Jak fotografuje aristokrat - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

31. července 2008, 00.00 | Říci, že jsem při setkání se Zdeňkem hrabětem Sternbergem měla pocit, že hledím do tváře historie, mi brání fakt, že letos pětaosmdesátiletý doyen starého českého šlechtického rodu je elegantní muž, jehož vitalitu by mu mohli závidět i lidé mnohem mladší. Námětů na rozhovor s ním by bylo požehnaně – od mládí, drsně přerušeného komunistickým pučem, přes službu u PTP a práci horníka a kulisáka, emigraci v pětačtyřiceti letech, až po starost o zrestituovaný majetek. My jsme ale nad kávou hovořili o jeho velké zálibě – fotografii.

Jaké byly vaše fotografické začátky? S fotografováním jsem začal někdy za války už jako student. Měl jsem tehdy Leicu po otci, která byla z výrobního roku 1935. Vlastním ještě i všechny objektivy, které u ní tehdy byly – Sumar, Ilmar, širokoúhlý, teleobjektiv i různé redukce. Byl to aparát tehdy velice ceněný a dobrý, měl výbornou optiku. Vzpomínám, že měl expozici dokonce tisícinu vteřiny, což byl v roce 1935 výkon. Tehdy jsem ovšem fotografoval jenom černobíle. Samozřejmě jsem také jaksepatří zvětšoval a vyvolával, nejen mačkal na ten „knoflíček“ (úsměv). Tady na hradě jsem měl dokonce temnou komoru v prostoru dnešního kuřáckého salonku, kde se dnes provádějí turisté – tehdy to bylo ovšem úplně jinak zařízené – a tam jsem měl, jak to tehdy bývalo, klasický zvětšovák a láhve s vývojkou a ustalovačem.

Jaký byl osud vybavení vaší temné komory? Předpokládám, že asi podobný jako měla velká část inventáře hradu po roce 1948... Ona to nebyla jen komora, ale pokoj, který užíval můj otec. Měl tam své šatníky a toaletní stůl, kde se holil a česal. Tam jsem si to vybudoval jednak proto, že tam je voda, a také tam bylo zařízení se světly. Když jsem odsud odešel a začala tu kralovat státní správa, byly ty věci někde složeny a zmizely. Buď si je někdo vzal nebo se to zahodilo. Cennější byl ale jenom zvětšovák, zatímco ostatní věci, třeba ty různé vaničky, byly celkem bezcenné.

Souhlasíte s názorem, že ten, kdo nedokáže pracovat s klasickou fotografickou technikou, vlastně nic neumí? Je to zajímavější, protože člověk je tvůrcem celého procesu postupně až po výsledek, který se buď podaří nebo ne. Mohu se rozhodnout snímek zvětšit, přidat zrno a podobně. Černobílá fotografie je tedy do jisté míry vábivější. Ovšem konečný efekt je u barevné fotografie, když je skutečně dobře udělaná, silnější, lepší, o tom není sporu. To je výhoda barevné fotografie, která tehdy, když jsem pracoval s Leicou, neexistovala.

První fotografickou průpravu jste tedy získal od svého otce? Ano. Ten fotografoval dobře, hlavně ale rodinu, děti, hosty, kteří třeba přijeli na podzim na hony. Sám také zvětšoval, ten zvětšovák jsem mimochodem převzal od něj. Já jsem stával za ním a stále jsem ho sledoval, čímž jsem získal základní znalosti.

Vašemu otci bylo jistě milé, že syn převzal jeho zálibu. Můžete říct vy totéž o svém synovi? Můj syn vůbec nefotografuje, já ho ještě neviděl s fotoaparátem v ruce (smích). Jednou si ho vypůjčil, když jel do jihovýchodní Asie, ale ne, aby dělal nějaké umělecké snímky.

Traduje se o vás, že jste prý byl vychováván dost přísně... To napsal nějaký novinář, ale není to pravda. Nějak zvlášť přísně jsme vychováváni vůbec nebyli. Je nás devět sourozenců a naše dospívání bylo normální. Otec byl naopak neobyčejně mírný, laskavý, téměř si nepamatuju, že by se někdy hněval nebo zvýšil hlas. Matka byla trochu přísnější, ale nijak výjimečně. Samozřejmě jsme byli vychováváni způsobem, jak bylo tehdy zvykem. To už bohužel pomalu mizí – důraz na etické zaměření života, na stránku mravní. Nejenom ekonomie, peníze, hospodaření, jestli se někomu zrovna daří špatně, dobře nebo ještě lépe, ale trochu zodpovědnosti z etického hlediska.

Máte za sebou dlouhou tradici svého rodu, která jeho příslušníkovi de facto určuje jeho místo v řetězu posloupnosti. Po roce 1948 pro vás musel být šokem obrat hodnot i to, jací lidé se dostali k moci. Myslím, že to nebyl větší šok než u příslušníků jiných vrstev našeho národa. V roce 1945 byl první šok ten, jaká byla reakce po pražském povstání, dny v květnu a červnu. Všechny ty události jsem bezprostředně prožil v Praze. Když jsem viděl tu příšernou mstu, věšení na kandelábry a házení starých německých bab u Národního divadla přes zábradlí do Vltavy, tak jsem si řekl, to není možné, aby se takhle chovali naši lidé.

Jak to bylo dále s vaším fotografováním? Když jsem se pak z různých, zejména politických důvodů dostal do jiného prostředí, třeba na šachtu nebo na vojnu, tak jsem s fotografováním přestal.

Tady si dovolím malou odbočku. Sloužil jste u pomocného technického praporu, tedy u takzvaných černých baronů. Dokonce se objevujete ve stejnojmenném českém filmu, kde vaši postavu ztvárnil Václav Vydra. Jak daleko má skutečnost k filmu? Asi takhle: kdyby režisér natočil film podle toho, co se v PTP skutečně dělo, asi by se nikdo nepobavil. Skutečnost rozhodně nebyla tak veselá. Také se kvůli tomu někteří pétépáci na režiséra hodně zlobili.

Co vás opět přivedlo k fotografování? V roce 1968 jsme s ženou a se synem emigrovali do Rakouska. Od vedení firmy, v níž jsem tam pracoval, jsem jednou dostal darem k narozeninám fotoaparát Canon a tehdy jsem se zase pro fotografování nadchnul. Bylo to moje období výlučně přírodních motivů. Odmítal jsem dělat banální fotografie - lidi, vnoučata nebo děti v kočárku. Žili jsme ve Vídni a prakticky každou dovolenou jsme dělali túru po Alpách, takže to tam dokonale známe. Fotografoval jsem krajiny, samozřejmě Alpy, Dolomity, to k tomu přímo svádělo, a pak alpskou flóru a faunu, zejména motýly. Mám dojem, že v Alpách téměř neexistuje kytička, kterou bych nebyl fotografoval.To byla druhá fáze mého fotografování - samozřejmě jen amatérské „koníčkování“, nic jiného (úsměv), nejsem žádný profesionál.

Když jste fotografoval ty květinky, musel jste se seznámit i s botanikou. Samozřejmě, obstaral jsem si k tomu literaturu. Pak jsem se také zaměřil na motýly, ty mám také skoro všechny vyfotografované. Třeba jasoň červenooký, to je zvlášť výjimečný motýl, který žil kdysi i u nás. Jak ale píší v odborné literatuře, dnes už bohužel v naší přírodě téměř neexistuje. Ten se objevil na jedné salaši vysoko ve východních Tyrolích, kde jsme právě byli s mou sestrou a s manželkou. Stále přeletoval sem a tam. Asi dvě hodiny jsem ho sledoval, než se mi podařilo dostat se k němu tak na třicet centimetrů a vyfotografovat ho. Protože to bylo v Rakousku, tak jsem fotografie v albu popisoval německými názvy a vedle latinsky.

Zmínil jste se, že trpíte daltonismem, což je porucha rozlišování červené a zelené. Nedělalo vám to trochu problémy, když jste začal fotografovat barevně? Ty barvy skutečně naplno nerozeznám. Je to vada zraku, kterou přenášejí ženy a muži jí trpí. U nás tím trpěl dědeček z matčiny strany, na mě to přenesla matka, a tak to jde dál. Všichni mí bratranci, synové sester mé matky, mají totéž. V běžném životě si ale umím vypomoci. Třeba kdybych si kupoval kravatu a vybíral si, neřeknu, že chci červenou, ale tu čtvrtou z levého kraje, abych se neblamoval (úsměv). Zato daleko intenzivněji vnímám modrou. Srovnával jsem to s manželkou, ta vidí barvy normálně, a když jsou někde ve stráni modré kytičky, já je okamžitě vidím, zatímco ji musím přivést až k nim.

Věnoval jste se téměř bez výjimky přírodní fotografii. Opravdu jste nikdy neměl chuť fotografovat i jiný žánr, třeba reportáž? Ne, že bych zásadně odmítal fotografování lidí. Třeba tvář osmdesátiletého sedláka v jižních Tyrolích s fajfkou – to by byl objekt, který bych jistě rád fotografoval. Ale fotografovat to banální, třeba strýčka Václava před chrámem svatého Víta v Praze, to mě přímo odpuzuje (smích).

Fotografujete klasickým způsobem. Máte vůbec nějaký vztah k digitální technice? Vůbec ne. Jsem v tomto směru konzervativně založený. O novinky se nezajímám z lenosti, ne proto, že bych to snad nezvládl. Ještě bych dodal, že teď už nefotografuji vůbec. Mám sice stále aparát, je to Canon Eos, ale od osmdesátých let jsem téměř nefotografoval.

Proč jste své fotografie nikdy nevystavoval? Víte, to je něco, co mi vůbec nesedí. Ani při fotografování, ani když jsem něco napsal, jsem sám svoje věci neprezentoval jako něco zvláštního. Když to někdo udělá, řeknu ano, abych mu vyhověl, ale sám bych nevystavoval. Své fotografie nepovažuji za tak výjimečné, aby to stálo za to. Pokud je bude chtít někdo vidět, tak mu je ukážu a pobavím se s ním o tom, ale jinak ne. Řeknu i druhý extrém v negativním smyslu: měl jsem strýce, který žil ve Freistadtu v Rakousku, pracoval jako primář v nemocnici. Měl strašně hodnou ženu, která vášnivě fotografovala. Pokaždé, když jsme je přijeli navštívit, tak nás uvítali a ona šla do skříně a vytáhla dvacet alb, položila je před hosta a šla dělat oběd. Člověk z povinnosti musel koukat na banální obrázky všelijakých společností, příbuzných, známých tam a onde, a přitom předstírat zájem, protože její manžel seděl u toho (úsměv).

Neměl jste ani nikdy chuť poměřit své schopnosti s ostatními a obeslat nějakou fotografickou soutěž? Za války vycházel německý časopis Leica, kde byly různé článečky a fotografie. Jednou v něm uveřejnili podmínky fotografické soutěže, která se konala v Berlíně. Mně se tenkrát povedl pěkný snímek na břehu typického jihočeského rybníka: čeřící se hladina a slunce, které zrovna zapadalo, za rybníkem pás lesa a na obloze několik mraků, které měly silně ozářené kraje. Slunce vrhalo přes vlnky zář až ke mně. Fotografie v protisvětle byla velmi efektní a já jsem si s tím dlouho hrál, než jsem vytvořil dobrou zvětšeninu. Tu jsem pak poslal do té soutěže a dostal jsem druhou cenu. Tehdy mi bylo patnáct, šestnáct let a tohoto ocenění jsem si velice vážil. Tu fotografii už dávno nemám, ani nevím, kam se poděla. Byla velmi podařená, ne díky mému fotografickému výkonu, ale že příroda právě vytvořila takovou scenérii.

Na závěr ještě jedna otázka, která nesouvisí s fotografováním: jak se na tuto dobu dívá aristokrat, jehož více než osmdesát let života by vydalo na slušně dlouhý román? To, že vůbec došlo k roku 1989 a zániku celého systému východního bloku, který trval čtyřicet let a před ním byly ještě jiné tragédie jako nacismus a válka, jsem považoval téměř za zázrak. Já ani nikdo z mých známých jsme nevěřili, že to půjde tak jednoduše bez jakýchkoli válečných střetů – prostě že to najednou zkolabuje, v Berlíně zbourají zeď, Gorbačov vyhlásí perestrojku a starý systém zanikne. A proto považuji současnou situaci se všemi vadami, kterých samozřejmě není málo, za velmi pozitivní vývoj. Vždyť si vezměte, jak dlouho už jsme neměli v Evropě válku. Když se ohlížíme zpět do minulých staletí, nikdy neexistovalo, aby bylo delší období bez války. Díky tomuto vývoji a sjednocené Evropě je to do značné míry eliminováno, jsou tady ovšem jiná nebezpečí, třeba islámský fundamentalismus. Považuji ale dnešní situaci z hlediska historicko-sociálního za pozitivní.

Se vším, co nová doba přinesla, tedy i s jistým zhrubnutím mravů... Mohli bychom vyjmenovávat negativa, je jich strašně moc, o tom snad není sporu. Máte pravdu, že stránka etiky, mravnosti, se do jisté míry zhoršila, nebo, řekněme, se nevyvinula stejně rychle jako vymoženosti techniky a přírodních věd, které ohromně rychle pokročily ve vývoji a mají být provázeny stejným vývojem etické dokonalosti lidí, kteří s nimi zacházejí. Pokud tomu tak není, může se stát, že obrazně řečeno lotr dostane do ruky samopal, protože technika je vrcholná a mravnost téměř nulová. Nebo jsou velké problémy ekonomické. Dneska jsem třeba pročítal článek, kde nějaký pesimista říká, že ještě v tomto století úplně zkolabuje světová ekonomika, protože velmi rychle vyschnou zdroje ropy. Stále se totiž nic neděje pro to, aby se našly nějaké náhradní zdroje energie. To je ovšem něčí teorie. Dedukovat výsledek do budoucna se dá ale těžko.

Děkuji za rozhovor.

První foto: ©Hana Hořejší