Lidé se baví hýbavým dějem páření - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

13. prosince 2006, 00.00 | Jan Saudek, bezkonkurenčně nejznámější český fotograf a nositel vysokého francouzského vyznamenání Rytíř umění a písemnictví, žije tak turbulentně, až se zdá, že jeho den musí mít alespoň 48 hodin. Den před naším setkáním portrétoval celé družstvo pozemních hokejistek, pracuje na podobiznách známých lidí i těch, kteří na slávu teprve čekají, fotí členy ND – od herců a pěvců až po personál. K tomu maluje (i miluje), chodí do společnosti a cvičit. Jak uvidíte dále, bylo tuto renesanční osobnost těžké přimět k rozmlouvání pouze o fotografii.

Ve vašem fotografickém arzenálu chybí Hasselblad. Vy jste se ho zbavil? Ne zbavil, já jsem ho dal do lepších, povolanějších rukou. Ten Hasselblad jsem měl víc než dvacet let a nikdy jsem ho nepoužil, poněvadž jsem vždycky říkal, že s ním budu pracovat, až budu starej. To už se mezi námi stalo, ale zní to hezky. Před několika lety, když Sára (fotografka Sára Saudková) začala fotografovat, jsem jí dal to nejlepší, co fotograf může dát. Protože lepší stroj zřejmě není. Ale teprve nedávno přišla na to, že se s tím dá fotit i s bleskem. Do té doby nemohla přijít na to, kde se nasazuje blesk. Ostatně já jsem to taky nevěděl.

Sára je známá tím, že dlouho, stejně jako Vy, používala Pentacon Six a digitální fotografii odmítala. Nerozmlouváte jí to? Přemlouvám ji, aby začala pracovat s digitálním strojem, s Canonem EOS, který má dvanáct milionů bodů, pixely se tomu říká, a ona to odmítá. Ale osobně mám za to, že k tomu dospěje tak, jako ona i já jsme dospěli i k mobilním telefonům, ke computerům a ke všem těmhletěm věcem, bez kterých jsem věřil, že budu moci žít navždy. Nejde to. Nenosím samozřejmě telefon s sebou, ale přece jenom ho používám, i když nezdvihám a nemluvím, tak přijímám zprávy, které jsou ohromující. Protože co lidé svěří papíru – je to vlastně psaní, grafika, že jo – z toho bych vydal knihu. Co dámy píšou za úžasné věci, většinou je to samozřejmě lascivní, ale co se odváží napsat. A nejsem zřejmě jediný, protože čas od času mi přijde omylem nějaká zpráva bůhví od koho. Lidé se baví, jak to říkal François Rabelais, hýbavým dějem páření. Hýbavý děj páření! To se mi velmi líbilo. Čili pokrok nelze zastavit, to je, jako kdybych chtěl jezdit v kočáře nebo na koni. Koně bych tady v tom vražedném prostředí jenom utýral. Dlouho jsem se bránil digitálnímu stroji, ale už asi dva měsíce jej mám, a výsledky, neboť jsem dělal nějaký kalendář, kde jsem použil jak analogové obrázky – říká se tomu tak? – tak ty nové, jsou k nerozeznání. Dokonce si tím programem můžete přidat zrno. Ten barevný obrázek lehce, zmáčknutím kláves, přeměníte na černobílý.

Čím v dohledné budoucnosti překvapíte své fanoušky? Nevím, co si o tom přímo myslet, ale mně teď Taschen v pilotním nákladu dvacet tisíc udělali tu obrovskou knížku. Mám dojem, že už je na trhu, ale podmínka je, že nesmí být prodávána v České republice.

Proč? Já nechci. Ať si tady doprodá Slovart tu jejich českou, to už je třetí vydání, ale ne německo-anglicko-francouzskou. To nechci. To je prozatím můj největší cíl, a taky to, že nepříliš dobrá fotografie se díky Lejle Abbasové vydražila za čtyři sta tisíc korun. Za jeden jediný print, kterej je nadto vlastně reprodukce, protože to bylo digitální. Je to udělaný na plátně, v mizerném rámu, a čtyři sta tisíc je nepředstavitelná suma! Já z toho ale nic nemám, to je na charitu.

To je projekt Medela, jenž má pomoci chudým a ohroženým dětem z celého světa. Modelky do kalendáře, který je jeho součástí, vám vybírala Renata Kalenská. Vybral byste si je ale k portrétování i vy sám, odpovídaly by vašemu vkusu? Na to odpovím krásným citátem z Françoise Rabelaise: dobrý řemeslník pracuje s každým kusem. Nemám právo si vybírat. Vybírám si a víceméně zadarmo mám udělat sto portrétů členů Národního divadla. Ať už tanečníků, hasičů, ředitelů, pěvců, činoherců, a tam si můžu vybírat. Protože to dělám zadarmo a myslím, že je to namáhavé, měl jsem jednu podmínku: že nebudu chodit do divadla, ale vše se to bude odehrávat tady u mě. Nainscenuju fotky, některé lepší, některé špatné, některé ne tak zdařilé, ale udělám sto osobností a sto fotografií – do příštího června, což je šibeniční termín. Mám jich teprve šest.

Tak to máte co dělat. Co má být výsledkem této práce? Zamýšlím to, že už nechci být více označován jako fotograf tlustých žen, to už mě otravuje. Moje nejprodávanější fotografie je ten pes (Tulákův pes).

To je fotografie, kterou jste chtěl později předat bezdomovci, majiteli portétovaného psa, ale už jste ho nenašel? Pak jo. On našel mě. Setkali jsme se na ulici, kde jinde. Před hospodou. To je nejprodávanější plakát i pohlednice. Mám i pohlednice s macatými dámami, ale rozhodně se neprodávají tak, jako oblečený pes v kožiše. Tím taky uzavírám přednášku. Lidi se rozesmějou, ale ve skutečnosti je tam obvinění nás, lidí, z toho, jak pustošíme a ničíme přírodu, jakou máme neúctu ke zvířatům, protože člověk je taky zvíře. To není nějakej vyvolenej druh, v podstatě je to živočich. Proto, a možná trochu z nudy, jsem se rozhodl, že udělám knihu portrétů celebrit, a také těch, kteří na slávu teprve čekají. Takže tam budou i tahle dvě děvčátka ze sousedství. Tam byl úžasnej moment. Jim bylo teplo a asi se taky trochu bály, ale byly tady samozřejmě s matkou. Ty holčičky si rozeply kabátky, a teď to mladý maso už naběhlý... měl jsem sto chutí jim říct, aby se vrátily a nechaly se vyfotit s těmi rozepnutými kabátky. Pak jsem řekl, to je vysloveně dětská pornografie, protože podle posledních trendů, když vyfotografujete v gynekologické poloze třicetiletou dívku, která ale bude oholená a štíhlounká a bude mít copánky, tak je to dětská pornografie.

V současné době je vůbec problém fotografovat děti. Taschen chtěl dokonce vyházet i mě, jak držím v náručí to dítě. Je to nahej chlap a nahý dítě. Nakonec to tam nechali. Paní Mrázková (kurátorka a fotografka Daniela Mrázková) se rozzuřila a řekla, že to tam zkrátka být musí. Jinak by to byla výstava jen nějakých nepřirozeností a trpaslíků. Anomálií.

Když už jsme u těch portrétů, v rozhovoru pro Lidové noviny jste řekl Renatě Kalenské, že byste tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka fotografoval s popravčím mečem. Jak to dopadlo? Byl to skandál a Paroubek mě pozval na oběd, abych mu to vysvětlil. Dáma, kterou mám rád, mě požádala, jestli bych ji oplodnil. Už jsem se o to pokusil dvakrát, ale jednou velmi skandálně, protože jsem byl právě na tom obědě s tehdejším ministerským předsedou, panem Paroubkem, a u stolu byla taky Sára, která působí naprosto věrohodně. A já jsem se v půl jedné omluvil, nepočkal jsem ani na dezert, a řekl jsem: pane ministerský předsedo, já musím, protože přítelkyně mě požádala dneska v jednu hodinu, že chce, abych ji oplodnil. On zkoprněl, ochranka se rozprchla, a on se podíval na Sáru a říká: je to pravda? A Sára povídá: je to pravda.

Žadatelka o oplodnění zřejmě není vdaná... Já o ní nevím vlastně nic. Ale to, že mohla přijít v jednu hodinu, spíš svědčí o tom, že by večer měla být doma. Tak jsem uvažoval.

To je velice správná dedukce. Pro mě je velice obtížné milovat se s dívkou, když nejsem opilý. Já se stydím. A samozřejmě jsem se neopil, to objetí trvalo něco málo přes hodinu, což není nic světaborného, ale potom jsem se s ní rozloučil – ona spěchala zpátky do úřadu, a já jsem řekl, že jedu cvičit. Ale podlamovaly se mi nohy a nejraději bych ulehl na lůžko a chvíli snil. Ale když jsem to slíbil, tak jsem to musel udělat, tak jsem šel cvičit. No, ty cviky byly dosti... nedotažené (úsměv).

To chápu. Taky jsem měl rozkošnej příběh s dámou, to už je několik let. Objímal jsem se s ní a pojednou vzkřikla u velikým hlasem – to je z Máchy – „Já už to nevydržím!“, a potom pronesla nejslavnější větu: Tak dneska už ta okna neumyju!

Tohle popisujete v některé své knize, ne? Ostatně vaše texty jsou úžasně živé, čtivé, chutné, šťavnaté... Často si říkám, že byste se uživil i jako spisovatel nebo žurnalista. Nikdy vás to nenapadlo tohle dělat jako profesi? Nebo jste chtěl být vždycky fotografem? Chtěl jsem být fotografem. Zkoušel jsem pochopitelně bezmála všechno, dokonce i tancovat a zpívat. Dnes jsem drnkal na kytaru, a protože jsem dopoledne poslouchal nějaké dobré věci, chtěl jsem si to přezpívat. Ale zjistil jsem, že jestli se k něčemu nehodím, tak je to ke zpěvu a k muzicírování. To psaní je jenom ozvěna. Většina těch věcí je ukradená, to jsou ozvěny z výtečné četby, s kterou jsem přišel do styku v raném mládí. Gargantuu a Pantagruela Françoise Rabelaise, kterýho teď s obrovským požitkem čtu, jsem četl už jako šestnáctiletý chlapec. Dostal jsem se k Thomasu Wolfe K domovu pohleď, anděli, což je ještě nedoceněné. Četl jsem a nechápal jsem nic – Dostojevského, Kafku, což je dodnes nepochopitelný fenomén, ale až teď jsem se dostal k těm obrovskejm veršům, třeba k té poémě Jana Zahradníčka Zemi mé. Tam snad použil všechna nádherná slova téhle řeči. V Máchově Máji je samozřejmě většina hrozný balast, ale těch šestnáct metafor... nedá se napsat nic většího. Stejně tak, jako když tuhle ožralý s přítelkyní a v mezerách mezi objímáním jsem v noci slyšel celou Beethovenovu Devátou i s Ódou na radost. Samozřejmě jsou napsané velké věci, třeba oratoria, ale nic takovýho napsáno nebylo a nebude. To je můj názor. Celý to je nesmysl, abstraktní nesmysl, jak je ta hudba utkána. Nemohu na to přijít, jak je to uděláno. Vím, že když to nebožtík Bernstein zřejmě naposledy před smrtí dirigoval, on zemřel myslím mladší, než jsem já teď, tak plakal. Protože byl výtečný hudebník, znal to zpaměti, nemusel se dívat do not, ale bylo to velice přesvědčivé, poněvadž plakal. Ne, že by se litoval, ale byl unesen. A při dobré věci – hudba, román, fotografická publikace, je ten pláč, úlevný pláč, důkaz mocnosti toho díla. Vzpomínám si, že když jsem dočetl Steinbeckovy Hrozny hněvu, což je ostatně jediná jeho kniha, která za něco stála, ale zato pořádně, bylo mi tenkrát šestnáct let, jsem dvacet minut usedavě plakal. Když se mi poprvé dostala do ruky pašovaná Steichenova Family of Man, - já jsem nevěděl, že to vybíral z desetitisíců fotografií od tisíců fotografů, já měl za to, že je to taková kniha- tak též jsem slzel. Můj americký přítel je psycholog, ale zároveň chodí k psychiatrovi, protože již mnoho let neplakal. Nedokáže plakat. Přitom, i když je Američan v několikáté generaci, jmenuje se Morris, což svědčí o jeho britském původu, nemá s holocaustem nic společného, on trpí pro ty strašlivé oběti vyvražďování, ale plakat nedokáže. Ke mně je ale velice upřímný. Jednou jsem ho se smíchem obvinil, že je nudnej, a on mi na to řekl: to bys měl vidět moji ženu. To je humor, který se mi líbí.

Před časem jste psal i sloupky do novin. Mně se nejvíc líbil ten, kde popisujete bezohlednost automobilistů k lidem na přechodu. Přitom já jsem automobilista! Jezdím přes padesát let! Mám dvě auta: Sára mi koupila přepychovou limuzínu, a pak mám ještě sportovní otevřený auto Fiata Barchettu, který jsem letos vůbec nevytáhl z garáže...

To auto se objevilo na Sářině fotografii Blonďáci. Ano. Sára ho občas vytáhne z garáže a projede se kolem bloku, aby se nevybila baterie, ale letos jsem do něho ani nevstoupil.

Máte úžasný dar formulovat... Ne, já neumím psát. Opravdu neumím. Kdo uměl psát, to byl třeba Karel Hynek Mácha. Ten v češtině řekl všecko! A pak taky Jan Zahradníček. Ten použil všecky možnosti, ale cudně. To pak už nikdo nemůže napodobit. Lidi taky říkají, že Nezval byl velký básník. Mácha byl ovlivněný Byronem. Kouzlo Máje je naprosto neopakovatelné. Je to úplná blbost, že jo, ale jsou tam věci jako v Shakespearovi. Co se Shakespeara týče, miluju překlad mého strýce Erika Adolfa, tam jsou příměry o sebevraždě! Musím se to naučit, abych je dovedl vyslovit. A taky je občas děvečkám ožralý recitovat. Ono jim je jedno, co říkám, ale líbí se jim, že mluvím. Tak občas zarecituji. Vás tím týrat nebudu.

Nemáte pocit, že příležitostí k emocím je čím dál méně, protože to, čemu říkáme umění, se stále víc rozmělňuje, a že asi dnes je jen málo příležitostí zažít v něm něco silného? Ó, ne. Mám dojem, že literatura pořád ještě existuje, i když se mělo za to, že vše bude na internetu, že divadlo a biograf taky žije, že to nezaniklo spolu s domácím videem, pořád ještě budou lidi chodit do biografu nebo do divadla. Musíte si ty věci taky umět navodit. Mně třeba pomáhá alkohol. Ale dneska dopoledne jsem poslouchal určitou hudbu a byl nadšen a neustále opakoval jednu mou zamilovanou věc, kterou jsem neslyšel mnoho desítek let. Musíte si to umět navodit. Recept je: vůbec se nedívat na televizi. Ne na vybrané pořady. Vůbec se nedívat! A snažit se, když už, v té televizi buď být. anebo nějaký ten televizní pořad udělat. Jakmile se začnete dívat na televizi, tak se od ní nedokážete odtrhnout. Dřív jsem se dívával na zprávy o počasí, ale ono stejně neprší a země umírá. Někdy po té zprávě o počasí byly první zprávy, nebo něco podobného. A já jsem se začal tupě, bezmyšlenkovitě dívat na tu obrazovku, kde oznamovali nějakou katastrofu nebo něco jiného, a tak jsem pochopil, že na televizi se nesmím dívat vůbec. Poslouchám rádio Classic, na němž jsem včera v noci právě slyšel Devátou. Přes den jsou tam sice nesnesitelné zdravotnické pořady, ale v noci už hrajou až do rána. A to je dobrá věc. Někdy si také pustím něco podle vlastního gusta – Jeana Sibelia, Maxe Brucha. Asi před měsícem jsem měl na rádiu Classic hodinovej pořad Kouzelný krámek hudby, kdy jsem si sám vybíral skladbičky. Nějakou zvláštní náhodou – a není to z obdivu k židovstvu – jsem si vybral Maxe Brucha, Mahlera a ještě jednoho Žida, Aarona Coplanda. A jedna znalkyně hudby, která prodává v obchodě s cédéčky, mi řekla: já jsem v životě žádný z těch jmen neslyšela. No tak asi není znalkyně hudby. Ale jinak docela pěkná ženská, která se nedá nalákat. Nebo by to bylo asi dost namáhavé a složité, a já mám rád lehká vítězství.

Více byste ocenil, kdyby byla lehce dostupná, nebo kdyby přesně věděla, o jaké skladatele se jedná, a případně ještě znala jejich životopisná data? Ta první možnost.

Když jsem četla váš životopis, vždy jsem se ptala, jak jste mohl vy, rozený bohém, vydržet pracovat jako dělník ve fabrice... Já jsem se strhal, protože jsem chtěl postačit mnoho věcí. Milostné avantýry, sport, rodinu, většinou jsem míval nějakou rodinu, to znamená děti, něco namalovat – nezačal jsem malovat až teď, maloval jsem vždycky a rozdával jsem to. Byla to strašná štvanice a na jejím konci jsem stanul vyčerpaný a bez dechu, tady mě máte, ne bez iluzí, ale unaven. Nestěžuju si, že bych byl unavený. Spím dobře, ráno lukulská snídaně...

Do postele? Ne do postele, proboha! Podstatné je se obléci, zašněrovat si boty, oholit se a navonět a být kulturní. Ale nevím, jak dlouho můžu takhle žít. Ve mně bojují dva velmi vznešené pudy, a ten souboj je na život a na smrt. Jeden je snaha o sebezničení, která je nám vlastní, a druhým je snaha se udržet na živu. To se mezi sebou krásně bije. Myslím, že jsem ale nikdy nebyl tak šťastnej jako teď, v posledních měsících, kdy vlastně piju denně, víceméně denně se objímám s nějakou dámou, a pilně maluju. S fotografií je to horší.

Jak to myslíte? Ve fotografii přestávám mít co říct, a proto jsem si vybral takové ty řemeslné portréty, kde mnohdy sláva toho portrétovaného přesahuje um fotografa. Víte, fotka je dobrá tehdy, když lidi neví, kdo na tom je. LaChapelle dělá samý slavný lidi, to je houby. Já mám ale starou fotografii. Na ní je doktor Jiří Mucha a líbá ňadro mladé a svalnaté dívky. Lidi neví, kdo to je, myslí si, že to je alegorie starý muž a mladá žena. Tehdy je to dobré. Ale že lidi budou říkat, to je pan Bartoška, to je paní Hegerová! to už tak dobrý není. Slovart by pochopitelně tu knihu rád prodával i v cizině, ale cizincům to neřekne naprosto nic. Slíbil mi Václav Havel s chotí, že až se vrátí odněkud z cest, že se nechají vyfotografovat, ale v podstatě by to měly být tak dobrý portréty, aby říkaly lidem něco víc, než že jsou to nějací milí lidé. A to je právě fotografie těch dvou holčiček, o nichž jsem mluvil.

Existují podle vás lidé, jejichž tvář je na portrétu výmluvnější než tváře ostatních? Sára. U té se nějakým zázrakem stalo to, co jí jednou řekl pan John z televize: vás kamera miluje. Má fotogenickou tvář. A protože kovářova kobyla chodí bosa, žádala mě, abych jí udělal portrét. Vyfotografoval jsem ji jako pasáka a prostitutku. Byla to otázka několika minut. Tady pak byla profesionální kurva se svojí kamarádkou a povídá: co je to za nádhernýho kluka? Sem s ním! Toho jste před námi, Jeníčku, neměl zatajovat! Ale dívaly se na ženskou. Sára je úžasně fotogenická.

Vy jste ale fotografoval i spoustu žen, které podle dnešního diktátu krásy nejsou právě krásné. Kdyby byl člověk v nějakém údobí svého života nepřitažlivý, tak není dílem Božím.

Začátkem příštího roku se znovu stanete otcem, tentokrát v jednasedmdesáti letech. Děťátko bude chtěné, tedy žádná náhoda. Co pro vás znamená? Není tak obvyklé, aby měl někdo děti ve třech generacích. Klukovi bude padesát, pak mám dcerušku sedmadvacetiletou, a teď bych mohl mít zase další děti. Což je důkaz, že život vlastně nekončí, a že se nemáme vzdávat a máme pořád pracovat naplno.