoho lidí si třeba ještě dnes myslí, že na rozdíl od obrazu nebo sochy nemá fotografie žádnou hodnotu... Fotografie u nás není vážená. U nás ale není vážená skoro žádná dobrá práce. Já třeba, protože jsem z Děčína, hodně profesionálně spolupracuju přes hranice s Německem, nehledě na to, že mám množství přátel mezi fotografy z celého světa, emigrantů i místních. Člověk se hodně dozví, i přes Asociaci, občas sem přijede někdo ze světa, takže mám přehled, jak to funguje jinde. S tím souhlasím, že kvalitní fotografie tady jméno nemá, je to trošku popelka. Je ale mnoho aktivit, třeba právě IDIF a další, a také veletrhy, kde jsou vystaveny nejen produkty, ale následně jsou i výstavy, přednášky a podobně. Myslím si, že situace byla v útlumu, ale teď se to vrací nahoru do evropského normálu. K tomu, aby fotografie byla vážená, musíme přispět i my, a nejenom si stěžovat a nadávat, že digitály nám zničily to a ono.

Má digitální technika nějakou konkrétní výhodu i pro vás? Digitální technika skutečně posunula vývoj dopředu nejenom u amatérů, ale i u profesionálů. Profesionální fotograf má zákazníka, a tomu musí zprostředkovat svůj produkt viděný svýma očima, ale tak, aby on to přijal. Což znamená, že se musíte trošku vcítit do jeho situace, situace firmy, firemního marketingu, image, a teprve potom vytvořit něco, aby to zákazníkovi pomohlo. Nejenom napráskat hromadu záběrů, které mu nakonec k ničemu nebudou. Myslím si, že digitální technika právě toto usnadnila, čímž nechci říct zlevnila. Ty možnosti jsou úžasný. Když fotograf vyrazí s digitálním fotoaparátem a má notebook, tak to, co nafotografuje, si stáhne, a na velké obrazovce může na místě se zákazníkem komunikovat, ukázat mu, co tam je, co není, jak by to mělo vypadat, co a jak. Nehledě na to, že i když tam zákazník není, tak to může odeslat k němu do kanceláře nebo do agentury, a oni se na to na místě podívají. Když si vezmu, že dříve jsem někam vyrazil s plnou taškou různých filmů, něco jsem nafotografoval, ani já sám jsem nevěděl, co tam bude, jenom jsem hádal, věštil z křišťálový koule, pak to honem vyvolal a s hrůzou čekal, co tam bude, někam to šel ukázat... Šílený nervy! Mám kamaráda lékaře, který také fotografuje, a my spolu vždycky o těchto věcech diskutujeme. Zajímavé je to, že zhruba padesát procent zákazníků se neumělo dívat na diapozitivy. Dodneška jsem to nechopil. I když jsem měl s sebou prosvětlovací plochu, chtěli fotku. Na tom diapozitivu to prostě neviděli tak, jak to chtěli vidět, nějak jim to svítilo do obličeje nebo co, a nedovedli ani s lupou vyhodnotit, jestli to, co jsem vyfotografoval, je správný, nebo je to jinak. Ani tonálně neodhadli, jestli je teplejší nebo studenější, nebo gradačně, jestli chtějí tvrdší nebo jemnější. To jsem slyšel i od kolegů. A teď komplikace: zákazník diapozitiv dobře nevyhodnotil, pak se to nechalo vytisknout a byla katastrofa: já to tam neviděl, to vypadalo jinak! Takže dohady, finanční ztráty – hrůza. Musely se dodat makety, fotografie, aby to šlo přesně vyhodnotit. To jsou strašné časové a finanční ztráty. Kdežto teď si připravím maketu už dopředu a nafotografované obrázky do ní jen vložím, na notebooku to ukážu nebo hned odešlu. To nemá chybu, protože tam už lze ledacos vyhodnotit: zvětšit si to na obrazovce, posoudit detaily, takže i zákazníkovi, který je v tomto oboru velice nezkušený, začíná, a chce udělat nějakou reklamu pro firmu, ale nevyzná se v tom, to takto lze předvést úplně parádně.

Z vaší řeči mám dojem, že jste digitální technice velice nakloněn, je to tak? Mně se tahle technika velice líbí, nezatracuji ji, právě naopak. Určitě není dokonalá. V časopisech se věčně porovnává analogová a digitální technika, je to téma dne, neustále se to měří, dělají se grafy, pořád se to omílá dokola. Ale já se domnívám, že takhle to nejde posuzovat. Je to médium, které zprostředkovává obraz, ale nelze to přesně srovnávat podle grafů a tabulek.

Dělá vám problém pracovat současně s oběma technikami? Já toho nejsem schopen. Ptal jsem se několika kolegů, velmi zkušených fotografů, a ti mi potvrdili, že ani oni nejsou schopni fotografovat zároveň na tu i onu techniku. Teď to beru profesionálně, amatér si může fotit, na co chce a jak chce. Vždycky, když někam jdu, chci špičkové výsledky. Ale každá ta technika potřebuje něco jiného, každé opomenutí se vám pak projeví. Vy se potřebujete na něco soustředit, skutečně nejde přeskakovat. Když už se pro něco rozhodnu, tak pro jedno, a snažím se ovládnout to takovým způsobem, aby mi technika sloužila, a ne, abych já sloužil technice. To je ten problém. Tedy ovládnout to, zjistit, jestli je to dobré pro moje potřeby, jestli to odpovídá, anebo hledat dál. Tady je ještě fakt, že analogová technika je na konci. Tam už nejde mnoho zlepšovat.

A myslíte, že přežije? A pokud ano, tak v jaké podobě? Já si myslím, že určitě přežije. Ale devadesát pět procent trhu bude digitál. To už je teď, možná ještě víc. Přežije určitě nejenom z nostalgie, ale i proto, že některé věci digitálem dělat prostě nejdou. Nehledě k tomu, že z profesionálních, reklamních důvodů to potřebujete udělat klasickým starým způsobem, aby to vypadalo nějak podobně, jako to bylo před léty. Jde těžko upravit digitál tak, aby to vypadalo jako z filmu. Teď mluvím o špičkových věcech. S digitálem samozřejmě udělám černobílou fotku jako na černobílý film, ale když jdete do detailů, tak profesionál dokonce pozná, na jaký negativ to bylo fotografováno, a jak to vyvolal! Z digitálu jde mnoho simulovat, ale tyhle drobnosti ne. A v tom to je. Je to jako běh na sto metrů: do cíle doběhne deset běžců a rozdíly jsou tam v setinách, nanejvýš v desetinách. To je ten vrchol, tam záleží na všem. Záleží na tom, jaké má boty, jak slyší, jestli dobře uslyší start, záleží na každé drobnosti. A tohle je totéž. Z digitálu udělám velice kvalitní, špičkovou a krásnou fotografii, ale ta jde udělat i tou klasickou cestou. A teď – co chci? Zrno, jako má Kodak, nebo to chci mít hladké? Porovnávat lze tedy těžko, jde o to, najít si vždycky to, co mi vyhovuje. Analog určitě přežije, ale spíš ve speciálních záležitostech. Když má někdo po dědečkovi Leicu, tak ji přece nevyhodí. Občas si do ní dá film a zkusí si udělat nějakou tu fotku. Digitál se teď ale vyvíjí tak překotným způsobem, že je to až neuvěřitelné. Já hodně spolupracuji s Olympusem, píšu články o jejich technice do časopisů, testuji jejich výrobky, a tam vidím, jaký je to vždycky skok, když přijde něco nového, a co to přináší. Neustále se otvírají nové a nové obzory, které přinášejí nové možnosti. Člověk měl předtím kinofilmovou zrcadlovku, teď si koupí digitální zrcadlovku. A je chyba používat ji stejně jako tu klasickou: ono to vypadá stejně, objektiv to má, hranol... Tak to ne. Vždycky to chce najít v nové technice až hraniční možnosti, a těch využívat. Analog se svými možnostmi už končí, tam už toho moc vymyslet nejde, kdežto digitál má ještě před sebou obrovský nepoznaný kontinent za obzorem.

Krásná představa... Určitě. Věřím, že to tak je. Potvrzují mi to každý týden nebo měsíc novinky, které přicházejí, protože jsou neodhadnutelné. Firmy přicházejí s novinkami, kde ani profesionál nedokáže dopředu říct, co by ještě potřeboval ke své práci, kde by se digitál měl ještě zlepšit, a co by mu víc pomohlo. Najednou zčistajasna něco přijde a člověk si říká, to je ale paráda, ale vůbec jsem netušil, že je to možný, a že mi to takhle pomůže! V tom je ten nepoznaný kontinent, který zpětně přináší strašně moc. Zajímavé je i to, že se mnoho věcí začíná prolínat. Nedávno začaly videokamery, které už jsou v mobilech. Paměťová média – nedávno to byla obrovská VHS, teď už člověk neví, na co všechno to jde stahovat a natáčet a jakým způsobem. Když si vezmete, že přes videokamery už můžete i fotografovat, a někdy je tam i docela slušné rozlišení, tak se vlastně začíná prolínat mnoho dřív netušených oborů do sebe. Což zase vytváří úplně nové tvůrčí, pracovní, profesní možnosti.

Má to nějakou odezvu u zákazníků? Mluvil jsem s několika kolegy, že od zákazníků začíná být trochu tlak, že když se něco fotí, tak by to rovnou chtěli i natočit na video, což dříve nebylo, a ani to nebylo možné. Oni dneska chtějí ten stav i natočit. Vidíte, jak to začíná do sebe zapadat? Statický obrázek – pohyblivý obrázek. Toto bude vytištěno, toto může být klip. Myslím si, že je to docela zajímavá doba, ale zase jen pro toho, kdo se snaží v tom hledat, orientovat se a využívat přístroje, techniku, technologie co nejvíc. To ale neznamená, že člověk by měl do té techniky zapadnout a nic jiného nevidět. Musí se vyvíjet i jinak. Doba vám dává množství podnětů, třeba tím, že vidíte další věci a vnímáte, jak se vyvíjí svět kolem vás. To také člověku umožňuje, aby mohl tvořit, nejenom ta technika. Neutopit se v ní, ale využívat ji pro své vyjádření, to je důležité.

Čím fotografujete vy? Před čtyřmi lety jsem začal trochu koketovat s digitální technikou, asi jako zhruba každý. Viděl jsem přednosti, ale technologické nedostatky tam ještě byly dost velké. Zkoušel jsem si to, různě oťukával, a snažil se najít nějakou cestu. Ale víceméně jsem se tomu ještě vysmíval, říkal jsem si, že to jsou hračky pro děti. Ale postupným vylepšováním technologie jsem zjistil, že mohu mnoho svých jednodušších zakázek řešit tímto způsobem, a že se mi objevují nové možnosti. Jak jsem říkal, můžete okamžitě reagovat na podněty od zákazníka a diskutovat kolem toho, hned to vidíte, můžete to odeslat, do tiskáren a podobně. Postupně technika nabývala na kvalitě, takže zhruba před rokem jsem skutečně skončil s analogem a všechno jsem prodal. Zůstal mi jenom malý foťáček Yashica T3 s Zeissovým objektivem, a jinak je všechno pryč. Definitivně, tečka. Protože jsem si řekl, že když už je ta digitální technika kvalitní, tak s ní mohu velice kvalitně udělat většinu prací tak, jak jsem to dělal dříve, ale musím si na ni zvyknout. To je to, co jsem už řekl: nelze fotografovat oběma technikami. Prostě se to musím naučit chtěj nechtěj, ovládnout počítač i další věci kolem toho a naučit se to tak, aby výsledky byly optimální. Můžu o sobě říct, že dodnes nejsou optimální (smích). Pořád je co hledat.

Nemáte opravdu ani trochu problém se orientovat v rychle se rozrůstající technické nabídce? Ta technika jde tak strašně rychle dopředu, že člověk nestíhá. Dříve podědil člověk Leicu po předcích a mohl s ní fotografovat pořád, vývojky, ustalovače a pyrokatechinlouh byly padesát, některé i sto let prakticky taky stejné, prostě, co se člověk jednou naučil, už pak jenom ladil, jen si to tak šolíchal. Kdežto dneska je to neuvěřitelný: cédéčka, dývýdýčka, různá a různě rychlá paměťová média, každou chvíli je to rychlejší, větší a vejde se tam víc dat, pak zase na to musíte sehnat čtečku, připojení, jestli tímhle nebo jiným způsobem, jak vypalovat, čím dál dokonalejší monitory na upravení, tiskárny, softwary, šílenství! Člověk musí ovládat deset různých oborů, aby zvládnul fotografii. Určitě v tom nejsem sám, prakticky všichni v tom zatím plaveme, ale ty výsledky jsou výborný už teď. Hranice jsou ale ještě daleko před námi. Je to ale i velmi zajímavé z toho důvodu, že to přináší i nové možnosti. Řeknu to ještě jinak: jsem členem několika tvůrčích, uměleckých spolků, kde jsou nejen fotografové, ale i malíři, sochaři, básníci a další umělci různého druhu. Mě už před patnácti nebo i více lety začalo unavovat takové to fotografické: číms to fotil? jakou vývojku používáš? V klubech a na setkáních nejsou fotografové prakticky schopni se bavit o ničem jiném. Mně se strašně líbilo, že malíři tohle neřešej. Řeší výsledek, jestli byla vhodná technika, jak se mu ten obraz povedl, co tím obrazem chce říct, jestli to řekl nebo ne, kompozice, barevný, tonální přechody, různý průsvity a průhledy, a bůhví co všechno. Byl jsem schopen s nimi komunikovat, předložil jsem obrázek, a oni skutečně neřešili, jestli je to na tom nebo onom papíru, tím nebo oním foťákem, ale obsah. A to mě strašně zajímalo. A tak jsme s kolegy založili spolek STO Z LEDU VEN...

To je ale kuriózní název! Co znamená? Spolek Tvůrčích Optimistů. Založili jsme ho krátce po revoluci. Dlouho jsme k tomu spěli, povídali jsme si, že by to bylo dobré setkat se s kumštýři, které jsme znali, dokonce jsme se chtěli setkávat v nějaké umělecké kavárně. Ještě s dvěma kolegy, Karlem Veselým a Martinem Zíkou, jsme založili spolek STO Z LEDU VEN. „Z ledu ven“, jako že jsme za komunistů byli zamrzlí v ledu, a teď všechno roztaje, vyletíme ven, jaro, prostě úžasný. Vzniklo to tak, že jsme seděli v hospodě a za námi byl plakát Coca-Coly, kde byl led, a Martin říká, STO z ledu ven! Takhle se na to přišlo. Bylo sice několik jiných návrhů na název, ale tenhle byl prioritní. Je dobré, že se setkávají různí kumštýři, každý má náhled na něco jiného, a já si myslím, že to bylo přínosem pro mě i pro můj profesní vývoj, pohled na realitu, na svět. Doporučuji i dalším kolegům, aby se setkávali s kumštýři z jiných oborů.

Protože vím, že jste členem dokonce několika uměleckých skupin, chtěla jsem se zeptat, zda takové sdružování má význam i v současné individualistické době. Jestli je v něm více vzájemné podpory nebo více omezení. Ale na to jste mi vlastně už odpověděl... Rozhodně to nebylo z nostalgických důvodů, nebo že tady byl spolek Mánes. Tak to jsme vůbec neřešili. Bylo to naprosto spontánní, i když třeba ne všichni výtvarní umělci to tak chápou. Zjistili jsme, že něco podobného je i v Německu. Doba je tak rozmanitá, možností je dneska milión, ale většinou člověka dusí a zahlcují. Rozhodně vám ty možnosti nepřinášejí nic, co by pro váš tvůrčí vývoj bylo pozitivního. A my jsme zjistili, že je skutečně třeba se setkávat. Ale planě plácat u piva, to taky není nejlepší řešení, to je spíš společenská záležitost. My přece jenom potřebujeme mít nějakou reakci na své věci. Člověk je samozřejmě s tím svým sám, s tím, co já dělám, mi přece nikdo nepomůže. Každý to musíme zvládnout sám, což je dobře. Ale potřebujeme kontakt s dalšími, trochu stejně naladěnými, a občas se s nimi potřebujete o něčem pobavit, nejen o těch vývojkách.

Podpořit ducha sounáležitosti... Na našem spolku vidím ten vývoj, jak ti lidé jdou dopředu. A to je úžasné.