Jindra Kodíček: Fotografická mafie je všude! - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

17. června 2008, 00.00 | Že nevíte co je wallride, grind a shufle, či jak se padá „na šmirgl“? To by vám jistě vysvětlili hoši, kteří na inline bruslích sjíždějí zábradlí, frčí závratnou rychlostí po madle pohyblivých schodů v metru nebo s přehledem skáčou z pěti metrů. Tuto zvláštní sportovní komunitu působivě fotografuje Jindra Kodíček (*1985), který se aggressive inline mnoho let sám úspěšně věnuje. Rozhovor s ním vám možná pomůže pochopit svérázný svět inlajnistů.

Jste původním povoláním zubní technik, ale určitě už tuto profesi nevykonáváte... Je to hezké povolání, ale v našich končinách nedoceněné jak finančně, tak i v jiných ohledech. Proto se mu nevěnuju a dělám to, co mě baví. Myslím si, že je lepší budovat si kariéru v něčem, co mě baví, než tam, kde budu na stejném stupni vývoje i za třicet let.

Co tedy vlastně děláte? Ke dnešnímu dni pracuju jako reportér a fotograf pro server tn.cz. Je to dost náročná práce, která mě naplňuje a baví. To je asi ten nejlepší předpoklad, aby to člověk dělal dobře. Třeba portréty moderátorek Red News jsou toho snad zdárným příkladem. U nás je fotografování ale dost obtížná branže, kde je všecko složité a nic není zadarmo. Dovolil bych si dokonce říci, že se u nás vyskytuje jistá fotografická mafie, která si drží zdroje a nechce mezi sebe pustit nikoho cizího.

Vy dokonce máte na svých webových stránkách v oddíle Blog výrazným písmem napsanou tuto větu: „Fotografická mafie je všude!“ Jak jste to myslel? Na myšlenku o mafii mě přivedl fotograf Robert Vano, s nímž jsem nedávno mluvil na jedné besedě. Řekl, že poměry, které tady vládnou, sám nechápe. Většinu života žil v Americe a s něčím podobným se tam nesetkal. Tady přišel třeba do nějaké firmy, kde mu řekli, že se s ním bokem napolovic šábnou o honorář sto tisíc, který dostane za svou práci, a oni mu oplátkou přiklepnou ten kšeft. Takhle to určitě funguje i v redakcích časopisů a korupce vládne i v jiných oborech. Zakázky dostávají v první řadě známí, a to za úplatek. Problémem je, že člověk, který přijde takříkajíc z ulice, není pro tento typ kšeftů důvěryhodný.

Vidíte nějaké řešení tohoto problému? Myslím, že by stačilo, kdyby na to fotografové nepřistupovali a jednali korektně. Češi jsou odjakživa národ fotografů, tady fotografuje každý druhý, je tady spousta dobrých amatérských fotografů, kteří jsou leckdy na stejné úrovni, ne-li lepší než profesionálové. Znám několik amatérů, kteří by dokázali udělat lepší fotografie, než jaké vidíme v časopisech a na reklamách, ale tu zakázku nikdy v životě nedostanou.

Co ještě čeká na fotografa, který není celebrita? Česká specialita je, že pro někoho něco udělám, a pak dlouhou dobu vymáhám honorář. Jednou jsem jisté firmě jednorázově poskytl svou fotografii, která se pak objevila v mnoha sportovních časopisech, na veletrzích a podobně, a když jsem se zeptal, jak to, že ji takto používají, vymlouvali se, že se se mnou chtěli zpětně domluvit na honoráři. A přitom se jedná o směšné částky. Také ochrana autorských práv je u nás pouze prázdný pojem. Realizoval jsem hodně zakázek a v pořádku jich proběhlo žalostně málo. Už jsem alergický na to, jak mi odpovědné osoby říkají: „Můžete nás zažalovat, ale to je běžná praxe.“ Tohle se mi stalo například s Divadlem pod Palmovkou, které si ve smlouvě stanovilo, že nesmím snímky, které jsem pro ně skoro zadarmo udělal, prezentovat ani na internetu nebo ve svém portfoliu. A jednou otevřu Blesk, a tam je u nějakého bulvárního článku moje fotka herce z tohoto divadla! Ředitel divadla, pan Kracik, se se mnou tehdy nemazal. Když jsem řekl, že bych jim mohl dělat problémy, odtušil: „Negativní reklama je pro nás taky reklama.“

Jaká byla vaše cesta k fotografování? Fotografoval jsem už jako malý kluk. Vzpomínám si, že už na základní škole to o mě bylo známé, a v sedmé třídě mě požádal učitel, abych vyfotografoval sportovního komentátora Roberta Zárubu, který k nám přišel na besedu. Udělal jsem to a moje fotografie byla otištěná v regionálních novinách Prahy 4 Tučňák. Od té doby jsem fotografoval s přestávkami a první vlastní fotoaparát jsem si pořídil až na střední škole.

K jakému fotoaparátu jste se dopracoval dnes? Mám Canon 350D a 40D. Pro moje účely jsou naprosto vyhovující, pouze mám někdy problémy s rozlišením kvůli velkým tiskům. Myslím, že je v podstatě jedno, čím člověk fotografuje, hlavně že přístroj zaznamená obraz. Více než fotoaparát jsou důležitá světla, samotná kompozice a podobně.

Máte nějaké fotografické vzdělání? To je dobrá otázka. Jsem prachsprostej amatér (úsměv). Nikdy jsem neměl žádnou fotografickou průpravu, i když bych chtěl. Letos jsem se už podruhé hlásil na katedru reklamní a aplikované fotografie Fakulty umění a designu v Ústí nad Labem. První rok jsem nebyl dostatečně připravený v teoretické části, ale v praktické části jsem byl úspěšný. Tento rok jsem se po svém dalším fotografickém vývoji a zdokonalení technického vybavení nedostal ani do druhého kola, což považuji za paradox. Neumím si to vysvětlit a bojím se, že ani ti, kteří o tom rozhodovali, by to nedokázali objektivně vysvětlit. Vlastně ani nevím, jestli za to stojí hlásit se tři roky na školu a pět let ji studovat. Asi to budu muset zkusit bez školy. Pokud je v Čechách pět škol, na kterých studuje pět lidí, tak ročně vyjde pětadvacet fotografů s vysokou školou. Neznám žádného fotografa v mém věku, který by byl úspěšný nebo dobrý. Když vyjde tolik lidí a já nikoho dobrého neznám, tak to nepovažuju za motivaci. Naopak třeba většina fotografů módy nemá žádnou průpravu a úspěchů ve své profesi spíše dosáhli svou pílí.

Jste patrně jediným českým fotografem nekomerčního sportu, kterému se zároveň vášnivě věnujete. Oč jde? Jedná se o aggressive inline nebo aggressive skating. Je to obdoba mediálně známého a komerčního skateboardingu s tím, že obdobné triky děláme na inline bruslích. To, že brusle máme připevněné na nohou, nám umožňuje dělat složitější a rizikovější věci, třeba různé skoky, otočky, sjíždění dlouhých a vysokých zábradlí, schodů, zídek a podobně.

Provozujete sport, který má přízvisko „aggressive“. Když se ale tak na vás dívám, rozhodně agresivně nepůsobíte... Myslím, že to slovo bude mít více významů. Spíše se ale vztahuje ke způsobu ježdění – lidé jezdí a skáčou ze schodů, sjíždějí zábradlí a dělají různé nebezpečné až nepochopitelné kousky. Všechno má samozřejmě svá pravidla, módu a styl, který na první pohled lidem, kteří se o tento sport nezajímají, uniká.

Takže nebezpečný a atraktivní sport... Lidem se to hodně líbí. Zajímavostí je, že zatímco ostatní druhy aggressive sportů jdou dopředu, aggressive inline stagnuje. Firmy krachují a média se o tento druh sportu moc nezajímají. Takže se o něj staráme jenom my, bruslaři. Za jinými sporty totiž stojí komerce, byznys a vůbec spousta lidí, kteří tomu sportu třeba vůbec nerozumějí, takže se rozvíjejí a jsou stále komerčnější. Brusle byly naopak vyřazené z olympiády extrémních sportů X-Games. Bruslení začalo společně se skateboardingem ve skateparcích, ale později přešlo do ulic, kde už zůstalo. Na mých fotografiích je to vidět – já fotografuju jenom ve městě.

Bruslení je extrémní, adrenalinový sport, na kterém by se určitě také dalo vydělat. Proč je tak opomíjený? Každý si může vybudovat svůj styl, říct, že bude jezdit jenom určité překážky nebo skákat, může si sám všechno řídit a nic ho to nestojí. To se možná nelíbí lidem, kterým jde o peníze a mohli by na tom zbohatnout. Je to zkrátka moc levné – člověk si koupí jedny brusle za rok. U všech ostatních sportů se hlavně točí velké peníze a sport je bohužel až na posledním místě. Člověk si třeba vybere hrozně vysoké zábradlí a sám se na to připravuje, vymyslí si, jakým trikem by to sjel. Hřištěm je město. Hrozně se mi na tom líbí, že člověk není odkázaný, aby platil nějaké vstupné, jako třeba když si jde zahrát squash. Nemusí poslouchat rady trenéra, nikdo mu nezakazuje kouřit nebo pít, všechno je na něm, všechno je dovolené. Před deseti lety byl v České republice aggressive skating mnohem populárnější, vycházel i časopis Soul na křídovém papíře s barevnými fotkami a reklamami. To je dnes naprosto nemyslitelné. Sami jsme se pokoušeli vydávat časopis Fired, ale na recyklovaném papíru a černobíle v minimálním nákladu. Ale ani to se neuživí. Je tady i jistá rivalita: lidi, kteří jezdí na skateboardu, mají averzi proti bruslařům a naopak. Je to divný, ale nedovedu si to vysvětlit.A ještě něco: když na ulici vidím někoho, kdo má na sobě tričko, které se nějakým způsobem vztahuje k bruslení, tak je mi jasné, že ten člověk se bruslení také aktivně věnuje. Na rozdíl třeba od skateboardové módy, kterou nosí i lidé, kteří s tím sportem nemají nic společného.

Takže fotografování aggressive skatingu bylo logickým vyvrcholením toho, že jste se tomuto sportu léta aktivně věnoval... Jeden čas jsem nevěděl, co bych měl fotografovat. Bruslím jsem rozuměl, fotografické technice už míň, ale bylo mi jasné, že v jiném žánru bych se těžko prosazoval. A hlavně mě to bavilo, protože jsem fotografoval své kámoše. Navíc tu bruslení nikdo tak intenzivně nefotografuje, takže nemám velkou konkurenci. Snažím se ale zdokonalovat se, přibližovat kvalitě fotografií, které vidím v různých magazínech.

Do jaké míry jsou vaše fotografie inscenované? Všechno kolem vlastního triku je aranžované. Ale zachycené triky jsou odjeté, stoprocentní. Pokud je tam padesát metrů dlouhé zábradlí, tak vám garantuju, že ten člověk ho celé sjel. Ty aranžované prvky tam jsou pro oko diváka, aby byl záběr zábavný. Třeba bitka na jednom snímku vystihuje agresi toho sportu. Mám ve zvyku dělat kolem fotografie jakýsi „rámeček“, třeba z větví, aby tím byla ukončená.

Jak takové fotografování probíhá? Pro tyto případy používám menší, mobilnější světla, která nosím v baťohu. Kolikrát si přidělám brusle a jezdím i s velkým baťohem na zádech (smích). Většinou jezdíme, a když se někdo vyhecuje k nějakému triku nebo chce něco sjet, tak udělám fotku. Rozhodně nic neplánujeme. Myslím, že tím, že je snímek vymyšlený na místě, je cennější a zajímavější. Většina mých fotografií tedy vznikla spontánně.

Vaše fotografie se bez výjimky odehrávají ve městě. Máte nějaký vztah k přírodě? Bruslení jako sport vyžaduje určitá kritéria, třeba dobrý povrch. V lese se prostě jezdit nedá. Ideální je kopcovité město, kde jsou různá zábradlí a prvky, které se dají sjíždět. Fotografie hokeje taky budou vždycky pořízené někde v hale, a ne v přírodě. Určitě by ale nebyl problém vymyslet něco v přírodě, kdyby byla příležitost. Bylo by to i pěkné pro fotografii. Už dlouho třeba mluvíme o tom, že bychom chtěli jet do nějakého povrchového dolu a sjíždět velké stroje, které tam pracují.

Loni jste měl v ateliéru Alf výstavu Krajina člověka, která se zabývala chráněnými komunitními byty pro postižené. Proč vás zajímá právě tato tématika? To byla moje ambice. Výstava se uskutečnila pod záštitou ateliéru Alf, jednalo se o sociální fotografii. Oslovení fotografové navštívili chráněné dílny a udělali reportáž. Připadalo mi zábavné fotografovat postižené lidi tak, aby z toho měli radost; bylo to netradiční a aby z toho ve finále měli radost i diváci. Fotografoval jsem ty lidi při činnostech, které je baví a při nichž oni sami chtěli být fotografovaní. Pak jsem ty studiové fotografie zarámoval do rámu, který postižení drží tak, jak v tu chvíli právě byli. Byla s nimi perfektní spolupráce – na rozdíl od některých takzvaných normálních lidí. Dodneška mi píšou a volají, že by se zase chtěli fotit. Jsem rád, že jim někdo mohl udělat fotografie, protože fotografovat postižené není úplně standardní.

Máte mezi fotografy nějaký vzor? Líbí se mi přístup některých fotografů k životu – třeba Jana Saudka, mám rád jeho fotky, a také jeho jako osobnost. Nebo fotograf Miroslav Tichý, jehož fotografie nejsou příliš známé, ale jejich „duše“ a to, jak vznikly, z nich dělá něco naprosto originálního, na což myslím těch pětadvacet ročně vystudovaných lidí nikdy nedosáhne. Ze zahraničních fotografů se mi hodně líbí třeba práce Richarda Avedona. Mám hodně rád módní fotografii, což mi připadá jako vrchol technické fotografie. Moc neuznávám rádobyumělecká díla, kdy někdo fotografuje něco rozmazaného nebo něco, co jde těžko rozeznat, a pak vysvětluje, co tím vlastně chtěl vyjádřit. Ať si vyjadřuje svoje pocity, ale mně do pocitů druhých nic není. Naopak se mi líbí, když někdo umí fotografovat a využívá všech dostupných technik.

Co vás tak přitahuje na fotografii módy? Třeba to, že v případě fotografií oblečení spolupracují různí stylisti a maskéři, používají se různá světla, realizují se výpravy a fotografické týmy. Líbí se mi, že je to jako u filmu, kde také pracuje spousta lidí. Je to hodně o nápadu, což je vidět třeba právě na fotkách Romana Sluky. Uvítal bych, kdyby fungovali různí fotografičtí scénáristé, lidé, kteří by vymýšleli celou fotografii, byl by tu režisér a stejnou funkci, jako má u filmu kameraman, by měl mít fotograf. Zatím je toto všechno v jedné osobě fotograf, což je pro něj těžké. Chtěl bych v budoucnu takhle pracovat, to znamená v týmu, mít lidi, kteří by vymýšleli, jak co fotografovat, a pak bychom to společně realizovali.

Kdyby šlo všechno tak, jak si přejete... Jak si představujete sám sebe za deset, dvacet let? Co byste chtěl fotografovat? Pořád ještě reklamu, módu, anebo i něco jiného? Určitě bych se chtěl fotografii věnovat naplno. Myslím si, že reklamní fotografie je jediný způsob, jak se fotografováním uživit, ale já bych ji dělal rád. Dále je důležité, aby člověk věkem nabyl zkušenosti, a pak se mu otevře nový obzor nápadů. S fotografií je to stejné jako s ostatními druhy umění – člověk musí něco zažít a vidět práce ostatních, aby si mohl udělat obrázek a hodnotit i tvořit.

Fotografujete výhradně digitálním aparátem. Používal jste vůbec někdy klasickou techniku? Hned na začátku, ve škole. Mám starý ruský fotoaparát a redukci a objektivy používám jak na kinofilmovém fotoaparátu, tak i na digitálu. Občas fotografuji i na film, konkrétně třeba brusle. Jsem ale naučený na digitál a nemám ani prostor a čas na zkoušení. Výsledek stejně nakonec skončí v počítači, takže je lepší přímá cesta z digitálního fotoaparátu než skenovat a přidělávat si práci. Jsem rád, že digitální technika existuje, protože klasické fotografování s filmem a vyvoláváním bych finančně neutáhl.

Myslíte si, že klasická fotografie přesto přežije? Určitě nezanikne, ale ve spoustě případů bude digitální fotoaparát naprosto neodmyslitelný.

Jaké jsou vaše plány? Chtěl bych vyfotografovat všechny bruslaře v Praze. Není jich moc. A oslovit některou firmu, síť sportovních obchodů a zkusit se s nimi dohodnout, aby udělali nějakou výstavu, která by jim zároveň přilákala zákazníky. Pro mě i brusle by to bylo zviditelnění.

Děkuji za rozhovor a přeju vám hodně štěstí.