Jan Šibík: Jak se cítím v tomhle krutém světě - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

25. ledna 2008, 00.00 | Pokud existuje Dantovo Peklo, pak do něj nahlédl Jan Šibík. Cesty do míst válečných konfliktů či přírodních katastrof všude po světě mu vzaly iluze o lidech, ale naučily ho soucitu s člověkem. 30. ledna bude Jan Šibík znovu hostem Setkání s fotografem v IDIFu v Hálkově ulici. Nenechte si ujít tuto příležitost stanout tváří v tvář české legendě reportážní fotografie!

Máte ještě chuť odpovídat novinářům stále na totéž? Anebo se otázky někam vyvíjejí? Mám pocit, že se ty otázky v určitých obměnách dost podobají, ale na druhou stranu tomu rozumím, protože každého zajímá, co dělám a proč, jakým způsobem fotografuju, navazuju kontakty. Spíš je pro mě těžké na podobnou otázku odpovědět několikrát jinak. Takže si uvědomuju, že se některé otázky opakují, ale beru v potaz to, že ne každý v dnešní době sleduje všechna média. Snad lidem nelezu na nervy.

Já jsem si spíš myslela, že novináři lezou na nervy vám. Nelezou. Naopak, tím víc můžu působit, ovlivňovat, protože se to dozví více lidí.

Cítíte se vy sám po těch letech jako fotograf, nebo spíš jako reportér? Myslím si, že žánry fotografie se prolínají. Můžete třeba vidět plno reportážních fotografií, které obsahují silné výtvarné prvky.Trend živé fotografie je takový, že se všechno jakoby prolíná. Já bych se spíše označil za angažovaného fotografa.

Jak jste se dostal k fotografování? Přivedla mě k němu maminka, když mi někdy v páté nebo šesté třídě koupila fotoaparát Ljubitěl. S tím jsem se pokoušel dělat první snímky – ve třídě nebo na výletech. První fotoaparát, který jsme si koupil sám, byl taky ruské výroby, Zenit E, a s ním jsem fotografoval svoji sbírku motýlů. Moje první snímky byly tedy dokumentační a to dokumentování bylo taky dlouho hlavním účelem, proč jsem fotografoval. V té době jsme se hodně věnoval přírodě, chodil jsem do přírodovědeckého oddílu Alcedo, což je latinsky ledňáček, s nímž jsme dělali hodně výprav, často jsme jezdili na Slovensko a já jsem fotografoval rostliny, ptáky a podobně.

Kdy jste si uvědomil, že chcete být fotografem? Když jsem se dostal do Mladého světa. Ale už předtím jsem toužil mít fotografování jako zaměstnání, což v době před listopadem 1989 bylo velmi složité, protože časopisů bylo málo a na fotografii se v nich příliš nehledělo. Snad s výjimkou Mladého světa, kde v té době vycházely kvalitní reportáže, byla novinářská fotografie na velmi špatné úrovni. V Mladém světě jsem byl celkem pět let. Od roku 1992 jsem v Reflexu.

... to znamená šestnáct let! Nikdy jste nepřemýšlel o změně, ani vás odnikud nelanařili? Nemám důvod shánět se po něčem lepším. Za ta léta jsem dostal několik atraktivních nabídek, například z agentury AP a Bilderberg, ale v podstatě nikdy jsem neuvažoval o odchodu. V Reflexu mám značnou svobodu, za ta léta mi důvěřují a dávají mi velký prostor, zatímco v jiných časopisech fotografie spíš ubývá.

Neobáváte se toho, že reportážní fotografové budou brzy pohlceni obřími agenturami, které budou především sledovat komerční cíle? Ono už se to de facto stalo. Když někam jedu, tak je tam tak deset procent fotografů z časopisů a novin. Ti ostatní jsou z agentur. Je to logické, protože náklady na cesty, i když je člověk velmi skromný, jdou do desetitisíců. Na to mají jen ty největší agentury, protože se jim náklady vrátí tím, že fotografie prodají po celém světě. Pro časopis je to velmi nákladná záležitost. Jsem rád, že Reflex i za tuto cenu vidí v mé práci přínos.

Setkal jste se při práci s některou ze špiček světové reportážní fotografie? Ano, viděl jsem pracovat takové osobnosti, jako je třeba James Nachtwey, Paolo Pellegrin, Larry Towell nebo Thomas Dworzak. Znám je, protože fotografů, kteří mají možnost vycestovat, když se někde něco stane, není tolik. Většinou je to tak, že agentury mají v důležitých zemích místní fotografy, kteří to sami pokryjí. Jedině když jde o událost přesahující místní význam, tak se sem sjedou fotografické celebrity, které mají privilegium, že se vždy najde časopis, který je tam vyšle. Existují zajímavá klišé. Jedno třeba říká: aby člověk udělal dobré fotografie, musí dobře znát mentalitu a prostředí. Myslím, že to vůbec neplatí. Tihle kvalitní fotografové tam přijedou třeba o několik dní později, neznají z té země skoro nic, a přesto jsou jejich fotografie často mnohonásobně lepší než těch místních. Nebo se říká, že podle fotografií se pozná, jaký ten člověk je. Často je ale třeba autorem silných, harmonických snímků nervák.

Publikujete i zahraničních časopisech? Ve Sternu mi vyšla desetistránková reportáž ze Severní Koreje. Když jsem měl v soutěži World Press Photo oceněné fotografie zápasníků z Indie, tak vyšly v několika zahraničních časopisech, například v italském L´Espresso nebo v Le Monde ve Francii, několik fotografií jsem měl v americkém Time Magazine nebo v německých novinách. Je to finančně zajímavé, protože honoráře jsou mnohonásobně vyšší než u nás, ale není to, za čím bych se pachtil.

Nestýská se vám někdy, třeba když na svých cestách vidíte děsivé obrazy humanitárních katastrof nebo válek, po dávném fotografování harmonické přírody? Nikdy mě to nenapadlo, není důvod. Já totiž přírodu vidím, když cestuji na ta konkrétní místa. Navíc jsem se zaměřil na něco, co je pro mě naléhavější a i lépe se hodí k mému naturelu, na co hodně lidí reaguje. Víte, v dnešní době člověk nemůže fotografovat všechno. Pokud chce něčeho dosáhnout, musí se specializovat. Dám raději přednost tomu, že si koupím knihu fotografů, kteří se specializují na přírodu. Jejich fotografie jsou daleko lepší, než kdybych je dělal já. Válečný fotograf Don McCullin fotografoval třicet let drastické věci, války a hladomory v Africe a pak přešel k fotografování přírody. Přestal věřit tomu, co dělá. A to není můj případ. Aspoň zatím.

Takže na sobě necítíte „únavu materiálu“? Je i vaše motivace pořád stejná? Je pravda, že už jsem trošičku pohodlnější, ale jelikož mě ta práce pořád baví, tak mi to příliš nepřijde. Naopak, jak je člověk starší a zkušenější, tak může o něco menší nasazení zase dohnat právě zkušenostmi a tím, že nad daným tématem víc přemýšlí. Zatím se mi nestalo, že bych chtěl fotoaparát třeba na měsíc odložit. Ani se mi nestalo, že bych si udělal dovolenou bez fotoaparátu.

Vojáci, kteří se vrátí z války, často trpí určitým syndromem, že už nedokážou žít bez napětí a nebezpečí. Co vy, zajímá vás po tom všem, co zažíváte v různých rizikových oblastech, ještě normální život? Všedního způsobu života si užívám, protože mám o něco víc možností konfrontace než ostatní lidé. Syndrom nepociťuju, protože já tam zaprvé nejsem tak dlouhou dobu, jako tam jsou třeba vojáci. A druhý důvod je, že se ty země, světadíly a prostředí střídají. Někdy jde o vážný konflikt, jindy je to přírodní katastrofa, pak zase revoluce. Já se na cesty pořád těším, i když vím, že mě tam nebudou čekat zrovna jen hezké momenty, těch negativních spíš přibývá. Baví mě si zorganizovat celou cestu, zařizuju si sám letenky, vybírám země, přesvědčuju šéfredaktora, abych tam jel a udělal reportáž.

Jak se na to, že se věnujete nepříliš bezpečnému povolání, dívá vaše partnerka? Soukromý život to bezesporu ovlivňuje. Byl jsem dvakrát ženatý, takže moje zkušenost je taková, že nejdřív je to velké plus, určitá fascinace tím, co dělám. Po nějaké době se o mě partnerka začne bát. Je to logické, protože teprve, když se mnou začnou žít, si uvědomí realitu. Respektive myslí si, že zná realitu. Ale protože tam se mnou není a vidí jenom fotografie, má pocit, že jedna nebezpečná situace střídá druhou. Samozřejmě tam jsou nebezpečné momenty, což je dáno tím prostředím, ale v takové míře, jak si lidé představují, to není. V můj prospěch mluví to, že fotožurnalismus dělám už dvacet let, a tudíž mám určité zkušenosti, které mi pomáhají, aby si člověk zachoval chladnou hlavu, pragmatické myšlení a nezmatkoval, když se třeba začne střílet. Právě to zmatkování je totiž nebezpečné. Také už mám jiné priority; dřív byla fotografie to nejnutnější, teď je ale pro mě důležitější partnerský vztah. A nejsem ochoten tolik riskovat jako dříve. Ale myslím, že to, že jsem se dvakrát rozvedl, nebylo jenom kvůli mým cestám. Moje současná partnerka je zvyklá hodně cestovat a také začala fotografovat, takže na méně nebezpečná místa, třeba do Afghánistánu, může jet se mnou, což je pro mě příjemná změna. Je fajn, když žijete s někým, s kým máte alespoň částečně společné zájmy.

Neztratil jste tím, co děláte, příliš iluzí o světě a o lidech? Iluzí jsem ztratil hodně. Z lehce naivního chlapce se stal tvrdý pragmatik a realista. I to považuju za věc pozitivní, protože se na všechno dovedu dívat daleko racionálněji.

V současnosti se hodně mluví o tom, že spousta reportážních snímků, zejména z bojišť, je nějak manipulována. Americký fotograf Matthew Brady sice třeba říkal, že fotoaparát je okno do historie, ale byl to on sám, kdo na bojištích války Severu proti Jihu posouval mrtvoly, aby vytvořil působivý záběr. Dnes se používá Photoshop, ale podle některých svědectví působily třeba v nedávném konfliktu v Libanonu i celé štáby, které aranžovaly bojové střetnutí jako film. Dokonce docházelo i na ono přenášení mrtvých, ba i jejich vykopávání z hrobů. Víte o tom? Myslím, že tak, jak jste to řekla, to bylo silně přehnané. Nemyslím si to a nevěřím tomu, že v Libanonu byly nějaké štáby, které natáčely bitky, že tam byly nějaké kulisy. Fotil jsem hodně konfliktů, a že bych si všiml nějakého aranžování... Viděl jsem, že někteří fotografové vezmou dítě a řeknou mu, pojď tady k těm troskám, nebo někomu řeknou, dívejte se nahoru. Ale posouvání mrtvol jsem nikdy neviděl. Nemohu samozřejmě tvrdit, že se to nikdy nestalo, ale určitě je to v tak zanedbatelné míře, že bych to neřešil. Druhá věc je, a to je vážnější problém, že s nástupem digitální techniky můžete klidně smontovat dvě nebo tři fotky, z každé si vzít část. Takových případů bylo plno, hlavně v Americe a v Británii. Seriózní redakce za to vyhazují. U filmu to bylo jednoduché. Když tam byly nějaké nesrovnalosti, fotograf přinesl jako důkaz políčko filmu. Také díky tomu lidé fotografii tak věřili daleko víc než psanému slovu. Tahle důvěra však kvůli digitálu pomalu vymizí. Myslím, že nejvíce negativní věc, kterou nám přináší digitální technika, je nevěrohodnost fotografie, která bude stále větší.

Bavíme se o zemi, kde se válčí. Vy jste ale byl třeba v Severní Koreji, kde je hluboký mír. To, jak nějaký režim dokáže utlačovat vlastní obyvatelstvo, je jistě zase skutečnost úplně jiného druhu. Bylo těžké se tam dostat? Tam mi pomohla náhoda. Jela tam poslanecká delegace s tehdejším předsedou Zaorálkem a vzali s sebou pár novinářů. V Severní Koreji lidi opravdu nevědí a netuší, co se děje. Přemýšlel jsem třeba, proč musím na letišti odevzdat mobil, i když tam není vybudovaná žádná mobilní síť. Režim nechce, aby lidi viděli, že něco jako mobil existuje. V televizi jsou buď opěvující písně o Kim-Ir-Senovi a Kim-Čong-Ilovi nebo něco o přírodě a armádě, ale neuvidíte jediný záběr z Evropy. Když jste patnáct let ve straně, tak za odměnu dostanete na lístek tranzistor, který je vykuchaný až na tři severokorejské stanice. Vy nemáte absolutně možnost se dozvědět něco jiného než to, to si přeje režim. Uzavřenost té země je neuvěřitelná. Netušil jsem, že se to v době moderních technologií dá takhle utajit.

A co internet? Vůbec, to nelze mít. Tam soukromník nemůže mít ani auto. Výjimky, třeba ambasády, mají internet, ale třeba satelit vůbec nelze mít.

Máte pocit, že jsou tak zmanipulovaní, že si ani neuvědomují, že to je nenormální? Myslím si, že to profízlování je tam tak dokonalé, že si nedovolí zapochybovat ani manželé mezi sebou doma.

Čili Orwell.. Absolutní. My se vlastně jenom dohadujeme, co se tam děje, informací je jen málo. Nikam vás ne pustí, nemůžete udělat záběr bez jejich souhlasu. Ač jste tam politická delegace, tak nemůžete udělat pět kroků od hotelu, přejít na druhou stranu silnice. Neuvěřitelné.

Jak se na svých cestách domlouváte tam, kde lidé neovládají angličtinu? Míváte tlumočníka? Pokud jsou ta místa nebezpečná, jako například v arabských zemích, snažím se mít někoho, kdo by mi překládal. Bez toho bych se nikam nedostal. A navíc tlumočník, který je místní, dobře odhadne situaci, jestli je možné fotografovat, nebo se raději sebrat a odejít. Také třeba dohodne, že mohu přijít do rodin, kde jsou jenom ženy a podobně. K tomu, aby člověk navázal kontakt, často nepotřebuje ani umět jazyk. Viděl jsem ve filmu War Photographer, že James Nachtwey přijde a podá lidem ruku. Udělal jsem to taky a uvědomil jsem si, jak neuvěřitelně to funguje. Já zase dělám to, že se v jejich jazyku či nářečí naučím pozdravit nebo poděkovat – když si to nepamatuju, tak si to napíšu na dlaň ruky. A ty lidi to vždy velmi potěší. Dalším způsobem, jak dobře navázat kontakt, je nezačít hned zběsile fotografovat. Také nedělám rychlé pohyby, dotyčný pak má čas se otočit nebo zakrýt obličej. Kontakty samozřejmě také navážu, když jsem někde delší dobu, aby si na mě mohli lidé zvyknout.

Fotografoval jste někoho, kdo si to nepřál? V naprosté většině případů to nedělám. Při zahraničních cestách je to dokonce moje krédo, jedna z důležitých věcí. Poruším to jen v případě, že se ti lidé dopouštějí nějakého bezpráví a já to chci naopak zaznamenat – třeba jsem dělal reportáž pro Reflex o prodeji vstupenek načerno. Pro mě je ale důležité dodržovat základní etiku a respekt k lidem, které fotografuji.

Mluvili jsme o tom, co způsobil vpád digitální fotografie. Přesto si myslím, že právě vy nejste jejím nepřítelem... Pracuju s ní, toť vše. V případě mé výstavy a knihy Stories je ještě devadesát procent fotek na film. Bohužel doba si vyžádala, že jsem musel začít fotografovat na digitál. Myslím, že jsem byl jeden z posledních fotoreportérů, který přešel na digitální fotoaparáty.

Čím fotografujete? Teď jsem si koupil nejlepší digitální fotoaparát, který momentálně existuje, Canon EOS 1Ds Mark II, jinak používám Canon EOS 5D.

Máte pocit, že má klasická fotografie budoucnost, nebo ji raketový nástup digitální techniky převálcuje? Klasická fotografie nevymře, ale ve fotožurnalismu, který dělám, už nemá šanci. Všichni totiž chtějí snímky hned. Trochu lépe na tom mohou být autoři, kteří se věnují výtvarné a portrétní fotografii, kdy čas není tak důležitý prvek. Sám jsem ale nedokázal odhadnout, že to vezme tak rychlý obrat.

Máte ve fotografickém světě nějakého favorita, někoho, koho obdivujete? Je mnoho fotografů, které obdivuji. Úplně na vrcholu je pro mě James Nachtwey, Kanaďan Larry Towell.a Josef Koudelka, se kterým jsme sousedi.

Děkuji za rozhovor.