Hledáme cestu, abychom ji mohli ukázat druhým - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

19. března 2007, 00.00 | Fotografové Viktor Fischer (*1967) a Alena Dvořáková (*1970) tvoří od roku 1992 autorskou dvojici. Jejich nejznámější projekt se jmenuje Misie. Svými fotografiemi chtějí vyburcovat spící svědomí mnohých z nás, ať už se jedná o vztah k přírodě nebo k sobě navzájem. Přesto nepůsobí dojmem fanatických bojovníků za dobro: křehká Alena i chlapský Viktor stojí oběma nohama na zemi, mají pochopení pro lidské slabosti, jsou zapálení pro svoji práci, ale sami sebe rozhodně neberou smrtelně vážně.

Na vašich životopisech mě zaujalo, že jste původně každý studoval něco zcela jiného a pak jste v těchto oborech dokonce i nějaký čas pracovali: Viktor ve stavebnictví a Alena jako rehabilitační sestra. Jak jste vlastně našli cestu k fotografii? Fischer: Já jsem byl stavební mistr. Na tu školu jsem ale šel, protože jsem byl nerozhodnutý a nevěděl jsem, co bych chtěl dělat. A naši zrovna stavěli chatu (smích). Moje maminka je geodet a tatínek inženýr chemik, takže jsem byl technicky ovlivněný. Ale hlavně mi to bylo jedno. Že to je hloupost jsem začal řešit až ve třetím ročníku, a na to, že asi nemohu být celý život stavař, jsem přišel až v osmnácti. A tak jsem se pomalinku odsunul. Jsem rád, že jsem sám sobě dokázal, že to mohu zlomit a z toho oboru odejít. Byl jsem asi jeden z nejhorších mistrů, kteří na té stavbě dělali (smích).

Tíhli jste k fotografii už dřív? Dvořáková: Mě bavilo fotit, začala jsem chodit do fotokroužku, kde jsme se s Viktorem seznámili, a odtud vzešlo, že jsme pak pokračovali dál. Viktor se snažil víc, nějakou dobu studoval na Institutu tvůrčí fotografie, ale já jsem rovnou z fotokroužku zkusila jít na FAMU a dostala jsem se tam. Ani jsem to původně nezamýšlela. Viktor mě ale jednou vzal na nějakou klauzurní práci prvního ročníku a já jsem si říkala: ´Vždyť dělám lepší fotky, než jsou tady!´ (smích). Tak jsem to zkusila taky a vyšlo to.

Proč jste se začali věnovat právě dokumentární fotografii? Fischer: Zjistili jsme, že když třeba děláte zátiší, což máme oba dva rádi, tak neoslovíte tolik lidí. Zátiší, krajina, akt, každý ten obor má svoje sympatizanty, ale nás baví své názory přetransformovávat do fotky a ovlivňovat další lidi. Má to odezvu, takže jsme u toho zůstali. Dokument má i dlouhodobě v Česku nejvíc příznivců. Je ale pravda, že v zahraničí se větší oblibě těší výtvarná fotografie.

Co vás živí? Fischer: Máme malý fotoateliér, děláme komerční fotografii a z toho se živíme, protože české časopisy na to nemají, aby zaplatily naše projekty. Konkrétní časopis dá třeba sedm tisíc za reportáž a nás to stojí čtyřicet.

Pracujete pod hlavičkou agentury Choice Images. Jste majitelé? Fischer: Tu iniciovali Evžen Sobek s Karlem Tůmou. Vymysleli to a pak k sobě přitáhli další lidi, dva Slováky, Martina Marenčina a Andreje Balca, jednoho Poláka, ten se jmenuje Rafal Milach, a nás. A teď jednáme s Filipem Singerem. Chceme nezávisle dokumentovat život ve střední y východní Evropě. Máme teď dva nebo tři výstavní projekty, na kterých pracujeme. Fotili jsme třicet let Charty, takže jsme si každý vybrali deset chartistů, které jsme kontaktovali, seznámili jsme se s nimi, vyfotografovali je, jak teď žijí, vlastně udělali takové portréty. Asi třicet fotek bylo vybráno, zarámováno a teď jsou vystavovány v Českých centrech ministerstva zahraničních věcí po světě. Choice Images bude především taková prestižní sdružovací agentura. Funguje to teprve tři čtvrtě roku, tak se teprve ukáže. Teď jednáme o prodeji fotek s některými českými a zahraničními agenturami, hledáme cesty. V každém případě chceme dělat výstavy, to je perfektní příležitost.

Na čem nyní pracujete? Fischer: Teď děláme na projektu, který se pracovně jmenuje Voda. Je to o ekologii, o soužití člověka s vodou. Na projektu jsme začali pracovat v roce 2002, když byly v Česku povodně, a od té doby jsme udělali ročně tak dvě tři cesty. Třeba jak ztroskotal tanker Prestige, a ropná skvrna doplula ze Španělska až do Francie. Fotografovali jsme tenkrát záchranné práce na francouzské armádní lodi. Ještě ten rok se srazily v Belgii dvě lodě, vytekla z nich nafta nebo mazut, a do toho přistálo asi třicet tisíc ptáků, kteří přiletěli přezimovat ze severu. Tam jsme fotili asi týden v provizorně zřízené nemocnici, dokonce to vyšlo v časopise Královské ornitologické společnosti v Belgii. Fotografie se snažíme používat tak, aby upozornily na určitý problém.

Dá se tedy říci, že se obecně odkláníte od lidských osudů k osudům přírody? Dvořáková: My se neodkláníme, spíš se snažíme postihnout vodu ve všech směrech – třeba do duchovního směru, byli jsme na několika křtech , do ekologie, krajiny, soužití člověka s přírodou. Člověk se nám nevytrácí.

Které další podoby soužití člověka s vodou to ještě budou? Dvořáková: Chceme ukázat, jak je člověk na vodě závislý. Třeba jsme fotili rybáře na Vysočině, jak hospodaří na rybnících, fotili jsme na ovčí farmě v souvislosti s ekologií krajiny. Třeba tohle je místo, kde člověk zrovna tu vodu primárně nevidí. Fotili jsme katastrofu po vichřici v Tatrách, protože to souvisí s globálním oteplováním, voda bude v budoucnosti asi drahý artikl. Fischer: Vzali jsme to ale i z té zábavné stránky. Byli jsme třeba v Německu v Lübecku, kde každý rok dělají sochy z ledu, což je taky voda, i když v jiném skupenství. Dvořáková: ... je to prolínání vody s člověkem, zpracované více výtvarně než dokumentárně.

Další váš ekologicky zaměřený projekt je Vesnice v Praze, kde na fotografiích popisujete mizení charakteru příměstských obcí. Ty se nestanou městem, ale nezůstanou ani vesnicemi – změní se v divný hybrid. Jak jste na toto téma přišli? Dvořáková: Začal na tom pracovat Viktor s paní Ing. Věrou Dvořákovou-Janů, CSc., socioložkou, která se příměstskými oblastmi dlouhodobě zabývá. Spojili se, protože předtím pracovali na podobném projektu na Vysočině. Já jsem se tím během studia na FAMU zabývala také. Takhle jsme postupně už společně zmapovali řadu míst okolo Prahy. Teď sháníme nějaké možnosti, jak vydat fotografickou knihu, protože nás to hrozně zajímá. To prolínání toho starého se současností a to, jak město pohlcuje okolní obce.

Zajímavé je, že tento proces se už táhne hezkých pár desetiletí: proměnu příměstských obcí v městskou periférii popisoval na svých fotografiích už před padesáti lety Zdeněk Tmej... Fischer: ...a Antonín Braný, ten fotografoval kolonii Slatiny mezi Michlí a Záběhlicemi. Teď se tím taky zabývá také Miroslav Hucek, ten už asi pět let fotografuje Zbraslav. Dokonce o tom vydal i knížku. Lidí, kteří průběžně pracují na tomto tématu, je tedy víc. Nám ta místa často vyhledává právě zmíněná socioložka, inženýrka Dvořáková, která na projekt dokonce sehnala i trošku peněz.

Kde a jak tyto fotografie prezentujete? Fischer: Vždycky, když zdokumentujeme jednu vesnici, tak tam uspořádáme výstavku, kterou zahájí starosta, přijdou babičky a místní obyvatelé. Je to vždycky docela příjemná věc.

Určitě k vám cítí vděčnost za to, že za ně bojujete... Fischer: (smích) Když jsme do toho šli, mysleli jsme si, že vyrážíme zachraňovat vesnice, které pohlcuje Praha. Ale když jsme pak mluvili s lidmi, tak se ukázalo, že jsou rádi, že civilizace došla až k nim. Oni to neberou jako Prahu nebo město, ale jako civilizaci, která jim přinesla plyn, příměstský autobus, obchod, třeba i doktora. To bylo před pěti lety. Říkali nám: to musíte fotit i z našeho hlediska, my chceme, aby tu byla civilizace! Dvořáková: Je to šokující. Já jsem dělala na podobném projektu o městečku Zahrádka na Vysočině, které bylo zlikvidováno při výstavbě vodní nádrže Želivka. Až na konci projektu jsem se od lidí dozvěděla, že většinou byli rádi, že se odstěhovali, protože šli do nových, lepších domů. Starousedlíci litovali, ale mladší generace to uvítala. To jsem se ale opravdu naštěstí dozvěděla až na konci projektu.

Který z osudů „městských vesnic“ vás zvlášť zaujal? Fischer: Teď jsme třeba dělali Suchdol v Praze 6, přes jehož nejhezčí údolí by měla vést dálnice. Zúčastnili jsme se tam různých setkání: chatařů i původních obyvatel. Viděli jsme, jak se některé domečky začaly prodávat, protože si lidé myslí, že za pět let už to neprodají. My jsme ze začátku ani nevěděli, že ten okruh má vést přes Suchdol. Fotili jsme tam rok, abychom měli všechny momenty, máme Vánoce, Silvestra, dětský den o prázdninách, dokonce tam máme volby, všechno jsme zdokumentovali, byla z toho docela zajímavá výstava. Pro obec jsme zpracovali reprezentativní album a cédéčko do archivu, a tím jsme projekt uzavřeli. Předběžně jsme se domluvili s českou edicí časopisu National Geographic, se kterým spolupracujeme, že by tuto reportáž v průběhu příštího roku zveřejnil s odborným textem. Takže doufáme, že přispějeme k tomu, aby se vědělo, jak je to v Suchdole unikátní a jak tam lidé žijí, a třeba se nám podaří jim s tou dálnicí pomoci.

Nezavání to idealismem? Fischer: To je případ od případu. Když mluvíme o fotografii, tak ta samozřejmě nemůže všechno „vymyslet“, ale malé konkrétní případy přesto máme. Třeba na Vysočině myslivci zastřelili psa, a tak jsme udělali reportáž o statku Onšovice, odkud ten pes byl. Vyšlo to v Reflexu a majitelka toho statku nakoupila asi patnáct nebo dvacet časopisů s tím článkem a rozeslala ho všem myslivcům, co jsou okolo. Od té doby mají pokoj. Člověk má radost, že přece jen pomůže, i když to třeba není nic velkého. Zajímavé je, že na statku si uvědomili sílu veřejného mínění a médií a nebojí se zavolat do televize, když mají nějaký problém, a ty svoje problémy dokážou řešit daleko razantněji, než když jsme tam začali fotit. Asi jsme jim ukázali cestu, jak se to dá dělat, oni s tím do té doby neměli zkušenost.

Zmínili jste se, že máte problémy s prodejem svých snímků. Máte dojem, že časopisy potřebují dokument v atraktivnější podobě, například takové, jako dělá Jan Šibík? Fischer: No určitě, jednoznačně!

Ale dělat to nechcete... Fischer: My to rozdělujeme. Neděláme to pro peníze, ani se tím neživíme. Čili máme velikou výhodu, že nejsme na nikom finančně závislí a můžeme si dělat, co chceme. Prodává se to těžko.

V čem je hlavní problém? Dvořáková: Základní problém je, že to jsou černobílé fotografie. To není pro časopisy moderní. Některé časopisy třeba mají povolenu jenom jednu černobílou reportáž za půl roku, jinak by čtenáři údajně měli pocit, že si kupují něco podřadného.

Fotografujete klasickou technikou nebo digitálně? Dvořáková: Projekt Misie vznikl na film. Teď, když děláme projekt Voda, tak pokud víme, že vzniklé fotky budeme vzhledem k nemožnému prodeji používat jenom do knížky nebo na výstavy, pracujeme pouze na film. Když je ale možnost je poslat někam do časopisu, tak fotíme digitálně.

Fotografovali jste také španělský národní svátek zvaný Tomatina, kdy po sobě lidé po ulicích házejí rajčata. Pro fotografy je to oblíbená akce, ve mně ale vzbuzuje rozporuplné pocity. Někde na světě umírají lidé hlady a tady se v obrovském množství doslova plýtvá dary přírody... Fischer: To byl právě důvod, proč jsme to začali fotit! Zaprvé je to určitá forma násilí, kterým se jako tématem také zabýváme, zadruhé se jedná o potraviny. Před čtrnácti dny jsme se zase vrátili z Řecka, kde po sobě lidé hážou moukou, což je opět vyvrcholení nějakého jejich svátku. Takže až ty fotky budou pěkně vedle sebe, tak je to skoro válka.Tyhle věci bychom chtěli nějak spojit dohromady a udělat z toho výstavní projekt.

Ano, právě snímky Tomatiny vypadají jako z nějaké pěkně krvavé bitky... Myslím, že téma násilí, kterému se věnujete, je hodně palčivý, a jak to vypadá, bude čím dál víc... Fischer: My se ale skutečnému násilí ani věnovat nehodláme. Naopak, třeba v projektu Misie, ukazujeme ten protiklad. V církvi je třeba rozlišovat muže-kněze, kteří jedou razit víru, s čímž také úplně nesouhlasíme, a sestřičky, které tam s čistým svědomím chtějí „jen“ pomáhat a zahlazovat problémy. O církvi se říká, že to je největší humanitární organizace světa. My jsme dokumentovali školské sestry, které po světě zakládají školy a vzdělávají děti, a sestry těšitelky; ty provozují nemocnice. Na základě sponzorských darů ze Spojených států, Kanady a Německa staví nemocnice, kde se starají o lidi, kteří umírají na AIDS. Bylo zajímavé s nimi chvilku spolupracovat a naše knížka jim má pomoci sehnat nové sponzory. Většinou to bývají velké firmy. Třeba v Kazachstánu jezdily děti z dětského domova Mercedesem, který byl jediný v celé Alma-Atě, protože dostaly od Mercedesu starší autobus.

Jste věřící? Dvořáková: Nehlásíme se k žádnému náboženství. Samozřejmě vnitřně věříme v pozitivní energii. Asi jsme byli zařazeni mezi věřící kvůli projektu Misie. My si jsme ale nezávislí a pro svou práci si potřebujeme zachovat svobodu a nadhled nejenom nad náboženstvími.

S jakým technickým vybavením pracujete? Fischer: S co nejjednodušším. Takže každý máme jedno tělo s pevným objektivem, protože navíc se nám ještě ukazuje, že když se moc často střídá objektiv, tak se fotografie nedají moc dobře srovnat. Když dělám snímek delším a potom třeba kratším objektivem, tak se na to musí brát ohled, má jinou perspektivu a špatně se řadí na výstavy. Dlouhodobě máme každý objektiv osmadvacítku, dále jedno nebo dvě kinofilmová těla Nikon a každý má jednu D 200. A to je všecko. Teď máme problém, že s přechodem na digitály je těžké srovnávání fotografií z digitálu a z kinofilmu. Moc k sobě nejdou, má to jiné kontrasty a podání. Ale principiálně: širokoúhlý objektiv a jedno tělo přes rameno, aby člověk nebyl moc nápadný, neblýskalo se to – zkrátka, aby se nás lidi nebáli.

Máte pocit, že klasická fotografie přežije útok digitalizace? Dvořáková: To záleží na tom, jestli přežijí výrobci materiálů, protože pomalu odpadají. My bychom byli rádi, kdyby přišly lepší materiály na tisk fotografií, aby se tolik nelišily od ručně zpracovávaných. Co víme, tak v zahraničí sběratelé kupují půl na půl vytištěné fotografie, netrvají tedy na tom, aby byly ručně zvětšované. Nebráníme se novým technologiím, jsme spokojení s D-200, protože je rychlá, jako jsme byli zvyklí na klasické Nikony...

Kdybyste měli peníze, čas a prostor splnit si nějaký tajný fotografický sen, co by to bylo? Dvořáková: Zrovna teď jsme to řešili. V Indii byla hinduistická pouť, kde tisíce lidí vlezou do řeky a očistí se. Na první pohled ideální pro náš projekt.Měli jsme možnost tam jet, ale ta cesta by stála okolo sta tisíc korun. Nakonec jsme tam nejeli. Fischer: Stejný princip můžeme postihnout i v Evropě na nějaké méně známé události. Nápadem se snažíme nahradit peníze. Dvořáková: Ano, dostaneme se hlouběji, možná vymyslíme víc, než ldybychom byli zabezpečení a mohli se rozhodnout, že poletíme za tématem přes celý svět.

Pracujete ve dvojici, svoje fotografie už dávno neautorizujete. Jaký podíl má každý z vás na práci toho druhého? Dvořáková: Každý fotíme, pak si vyvoláme vlastní filmy... Fischer: ...protože je někdy vyvolal jeden a druhý nadával, že to má špatně... (smích) Každý si uděláme svoje kontakty a pak už se to vybírá společně. Zatrháváme si, co koho zaujme na fotkách toho druhého...

...takže si vlastně děláte vzájemnou oponenturu... Fischer: Ano. A nikdy se nestalo, že by tam měl jeden všecky fotografie a druhý nic. Vždycky tak zhruba půl na půl, jak to komu sedne. Dvořáková: Rozhodneme, jak by měl ten projekt vypadat, a k té myšlence a pocitu vybereme fotky, které se nejvíce hodí nebo které jsou nejsilnější, nejdynamičtější – podle toho, co zrovna potřebujeme.

Poslední otázka, především na Alenu Dvořákovou: Tvoříte autorskou dvojici s mužem a o mužích se ví, že jsou dominantnější. Projevuje se to nějak na vaší spolupráci? Dvořáková: Myslím, že se doplňujeme. Vím, že je Viktor silnější a ustojí toho daleko víc než já, což jsem ráda. My se podřizujeme projektu. Fischer: Jsme každý trochu jiný, ale je to spíš výhoda.

Děkuji za rozhovor.