Jan Wilda Drnek: Mým fotografiím vládne Slunce s Venuší - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

12. března 2008, 00.00 | To, že fotografové, kteří před vás předstupují na tradičních Večerech, jsou většinou rozsochaté osobnosti, už určitě víte. Tentokrát bude hostem muž, jenž vystudoval kybernetiku, zabýval se změněnými stavy vědomí, psychologií a hermetickými vědami, je zakladatelem úspěšné firmy v oboru signmaking a na slovo vzatým odborníkem na color management, skvěle fotografuje, projel mnoho zemí světa a sám spoluvlastní cestovní kancelář. Jeho poznávacím znamením je, že to všechno dělá rád, kvalitně a do hloubky - a také má pořádnou porci smyslu pro humor!

Jste fotograf, cestovatel, mystik, znalec color managementu, velkoplošného tisku a adjustace, spolumajitel cestovní kanceláře, a to výčet vašich aktivit určitě ještě není kompletní. Čím se cítíte být nejvíc? To moc neumím říct, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlel. Dnes ráno byl u mě jeden pán, a ten se mě zeptal: ´Prosím vás, a co vy vlastně děláte? Těch přístrojů, co tu máte...“ No, a tím vystihl ten problém: co já to vlastně dělám (smích).

Tak jinak: co děláte nejradši? Nemohu ani říct, co dělám nejradši. Vždycky se nejlíp cítím v tom, co v tu chvíli dělám.

Zajímavé na tom je, že se současně zabýváte několika činnostmi, z nichž každá by vystačila průměrnému člověku na náplň celého života... Za to můžou komunisti (smích). Člověk byl vychovávaný tak, že když něco chtěl, musel si všecko udělat sám. Jako malý jsem tíhnul k muzice a chtěl jsem elektrickou kytaru, což bylo něco nedostupného. Tak jsem si ji musel vyrobit. Hrál jsem na klavír, chtěl jsem elektrické varhany, a tak jsem si je musel vyrobit. Nedaly se k tomu sehnat klapky – musel jsem si je vyrobit. Od malička jsem dělal se dřevem, s elektronikou... Po škole jsme s manželkou chtěli někde bydlet, a tak jsem postavil barák. Naučil jsem se míchat maltu, nahazovat, dělat elektroinstalace, rozvody, odpady, klempířinu...

Kdy a jak jste se dostal k fotografování? Fotografoval jsem odmala, protože mě bavilo všechno. Na základní škole jsem třeba dělal biologickou, matematickou a fyzikální olympiádu, ve sboru jsem hrál na kytaru. Můj první fotoaparát, který už dávno nemám a ani nevím, kde skončil, byl Ljubitěl za tři sta korun, který mi koupila maminka. Měl jsem taky komoru, zvětšovák – mám ho ještě schovaný - a naučil jsem se zvětšovat fotografie, barvit je a ještě mnoho dalších věcí. V koupelně jsem dal vždycky kuchyňský vál přes vanu, měl jsem tam zvětšovák a všelijaké lázně. Nemohli jsme se pak ale koupat. Když mi bylo asi tak osmnáct, zařídili jsme s kamarádem společnou černou komoru, kam už stačilo jen přijít a pracovat. Tenkrát jsme snili o tom, čemu se dneska říká velkoplošná fotografie. Fotografické papíry tenkrát měly nejvíc asi tak padesát na šedesát centimetrů, a to už bylo hodně velké (smích). Fotografování mě hrozně bavilo.

Co jste tehdy fotografoval? Pořád jsme něco dokumentovali: undergroundové akce, třeba Drnkovy rockové Čelákovice (smích).

Máte nějaké fotografické vzdělání? Absolvoval jsem fotografický kroužek, když mi bylo sedm (smích).

Vysokoškolský obor, který jste studoval, měl ale k fotografování také dost daleko... Vystudoval jsem kybernetiku a nejvíce mě bavila matematika, speciálně matematické modely. Baví mě to dodnes: popsat naši realitu do té míry, jak jsme toho schopni, protože naše poznání fyzického a zejména metafyzického světa je velmi omezené. Od dob Descartesa jsme přímo posedlí věci analyzovat, rozdělovat, členit a modelovat, a to mě zaujalo a bavilo. Nejlépe poznat ten model celý – zázrak stvoření. Ale nudila mě čistá technika pro techniku: vždycky jsem tam potřeboval něco živočišného. Ve škole jsem vymýšlel přístroj na sledování očních pohybů, o který byl z různých stran velký zájem. Například se používá i pro výzkum v reklamě: někdo navrhne leták, a teď je důležité zjistit, kde lidé nejdéle ulpívají zrakem, když ho prohlížejí. Po škole jsem pracoval v masném průmyslu. Já sice rád papám (smích), ale ten proces toku suroviny, jak se tomu odborně říká, a hlavně porážka jatečných zvířat, byl pro mě hrozný. V rámci své práce jsme ale měli výzkumné oddělení, které jsme si mohli sami řídit, což bylo za bolševiků něco úžasného.

Za totality ale nadaní lidé jako vy příliš možností neměli – tedy pokud se nedali ke komunistům. Nepřemýšlel jste o uplatnění svých znalostí na Západě? Chápu lidi, že odsud utíkali. Já bych ale třeba nikdy neutekl, protože by se mi stýskalo. Když jsem tři neděle na cestách, tak se mi začne většinou strašně stýskat – přitom ani přesně nevím, po čem. Záleží na tom, jak člověk prožívá svůj život a co dělá. Hodně jsem studoval psychologii, východní a západní filosofie, třeba hermetismus a astrologii, a tam jsou doklady o tom, že prostředí je důležité, protože tvaruje člověka. Ale také si mohu říct, vždyť já žiju svůj život, ne ti lidé okolo. Buď se můžu trápit a být nešťastný anebo si najdu něco smysluplného, co mě naplní.

Má to, že jste se stal spolumajitelem cestovní kanceláře, nějakou spojitost s vaším fotografováním? Velikou! Realizuji si tak to, co mám velice rád. Vždycky jsem hodně cestoval a fotografoval. Koncem roku 2006 se mi ozval kamarád, jestli bych nechtěl fotografovat pro cestovní kancelář, protože lidi mají ty moje obrázky rádi. Pustil jsem se do toho a strašně se mi zalíbil způsob cestování hotelbusy. Nakonec jsem oslovil dva své kamarády a cestovku jsme koupili.

Jaké to má pro vás výhody? Mám všechny věci neustále u sebe, cesta je efektivní, protože nepotřebujeme zajíždět do měst kvůli hotelům, jedeme stále stanovenou trasou, na cestě máme zajištěny všechny základní věci, které potřebujeme. Třeba jídlo – to uvaří kluci z posádky a i jinak se o všechno postarají. Ti se mi také na první pohled zalíbili – milí, šikovní, multifunkční. Jsou to řidiči, ale musejí umět jazyky, být psychologové, protože patnáct lidí zavřených měsíc na jednom místě, to vznikne ponorka raz dva, musejí umět vařit a řešit nejrůznější problémy, které se na těch cestách, zejména exotických, přihodí. Třeba přijedeme do Bolívie, kde je „národním sportem“ blokáda, napůl válečný stav. Oni musejí zaimprovizovat, třeba trochu pozměnit plán, ale zase ne tolik, aby to narušilo představy klientů. A pak je v dané době zase třeba stihnout letadlo, protože máte letenky pro patnáct lidí.

Kde všude po světě jste fotografoval? Nebylo toho moc. Když začneme od východu, tak je to Nepál, Thajsko, Srí Lanka, Indie, z druhého konce je to Peru, Chile, Argentina, Bolívie. V Evropě mám hodně zmapovanou jižní Anglii, Turecko, část Francie, Korsiku a Sardinii. Dobré je mít hlavně v exotických zemích jako doprovod někoho místního. Například Indii jsem procestoval s Govindem Rajpootem (Rádžpútem), což je Ind, ajurveda áčarja (ajúrvédský lékař), který pochází z tradiční ajúrvédské lékařské rodiny, ale dlouhá léta již působí v Praze - Horních Počernicích.

Jak těžké je vaše fotografické vybavení na cestách? Okolo dvaceti kilo. V baťůžku, kde mám fotoaparát je někdy dvanáct nebo třináct kilo. A pak jsou ostatní věci. Záleží na tom, co jdu fotografovat a co dalšího si beru – jaký stativ, zda beru další speciální objektivy. Standardně s sebou nosím tři skla. Když si vezmu panoramatickou hlavu, tak je to další závaží. Když jdu někam na kopec, víc než deset, dvacet kilometrů, tak hodně váhám, co s sebou vzít a co nechat doma.

Čím fotografujete? Poslední tři roky fotografuji Canonem EOS-1D Mark II. Ten jsem si koupil z určitých technických důvodů a jsem s ním velice spokojený. Změnu v dohledné době rozhodně nechystám. Pro moje účely vyhovuje a postačuje.

Fotografujete výhradně digitálně? Dnes v podstatě ano, i když na cesty s sebou vždycky táhnu analogové tělo a pár svitků barevné inverze. Ale málokdy ho použiji.

Dá se tedy říci, že váš vztah k digitální technice je veskrze pozitivní? Jsou tam limity. Ale v posledních letech existují technologie, kde se některé limity dají kompenzovat. Výhoda přímého zpracování fotografií je ohromná.

Věříte, že klasická fotografie přežije? Určitě není za zenitem. Chcete přirovnání? Ve chvíli, kdy byla vynalezena třídimenzionální fréza na kámen, by se mohlo zdát, že sochařství je zabité. A to je samozřejmě nesmysl.

Jaké místo ale bude klasické fotografii vykázáno? Záleží na tom, k čemu klasickou fotografii používám. Mohu ji použít jako uměleckou fotografii. U reportážní fotografie je velkou výhodou digitální technika. Pokud si ale budu chtít hrát, tvořit a vymýšlet věci, které budu těžko realizovat digitální cestou, a budu tíhnout k něčemu hmatatelnějšímu, původnějšímu a bližšímu stvoření, k jednoduchým principům, pak si vyberu analogovou fotografii. Dovedu si představit, že kdybych měl víc času, vrátil bych se s nadšením k původní černobílé fotografii, k míchání různých emulzí. Podívejte se třeba na staré obrázky, Drtikola nebo Sudka. Já to vnímám hodně technicky, a když si představím, že bych tohle měl udělat s digitálem, tak bych spíš šel analogovou cestou. Už pro ty jemné nuance v percepci.

To, co říkáte, na mě dělá dojem, že přirovnáváte analogovou fotografii k poctivému řemeslu. Ano. Víte, co mám rád? Prastará umění a řemesla, kdy lidi dokázali velmi jednoduchým způsobem využívat původních živlů, přírodních zákonů, nepopsaných matematickým způsobem, ale prožitkem, letitou zkušeností. S nimi dokázali dělat úplně zázračné věci. A nemusí se ani jednat o různé záhady v historii, stavbu pyramid či tvarování kamenů v Jižní Americe. Bratr mojí babičky byl sekerník, což bylo staré řemeslo, které je dneska už zaniklé. Sekerníci stavěli a opravovali mlýny. Jejich základním nástrojem byla sekera, k tomu pár nějakých nástrojů do kapsy, protože stále jezdili z místa na místo. Nemohli tedy s sebou nic moc vozit, ale na určitém místě měli za úkol postavit třeba pětimetrové mlýnské kolo, které muselo dlouho vydržet. Museli znát jednotlivé druhy dřev, protože ve mlýně, který je celý ze dřeva, se ten materiál vlhkostí roztahuje a zrno je jednou vlhké a jednou suché. Uměli tedy všechno sestavit tak, aby dřevo mohlo bobtnat a zase sesychat, a to jednoduše, protože neměli frézy ani hoblovky. Mě strašně bavilo pracovat se dřevem. Přicházel jsem si na to svým technickým způsobem a děda mě to učil. Mě řemesla fascinovala. Když jsme chtěli něco konkrétního udělat, musel jsem to spočítat a namalovat, což jsem uměl velmi dobře. K tomu jsem potřeboval znát velikost úhlů. Když jsem se na to dědy zeptal, řekl: ´No asi takhle´ a ukázal přes palec. Ti staří řemeslníci to měli zažité, pod kůží. Já jsem dílo přesně změřil a svými mašinkami přesně udělal. On to udělal od ruky a od oka – měl to rychleji, bez úsilí a výsledek byl pohledově a pocitově harmonický a dokonalý. Měl samozřejmě větší zkušenost, ale díky jednodušší technice provedení měl větší prostor na to, aby mohl v díle zanechat více ze své duše.

Ví se o vás, že vaše fotografie zakoupil v roce 2003 pro své marketingové účely lídr na trhu velkoformátových RIPů, firma Onyx Graphics. Co bylo impulsem pro to, že jste vůbec začal takové speciální fotografie pořizovat? V roce 1992 jsem začal se signmakingem, výrobou reklamy. Dodávali jsme na trh stroje, napřed pro řezanou reklamu ze samolepicích fólií a spotřební materiály pro výrobu reklamy, zhruba od roku 1995 začaly na trh pronikat tiskové technologie. Hlavním motorem ale nebyla moje dávná láska k fotografii, i když jsem byl nadšen, že půjdou dělat velké obrázky, které jsme za dávných let chtěli a zkoušeli dělat s kamarádem. Díval jsem se na trh z pohledu zákazníka a přemýšlel jsem, jak lidem nabídnout spotřební materiál, aby se prodával a oni se ho nebáli. Bylo potřeba lidem ukázat, jak vypadají již potištěná média včetně jejich účelu a zaměření, způsobu aplikace a výhod. Ale fotografii, která to má demonstrovat, jsem si musel vymyslet a udělat. Také jsem chtěl jezdit po světě a fotografovat, a tak se tyto věci propojily a mělo to úspěch. Do té doby jsem s radostí prohlašoval, že jsem amatérský fotograf, tedy že se jedná o činnost, kterou nedělám profesionálně. Čáru přes rozpočet mi udělali až ve firmě Onyx Graphics, kdy koupili celou sérii mých fotografií. Některé fotografie vkomponovali do testovacích obrazců, které se dnes používají na celém světě, některé používali jako propagaci na webu a různých materiálech. Od té doby už jsem ale samozřejmě nemohl říkat, že jsem amatérský fotograf (smích). Poslední ránu mé amatérské cestě zasadila spolupráce s firmou HP. Nějakou dobu jsem vzorníky vyráběl i pro ně, ale také s HP spolupracuji v oblasti vývoje velkoformátových tiskáren pro fotografický trh.

Čemu se právě teď kromě fotografie věnujete? Začal jsem díky cestovce a synovi, který studuje kameru na Filmové akademii Miroslava Ondříčka, také natáčet. Občas se dostaneme ke krásným věcem. Náš kamarád Ondřej Smeykal je přední český hráč na domorodý australský nástroj didgeridoo a společně pracujeme na sběrném dokumentu pro jednu americkou televizi. Australští domorodci didgeridoo vyrábějí ze dřeva. Ondřej přišel na to, že z akustického hlediska by byl vynikající nástroj vyrobený z křišťálu. Natáčeli jsme několikrát ve sklárnách Ajeto Bořka Šípka v Lindavě. Je to zážitek, koncert mistrů sklářů na čtyři přírodní živly. Jen si to představte: vyrobit skleněnou rouru o délce aspoň dva až tři metry, která má mít určitý profil, průměr stěny. Oheň pomalu rozpustí krystalickou strukturu sklářského kmenu do polymorfní hmoty a té je třeba dát tvar a novou strukturu pomocí živlů vzduchu, vody a země. Skláři postupně naberou až dvacet kilo hmoty a vevnitř musí udržovat vzduchovou bublinu zvláštního tvaru. Během procesu se tvar udržuje dofukováním, otáčením a tvarováním mokrými dřevěnými nástroji. Nakonec to celé zvednou do výšky, dohřívají ohněm a prostou zemskou přitažlivostí se z taveniny vyrobí dlouhá trouba požadovaného tvaru. Asi před dvěma týdny o tom běžel krátký dokument na české televizi.

Líčíte to jako nějakou scénu z alchymistické dílny. Vy máte ostatně k alchymii dost blízko, protože jste se jí teoreticky zabýval, a fotografie je vlastně také svým způsobem alchymie. Věnoval jste se ale i příbuznému oboru, totiž astrologii. Může ta mít nějakou souvislost s fotografií? Ovšem. To je záležitost všepronikajicí. Před mnoha lety jsem studoval astrologii a přišel jsem na přednášku Rudolfa Starého. Jeho přednášky většinou probíhaly tak, že si zvolil téma, povídal obecně, a pak dal příklad. A on tehdy řekl: ´V horoskopu jednoho fotografa se objevuje tato konstelace: Slunce v Blížencích v konjunkci s Venuší a s Černou Lunou v opozici na Jupiter…´a tak dále. Bylo to velmi složité. A pak popsal, jak by asi mohly vypadat fotografie, pokud by došlo v procesu individuace k uplatnění těchto aspektů. A já na to koukám a říkám si, sakra, on má pravdu, to jsou věci, o které jsem se snažil. O přestávce jsem za ním přišel a řekl jsem mu, že uvedl krásný příklad fotografa s určitým aspektem a určitě nevěděl, že ten fotograf má s sebou fotografie, které on popsal. Zkrátka on je popsal ještě dříve, než je uviděl.

Jaké máte plány? Za čtrnáct dní jedu na Filipíny, kde jsem ještě nebyl. Tam se moc těším, chci strašně vidět tu magnetickou horu, na níž prý jezdí auta do kopce bez motoru. A taky samozřejmě přírodní scenérie. Vždycky potřebuji poznat lidi, stravu a přírodu. Pak jedeme se synem do Jižní Afriky za zvířátky. Natáčet a fotografovat pro cestovku. Tam jsem taky nikdy nebyl. V létě, jestli to všechno dobře dopadne a my nezměníme plán, pojedu do Nepálu a udělám si procházku na horu Kailash, což jsem vždycky moc chtěl – podívat se, kde bydlí Šiva a Šaktí, obejít si to bez fotoaparátu a v klidu. Nemusím nutně padavou chůzí, to prý je na tři neděle a také bych měl otlučené břicho (smích).

Děkuji za rozhovor.