Miroslav Vojtěchovský: V Čechách mi chybí americká věcnost - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

24. září 2007, 00.00 | Mám dojem, že den Miroslava Vojtěchovského (*1947) má 48 či možná více hodin. Kde by jinak vzal čas na přednášení na několika vysokých školách - a to i v angličtině - na kurátorskou, vědeckou a publicistickou činnost, o vlastní tvorbě ani nemluvě? S někdejším vedoucím katedry fotografie FAMU, jenž byl několik let též váženým členem pedagogického sboru American University ve Washingtonu, fotografem, oceněným evropským certifikátem QEP, ale především se skromným člověkem renesančního rozhledu se můžete setkat již 26. září v IDIFu.

V historii našich setkání s fotografem jste svým způsobem unikát, protože jste stejnou měrou fotograf, pedagog i publicista. Čím se vy sám cítíte být nejvíc? To je záludná otázka (smích)! Pravda je, že já to sám úplně nevím. Dneska se asi nejvíce cítím učitelem, protože mi to umožňuje více se věnovat volné fotografii, vybírat si to, co mě zajímá a co chci dělat v užité fotografii a co mohu třeba použít jako ukázku při vyučování.

Když učíte druhé lidi, jak pochopit obraz, vyžaduje to jistě vzdělání širokého záběru, povšechný přehled, musíte od fotografie a výtvarného umění pokročit i do jiných oborů a sfér. Znamená to také, že se musíte stále vzdělávat? Ano, myslím si, že nevzdělaný fotograf nemá cenu. Když vybíráme studenty, také dbáme na to, aby neuměli jenom stisknout spoušť, zaostřit a exponovat, ale byli ochotni i pracovat sami na sobě, vzdělávat se. Přednášky jsou syntetické, spojují oblast fotografie, estetiky výtvarného umění, dějin oboru, ještě více dějin obecných a celou řadu společenských věd. Snažíme se studentům zprostředkovat širší obraz a ukázat jim, že věci se mají analyzovat ze širšího pohledu. Sám se asi nejlépe cítím u fotografie, kterou si mohu sám pro sebe definovat a vytvořit si nějaký koncept. K tomu potřebuji teoretické znalosti. A abych si byl jistý, že ten teoretický koncept sedí, musím mít teoretické znalosti hodně hluboké a široké.

Jak došlo k tomu, že jste se stal na FAMU pedagogem? Jako student této katedry, kterou vedl profesor Ján Šmok, jsem se jednou dozvěděl, že nemohu jít ke zkoušce, protože jsem neprošel testem. My, studenti, jsme „šmokovské“ testy hrubě nesnášeli. Byl jsem výrazně starší než spolužáci, hůř jsem to nesl, rozzuřil jsem se a řekl: ´Pane profesore, vždyť ta vaše angelmatika, kterou nás učíte, je taková pavěda. A já vám to taky dokážu.´ On se krásně šmokovsky usmál, pobavil se a řekl: ´Tak to udělej, možná, že jednou v životě uděláš něco pořádného a užitečného.´ A já jsem se do toho pustil. Moje diplomová práce měla přes sto stran, což na FAMU bylo dost výjimečné, norma byla čtyřicet až padesát stran. Bylo v ní podle mého názoru všechno, co jsem mohl najít v univerzitní knihovně a vůbec, kde se dalo. Zjistil jsem, že se Šmokovou teorií, která vznikla z potřeby definovat postavení fotografie a kinematografie v rámci hodnotového žebříčku umělecké tvorby, je to jako s demokracií: ze všech způsobů, jak popsat vznik a příjem uměleckého díla, se mi jevila jako nejlepší. Profesor Šmok si práci přečetl a řekl: ´Mně se to líbí, jsem spokojený, čekal jsem, že to takhle bude. A protože jsi jeden z mála, kdo mě pochopil, tak to teď budeš učit.´ Původně jsem byl sice přijatý jako pedagog na skladbu fotografického obrazu, což byla moje doména, ale nakonec jsem učil „šmokologii“. Pan profesor ale nikdy neudělal to, aby mě třeba přišel do mé hodiny zkontrolovat. On mě prostě pověřil a věřil mi. Nemyslím si, že by mu to bylo úplně jedno, ale asi si řekl, že se nebude ponižovat tím, že bude chodit ke mně provádět kontrolu nebo hospitace. A já jsem si ten předmět udělal podle sebe. Dnes si myslím, že jsem jej ze svého pohledu od té teorie „dotlačil“ výrazně dál.

Kdy jste vy sám přišel na myšlenku, že byste se mohl věnovat fotografii jako svému povolání? V roce 1961, když mi bylo čtrnáct let, se v Humpolci pořádala spousta akcí na oslavu pěti set let výročí zahájení soukenického průmyslu. Tam jsem poprvé v životě viděl profesionální fotografii zblízka. Byly to snímky skla Jindřicha Broka, všechny ve formátu 50 x 60 a na svou dobu perfektně zvětšené. Přišel jsem z té výstavy s rozhodnutím, že budu fotografem. V té době už jsem sám amatérsky fotografoval. Vyhrál jsem sice nějakou soutěž tvořivosti mládeže, ale hlavně proto, že v krajském kole v mé věkové kategorii nikdo jiný nebyl. Cosi jsem ale o fotografii věděl, hlavně jsem chodil do fotoklubu. V humpoleckém fotoklubu byli bývalí zaměstnanci soukenických fabrik, chemici, textiláci, barvíři, ti znali hodně z fotografické chemie a navíc celkem slušně fotografovali.

Proč jste nezačal fotografii studovat, ale vyučil jste se? Přihlásil jsem se v Brně na Školu uměleckého průmyslu, dokonce jsem se u zkoušek umístil jako první, ale nebyl jsem přijat. Neměl jsem ten správný původ – otec byl evangelický farář. Musím ale říct, že jsem byl později rád, že jsem se vyučil. Naučil jsem se tam řemeslo, a když jsem se pak konečně dostal na střední školu, už jsem věděl, co nechci dělat: svatební fotografii, reportáže z pohřbů, jezdit po školách a dělat skupinky dětí na konci školního roku. Tím víc jsem se na škole učil, dřel, nestyděl jsem se za to, že se šprtám. Fotograf Jindřich Brok byl pro mě nejen vzorem v tom, že byl výborným fotografem, ale byl zároveň i na volné noze, což mě také přitahovalo. Věděl jsem, že tohle chci dělat a takhle chci žít, a snažil jsem se tomu přizpůsobit.

Vzpomenete si na svou první zakázku, kterou jste jako vyučený fotograf dostal? Reportáž z pohřbu. To byl můj první životní kšeft, dostal jsem za něj dvacet pět korun československých. Fotografoval jsem nebožtíka v márnici. Měl jsem strach, stál jsem nad rakví na židli, blesk měl obrovskou parabolu, ta mi na toho nebožtíka spadla, krve by se ve mně tehdy nedořezal. Bylo to příšerné.

S Jindřichem Brokem vás osud svedl dohromady ještě jednou... Ano, byl mým učitelem na FAMU. Zajímavé je, že nikdy neřekl, jak se má fotografovat. Korigoval chyby, ale stejně jako žádný z těch starších fotografů nic neprozradil. Jak to vlastně dělá, jsem se dozvěděl až v době, kdy jsem už za sebou měl první velké zakázky pro Skloexport. Když jsem se vrátil z vojny, neměl jsem ateliér, on mě pozval k sobě, a teprve tam jsem viděl, jak to dělá. Měl jsem za sebou praxi, jedenáct let fotografických škol a za měsíc práce u něj jsem se naučil víc než na všech školách dohromady!

To ale neznamená, že jste pietně pokračoval v Brokových šlépějích... Když jsme na grafické škole dostali za úkol udělat fotografie skla, řekl jsem si, že se budu snažit, abych to udělal stejně dobře jako Brok. Na těch fotografiích je vidět ovlivnění brokovskou funkcionalistickou školou. Všichni byli poznamenaní funkcionalismem. I Brok. A na nás se to nějak přeneslo. Brok zůstal při fotografování skla, nejen jako stolního předmětu, ale i díla sochařského, v rovině úžasně kultivované reprodukce, šlo mu o výtvarně věcnou informaci. Mně se už pak začalo zdát, že je v tomto směru třeba postoupit trošku dál a vytvořit atmosféru.

Od Jindřicha Broka se zásadně lišíte tím, že jste svým žákům ochoten poradit a předat jim své zkušenosti... Určitě ano, protože si myslím, že je to povinnost pedagoga. Abych jako učitel něco naznačil a přitom si žáky držel od těla, mi přijde nepoctivé. Myslím si, že jsem stejně o krůček dál, a jestli studenti vyrostou, tak zaplaťpánbůh za to.

Nedávno jste posuzoval fotografie, které dodali členové Asociace profesionálních fotografů ČR pro společnou výstavu. Informoval jste o chybách fotografií, které vám byly anonymně předloženy. Činil jste tak způsobem nesmlouvavým, leč korektním a distingovaným, nikdo se necítil uražen. V tomto případě jste se ukázal i jako psycholog. Kde jste k této schopnosti přišel? Je v tom trocha psychologie, ale především jde o to, že člověk má zachovávat nějakou míru slušnosti. Jsem pedagog a musím svým studentům vyložit, jakým způsobem se provádí hodnocení. Nemám v úmyslu toho člověka odradit, nechci, aby ztratil o hodnocení zájem, chci mu pomoci. Dělám to pro dobro věci, v tomto případě pro dobro výstavy. Když studentovi něco vytknu nešikovně, tak se zasekne a místo toho, aby vysvětlil, co chtěl udělat, řekne: ´Mně se to tak líbí.´. To ale není kategorie, v níž by se naše debata měla odehrávat. Odpověď má znít: ´Já jsem to udělal tímto způsobem, protože...´ A pak má být schopen vyložit, proč. Když už je to hodně na hraně a já vím, že mu budu muset říci něco nepříjemného, řeknu: „Jsem tady od toho, abych vás dovedl k nějakému cíli, a musím vám říct pravdu. Ale budu se snažit, abych vám ji řekl slušně a šetrně, protože pravda není k tomu, aby vás zranila, ale aby vám pomohla.“ Tahle debata na valné hromadě asociace mě stála hodně psychických sil, neboť jsem musel lidi přesvědčit, a ne je urazit nebo roztrpčit. Možná se mi to i povedlo, protože atmosféra byla překvapivě dobrá, a dokonce se mě několik lidí zeptalo, kam mohou chodit na moje přednášky.

Neformuje váš postoj i zkušenost z pobytu v Americe? Určitě. Tam se totiž dost často dozvíte nepříjemné věci, ale takovým způsobem, že se nemůžete zlobit. Řeknou vám to taktně. Zažil jsem například, že přišel reprezentant rektorátu nebo útvaru prezidenta univerzity na pedagogickou poradu, kde se snažil něco prosadit. Pedagogové na něj pálili otázky na tělo, třeba i s něčím nesouhlasili. On každému zdvořile poděkoval za jeho protinázor, vůbec neztratil klid, nerozčílil se, neargumentoval, že je nadřízený a oni podřízení, a tudíž budou poslouchat... Ne, trpělivě ty věci vysvětlil, evidentně si dal velmi záležet na tom, aby nezvýšil hlas, ale čím méně to bylo příjemné, tím příjemněji se tvářil on a snažil se diskutujícího přesvědčit o svém názoru.

Na kolika školách v současnosti učíte? Na to se neodpovídá lehce. Ale můžeme to spočítat. Když jsem se vrátil z Ameriky, měl jsem sen vybudovat v Praze velkou školu, orientovanou obecně na nonverbální komunikace, která by byla multinárodní, multireligiózní, multikulturní. Byla to jasná reakce na 11. září, které jsem sám prožil pár mil od Pentagonu. Byl jsem sice relativně daleko, ale atmosféru jsem dokonale vstřebal při všech setkáních, na univerzitním campusu, mám na to velice osobní vzpomínky. Řekl jsem si, že jednou z možností, jak bojovat proti terorismu, je snažit se působit a mluvit s těmi lidmi, kteří jsou na druhé straně příkopu a ve mně vidí nepřítele. Vysnil jsem si školu, kde bude tolik učitelů, kolik je národností a náboženských orientací. Vzorem mi byly moje kurzy na washingtonské univerzitě, kde byla také převaha mezinárodních studentů, což bylo úžasně poučné a zajímavé. Škola neměla být financována ze státních peněz, ani z prostředků MMF, který je pro velkou část světa nedůvěryhodný a nepřijatelný. V Čechách jsem se ale brzy dozvěděl, že k tomu nejsou podmínky. Zkusil jsem to přes Karlovu univerzitu, pak jsem v souboji o místo rektora AMU prohrál s Ivem Mathé, a do toho přišla Andrea Čapková, která zakládala soukromou Vyšší odbornou školu umění a reklamy Orange Factory a nabídla mi vedení fotografické sekce. Pak se mě zeptal vedoucí katedry kulturologie na filozofické fakultě Martin Matějů, zda bych tam chtěl učit předmět s názvem vizualita a kultura. Na DAMU, kde si velmi přáli, abych se stal rektorem, jsem vědeckým pracovníkem scénologického ústavu. V Prague Central European Studies na filozofické fakultě mě zase oslovili, abych učil základy fotografie v angličtině. Napsali jsme sylabus, vyvěsili ho na web a oni se pak zeptali, zda bych byl ochoten učit dvakrát v jednom dnu, neboť se jim přihlásilo čtyřicet studentů. Za pár dnů mi volali, jestli bych mohl učit třikrát, že mají šedesát studentů. To už jsem musel odmítnout, ale dohodli jsme se tak, že v posledních zhruba šesti semestrech tam mám vždycky dva kurzy po dvaceti lidech. Pak se ozvala Fakulta užitého umění a designu v Ústí nad Labem, abych jim pomohl vytvořit anglické studium podobné jako na FAMU. To se podařilo, a teď budou první studenti v Ústí studovat v angličtině. Mám tam od loňského října vlastní ateliér. Ještě působím na pražské pobočce American University Washington, kde jsem v Americe učil. Na UMPRUM jsem v minulém semestru začal výuku zahraničních studentů, předmětem je opět vizualita a kultura. A to je všechno (smích)!

Jak se stalo, že jste byl pozván, abyste vyučoval v Americe? Na FAMU, kde jsem měl přednášky v angličtině, někdy dokonce za přítomnosti tlumočnice, protože jsem angličtinu nikdy nestudoval, za mnou přišel syn spisovatele Arnošta Lustiga, který pro American University ve Washingtonu organizoval studium amerických studentů v Praze. Velmi jsme se spřátelili a on se mě jednoho dne zeptal: ´Co takhle do Ameriky?´ Odpověděl jsem, že jako vtip to nezní špatně. Poté, co jsem neuspěl v konkurzu na rektora AMU, mi jednoho dne Pepi Lustig zavolal z Ameriky a řekl, že pokud chci odjet, mám urychleně poslat programy, co bych tam mohl učit. Dal jsem to dohromady a následující den jsem byl podroben hodinovému telefonickému výslechu, respektive velmi přátelskému rozhovoru s úřadujícím děkanem fakulty, který pak rozhodl, abych přijel.

Na jak dlouho? Původně na jeden semestr. Uprostřed něj jsem byl s děkanem a se svým šéfem, ředitelem vizuálních médií na School of Communication, na obědě v pedagogickém klubu, a tam náhle mezi řečí při lehké konverzaci o baseballu se jeden z těch dvou zeptal: ´Co by tomu řekla tvoje žena, kdybys tady s námi zůstal deset let?´ Zavtipkoval jsem, že by byla ráda, protože bych byl daleko a posílal jí peníze. A on asi za čtrnáct dní přišel a ptal se, jestli tam zůstanu. Nakonec, protože jsem měl v Praze závazky, jsme se dohodli, že zůstanu ještě jeden semestr. Pak jsem to prodloužil ještě o rok a znovu o rok a nakonec jsem jim rovnou na začátku semestru musel říct, že končím.

Proč jste to musel hlásit tak dlouho dopředu? Pedagogy si totiž studenti zamlouvají dopředu, čímž si je vlastně zavazují, protože někdy pro ně není jednoduché se dostat do některých kurzů. Zápis je elektronický a nejdřív se zapisují nejlepší studenti, potom ti, co platí předem – je to soukromá škola. Během prvního semestru jsem svým nadřízeným ukázal nějaké své práce, diapozitivy a jiné, jim se to líbilo a navrhli mi, abych učil ještě velkoformátovou a studiovou fotografii. Udělali z nich velké zvětšeniny, vystavili je a vypsali kurs. A stala se fantastická věc: za třicet vteřin zápisu se přihlásilo patnáct lidí, takže kurs byl zaplněný. Dozvěděl jsem se, že jedna starší kolegyně, kterou jsem měl zastupovat, tento kurs neúspěšně vypisovala pět let.

Takže velký úspěch českého pedagoga v zámoří... Tím se to zřejmě rozjelo. Musel jsem vždycky znovu jako konkurz udělat veřejnou přednášku před komisí, a to mě hrozně bavilo. Já, Čech jsem přednášel před pedagogickou komisí Američanům. Abych si to pro sebe udělal zábavnější, připravil jsem tři přednášky, každou z jiné oblasti, tři materiály a dal jsem jim vybrat. Vyprávěl jsem jim třeba o montáži a vedoucí divize mi pak řekl, že na podobné úrovni jako moje přednáška byla přednáška jednoho pedagoga, který učil, jak rozumět hudbě. Studenti na něj prý valili oči a všichni pak chtěli hrát na piáno a dělat muziku. ´Já bych tu montáž chtěl taky znát,´dodal. To byla pro mě poklona.

Z vašich současných aktivit je asi nejviditelnější vytvoření katalogu a kalendáře pro Škoda Auto Muzeum, který letos získal první cenu v soutěži Kalendář roku, pořádané časopisem Typografia. Fotografie aut, které v něm jsou, byly pořízeny zvláštní technikou. Můžete ji popsat? Je to technika montáže. Původně jsem ji při fotografování skla dělal několikanásobnou expozicí do jednoho diapozitivu a diapozitivy jsem si pak sám zpracovával, abych měl kontrolu nad celým procesem. Když jsem začal působit na Orange Factory, vybral jsem si jako spolupracovníka Mariana Beneše, který byl mým studentem na FAMU. Pak dostal stipendium od Fullbrightovy nadace, rok studoval v New Yorku na International Center of Photography, kde posléze působil i jako asistent při výuce Photoshopu. Při tvorbě katalogu pro Škoda Auto Muzeum jsme si přáli dokonalé fotografie aut jako z velikého fotostudia s dokonalým světelným parkem, což je drahá a náročná záležitost, kterou žádná škola nemá. Na druhé straně jsme ale také chtěli zachovat atmosféru muzea, přítomnost ostatních aut, takže bychom ani studio nemohli použít. A tu jsem si vzpomněl na techniku montáží. Řešili jsme to tak, že jsme postavili fotoaparát, nasvítili auto, jak jsme potřebovali, udělali atmosféru, a pak jsme začali doexponovávat detaily, dosvětlovat, posouvat světlo tam, kam jsme ho nemohli dostat. Všechno tak, aby to vycházelo z prvního záběru a mělo logiku. Takhle vzniklo jedenáct či dvanáct záběrů, na kterých byla auta dílčím způsobem nasvětlena, a ty jsme dávali v počítači dohromady. Nejprve jsme je zkoušeli dělat analogově a po první noci, strávené v muzeu – fotografuje se jenom v noci, protože v muzeu je přes den kromě Štědrého dne a Nového roku obrovská frekvence lidí –, nám bylo jasné, že to půjde jedině digitálně. Analogovou metodou by to totiž bylo strašně drahé, náročné a nakonec by se to stejně muselo naskenovat a vložit do počítače. To bych ale bez Mariana nemohl dělat, na počítači, i když s ním pracuji rád, se to asi nikdy nenaučím. V tomhle se výborně doplňujeme. Já začnu a on to v dalších fázích dostává do detailů.

Vypadá to, že váš vztah k digitální fotografii je pozitivní... Odmítám hovořit v kategoriích jako „jsem sparťan“ nebo „jsem slávista“. Jsem obojí. Mám nesmírně rád klasickou, analogovou fotografii kvůli všem přednostem, které má, stejně jako mám rád alternativní historické techniky pro jejich rukodělnost, díky které se octnu někde mezi fotografií a grafikou a někdy dokonce ještě blíž k malbě. Každá z těchto technik má své přednosti – přímá fotografie i historický alternativní postup. Digitální fotografie je v některých případech penězi k nezaplacení. Jako tisková předloha je výrazně jednodušší, levnější, manipulovatelnější, rychlejší, ekologicky únosnější. Proč ji tedy dělat nevýhodně analogovou technikou? Důležité je to, co má být na konci: když chci závěsný obraz a vytvořit milé „teplo“, pak použiji analogovou fotografii, pokud budu potřebovat tiskovou fotografii, pak to má být kvalitní digitál. Účel světí technologii.

Děkuji za rozhovor.