Hana Major Sládková: Šest chlapů a já - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

6. června 2008, 00.00 | Působí křehce a romanticky, jako by vystoupila z knih Charlotty Brontëové, ale nedejte se zmást: Hana Major Sládková (*1973) je přemýšlivá žena, která má jasný cíl. To, že tanec a fotografování je naplněním jejího života, určitě není fráze. Je oficiální fotografkou festivalu EuroArt Praha, tváří největšího evropského fotografického centra Centrum FotoŠkoda a má za sebou dvě desítky samostatných výstav. Fotografie Hany Major Sládkové lze vidět na adrese www.wwg.cz, s jejich autorkou se můžete setkat ve středu 11.6.2008 od 19 hodin v IDIFu.

Jste fotografka a tanečnice, ale ani jeden z těchto oborů jste nevystudovala... Máte pravdu. Ani jedno jsem nestudovala, ale obojí mě moc baví. Tanec je pro mě základ všeho. Tancuji už nějakých dvacet let. K fotografii mě vedl můj otec. Je to jeho velký koníček a přál si, aby aspoň jedno z jeho dětí také fotografovalo. Takže fotoaparát jsem poprvé držela v rukou asi v šesti letech.

Co vás tedy vedlo k tomu, že jste vystudovala tak odtažitý obor, jako je ekonomie? Chtěla jsem studovat jazyky. Respektive původně jsem chtěla jít na DAMU, tam to ale nějak nevyšlo, a tak jsem se kvůli jazykům přihlásila na Vysokou školu ekonomickou.

Není to ale pro umělecky založeného ducha poněkud přízemní obor? Vzala jsem to jako nutnost – když už jsem se na to dala, tak už dostuduji. Nicméně s paní ekonomií si nerozumím (smích).

Říkala jste, že první aparát jste držela v dětských ručičkách už v šesti letech. Od té doby fotografujete nepřetržitě? Fotografuji pořád. Fotoaparát jsem s sebou nosila stále, ale myšlenka, že bych fotografii chtěla dělat jako své povolání, přišla o chvilku později. Vždycky mě lákalo divadlo a chtěla jsem ho zkusit fotografovat. Dalším krůčkem bylo, že jsem přinesla do Národního divadla fotografovi Oldřichu Pernicovi své fotografie s otázkou, jestli má smysl, abych fotografovala divadlo. On řekl: ´Ale jo, není to špatný, ale proboha, ženská, nefoťte balet.´ Když jsem přišla o rok později a přinesla mu výhradně taneční fotografie, už řekl jen ´no, dobře´.

Roman Sejkot, další fotograf baletu, jednou řekl, že fotografovat tento obor je těžké hlavně proto, že moderní balet si potrpí na minimum světla na jevišti. Můžete souhlasit s jeho slovy, že je to tak nasvícené, že diváci vlastně vůbec nic nevidí, natož aby to mohl zaregistrovat fotoaparát? Má úplnou pravdu. Občas se na jevišti sice rozsvítí, ale opravdu jen občas a v poslední době je v moderním baletu strašně oblíbené svítit minimálně – snad jednou žárovkou nebo svíčkou. Takže jediné co pomůže, je maximálně otevřená clona a dlouhé časy.

Jak se vám tma na jevišti líbí z pozice tanečnice? Z pozice tanečnice neřeším tmu, ale tančím s ostatními.

Pakliže si ale nevidíte pod nohy, tak to moc nejde, či ano? Tanečníkům to minimum světla překvapivě stačí.

Máte velkou výhodu, že aktivně tančíte, takže dokážete třeba předvídat pohyb tanečníků... Výhoda to je. Říká se, že fotografovat tanec je náročné, což si uvědomuji. Díky tomu, že jsem tanečnice, dokážu sledovat tanečníky, i když to představení neznám. Správně bych měla jít na zkoušky, znát příslušné představení, vědět, co se kdy děje, ale upřímně řečeno, devadesát procent mých fotek vzniklo „z voleje“ - při představení nebo jediné zkoušce, kdy jsem měla možnost fotografovat.

Když vaše snímky zabraly u Oldřicha Pernici, nezajímáte se o možnost spolupracovat s baletem Národního divadla? To dělá Roman Sejkot a já mu nechci lézt do zelí (smích), ale kdyby byla příležitost nějaké spolupráce s baletem, určitě se bránit nebudu. Myslím si, že když se sejdou dva dobří fotografové, z nichž každý má jiný úhel pohledu, může z toho vzniknout o to více pěkných fotografií.

Zkoušela jste někdy tančit klasický balet? Ale ano, začala jsem někdy ve svých osmadvaceti letech a zjistila jsem, že není nutné začínat v šesti. Dnešní doba přeje i lidem, kteří se k baletu z nějakých důvodů nedostali už v raném věku.

Hovoříme o klasickém špičkovém baletu? Špičky jsou mým snem. Než se ale člověk dostane na špičky, měl by projít základním baletem. Takže já jsem si dala rok a kousek klasického baletu, protože to je základ veškerého tancování. S tím mnozí souhlasí, jiní nesouhlasí, vedli jsme o tom už mnohé diskuse s mými přáteli-tanečníky, ale je to tak. Záleží ale na tom, na jaké úrovni se balet dělá – jestli už začnu lámat své tělo, anebo mi jen pomáhá v jeho rozvoji. Mou srdeční záležitostí je ale společenský tanec.

Klasický balet se ale tančí na klasickou hudbu. Posloucháte ji? Mám ráda dobrou hudbu obecně. Vyrostla jsem na vážné hudbě, později se k tomu přidal folk, country, pop, kam se schová snad úplně všechno, a díky svému muži se učím mít ráda i rock a beat. I když Beatles jsou taky beat, takže beat už mám vlastně také ráda dlouho (smích).

Pro koho fotografujete tanec? Pro agenturu NIPOS, což je zkratka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu. Dále pro První soukromou taneční konzervatoř, Vycpálkovce, občas pro Hradišťan, když má nové vystoupení. Loni jsem například fotografovala na festivalu Smetanova Litomyšl světovou premiéru Erbenovy Kytice, což bylo strašně pěkné. Nově se formuje skupina kolem afrického lektora, choreografa a tanečníka Lamina Gueye. Pro ně fotografuji zkoušky a vystoupení a párkrát jsem s nimi tančila, takže vidím, že makají, makají a makají a já na ně nemám (posmutnělý úsměv). Také jsem spolupracovala s Divadlem Ponec – Tanec Praha a díky ředitelce tohoto festivalu Yvonně Kreuzmannové jsem dostala možnost fotografovat různé soubory z celé Evropy, skoro bych řekla, že z celého světa. Fotografuji i pro občanské sdružení SE.S.TA – Setkávání současného tance, které založila paní Marie Kinsky. Je to osvěta tance, pořádají různé semináře, workshopy a taneční kurzy, a také dovážejí – zatím z Francie – zajímavé choreografy a tanečníky k nám do Čech.

Máte v tomto oboru i nějaké zakázky ze zahraničí? Zatím fotografuju jenom v Čechách a doufám, že to bude i jinak (úsměv). Pomalu ale jistě si buduju kontakty.

Jak se vám daří vaše dvě profese skloubit? Ostatně, cítíte se více jako tanečnice nebo jako fotografka? Fotografující tanečnice a tančící fotografka.

Žijete vlastně dva životy... Ale pořád je to tanec (úsměv).

Tady vidím fotografii s názvem Rajče. To je nějaký nový trend používat při tanci zeleninu? Je to noha zespoda a pod ní je rajčátko. Fotografie byla pořízena při představení Foot Face, kdy diváci leželi pod skleněným stolem v kruhu a na tom stole tančili tanečníci. To byl jeden z velice zajímavých zážitků při fotografování. Přišli s tím Dánové.

Jakou fotografickou techniku používáte? V průběhu let jsem fotografovala Nikonem F5, pak digitálním D70 a teď jsem si udělala radost D300. Takže jistý vývoj by tu byl (úsměv).

Přešla jste na digitální techniku. Byla to nutnost, anebo jste zjistila, že má pro vás více předností než klasika? Můj vztah k digitální fotografii se změnil a je pozitivní (úsměv). Stala se nutností nikoli pro fotografování tance, ale společenských akcí. Později jsem s ní zkusila fotografovat i tanec a kupodivu to šlo. Dneska je to diskutabilní, ale negativ mi dříve dával více možností.

Myslíte, že klasická fotografie přežije? Klasická fotografie je královna. Držím jí všechny palce, aby přežila. A pevně doufám, že se k ní vrátím i já sama.

Mnoho lidí zastává názor, že klasická fotografie přežije pouze jako „obor pro fajnšmekry“, už z toho důvodu, že materiál bude velice drahý. Neodrazuje vás to? Je to bohužel pravda. Klasická fotografie nebyla, není a určitě nebude levnou záležitostí. Takže bude pro ty, kdo do ní budou ochotni investovat – tedy pro fajnšmekry.

Ve fotografii jste tedy pouze žačkou svého otce? Neměla jste chuť ji studovat? Jednou jsem zkoušela dostat se na FAMU, ale byla jsem příliš mladá. Takže mě učil otec a také jsem si o fotografování něco přečetla. V poslední době se učím i tak, že překládám knížky z tohoto oboru, anebo na ně píšu recenze.

Znám fotografa, který tvrdí, že Vysoká škola fotografická je záležitostí víceméně škodlivou, která nikoho fotografovat nenaučí a je dobrá leda k tomu, aby si zde studenti budovali kontakty, které pak upotřebí při vstupu do světa byznysu. Takže jste možná ani o tolik nepřišla... Na každém šprochu je pravdy trochu (úsměv). Kontakty, které se takto vytvářejí, jsou do života více než důležité, protože vše je o kontaktech. Jestli je Vysoká škola fotografická k ničemu, nemohu říct, protože s ní nemám žádnou zkušenost. Myslím si ale, že všecko člověku něco dá, odevšad si něco odnesete, ať je to kus teorie, nebo zkušenost bytí s ostatními lidmi.

Jiný fotograf zase tvrdí, že kdo se nenaučil vyvolávat fotografie a nezná práci v temné komoře, neumí vlastně vůbec nic. Myslíte si, že je to opravdu tak důležité? Já se vás zeptám: nejprve mačkáte spoušť, anebo vyvoláváte film? Člověk, co neumí vyvolávat film, neumí vyvolávat film. Ale neříká to nic o tom, jestli umí nebo neumí fotografovat. Fotografujete svým fotografickým okem, a to buď máte, nebo nemáte. Leckdo může umět vyvolávat film a nemusí umět fotografovat, takže jsou zase jiní, kteří umějí fotografovat a neumějí vyvolávat film. Od vyvolávání filmů jsou tady přece fotolaby, které to udělají za mě.

Existuje nějaký fotograf, jehož snímky vás mimořádně oslovily? Mám hrozně ráda Josefa Sudka. Z těch žijících si vážím mnoha kolegů, ale bojím se, že bych při vyjmenovávání na někoho mohla nechtěně zapomenout. A to by mě mrzelo.

Váš žánrový rozptyl je skutečně široký. Tanec a společenské akce, ale i krajiny nebo ateliérová fotografie. Ta je, jak každý ví, značně obtížná. Jak jste se k ní dostala? Je to pro vás spíš prostředek k vydělání peněz nebo také srdeční záležitost? Na tomto místě bych ráda znovu zmínila svého otce, se kterým jsem po střední škole na počátku devadesátých let založila malou firmičku – byli jsme taková dvojice fotografů. Maminka učila vaření na střední hotelové škole a měla kontakty na hotelové restaurace, takže jsme pro ně fotografovali. Nejen interiéry, ale třeba i jídlo do jídelních lístků. Naše fotografie vyšly i v kuchařce Vaříme zdravě, chutně a hospodárně a objevit by se měly i v další kuchařce, která teď třetím rokem čeká na své vydání.

Míváte společné výstavy s výtvarníky. Znamená to, že máte vztah i k jiným druhům výtvarné činnosti než k fotografování? Výtvarno mě lákalo vždycky. Malovala jsem šátky, batikovala trička, šiju, sobě i manželovi jsem ušila taneční kostým z patnáctého století, teď budu pro sebe přešívat i kostým z šestnáctého století a pro manžela takový kostým šít. Dostala jsem se mezi přátele, kteří jsou výtvarníci, tak proč s nimi nevystavovat?

Váš manžel také tančí? S manželem jsme se poznali v souboru historického tance. Nalákala jsem ho na společenský tanec, který začal dělat se mnou, chytlo ho to a baví ho to, takže jsem strašně ráda.

Tančíte v nějaké skupině? Ano, je tam šest chlapů a já (úsměv). Začala jsem s nimi trénovat i jezdit letos na jaře a zatím to jde. Jsou to šermíři a já mezi jejich meči tančím.

Fotografujete i různé společenské akce. Není to pro vás ztráta času? Onehdy jsem četla větu: ´Měj rád to, co děláš.´ Takže společenské akce mě občas živí, tudíž je ráda fotografuji.

Neodrazuje vás určitá povrchnost těchto setkání? Spíš na ni raději nemyslím, nepřipouštím si ji, protože tanec v současné době v naší republice nikoho moc neuživí. O to větší radostí je pak pro mě fotografovat divadlo nebo tanec.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Čeho byste chtěla dosáhnout? Snažím se žít přítomností, moc neplánovat, protože když člověk plánuje, tak mu to většinou stejně něco nabourá. V této chvíli mám domluvenou výstavu na příští rok, další výstavu rozjednanou v Karlových Varech. A určitě bychom s mužem chtěli také děti. A samozřejmě to všechno zkombinovat tak, abychom stíhali.

Nemáte trochu strach z toho kombinování? Když jsem na jednom tanečním semináři zjistila, že se dá v tomto oboru fungovat i s dítětem, tak jsem se přestala bát a těším se.

Má podle vašeho názoru žena, která je tvůrčí, právo jít si za svým i přes zakořeněnou představu, že by se měla plně věnovat rodině? Myslíte si, že v dnešní společnosti a v dnešní době ještě platí představa, že žena je jen lepší služka? Tento názor se určitě mění. Někteří moji přátelé boří staletí udržovaný zvyk, že muž je živitel a žena opatrovatelka rodiny. Prostě tatínkové zůstali na mateřské a dělají zázemí své úspěšné ženě, aniž by pociťovali nějakou újmu. Není jich mnoho, ale zaplaťpámbu jsou (úsměv). Vždycky záleží na tom, jak se ti dva domluví.

Bojíte se vůbec něčeho? Nejistoty a riskování. A proto tolik věcí, které bych ráda udělala, čeká na svou realizaci. Prostě proto, že se bojím nejistého výsledku. Čekám na podporu zvenčí, na dodání jistoty.

Věřím, že tu jistotu najdete. A děkuju za rozhovor.