Krása na dosah ruky - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Blstak

Blstak

2. prosince 2005, 00.00 | Fotograf Milan Blšťák má za sebou další úspěšný rok, a také docela slušný zástup fanoušků. Jeho „výstavy na pokračování“ v pasáži Černá růže i ty nedávné v paláci Flóra a v Trmalově vile vzbudily velký ohlas. Pozornosti neušel ani originální projekt půjčovny fotografií. Tento rozhovor tedy vznikl tak trochu i na přání vás, čtenářů.

Jak jste se dostal k fotografování?

Moje cesta k fotografování byla naprosto přirozená, tím, že se pohybuji hodně mezi lidmi, takže mám asi potřebu něco dokumentovat, zachycovat, uchovávat si vzpomínky. Celý život dělám tábory s dětmi, a tam je právě ta ideální příležitost a dobrá šance si zachovávat vzpomínky. Fotit jsem začal jako relativně mladý, bylo mi patnáct, šestnáct, fotili jsme s bráchou na starou flexaretu, pak přišly nějaké praktiky a takovéhle věci. Pak přišel zlom – makrofotografie. V devadesátém šestém, sedmém roce, kdy jsem objevil něco do té doby nepoznaného, a začal jsem studovat a objevovat nový svět. V té době se moje fotografování ubíralo několika směry. Tím hlavním směrem se stala makrofotografie, tím druhým směrem zachycování radosti dětí, událostí... Trošku fotografie faktu a makrofotografie, fotografie krásných věcí a fotografie radosti v přírodě.

Jak je možné, že vy jako městský člověk máte tak kladný vztah k přírodě? Kde jste ho získal?

Já myslím, že to vychází asi spíš z filosofie člověka, že to není tím, kde se kdo narodil, kde žije. Je to možná určitý styl volnomyšlenkářství, fantazie, která v člověku klokotá a žene ho někam, kde je to nepoznané a kde se ta fantazie může rozvinout. Určitě na mě nepůsobí městské sídliště, ale příroda mi připadá jako naprostá oáza právě pro rozvinutí lidské fantazie. Čili díky tomu, že miluju hory a strašně rád po nich chodím, mám rád hezké věci a sám se tu krásu snažím hledat, tak to je pro mě asi směr, kam je možné jít kdykoliv a najít cokoliv.

Jak vůbec hledáte a nacházíte ty drobné věci, které pak zvětšené na vaší fotografii tak zaujmou? Máte na to nějaký systém?

Zkoušel jsem to přirovnat k situaci, kdy se dostanete nad střechy, vystoupáte někam vysoko, kde vás přestávají omezovat věci, které se kolem vás dějí, a najednou se vám naskytne úžasný rozhled. Přestáváte vnímat okolí, které je pod vámi, a vnímáte okolí, které je nad tím vším. To je nadstavba, fantazie, která pracuje při mém focení. Snažím se vždy se co nejvíc oprostit od běžných záležitostí a popustit uzdu fantazii, protože příroda mi v těch detailech nabízí obrovské divadlo. Není to obyčejný detail, snažím se v tom hledat něco víc, něco co by bylo symbolické, mělo myšlenku. Ne obyčejná kapka, ale to, že ta kapka visí na pavoučím vláknu, tím, že má tvar, jaký má, najednou evokuje něco víc. Třeba náhrdelník. Prostě příroda v daném okamžiku, kdy ten malinký detail, zázrak vytvoří, mi ho nabízí: umíš – neumíš. Zvládneš pochytit to, co si myslím já? Jestli zvládneš a vidíš to, tak to zkus zachytit, bude to bomba. Pokud to nevidíš, pak v tom špatném úhlu nafotíš jenom obyčejnou kapku. Nemyslím si, že to umím stoprocentně, ale snažím se tam hledat myšlenku. A snažím se, aby i ta myšlenka putovala směrem k lidem, protože můžete nafotit kytku, broučka, stéblo, ale pořád to zůstává jenom stéblo, pokud v tom není něco víc. A když pak lidi jdou kolem vaší fotografie, kde je jenom stéblo, jablíčko nebo cokoliv, tak řeknou: „Aha, jablíčko, to znám. Stéblo trávy? To znám dobře.“ Ale když projdou okolo a řeknou: „Co to je?“, vrátí se k tomu a začnou hledat. V tom okamžiku jsem je přizval ke svému dobrodružství, oni se mnou hrajou tu hru. Stejně tak přese mne hrají hru s přírodou: najdi si, co v tom vidíš, a já ti řeknu, jak vnímavý jsi člověk. A v tom je právě to krásné dobrodružství, protože já vím, že každé ráno v je v přírodě tisíce zázraků. Pro mě je to dobrodružství lovce, který nikdy neví, co ho čeká, a co se mu podaří zachytit na filmový pás. A to je právě krásný, protože tím život absolutně není fádní. Hledáte – buď s úspěchem, nebo ne. Ale takový je život.

O postup, jakým pracujete, se umíte podělit s jinými příznivci fotografie. Stejně se s nimi dělíte i o umění pochopit přírodu. Vím, že vaše fotografie obdivuje spousta lidí, máte své následovníky, kteří se pokoušejí fotografovat podobným způsobem jako vy. Považujete to za správné, anebo jste toho názoru, že každý by měl být originál a nekopírovat druhé?

Já si myslím, že ten prostor je tady obrovský, že těch možností, jak věci nafotit a jak je najít, je nepřeberné množství. Čili každý, kdo se vydá fotit nebo třeba i jen hledat, tak určitě najde. Co se týče mého způsobu vidění, nejsem schopen říci, jestli tak vidí jiní lidé. Já prezentuji ten způsob, jak je mi přirozený a blízký. Nevím, jestli tenhle způsob se dá naučit, to opravdu nejsem schopen říct, protože je to asi určité specifikum: ti lidé se na mě obracejí a líbí se jim to, což je pro mě důležité. A druhá věc: je určitá cesta od technických prostředků, které slouží jako podpora k focení makrofotografií, k té filosofické části focení, a mezitím existuje určitá variabilita. Když to zjednoduším: každý člověk, který si koupí kvalitní vybavení, je schopen nafotit kvalitní snímky. Určitě. Každý člověk určitě najde i v té technice, kterou fotím já, další možnosti a prázdná místa, kam se dá vstoupit a rozvinout ten styl. A třetí věc: ta vazba, propojení od techniky ke stylu focení, k té filosofii, může být jedinečná, ale nemusí. To záleží strašně moc na typu člověka, fotografa, a záleží i na tom způsobu, jak k fotografování přistupuje. Nedovedu říct doslovně, jestli jsem člověk, který vychovává nějaké následovníky nebo si dovede představit, že by pořádal workshopy, kde by chodil s lidmi a ukazoval, protože pro mě je focení taková – možná to přeženu – intimní záležitost. Je potřeba s přírodou navázat určitý kontakt, pouto, které vyžaduje klid, soustředění, to „vymetení“ hlavy. A pak to propojení začne fungovat. Myslím si, že to by si měl asi každý člověk vyzkoušet sám u sebe. A já věřím, že obrovské množství lidí tuhle schopnost má. Jde jen o to, zkusit to.

Jistě vás těší, že vaším prostřednictvím lidé získávají vztah k přírodě. I ti, kteří znají přírodu jen přes plot své zahrady na chatě. Že se na ni dovedou dívat trochu jinýma očima.

To bych řek´, „těší“ je úplně slabé slovo (smích). Já to cítím jako určité poslání. Nejsem starý a unavený životem, spíš naopak, ale cítím, jak civilizace dnes deformuje lidské vztahy, citlivost lidí k určitým věcem. A vztah k přírodě je jedna z věcí, které mi u lidí trošku chybí. Pokud je moje makrofotografie osloví, budu nesmírně rád, a pokud díky nim najdou cestu do přírody a začnou hledat jenom tím, že se zastaví a budou se dívat, je to vynikající. Vynikající v tom, že si na to našli čas, a že objevili partnera, který má plnou náruč toho, co jim může dát. A stejně tak si myslím, možná trochu přehnaně, optimisticky, že tahle věc se potom promítne i do vztahů s ostatními lidmi. Abych se vrátil k té makrofotografii. Cesta k přírodě nevede jen přes ni, ale i přes focení přírody jako takové - ve všech podobách. Myslím si, že to je opravdu protiváha současnému civilizovanému světu – pro mě aspoň tedy obrovská. Při mém stylu práce a pracovním vytížení je to způsob, jak se udržet normální a jak zůstat člověkem, když to přeženu.

Kromě toho, že jste úspěšný fotograf, jste rovněž úspěšný podnikatel. Letos jste rozjel zajímavý projekt- půjčovnu svých fotografií. Jak jste spokojen s jeho vývojem?

Musím říci, že projekt Půjčovny JOY je napojen ještě na naše další nové aktivity a rozvoj firmy, což s tím úzce souvisí. Půjčovna je ve stádiu dokončování příprav, smluv a podkladů pro hladký plný rozjezd. Ve druhé fázi by měla přijít její propagace a prezentace. Půjčovna už má stanovena svá pravidla, své mechanismy, a má základnu, se kterou se dá pracovat, co se týče fotografií. Momentálně připravujeme smlouvy s dalšími fotografy a zaplňujeme jednotlivé fotooblasti Půjčovny výběrem jejich snímků. Chceme, aby se půjčovna dostala do povědomí lidí jako projekt, který jim přináší do domácích i firemních interiérů styl relaxačních fotografií. Do prostor, které jsou třeba technické, svým způsobem studené, vložit prvek, který na lidi bude působit vysloveně pozitivně, přinese jim radost. Fotografie, na které se budou dívat, a budou v nich neustále něco hledat. Fotografie, které jim ukážou, že život je nejenom o těch běžných denních starostech, ale že jsou i radosti, které jsou na dosah ruky.

Jak jste na tento originální nápad vůbec přišel?

Zajímavé nápady se rodí z mnoha tenounkých nitek, které se splétají, a nakonec z toho na úplně opačném konci, než jste čekala, vyleze nápad, který je nosný, má hloubku a je originální. Jedním z takových impulzů byla manželská dvojice, která nás navštívila v naší minigalerii, a s níž se strašně příjemně povídalo. Ten pán v určitém okamžiku řekl: „To jsou tak krásné fotky, ale všechny si je koupit nemůžu. Co kdybych si nějakou půjčil?“ To bylo to kouzelné slovo, které propojilo několik věcí, o nichž jsme do té doby uvažovali, a vznikla myšlenka: Proč nepůjčovat fotografie? Od té doby jsme prošli několika variantami, protože se snažíme vstoupit na trh a nabídnout nesmírně kvalitní věci. Kvalitu zároveň nabídnout tak, aby byla přístupná všem lidem, kteří si potřebují zpříjemnit a zjemnit prostory, a nechtějí takovou finanční zátěž, že by na tom firma nebo domácnost zbankrotovala. Jsou to věci, které by měly působit dlouhodobě, a tomu je i přizpůsobená cena. Kvalita za rozumné peníze.

Jak velký by měl být ideální počet půjčovaných fotografií?

Postupujeme v několika rovinách. Ta první rovina pracuje pouze s mými fotografiemi, což je nejjednodušší, protože autorská práva jsou zřejmá. Teď se intenzivně pohybujeme ve druhé rovině, což je jednání s dalšími fotografy, jejichž styl práce zapadá do naší filosofie a moc se nám líbí! A hlavně víme, že mají obrovský potenciál kvalitních prací. Vybíráme fotografy, o kterých si myslíme, že jejich fotografie mají místo v interiérech. Druhou etapu bychom chtěli dokončit nejpozději do konce roku. Od nového roku by měl být stav přibližně takový, že v portfoliu půjčovny bude zhruba 300 až 400 motivů od pěti až deseti fotografů. V dalším běhu půjčovny se bude dolaďovat, kam se posunout dál, jak široký záběr bude schopna poskytnout - bude samozřejmě záležet i na ohlasech a přáních zákazníků .

Máte nějaká kritéria, podle nichž budou vybíráni autoři?

Výběr fotografů je zaměřen trochu víc pocitově, stejně jako na sebe nechávám působit motivy u makrofotografie. Samozřejmě, že každý člověk, který něco tvoří, do toho vnáší své vidění. Podle toho stylu, který momentálně nabízíme svým zákazníkům, budeme vybírat i autory, o nichž víme, že jejich fotografie jsou zajímavé a poutavé, lidem se líbí a hlavně také dobře působí na nás. První portfolio dalších fotografů se na našich webových stránkách objeví nejpozději do dvou měsíců.

Nechci se vás ptát, zda máte nějaký fotografický vzor, to je zavádějící. Existuje ale fotograf, kterého máte mimořádně rád?

Kdybych přemýšlel, určitě bych jich našel víc. Ale pro mě je takovým vzorem, prototypem fotografa mé krevní skupiny Jiří Havel. Člověk, který tou přírodou chodí a vnímá ji. A to, co dokáže z toho vztahu vytěžit, najdeme právě v jeho fotografiích. Žádná z nich není zadarmo. Jsou v tom hodiny chození, ale to není práce. Je to produkt jeho radosti, že může být v přírodě, že se s ní dokáže cítit na jedné vlně a to dál zprostředkovat. Samozřejmě to je jedna oblast. Co se týče dalších oblastí fotografie, tam bych těch vzorů našel asi víc, a řekl bych, že vždycky to jsou jména definovaná určitým spojením vysoké profesionality a velké lásky k fotografii jako takové. Pokud podáte řemeslné, byť profesionálně odvedené dílo, nemusí mít duši. Pokud podáte úžasně nadšeně vyfocenou fotografii, která nemá tu profesionalitu a profesionální dno, bohužel nemusí vyznít. A pokud se podaří tyhle dvě věci propojit, tak vznikají originály. Myslím si, že to je ve fotografii nesmírně důležité, protože ta fotka musí mít svou vlastní duši, která se nazývá třeba originalita. Ale musí ji mít. Bez ní je to běžná fotografie.

Máte nějaký ideál, kterého byste jako fotograf chtěl ještě dosáhnout?

Je to několik věcí. První z nich je nesmírně prozaická. Chtěl bych mít tolik času, abych mohl být v přírodě víc, a na to, abych mohl té přírodě víc „pomoci“. Protože přenesu víc pohody na lidi, kteří po ní touží a hledají ji. To je ale takový cíl, za který musí člověk bojovat sám. Moje velké přání je, aby mé fotografie přinášely lidem pohodu a dokázaly je oprostit od běžných denních starostí. Aby výstavy, které pořádám, a na nichž se snažím lidem ukázat trošku jiné vidění světa, pro ně byly zdrojem nejenom potěšení, ale i hledání. Aby začali se svým životem trošku něco dělat. Že třeba vyjdou do přírody. Nebo že si uvědomí, že život může být hezký a stačí pro to udělat málo. A že rozdávání radosti kolem sebe je v dobrém slova smyslu jako bumerang, který se vrací: když tu radost dáte, vrátí se vám znásobená a obohatí nejenom vás, ale i toho člověka, kterému tu radost dáváte. To cítím na svých výstavách. Je hrozně milé a potěšující, když vidím reakce lidí, které ty fotografie přenesly do jiného světa, a kterým zpříjemnily a zkrásnily den.

(www.blstak.cz; www.macroworld.cz)