George Ksandr: Na Manhattanu jsem prošoupal podrážky - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

13. listopadu 2006, 00.00 | Když George Ksandr hovoří, je ho plná místnost. Vypráví, jak se učil u legendy české fotografie Josefa Sudka, o snímku na volební plakát, který téměř s nasazením života pořídil pro Indíru Gándhíovou, o zděděných zlatých rollexkách, které zásadně nenosí na golf, vypočítá vlivné kurátory a galeristy po celém světě, s nimiž má přátelské vztahy, nezapomene ani na střet s princem Charlesem. Záhy ale zjistíte, že se za touto fasádou skrývá člověk s neobyčejným rozhledem, schopností shodit sama sebe - i se značnou dávkou sebekritiky a skromnosti

Díváme se na vaši Rajskou sonátu, čtyřdílný cyklus fantaskních pigmentů skutečně impozantních rozměrů, který byl v podstatě vytvořen na počítači. Nepůsobí tato informace na některé jedince jako červená muleta na býka? Lidi řeknou, no počítačem, to já si umím dělat taky. Teď je takovej moderní trend, panoramatická fotografie, že všemožný čičmundové si koupěj nějakej program na Panorama Factory, a pak to vyfotěj, někde ve firmě si ukradnou software, a dělaj si to v počítači. Strašně mě popuzuje, že se fotografie zředila. Místo, aby tihle lidi jako dřív volali: mámo, pojď se podívat, jak hezky jsem to vyfotil! se vydávají za umělce. Třeba na téhle Sonátě je vidět, což si ti lidé pravděpodobně neuvědomí, co je to za práci tam dát ten prostor. Spojovat nějaký věci v Photoshopu nebo je retušovat, jsem se dokonce naučil i já. Když se na tu fotku podíváte, tak to má nesmírnej prostor. Některý lidi mi říkali, hele, a to se ta paní nebála toho lva, když tam stála? Já jsem říkal, ani moc ne, ono se to stalo v počítači. Lidi, co o tom nepřemejšleli a vědí, že hodně cestuju, si mysleli, že to je někde v Indii. Mě těší, když si někdo povšimne toho prostoru, míň mě těší, když mě odsuzujou, že jsme se zbláznili.

Co jim na Rajské sonátě konkrétně vadí? Všechno! Třeba proč tam je nahá žena, nebo proč je to v rohu tmavý. Gabriela (umělcova “pravá ruka“ či přímo „druhé já“) to ještě v Photoshopu zatemnila, aby tam bylo mystické světlo. Nebo říkají: vždyť tenhle lev je větší než slon! Hledají malichernosti.

Že je to svět, stvořený ve Photoshopu na počítači, jim nevadí? Oni kolikrát ani nevědí, jak je to udělaný. Photoshop je kouzelný, magický zařízení, ale musí se to ovládat. Kdo říká, já to obtáhnu tou nití, a pak to tam strčím, je mimo. Gabriela by mohla vyprávět, co jsme se nahádali, co jsem se nakřičel, než se to přesně takhle dalo dohromady. Tam je skoro každej jednotlivej list vsazenej, to není, že bych si někde vyfotil jenom skleník.

Takhle tedy vidíte ráj? Ano, já vlastně žiju v ráji pořád, takže jsem to jenom přenesl na papír (smích). Existuje obraz od Rousseaua Spící cikánka, který mě už od mládí fascinoval, jak je čistý a naivní, abstraktní. Už dlouho jsme přemýšleli o tom, že bychom dohromady něco „spatlali“ na počítači... Přesněji Gabriela, protože já ho nanejvejš umím pustit (smích). Chtěli jsme tuto tématiku rozvinout víc, jako třeba Max Švabinský ve své Rajské sonátě. Říkal jsem si, uděláme tedy oslavu mého starého oblíbeného mistra, chtěli jsme to rozšířit třeba i o Spícího satyra, ale pak jsme usoudili, že to vlastně nic nepřinese. Kohosi, kdo to odsuzoval, jsem se třeba zeptal, jestli mu něco říká Max Švabinský, a on řekl: no určitě! A co? (smích) Čili to nemělo smysl.

Jaký podíl na práci na Rajské sonátě vlastně patří Gabriele, a jaký vám? Podíl Gabriely je devadesát pět procent. (Já jsem poslouchající nástroj, říká Gabriela. Dlužno dodat, že její reakce je až příliš skromná, neboť vedle dokonalého ovládání počítačové grafiky i velmi dobře fotografuje.) Mám představy, který je strašně těžký realizovat. Gabriela už mě zná dlouho, takže jí to už vlastně ani nemusím říkat, a ví, co chci. Přesto jsme ten obraz asi desetkrát předělávali. Když už třeba bylo hotový, řekl jsem: dal by se tenhle list posunout kousek doprava? Ona říká, určitě ano, ale musí se to celý předělat. Máme od toho tedy různý verze. Předělávali jsme to, dokavad jsem s tím nebyl spokojenej. Gabriela by za to měla dostat nějakou medaili, protože to byla piplačka. Navíc, když se to dělá na té obrazovce, tak ta představa není jako v prostoru, já jsem to chtěl dva metry veliký. Na obrazovce je to zase jiný, než potom na plátně, a ještě, když to visí na zdi, navíc v příhodným, adekvátním prostoru. Teď ty barvy: já jsem chtěl, aby něco bylo ještě o trošku tmavší, menší... Co to dalo práci, než se nasbíral materiál!

Kde jste vzal ta zvířata? V zoologický zahradě, ale ty, co jsem chtěl, dinosauři a tak, už bohužel vymřeli. V mnichovské ZOO jsou lvi venku, ale byli strašně daleko. Potřeboval jsem taky, aby ten lev nebo tygr vstal, nechtěl jsem ho spícího. Tak jsme za rohem nasbírali kamínky a nenápadně jsme je plašili, protože jsem chtěl to, co ta zvířata dělat nechtěla. Ten jeden byl asi dřevěnej, protože se vůbec nehejbal (smích).

A to lupení? Nejdřív jsem prolejzali botanické zahrady, a pak jsme našli jednoho takového Mičurina, kterej měl privátní botanickou zahradu. Ten nám dovolil úplně všechno, ale horší bylo, že se u každýho listu zastavil a říkal: tohleto je paličkovice nachová, latinsky claviceps purpura, a teď jsem si ke každýmu listu musel deset minut vyslechnout, co ten list jí, a jak na něj v noci mlží páru. A že když si čuchnu k týhle orchideji, tak mně zezelenaj chlupy v nose, nebo nějaký nesmysly, a já jsem mu nemohl říct, pane nezlobte se, já si chci vyfotit ten list, a tohle stejně zapomenu! K tomu mluvil ještě bůhvíjakým dolnobavorským dialektem, takže jsem mu naštěstí stejně polovičku nerozuměl, a říkal jsem jen „ja ja“ (smích). To, co je na obraze, je asi dvacet procent materiálu, kterej jsme nafotili. Nebejt digitální fotografie, tak by se to nedalo nikdy realizovat. Dělat to americkou retuší jako za doby mýho mládí, to by byla šílenost. Focení na filmy mě vždycky nutilo šetřit. Když jsme před deseti nebo dvaceti lety fotili módu na Floridě, tak zákazník vysloveně chtěl pustit motor a sjet na jeden záběr šestatřicet snímků! Tam už čekal asistent, a jelo se na druhou kameru. To je způsob práce, kterej je mně protivnej a votravuje mě. Já udělám jeden snímek, a buďto je dobrej a líbí se mi, anebo ne, nepotřebuju jich dělat padesát a vybírat.

Připravujete velmi zajímavou publikaci, v níž budou vaše panoramatické fotografie newyorských mostů. Čím jste je snímal? Fotím takovou zvláštní ruskou kamerou, ta nemá ani hledáček. To je malá bednička, kde se dá jenom natáhnout objektiv, který pak přeběhne, ale jinak se tam nedá nastavit nic. Navíc to má zvláštní kazety, do kterých musím natočit film v takovým černým pytli. Takže po každých deseti snímcích následuje dvacet minut natáčení někde v pytlíku. Kolikrát se mi třeba stalo, že jsem měl ruce v tom pytli, a lidi čuměli, co tam dělám. Jednou jsem fotil u Brooklyn Bridge, kde to trochu zrenovovali a jsou tam charitativní organizace. Najednou šla skupinka postižených. Zrovna jsem si vyměňoval film, sedím na lavičce a mám ruce v tom pytli. Oni přišli, já tam měl rozložený objektivy, jiný aparáty, takže to brali a ptali se, co to je? Byli strašně milí, nic nerozbili, ale já jsem nemohl nic dělat, seděl jsem, ruce jsem měl v tom pytli, jenom jsem se začal hrůzou potit... Ještě jsem si říkal, že ten film bude mokrej, hrůza hrůzoucí! (smích) Ty mosty jsem dřív prezentoval s perforací, protože jsem byl pyšnej na výsledek. Ta kamera nemá hledáček, čili já nevidím, co fotím. Prostě ji nastavím a čekám. Nedají se dělat ani výřezy, nic.

Kde jste k té kameře přišel? Asi před čtyřiceti lety můj přítel pan Hron, slavný fotograf, který sbíral aparáty, říká: hele člověče, co jsem sehnal! Dej to sem! pravil jsem já, a hned jsem mu to vzal. Fotil jsem s tím, a pak jsem ji jednou viděl u Havlíka, nebo dneska už u Škody, takže jsem ji koupil a nechal si ji spravit. Nechci to šířit jako nějakou vědeckou informaci, ale údajně to byla kamera, která byla vyrobena, aby vojáci ve druhý světový válce mohli fotit zákopy.

A proč jste na snímcích odvrhl perforaci? Mám známou, historičku Missis Milstein, strašně nóbl starou dámu, která dřív dělala kurátorku v Brooklynském muzeu. Ta mi povídá, je to sice hezký, ale jestli to chceš prodat nebo někde ukazovat, vyhoď rámečky. Přijď mi to ukázat bez nich, jinak už sem nemusíš chodit. Říkal jsem si, je to jistě moudrý Žid jako já, tak asi ví, co se hodí. Tak jsme to všechno předělali a musím říci, že i když jsem měl ty rámečky jako vzpomínku na Sudka, nelituju. Vypadá to mnohem líp. Nerad něco měním, protože když už to tak je, tak je to určitě geniální (smích), ale tady musím říct, že ty fotky vynikly úplně jiným způsobem. U první série jsem si zakládal, že to je vintage print, a tak jsme je i natónovali nahnědo. Na aukcích se mi občas podaří nějakou fotku prodat, tam sběratelé berou jenom fotky na papíře, žádný tisky, to vůbec nepřipadá v úvahu. To je spravedlivý, protože ti, co fotěj digitální technikou, mají pech, těm se to nikdy nepodaří prodat. Mě to zase donutilo vytáhnout zvětšovák 9 x 12 a dělat černobílý fotky. Přitom ta fotka, když jsme ji ještě tónovali, což je další proces navíc, se musí vypnout. Takže v aťasu jsme měli dvanáct metrů prosklenou zeď dva sedmdesát vysokou na terasu, a všechna ta okna byla polepená fotkama. Jak schly, tak se občas nějaká roztrhla, takže znova zvětšovat... Rozhodl jsem se, že to už dělat nebudeme, máme dobrou tiskárnu, tak to vytisknu. Sice to není sběratelsky interesantní, ale jako dárek to splní svůj účel.

Vaše panoramatické fotografie prozrazují, že jste se od Josefa Sudka, o němž jste se zmínil, hodně naučil... Ano, dobře jsem se s ním znal. Jako jedinej mám tři barevný negativy, který Sudek vyfotil. Chtěl jsem o nich dělat diplomní práci: Sudek a barevná fotografie. Ukecal jsem ho, aby začal barevně fotit, ale bohužel pak umřel, takže se to nerozvinulo.

Jak jste vlastně přišel na nápad fotit newyorské mosty? Já jsem v podstatě strašně línej, jenom rád jím. Vždycky ale něco přijde, a to pak vstanu z toho kanape, a musím to udělat. Dřív jsem fotil Manhattan. Připadá mi, že napadne snad úplně každýho fotit Manhattan na vejšku. Už Karel Havlíček říkal, že není nad původnost, tak jsem si říkal, já ho budu zrovna fotit na šířku. A tak jsme udělali velkou kolekci Manhattan. To jsem se flákal jen po městě, pak jsem si ale troufnul i na kraj, a tu jsem si vzpomněl na Sudkovy „jitrnice“, ty jeho dlouhý údolí, a protože jsem se po něm chtěl vždycky vopičit, tak jsem začal dělat mosty. Ty navíc kupodivu nikdo nefotí. Přitom mosty, to je podle mě úplně nejkrásnější část architektury! Nad tím se nikdo nezamyslí. Teď jsme se tím začali zabejvat, protože máme zakázku fotit evropský mosty. Zajímali jsme se, jak se vlastně takovej most staví, jak se reje někde na dně řeky nebo moře. V případě Brooklynskýho mostu třeba použili kesony. Potěšilo mě, že na mnoha záběrech jsou ještě Twin Towers. Některé mosty dokonce strhli a postavili je úplně stejně, ale už to nejsou ty starý, voprejskaný, původní mosty. Kdysi jsem tam ve dne v noci lítal, v dešti, mrazu... Jeden kamarád mi půjčil svoje americký pohorky, protože jsem neměl dobrý boty, a já jsem mu je úplně prošlapal! Pár let mě to drželo tak, že jsem jednou za dva měsíce lítal do New Yorku, a tam jsem nedělal deset dní nic jinýho, než běhal, abych to nafotil. Abych nepropadl šílenství, tak jsem se v omezil na mosty, který jsou kolem Manhattanu, protože v Americe jsou mraky nádhernejch mostů, to by ale člověk nedělal nic jinýho. Teď Gabriela vymyslela, že bychom měli fotit pražský mosty, když jsme teda z Čech. Našli jsme tu nádherný, úplně zapomenutý stavby. Děkuju digitální technice, protože mi umožňuje fotit most frontálně, zboku širokoúhlým objektivem, zespoda, seshora, zdálky pětistovkou, někdy fotíme život na něm, třeba svítící auta večer. Odvléct někam Sinar, dát si tam těch pár kazet, a pak to někde v tom wechselsacku měnit, to by bylo komplikovaný. A co stojí film, vyvolání!

Doba je neklidná, všude, a zejména v Americe hrozí teroristické útoky. Nemáte při fotografování mostů v New Yorku nějaké problémy s bezpečnostními opatřeními? Jsou s tím strašný problémy. Newyorský mosty jsou strategický objekty, a tam je všude NO PHOTOGRAPHY, a když tam přímo není Police Department, policajti, tak jsou tam tajní agenti. Když člověk vytáhne kameru, nebo se začne podezřele chovat, tak hned po něm jdou. Párkrát se nám stalo, že s tím byly nepříjemnosti. A tak jsme vymysleli novej projekt, fotíme pinhole kamerou. To je taková dřevěná bednička jenom s dírou vepředu. Když se v New Yorku fotí ze stativu, je na to potřeba povolení, který já samozřejmě za úplatu kdykoli dostanu. Já ho ale nemůžu specifikovat časem, odkdy dokdy budu kde fotografovat. Tuhle pinhole kameru položím na zem, tudíž nepotřebuju stativ, ale zase musím dlouho exponovat. Kolikrát přišli policajti a ptali se, co to tu děláte, co to je? Ale tohle má tak fantastickou atmosféru! Všechno je ostrý i jakoby neostrý, a hlavně to, co se hejbe, je pryč, protože exponuju dvacet minut. Všechno je to úplně snový.

Takže abychom shrnuli veškerou fotografickou techniku, kterou používáte... Před lety, ještě než začala digitální fotografie, jsem Gabriele a synovi říkal: tohle všechno zdědíte! Mám Hasselblady, Sinary, až do 18 x 24, spoustu Nikonů, protože jsem tady dřív pro Nikon dělal. Teď tímhle už nefotíme, leda když se třeba fotí nějaká auta, například diáky 13 x 18, 18 x 24, ale na čistou spotřební reklamu jsem záhy pochopil genialitu digitální fotografie. Třeba součástky jsem fotil 13 x 18, aby byly rovný. To se muselo dělat technickou kamerou a byla to příšerná práce. Stálo to nesmírný peníze nechat to vyvolat, pak jsem musel udělat jeden, dva tři polaroidy, než se to dostalo do podoby, jakou si přál zákazník. Můj zákazník navíc sedí padesát kilometrů za Mnichovem, tak jsem to musel popadnout, jet do Holzkirchenu, on řekl oukej, já jel zpátky a dělal další. Když jsem si koupil první digitální kameru Fuji S1, měla tři milióny a interpolovala to na šest. Což bylo tehdy úplně geniální a umožnilo mi to, že jsem to vyfotil, zákazníkovi jsme to poslali mailem, a když se mu to nelíbilo, tak jsme to smazali. Navíc některý ty součástky, třeba centimetr a půl velká černá relé, byly poškrábané. Gabriela všechno vyretušovala, že to bylo jako nový. Dneska to bohužel došlo tak daleko, že když něco fotíme, tak Gabriela křičí, už se s tím moc nemazli, já to ve Photoshopu vylepším! Dřív jsem třeba používal ty světlovodný šlauchy, aby tady byl akcentlicht, tady se to lesklo, světelnej tunel, na některý věci jsem používal třeba dvanáct lamp – to dneska vůbec nedělám. Poslední digitální kameru jsem si koupil asi před rokem a půl. To byl vlastně první D-200 v Německu. Teď jsem dokonce tak zvlčil a zlenivěl, že tu součástku fláknu na bílej papír, vyfotím ji při denním světle, a zbytek Gabriela dodělá ve Photoshopu. Ještě k tomu prozradím, že kolem dám dvě zrcadla, aby to bylo hezky osvětlený. Na tohle to ale přesně stačí. Když jsme v Americe, tak tam zákazník platí veškerý vedlejší náklady, a diktuje si, což mně vadí. Považuju se za fotografa, ale za fotodesignéra. V Americe mi zákazník obvykle hodí layout a řekne, tohle chci tak a tohle tak. Takže když tam jdu, pronajmu si techniku podle zadání zákazníka. Ale privátně bych si to zatím ani nekoupil. Spousta zákazníků se mě ptá, proboha, proč je ten file tak velikej, my tolik mega nepotřebujeme, udělejte to menší! Takže my snímky z D-200, která má asi 10,4 mega, musíme částečně redukovat, protože zákazníci to nechtějí. Dřív jsem si vždycky koupil to nejlepší, co bylo na trhu. Jelikož sbírám design, i všechny možný aparáty, říkal jsem si, to se mi vždycky hodí, protože aparáty nejsou tak drahý. Když si ale koupím zadní stěnu za čtyřicet tisíc a nevydělám s ní těch čtyřicet tisíc za půl roku, tak je už je to prodělek, tudíž je to nesmyslný.

A jaký je váš vztah k digitální technice? Geniální, já jsem byl určitě první Čech, kterej fotil digitálně! Měl jsem známýho od Kodaku, a ten mi řekl: máme tady digitální aparát, nechceš to vyzkoušet? Je to tak deset, patnáct let, byl to jeden z těch úplně prvních. Bylo to asi na dvanáct snímků, žádnej displej. Mě to nadchlo. Hlavně tím, že jsme s mým známým, grafikem, blbli. Digitál umožňoval plejtvat. Dělat to na 9 x 12 by mě nenapadlo ani ve zlým snu. Jak to bylo nedokonalý, tak ta nedokonalost byla právě v tom to geniální. Fotili jsme všecko možný, a to nový médium nám otevřelo úplně jinej svět! Pak jsem k tomu sehnal ještě předsádkový čočky, takže to ještě získalo třeba širokoúhlej objektiv. Tím, že trávím rád čas v New Yorku, vždycky jsem si tam koupil nějakou digitální kameru, pak jsem si zase koupil lepší. Když jsem tady říkal kamarádům, foťte už digitálně, tak málem nevěděli, oč jde. Časem mi to zachránilo i existenci. U digitální techniky mám ale trochu problém ovládnout ty funkce. Když jsem přišel do Německa, seznámil jsem se s jedním starým pánem, který mě naučil: „Wenn die Sonne lacht, nimm die Blende acht.“ (Když svítí sluníčko, použij clonu osm.) Zapamatoval jsem si to jako zákon, a protože jsou citlivější filmy, trochu jsem si to změnil na „Wenn die Sonne lacht, nimm die Blende elf.“ (Když svítí sluníčko, použij clonu jedenáct.) Teď je to stopětadvacetinou jedenáct na stovku. Ale můžu říct, že jsme třeba projížděli všechny národní parky v USA, já jsem to fotil na 6 x 9 diáky, a celou dobu jsem neměřil expozici! Dal jsem si tam stopětadvacetinu jedenáct, když jsem používal polarizační filtr, tak jsem to dal třicetinou jedenáct, a vždycky mi to vyšlo.

Moc se o vás neví, že jste se věnoval i reportážní fotografii... Léta jsem třeba fotografoval reportáže pro hotel Vier Jahreszeiten (Čtvero ročních období). Bylo to pro mě částečně utrpení, protože jsem si musel vzít oblek a kravatu a číhat tam, když přijel nějakej král nebo návštěva. Měl jsem aťas hned přes ulici, takže když někdo přijel inkognito, tak mně hned z hotelu „dali drát“. Gabriela teď vyštrachala archiv fotek, kde je asi pět set termínů, co jsem měl, a samý významný osobnosti, jako princ Charles, lady Di, Paul McCartney, Leonard Bernstein, veškerý módní designéři Versacem počínaje Lagerfeldem konče, všemožný herečky, politici... Když bylo setkání hlav nejvyspělejších zemí světa, žili ve Vier Jahreszeiten, a já byl jedinej fotograf, kterej tam směl. Takže jsem fotil Bushe, Miterranda, navíc, když přijel Gorbačov, tak jsem si rychle vzpomněl na své mládí a hned jsem s ním začal plkat rusky, což na něj docela zapůsobilo. Jeden člověk tam mi dokonce povídal: ty jsi nějakej agent, viď ? Myslím, že knížka z těchto fotek by taky byla zajímavá.

Žijete v Německu, znáte poměry v Čechách. Je podle vás nízké hodnocení fotografie českou specialitou? Tuhle mi říkal jeden zákazník, když viděl účet: ježkovy voči, to snad začnu taky fotit, takhle snadno vydělaný peníze! A já mu říkám: prosím vás, pane, fotit! Malujte! Tuhle se prodal nějaký obraz od Vincenta van Gogha za třicet milionů dolarů. A on povídá: malovat? To neumím. A já říkám: a fotit umíte? On povídá: co je na tom, to jen takhle zmáčknu spoušť! Tak jsem mu řekl: prosím, běžte a udělejte si to sám. V Mnichově jsem se seznámil s jedním Newyorčanem, sběratelem, galeristou a reprezentantem, kterýmu se zalíbily moje fotky. Dal mě do takový omezený kolekce asi patnácti fotografů, kteří jsou všichni jistě tisíckrát známější a lepší než já, ale těší mě, jak by řekl Šlitr, že jsem v takové dobré společnosti (smích). A na výstavě v salcburské galerii Budja se ty fotky prodávaly za takových osm tisíc eur. Říkal jsem si, proč bych je tedy měl v Praze prodávat za tři sta korun? Kamarádi mi říkali, devadesát tisíc za nějaký fotky, ty jsi se úplně zbláznil! Já jim řekl, to může být pravda, ale jestli hledáš nějaký plakáty, tak běž do Ikey, tam je dostaneš za tři sta korun! Já to nepotřebuju prodat, vím, co to ve světě stojí, a když chce být Česká republika králem Evropský unie, tak musí akceptovat podmínky, který jsou ve světě.

Je situace v Německu lepší? Trh s uměleckou fotografií je strašně špatnej i v Německu. Jedině v Americe odhalili sílu tohoto umění. Tam jsou sběratelé, třeba Howard Greenberg, s nímž jsem se seznámil. To je člověk, který ten svět vlastně ovládá, a říká, že to v podstatě funguje jen v Americe. Tam se o to lidé zajímají daleko déle, a odjakživa tam byl dobrej trh. Také všechny lepší galerie, aukční domy jsou tam. V Německu se dneska objevují galerie, co začínají prodávat „umění pro všechny“ – limitovanej print tři sta fotek za šedesát eur. Je to určitě novej moderní trend, kterej umožní spoustě lidí ty fotky taky mít.

Takže nepodporujete myšlenku, že umění patří jen těm, kdo na něj mají... Docela jsem kdysi obdivoval, jak stávkovali různí ti bezdomovci před newyorskými muzei a zlobili se, že když jsou chudí, nemají na vstup. Myslím si, že umění by mělo bejt přístupný všem, bez ohledu na to, jestli jsou chudý nebo bohatý. Jak ti chudí vlastně k tomu přijdou, že nemůžou vidět třeba Rembrandta? Jsem toho názoru, že je docela dobrý, že se budou dělat nějaký printy. Před sto lety dělalo Pressfoto takový mapy, Drtikol, Sudek, Jeníček, bylo tam dvacet fotek. Dneska už jsou tyhle věci i sběratelsky interesantní. Není to sice originál fotka mistrem udělaná, ale když je to dobře vytištěné... To je taky docela správný, že když nemám třeba na originál Man Raye, tak si ho můžu koupit dobře vytištěný, v limitovaný sérii. Já jsem od začátku rozhodl, že všechny moje fotky budeme číslovat, a i když třeba nebudou číslovaný, tak to vždycky bude limitovaná série, a že jich vždycky udělám maximálně od tří do dvaceti, podle toho, co. Tím si toho možná lidi taky začnou vážit. Sudek dělal geniální věc, a já se snažím nechat to žít v jeho stopách: za nejhlubšího komunismu si tím, že fotky lidem rozdával, vytvořil za hranicemi Čech skvělý sbírky, třeba Sonji Bullaty. Taky lidi v Americe měli obrovský sbírky nenápadně daný dohromady. A ti ho pak samozřejmě propagovali. Sudek je naprosto geniální, nedoceněnej, měl třeba vůbec největší českou sbírku moderního umění, to jen málokdo ví. Znal se s Frantou Tichým a s jinými malíři, ti přišli a řekli, hele, vyfoť nám obrazy, ale prachy nemáme, tak si vem obraz. Jsem rád, že se nám tohle v Německu podařilo u pár umělců, i když už ne tak slavnejch: my mu nafotíme do katalogu obrazy nebo sochy a on nám něco dá. Nostalgicky se vracím zpět, i když už se nedá dvakrát vstoupit do stejné řeky. Třeba i ti soudobí umělci za tisíc let něco přinesou. Jak mi říkal jeden kamarád: „Vole, chcípni! Hned se tvoje fotky budou prodávat dráž!“ Ale myslím, že mě budou muset sběratelé otrávit (smích)!

Na závěr ještě otázka, zda klasická fotografie přežije. Jednak jsou stále zákazníci, kteří pořád ještě kladou důležitost na kvalitu fotografie, navíc je stále rozdíl cvakat digitální kamerou a fotit Sinarem 9 x 12. Co se týče zakázek, komerce, je určitě správný fotit digitálně. Digitální fotografie má obrovskej, geniální dosah na všechno. Naštěstí klasická fotografie zůstala nám, starejm, co to s focením myslej vážně.