Na dobré světlo nečekám - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

12. ledna 2007, 00.00 | Z tvorby Tomáše Bicana (*1973) jsou asi nejznámější výtvarně laděné snímky industriální krajiny. Také za ně získal spoustu cen: 22 trofejí v soutěži Praha fotografická a dvě ceny v Czech Press Photo. Věnuje se ale i panoramatické tvorbě, dokumentu a občas zabrousí i do hájemství makrofotografie. V prosinci vzbudila pozornost jeho výstava v pražské Galerii Václava Špály, kde se prezentoval 50 velkoformátovými fotografiemi s pražskými motivy. Rozhovor s touto nevšední osobností je určen všem, kteří propásli středeční klubové setkání v IDIFu.

Původně jste studoval jazykovku. Proč jste náhle udělal ten ostrý střih a šel na Pražskou fotografickou školu? Na jazykovku jsem vlastně šel proto, abych po gymnáziu nemusel na vojnu. Na vysokou školu se mi totiž už moc nechtělo. Fotografování mě ale bavilo od malička, u nás doma vždycky nějaký ten fotoaparát byl. Aktivně se mu věnuji asi od devatenácti let. Pražská fotografická škola pro mě představovala motivaci. Po roce mě ovšem přestala bavit a zbylé dva roky jsem dochodil spíš kvůli razítku pro živnosťák.

Čím se teď živíte? Už asi 8 let mě živí prodej fotografií na Karlově mostě. Moc se s tím ale nechlubím, beru to čistě jako obživu a striktně to odděluji od své tvorby. Je to vlastně podobné, jako když se jiní fotografové živí například produktovou fotografií.

Je to k uživení? Je, i když jsou turisté čím dál šetrnější (smích).

Vy na tom stánku i sám prodáváte? Kdepak. Mám prodavače. Kdybych tam prodával sám a v noci ještě dělal fotky, neměl bych čas na nic jiného. Snažim se svou přítomnost na Karlově mostě co nejvíc omezit.

Za svými fotografiemi hodně cestujete po světě. Někteří fotografové říkají, že rádi jezdí sami, protože své společníky zdržují, nebo naopak spolucestující znervózňují je. Jak to máte vy? Cestovat sám mě nebaví. Vždycky jedu s někým, pak se ho ale snažím někam na nějakou dobu „uklidit“ abych se mohl alespoň na chvilku věnovat tvorbě. Třeba v Ulánbátaru jsem byl s kamarádem, kterému jsem řekl, ať si udělá den dva svůj program, a šel jsem fotit. Moji spolucestovatelé to naštěstí akceptují, vlastně jim ani nic jiného nezbývá.

Koho by také bavilo s vámi někde hodiny čekat na to správné světlo... Já na správné světlo moc nečekám! Málokdy se vracím na nějaké místo kvůli příznivější světelné situaci. Spíše využiju té stávající a přesunu se jinam.

Navštívil jste spoustu zemí, kam běžní turisté většinou nejezdí, třeba Rumunsko, Mongolsko, Ukrajinu, Kubu.... Máte v úmyslu se sem ještě vrátit, nebo to bylo dobrodružství, které vám pro jednou stačilo? Do všech zemí, které jsem navštívil, bych se rád vrátil. Ale ne hned, dám přednost těm, ve ktrých jsem ještě nebyl. Chudší země mají pro mnoho fotografů větší přitažlivost, protože jsou většinou fotogeničtější. I mně se fotografuje snáz například v Ulánbátaru než kdekoli v západní Evropě.

Ale taková stará Havana, to je přece krásná architektura, leč díky komunistické péči notně zdevastovaná... Havana je především plná barev, tam jsem vlastně začal používat barevné diáky. Tehdy jsem fotografoval pouze černobílý dokument a najednou jsem musel měnit filmy. Měl jsem pouze jedno tělo, tak to bylo dost komplikované. Od té doby vozím těla dvě, jedno na černobílý film a druhé na diáky. Měním pouze objektiv.

Jméno jste si udělal především fotografiemi urbanizované krajiny, takových těch ošklivých periferních čtvrtí. Proč je máte tak v oblibě, když třeba Malá Strana je mnohem malebnější? Jako mnoho fotografů i já jsem začínal fotit na Karlově mostě a v jeho okolí, ale brzy mě to začalo nudit. Objevoval jsem pro sebe čtvrti okolo Vltavy jako jsou třeba Modřany a Libeň. Prostě mi začaly připadat malebnější než Malá Strana.

Ví se o vás, že architekturu záměrně fotografujete kinofilmovým přístrojem s vysoce citlivým filmem (3200 ISO), čímž dosahujete větší syrovosti snímků. Jak jste k tomu dospěl? Tyto filmy jsem začal používat právě v době, kdy jsem fotografoval zmíněné periferní čtvrti. Asi jsem se nějakým způsobem chtěl vymezit vůči těm mnoha fotografům, kteří se snažili napodobovat Sudka a čekávali se středo- a velkoformátovými přístroji na dobré světlo. Zkrátka jsem chtěl Prahu fotografovat nějak jinak. Tuto techniku jsem pak začal používat i u architektury a krajiny. Ovšem před pár lety se mi to již také trochu přejedlo.

Zaujaly mě vaše výtvarně pojaté fotografie ovoce. Jak jste na takový nápad přišel?Chtěl jsem zkusit makro, ale trochu jinak než jak je to běžné. Lákaly mne spíše pavouci, mouchy a podobně. Nakonec jsem od toho upustil a od hmyzu jsem přešel k zelenině. Ani nevím, jak mě to napadlo. Jsou to takové dekorační fotky. Udělal jsem z nich kalendář, výstavu, a tím jsem skončil. Byla to spíš taková legrace.

Jak takovou fotografii vytvoříte? Nejdůležitější je asi ostrý nůž. Technicky nejtěžší je ukrojit plátek ovoce. Když se vám to podaří, položíte jej na sklo s pauzákem a ze spoda prosvítíte pětisetwattovou lampou. Snímal jsem zblízka Mamyiou RB67.

Nedávno jste uspořádal výstavu v prestižních prostorách, a to v Galerii Václava Špály na Národní třídě. Jak jste s ní byl spokojen? Výstava stála čas a peníze, ale jsem spokojený s návštěvností i s ohlasy na ni. Rád bych, aby tím prezentace těchto fotografií neskončila. Jednám proto o výstavách například s Českými centry, nyní právě třeba s moskevským, bylo by příjemné výstavu představit také na některých fotografických festivalech jako je třeba Měsíc fotografie v Bratislavě atd ... Je to všechno o kontaktech, většinou ale jednám na vlastní pěst a to je trochu obtížné.

Uspořádat výstavu v Galerii Václava Špály není jistě laciná záležitost... To ne, přišla mě na dost peněz. Prodal jsem kvůli ní například i část mého fotografického vybavení. Chtěl jsem ovšem udělat výstavu, na kterou si její návštěvníci vzpomenou i po delší době. V Čechách mi některé výstavy příjdou trochu odfláknuté. Přípravě jsem proto věnoval spoustu času, zvolil velké formáty a zdokumentoval také například pobyt v mém bytě, předělaném na měsíc na temnou komoru při vyvolávání dvoumetrových fotografií. Snad se lidi nenudili ...

Měl jste nějaké sponzory? Sponzora jako takového jsem žádného nesehnal, ale dostal jsem alespoň grant od Městské části Praha 1 na propagaci. Tou výstavou jsem vlastně ukončil jednu tvůrčí etapu. Fotky tohoto druhu už nechci dělat, asi bych se začal opakovat.

Na co se chystáte teď?Momentálně mě nic nenapadá. I když trochu přemýšlím o zakoupení Hasselbladu, docela mě láká využít nějakým zajímavým způsobem čtvercový formát. Také bych se rád vydal více komerčnější cestou, abych se nemusel živit do konce života stánkařinou.

To ale chce i fungující trh s fotografiemi, což je v Česku stále jen chiméra... To je pravda, ale je to logické. Kupní síla tu není taková jako například v západní Evropě a fotografie tu stále ani není považovaná za umění. Doporučuji vřele například návštěvu Paris Foto, to je živoucí příklad toho jak trh s fotografií funguje.

Zmínil jste se, že byste rád koupil Hasselblad. Znamená to, že v digitální fotografii nemáte velkou důvěru? Myslím, že rozpor mezi příznivci analogové a digitální fotografie je úplně zbytečný. Každá technologie se hodí k něčemu jinému. Osobně například na cestách používám kinofilm a to jak ze zvyku, tak z ryze praktických důvodů. Také fotografie rád zvětšuji na velké formáty a to je pořád ještě o dost levnější klasickou cestou než tiskem. Digitál používám zatím jen pro různé zakázky, tam si práci s analogem už zas neumím představit.

Myslíte, že má klasická fotografie ještě budoucnost? Rozhodně má. Spousta firem, které vyráběly filmy a papíry, sice zkrachovala, fotky budou čím dál dražší, ale analogová fotografie přežije.

Čím teď fotografujete, když jste prodal Mamyiu? S Mamyiou jsem stejně nikdy moc nepracoval. Valnou většinu fotografií jsem pořídil starým Nikonem FE. Ten používám na dokument, krajinu i architekturu. Na panorama používám kinofilmový Noblex.

Za svůj nedlouhý život jste získal velké množství ocenění, například 22 cen v soutěži Praha fotografická. Máte z nich ještě radost, anebo už je to trochu inflace? Radost mám pochopitelně ze všech ocenění. Teď už jim ale samozřejmě nepřikládám takovou váhu jako z počátku. Tato soutěž pro mě byla před nějakými osmi deseti lety velkou motivací. Jsem totiž docela líný člověk a takto jsem byl „nucen“ alespoň pár týdnů před uzávěrkou vyrazit s fotoaparátem do ulic. Myslím ale, že letos budu do Prahy fotografické snímky posílat naposled. Fotografování Prahy už mě moc neláká, asi bych nic nového nevymyslel.

Máte mezi fotografy nějaké oblíbence? Ano, z českých autorů paradoxně ty, kteří nežijí v Čechách (smích). Josefa Koudelku a Antonína Kratochvíla. Líbí se mi hlavně, že se nebojí experimentovat s obrazem. Ze zahraničních fotografů mám hodně rád například Antona Corbijna, ale oblíbenců mám pochopitelně mnohem víc. Jinak se každý rok velmi těším na World Press Photo, je to pro mě vždy svátek, za těch mnoho let co tuto výstavu navštěvuji jsem ještě nebyl zklamaný. Příjde mi o dost odvážnější než tuzemská žurnalistická soutěž.

Jaké máte plány do budoucna? Momentálně bych chtěl, aby fotky, které byly vystaveny v Galerii Václava Špály, viděli lidé na co nejvíce místech. Rád bych zase také trochu cestoval a pokračoval v panoramatické fotografii. Kdyby se mi třeba za pět let podařilo vydat nějakou knihu, byl bych velmi šťastný.

Děkuji za rozhovor.