Fotografovat digitálem je jako obcovat s mrtvolou - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

2. května 2006, 00.00 | Zdá se, že i český bulvár konečně zaregistroval, že Sára Saudková (*1967) není krátkodechou celebritkou, ale skutečnou osobností s mnoha sympatickými vlastnostmi, jakými jsou například vnitřní síla, optimismus, humor a vytrvalost. A navíc umí, což paradoxně, ale pro Čechy typicky nejprve zjistili a ocenili ve světě. Ač se fotografii systematicky věnuje teprve od roku 1999, má už za sebou úctyhodnou řádku výstav v tuzemsku i venku a především monografii, která se okamžitě stala bestsellerem. Ve středu 3. 5. bude hostem klubového setkání IDIFu.

Potěšilo vás pozvání mezi slavná jména české fotografie do IDIFu? Jsem z toho trochu rozpačitá. Já tam budu něco vykládat, nějaké svoje rozumy? Vážně si pořád myslím, a to není póza, že jsem na začátku. Zdaleka si nepřipadám být v roli toho, kdo má mentorovat a dělat chytrého před ostatními, protože si myslím, že každý, kdo tam bude, umí víc než já. Tak to cítím a tak to je. Každý z těch lidí umí technicky tisíc jiných věcí mnohem líp než já. Je to pro mě takové legrační, mám pocit, že se budu spíš ptát já jich. Těším se na to, bude to dobrodružné, bude legrace.

Někteří lidé už v dětství sní o tom, že budou kosmonauti, modelky nebo fotbalové hvězdy. A co vy, přála jste si tehdy být fotografkou? Ne, to určitě ne. To by mě nenapadlo. V té době to nebylo ani módou, a ani neznám nikoho ze svých vrstevníků, kdo by něčím takovým toužil být. Tady vlastně byla profese fotografa něco bezejmenného. To byl takový ten komunální fotograf, který vám dělá fotky do občanky, a to bylo tak všechno. To myslím nikoho nelákalo. Šoumenství, co známe z filmu nebo i ze skutečnosti, že fotograf přehazuje slečny vidlemi, hýří a dělá kolem toho různé kejkle, tak to bylo v době mého dětství a mládí možné snad na západ od našich hranic, tady ne. Na této profesi nebylo v očích dítěte nic přitažlivého.

A před seznámením s Janem Saudkem jste nefotografovala? Já si chlapy nevybírám podle profese (smích). Měla jsem nějaký ten automat a ráda jsem fotila. Ale nepřikládala bych tomu naprosto žádnou váhu, to bylo takové to foceni z radosti, kdy Vás to nejvíc zajímá v okamžiku mačkání spouště, a jakmile dokončíte film, skončí někde v zásuvce. Je ale jasné, že kdybych Jana nepotkala a neseznámila se s ním, tak k té fotografii nepřejdu. Určitě. To je, jako když chcete přeskočit rozvodněný potok, tak se musíte odrazit od nějakého kamene. Když ho nenajdete, tak do té vody ani nevstoupíte nebo se utopíte. Ale Jan ... (zamyslí se) To zní, jako by byl můj odrazový můstek, to ne. Já bych si zkrátka bez něj do té řeky netroufla. Nenapadlo by mě ji přeplavat. On mi podal pomocnou ruku. Nebylo to ale seznámení účelové, jako ´Jeníčku, já bych se ráda stala fotografkou´. To v té době vůbec nenapadlo mě ani jeho.

Slovy klasika jste ve svém životě byla lecčím a ráda. Ve všem, do čeho jste se pustila, jste dosáhla úspěchu. Máte pocit, že jste se ve fotografování našla víc, než v kterékoli jiné oblasti? Nemyslím si, že by to bylo nějaké náhradní řešení, dokud nenajdu něco, co mě zase víc naplní. Já do všeho jdu naplno, takže fotografie není nějaká mezipauza. Teď jdu naplno do ní a nepřemýšlím, co bude potom. Ale může se stát, že se zase pro něco nadchnu jak šílenec, hupsnu do toho ... Mám z fotografie radost, protože si sakramentsky dobře uvědomuju, že se jí mohu zabývat za jakýchkoli okolností, s minimem prostředků. Taky kvůli věku je to výborná věc. Cokoli jiného, k čemu potřebujete větší fortel nebo větší sílu, už není třeba ke stáru tak praktická volba... Ve stáří udržíte fotoaparát, ještě trochu vidíte, nahmatáte, můžete jet do konce. Je to šikovně zvolené řemeslo. Baletka, to je špatné, ve čtyřiceti to má spočítané.

Čistě teoreticky, vy byste mohla pokračovat třeba i jako moderátorka... To ano. Je to krásná práce, ale řekla bych, že role moderátora vás trošku zmasíruje do podoby stravitelné pro všechny, na všechny programy, do všech vysílacích stanic, a že vám to něco sebere. Ale je to výborná věc! Cokoli, co vás provokuje, abyste měla otevřené oči, uši a pusu, mluvila koherentně a vnímala, tak vás trénuje. To bych tedy brala spíše jako roztomilé trénování mozku nebo slovního projevu, ale v podstatě za vámi mnoho nezůstane. Já jsem asi takový ten archaický typ, je ve mě něco pradávného, co nutí člověka zanechat za sebou stopy. Moderátorství končí, jakmile se vypne mikrofon a odvysílá se. Sama dobře víte, že novináři napíšou, odevzdají, a jako by to vyšumělo ven. Řekla bych, že tím hodně lidí v této profesi strádá. Pak mají ambice třeba psát knihy. Když už jsme u toho moderování, tak mně ostatně nikdo nic nenabízel. To ale neříkám smutně. Prostě to bylo a není, mně se po tom nestýská, ale vzpomínám na to ráda.

I když jste matka dvou dětí a čekáte třetí, nevzdala jste se svých plánů, přemýšlíte jako za svobodna... Ale já jsem svobodný člověk! Já si myslím, že děti ocení, že nemají matku, která se jim cele oddala a obětovala, a i když to třeba sama nevysloví, je z ní cítit, že si zkrátka zkaňhala život tím, že bude pořád u nějakých plínek a vaření. Že zapomněla sama na sebe. Věřím, že cvalíci to vnímají příjemně, vědí, že nejsou pro mě zátěží, protože si je jako zátěž nepřipouštím. Oni jsou moje poklady, ale já si zároveň hýčkám i svoje soukromí. Je velmi důležité, aby člověk nikdy nepřestal sobecky myslet na sebe. Já jsem sobec, a to je dobře. Sobectví je něco, za co jsme učeni se pořád stydět, potírat, omezovat. Jenže když jsem sobec, který má srovnaný život pěkně podle svých představ, tak mám dost síly a chuti i na to, abych myslela i na ostatní. Jako se říká, že lidi, kteří jsou líní, jsou vlastně největšími hybateli lidstva, protože místo toho, aby někam došli, radši vymyslí nějaký vynález. Takže já si hýčkám sebe i ty dětičky a všechny svoje sny. A o to jde. Ženská se vážně dovede rozprsknout jako bublina na všechny strany a neubyde jí. Chlap ne, ten musí mít jeden úkol, jinak je nervózní a nesvůj, nebo se rozpláče, uteče, zhroutí ... Ženská to má v životě jak střílnu kolem dokola v rotundě, může jet.

Myslím si, že jste na jednu stranu člověk velmi ukázněný, například ve své tvorbě, na druhou stranu ale zase nespoutaný, například co se názorů na život a svět týče. Vždy mě udivuje, že jste se rozhodla studovat něco tak exaktního, jako je ekonomie... To bylo asi jediné řešení. Neutrální, praktické, které mě vytáhlo z venkova do Prahy. Cílevědomě jsem tušila, že to je škola, kterou nic nepokazím, nic neztratím a hodí se. Já jsem nezběhla z řemesla, ekonomie mě provází pořád. Peníze přece potřebujete k čemukoli na světě, co děláte. A ideální je, když na ně nemusíte myslet, protože s nimi umíte hospodařit. Tím pádem máte lehkou hlavu a nezatěžujete se tím, co kdy zaplatit. A nepřistihujete se přitom, že něco děláte s tím, že třeba by za to mohly být nějaké peníze. Když se od toho odpoutáte, je to úžasná věc.

Vždycky mi vrtalo hlavou, jak jste se z Janovy životní partnerky stala i jeho pravou rukou, manažerkou. Nejedná se o nějaké náhradní řešení, abych teď měla co dělat. To jsem dělala i v té době, kdy jsem s Janem žila, a nebyl důvod toho nechat. Když jsem přišla k Janovi, měl věci ve strašlivém nepořádku. Chvíli trvalo, než jsem do toho vplula, než jsem tomu začala rozumět, než jsem se to naučila... Je vlastně nemyslitelné, aby to dělal někdo jiný. To je věc naprosté důvěry, protože máte v rukou jeho negativy, jeho fotografie, jeho peníze. To nemůže dělat víc lidí než jeden. Ono to zavání jakýmsi absolutistickým vládcovstvím, ale má to svou logiku.

Klika je, že tomu rozumíte, a že to chcete dělat. Je nesmírně důležité, že mám k těm fotkám vztah, že to pro mě nejsou kusy papíru, nebo něco, co se dá střelit. Musíte ty fotografie mít ráda.

Ve kterém svém životním období jste se vlastně poprvé setkala s fotografiemi Mistra Jana, a jak na vás zapůsobily?To bylo za mých studií na vysoké škole. Tenkrát se v Propagační tvorbě v Celetné ulici prodávaly plakáty...

...to pamatuju, odtud mám Janova slavného Walkmana... ...a stály tam fronty. Já jsem vždycky stála v té frontě a byla jsem úplně uhranutá. To byl asi začátek, protože v té době nebyla možnost se s Janovými fotkami běžně setkat, snad jenom zavilí znalci. A já jsem byla obyčejná holka z venkova, študentka. Lepila jsem si je na koleji jako ikony a vůbec jsem netušila, že se s tím člověkem sejdu. Chodívala jsem ráda na fotografické výstavy do Fotochemy na Jungmannově náměstí,tenkrát byla v kurzu slovenská vlna, což byli všechno študáci - ukazovali tam smělé fotky, ty nahé baby (smích) byly tehdy událostí. No a do Fotochemy jsem taky zašla na výstavu amatérů-absolventů nějaké fotografické školy - visely tam obrázky Evy Frančeové, která fotila Jana v jeho ateliéru. Viděla jsem ho a úplně se mi propálil do srdce. Byla jsem fascinovaná - tím člověkem fyzicky, ale i vším dohromady. Zajímají vás ty fotky, ale pak zpětně i autor. Co to je za člověka, že se mu v hlavě rodí takové geniální nápady? Chcete ho poznat jako bytost. Tam nejde o nějakou smyslnost, i když, je-li tam, tak je to příjemné. Byla jsem Janem uhranuta.

Nežárlí někdy Jan Saudek na úspěchy své žačky? Ne. Zase se vracím k tomu pradávnému atavismu. On si v podstatě vždycky přál mít pokračovatele. Už se smířil s tím, že já nebudu fotit u té jeho šedivé zdi a dekorovat fotografie v jeho stylu. Smířil se s tím, že se mnou nehne. Ale je rád. Je to, jako kdyby měl pokračovatele. Je upřímně rád, když se mi daří.

Ví se o vás, že nejste právě příznivkyní digitální fotografie. Ještě stále jste nezměnila svůj názor? Je to pro mě pořád instantní krásně balená polívka s dokonale vyváženými hodnotami, kde je všechno zváženo, všechny bílkoviny, sacharidy, kilojouly, bezvadné ... Jako McDonald, všude na světě stejný. Já to ctím, respektuju to, že ten nástup je masivní, a že se tomu svět neubrání, že to tady je, ale zřejmě zůstanu u té manufakturní výroby. Připouštím, že budu za chvíli jako takový ten sčot v Rusku, ty kuličky pro děti, jak se jmenují?

Počítadlo ... ... a proti mně bude třeba McIntosh. Uznávám, ale zůstávám (smích). Skutečně nevidím smysl v tom, proč si brát digitální fotoaparát a dohánět něco, co už mně dávno uteklo. Od toho tu jsou jiní machři, umějí s tím zázraky. Pro mě to bude vždycky maximálně ten rekreační prostředek, jak vyfotit rodinku někde v lese, to je všechno. Takže ne.

Někteří fotografové jsou přesvědčeni, že digitalizace rozdělí fotografii na část řemeslnou a část uměleckou. Umění bude představovat klasická fotografie, protože s ní bude pracovat jen poměrně malá část nadšenců. Soudíte, že tomu tak bude? Soudím, i když si myslím, že čím dál tím víc lidí, takzvaných umělců, když už používáte ten výraz, bude neomylně sahat po digitálním fotoaparátu. Že digitální aparát nezůstane jen v roli řemeslného služebníka pro každého, ale bude mít ambice dělat také takzvané umění. To určitě ano, dozajista bude i dokonalejší než ty mechanické krámy, které se pořád kazí a jsou nespolehlivé. Ale pro mě bude vždycky tisíckrát silnější nekvalitní fotografie, udělaná třeba tím Pentaconem, než něco dokonale unifikovaného, vyváženého, vyčarovaného, protože s tím se dají na digitálním aparátu dělat kejkle. To, co je na digitálním aparátu, je zaměnitelné. Cokoliv, co je zaměnitelné, co můžete napráskat tisíckrát nebo milionkrát, tak pro mě má už jenom roli toho plakátu, který se tady nalepí na nároží, a za týden ho přelepí jinej frajer jiným plakátem nebo to smyje déšť. Říkám to dost neuctivě, a asi by mi za to roztrhli hubu, ale nemám k tomu vztah. Ano, já k tomu nemám žádný vztah.

Čili stále je vaším favoritem "potvorný stroj" Pentacon six? Ano, i když už ani ten nemám, protože jsem ho dala Jeníčkovi, když se mu ty dva jeho rozhasily (smích). Takže mám teď Hasselblad pro ten krásný zvuk závěrky a starou Yashiku, kterou se taky krásně fotí. Nedám na ně dopustit. Chápu, že i s tím digitálním aparátem se dají dělat zázračné fotky. Neříkám, že když má někdo aparát takovej nebo makovej, udělá dobrou fotku - s tím to nesouvisí.

Zajímalo by mě, zda jste fotografování s digitálem zkoušela a zamítla, anebo se vám to zdálo nesympatické už na první pohled? Mně je to nesympatické od prvního okamžiku. Třeba můj partner Samuel, je takový technik - chlapi se pořád v něčem hrabou a čtou odborné časopisy, které, kdybyste je přede mě postavila obráceně, tak si toho ani nevšimnu - má digitální aparát a ukazoval mi, jak to funguje. Jenže mě to vůbec nepřitahuje. Je to, jako bych obcovala s mrtvolou. Nic mi to neříká. Jako byly kdysi v módě takové ty instalace. To se poházela trocha písku a nějakého harampádí někam do galerie, všichni uctivě a trošku rozpačitě chodili kolem a nevěděli, co si o tom myslet. To pro mě není nic.

Loni jste participovala na Foto Art Festivalu v Polsku, kde byly vaše foto fotografie vystaveny vedle snímků Maria Giacomelliho, Vasila Stanka, Inge Morath nebo Antanase Sutkuse. Jaký dojem na vás tato akce udělala? Výborný. Celé město Bialsko-Biala bylo ve znamení fotografie, my fotografové jsme se tam i setkali, takže to nebyla jen taková ta formální výstava, kde přijdete, podíváte se na tváře, které vám nic neříkají, a zase odejdete. Nakonec se tam všichni "spráskali" (smích), ale bylo to velice příjemné setkání. Když jsem potom Janovi přivezla ukázat ten katalog, kde byli zúčastnění, tak byl nadšen, protože tam byla jména, která pro něj jako fotografa hodně znamenají. Nebyla to akce, jakých jsou desítky: různá fotografická bienále a další velkohubé názvy. Tady bylo kvalitní zastoupení, tedy ne, že by se jen tak posbíralo, co dům dal. Dobré to bylo.

Vy jste vůbec hned na počátku své fotografické dráhy vstoupila do dobré společnosti. Třeba už v roce 2000 zastoupením v knize Masterpieces of Erotic Photography, kterou vydalo londýnské nakladatelství Carltonbooks. Na takový úspěch musí leckterý fotograf dlouho čekat. Co to s vámi udělalo? Poznamenalo vás to nějak? (smích) Já myslím, že ne. Ale je dobré, když vykročíte do neznámého terénu, a rovnou vám to nezláme vaz. Když si hned nenabijete, protože by vás to mohlo odradit. Je to příjemné, když zjistíte, že z těch tisíců kroků jich jde pár správným směrem, že se dočkáte nějakého ocenění, pak nepřestanete doufat. Horší je, když někdo se protlouká a snaží se prosadit pět let a nic - ta beznaděj pak ubíjí. To mě nepotkalo.

Brzy se přestěhujete do nového domu v přírodě. Nenapadlo vás v této souvislosti začít fotografovat i jiný žánr, třeba krajinu? Proč ne! I když samozřejmě, pokud se v té krajině objeví kus lidského těla, tak je to pro mě ještě zábavnější. Protože my lidé jsme fixovaní na lidi. Jenom opravdu zocelení samotáři vyhledávají samotu a vadí jim, když tam vstoupí ještě někdo jiný. Já taková nejsem. Mám ráda samotu, ale dopřávám si ji jenom umírněně, jako duševní hygienu. Takže příroda jo. Jedna moje fotka je zrovna přímo z toho kraje - mladík na skále. Takže do toho přirozeně vplynu. Třeba před dvěma lety jsem se stěhovala tady z rohu do většího za roh, a tak se změnilo i to prostředí, ve kterém fotím. Koupila jsem takovou starou, prastarou pohovku, která péruje, takže člověk opravdu vydává podezřelé zvuky, když si sedne, i když z toho vstane. Ta pohovka mě zase někam posunula- vznikl takový cyklus lidí všelijak se povalujících na tom vrzajícím otomanu. Těším se, že i ten dům, to prostředí mě bude inspirovat. Že zkrátka vezmu to, co je. Každá změna je dobrá.

Nevyznáváte tedy moudrost starého rabína, že každá změna je k horšímu? Zbožňuju židovský humor (smích), ale myslím si, že to tak není. Všechno je k něčemu dobré. Změna může být zlá, ale vede k lepšímu. Vždycky, když se někde objeví nějaký průser, tak na to nějak reagujete, zmobilizujete síly, něco začnete napravovat, a výsledek je ten, že jste na tom líp než před tím průserem, kdy bylo zdánlivě idylično. Třeba když přišly před čtyřmi lety ty velké povodně. Dalo se to brát jako trest, ale už se začalo alespoň mluvit o tom, že si za to můžeme sami a proč. Připouštím, že se o tom spíš jenom tlachalo, než aby se něco dělalo, ale aspoň se probudilo smýšlení o tom, že s námi ve vztahu k přírodě není něco v pořádku. Jasně, staví se zábrany, ale taky se víc píše o tom, že si zaprasíme přírodu tím, jak ji dusíme pod asfaltem a betonem a všechno pěkně regulujeme, a pak koukáme, co ta voda dovede. Takže člověk se vzpamatuje.

Lidí s vaším racionálním, analytickým myšlením by bylo zapotřebí v politice. Nemáte, nebo neměla jste někdy v úmyslu do ní vstoupit? Před lety, když jsem byla mladá a dravá, tak jsem si říkala, to by bylo fakt bezvadné to tam trošku provětrat. Když vidím ty ksichty, poslouchám ty tlachy ... Teď si zase říkám, když ten čas běží, a vážíte si ho jiným způsobem, jinak ho měříte, že vstoupit do toho teletníku a ještě se tím zašpinit, ztrácet čas a energii, bavit se s idioty, na to je život příliš krátký. Já si vůbec nemyslím, že politici jsou nějaká privilegovaná vrstva - je to až na nějaké výjimky stádo hnojníků, které my platíme, a kteří vlastně už ani nechtějí nic rozhodovat. A je to jedno, jestli to je napravo nebo nalevo, dopředu dozadu. Je to masa, která se tam drží, a hotovo. Je přirozené, že každý myslí na ten svůj žlab, ale věřit, že to je smečka vyvolených? To jsou lidi průměrní, mohlo by se říci podprůměrní. Naučili se mluvit, projevovat se určitým způsobem, ale že bych měla důvod si jich nějak vážit, to teda ne. Takže k vaší otázce: ne, že bych byla alibista, který jenom kušní, ale je to doopravdy ztráta času.

Čili nevěříte, že se v politice může něco změnit? Ne. Spíš vás to vede k tomu, že si zařídíte život podle sebe, a koukáte se nespoléhat na to, co ti dobráci vymyslí nebo nevymyslí. Protože oni mají stejně furt před volbami (smích). A před volbami nikdo nikdy nic pořádného nevymyslí ani nerozhodne. Jak má politik před volbami, tak je konec - mysl zatemněná.

Co máte v nejbližší době za lubem? Domluvila jsem se s nadací Naše dítě, že příští rok udělám výstavu na Staroměstské radnici. Výtěžek z aukce podpoří právě tuto nadaci, kterou vede paní Baudyšová. Vystavím tam hlavně děti-mateřství-rodinky, protože je hodně fotím, a protože to téma souvisí s náplní Nadace. Já tam samozřejmě protlačím i ostatní obrázky, protože život je v podstatě pořád jeden seriál, a je jedno, jestli na fotografii máte mimino, mladici či starce, jestli tam provádějí nějaké kejkle, alotria, neslušnosti nebo se tváří ušlechtile. Zkrátka obrázky ze života. Zároveň vyjde nástěnný kalendář, ale výhradně s dětskými motivy - právě pro tuto nadaci. To mě těší, protože mi to připadá poctivé. Kolikrát vystavujeme pro nějakou vlastní slávu nebo ego, ale tady to bude mít smysl. Já nerada dělám něco beze smyslu. Na to se těším. Staroměstská radnice vyšla vstříc, ráda a bez problémů. Nabídli nám dokonce prostory na dva měsíce zdarma, což je dost, protože tam se jinak platí. A od července chystám Janovi stálou galerii, bude to Galerie Jana Saudka v Celetné ulici.

Jak vás to napadlo? Ona by byla ostuda, aby takový člověk neměl svou galerii. Tady ji má kdekdo. Za ta léta se často setkávám s dotazy z ciziny, kde vůbec nechápou, že Jan tady nemá výstavy, stálou expozici. Jak je to možné? Pak vám to v hlavě cvakne a řeknete si, doprčic proč vlastně ne? Každý Jana a jeho práci, jeho styl zná. To, že ho mnozí proklínají a nemohou mu přijít na jméno, to je úplně jedno. A každý poctivý fotograf připustí, že si prošel jeho vlivem. Pak zanevřel nebo ho na dálku respektuje, jede si dál, jakkoliv, ale každý tím prošel. I vývoj světové fotografie se v podstatě někam hnul právě proto, že tu je Jan Saudek. Tak bodejť by tady neměl svou galerii. Navíc on se hlásí k Čechám, je bytostný vlastenec. Mohl by žít všude na světě, ale on je Čech. Tady to má svoje opodstatnění, aby tu výstavu měl. Tento rok připravuji hned dvě knihy - jednu Janovu, jednu svou. Vlastně se nezastavím. I ten katalog Best of Jan Saudek vznikl opravdu furiantsky, v podstatě během jedné noci, protože jsem ho musela dát dohromady narychlo před tou výstavou na Staroměstském náměstí. Ale pod tlakem se fakt pracuje úžasně. Janovi vyšla ještě ona obrovská monografie "Saudek" ve Slovartu a já chystám onu další Janovu knihu, protože ani do té velké se nevešlo všechno. To už by vážila snad 7 kilo a odnést takovou tíhu z knihkupectví by si kdekdo rozmyslel. Takže dvě knihy, výstavy...

Kde budete ještě vystavovat? Teď mám vystavovat ve Varšavě, současně mi nabízejí výstavu v Itálii v Brescii na fotografickém bienále, ale ono se to časově nějak prolíná. A po republice, pořád- tady většinou vystavujeme společně s Janem, on své obrazy, já fotky. Kupodivu spolu ty obrazy a fotky dobře korespondují, sluší si navzájem.

Setkáváte se ještě někdy s názorem, že kopírujete Jana Saudka, nebo už lidé poznali, že na těch fotografiích je vaše vidění světa, a že jdete svou cestou? Já bych řekla, že už si zvykli. Ještě tam sledují a hledají, srovnávají, ale už ne s úmyslem, aby mi to omlátili o hlavu. Spíš je zajímá, odkud přichází ta inspirace, kde jsem začínala. Už je to tak neirituje. A mě už vůbec ne (smích).

Děkuji za rozhovor.