Nebe je krásný, ale nikdo tam nepospíchá - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Navigace:  » Úvodní stránka  » Novinky  

27. ledna 2004, 00.00 | Pokračujeme v rozhovoru s Josefem Fouskem, jehož znáte ze Semaforu a Divadla Jiřího Grossmanna zejména jako svérázného vypravěče a písničkáře, obdařeného zemitým humorem. Možná budete při prohlížení jeho fotoobrazů překvapeni: je možné, aby je vytvořil člověk, který na jevišti dokáže své publikum rozesmát, neřkuli rozchechtat? Tento lidový bard však má za sebou kus života, který by stačil možná na tři docela pestré lidské existence …

Jak jste se jako chudý chlapec z Kladna dostal k fotoaparátu? Když to vezmeme od začátku, tak já jsem udělal výměnu: fotoaparát za pistoli na vrabce, kterou jsem dostal, ale neuměl jsem zastřelit vůbec nic. Měli jsme tam vrabce, kteří nám lítali do zahrady a budili děti. Ale já jsem nedokázal jedinýho zastřelit, protože se mi to nelíbilo. Jednou jsem chytil u Slávka Šimka velikýho pstruha, udělali jsme si ho, snědli, ale nestáli jsme dva dni za nic, že jsme ho chytili.

To vám věřím. Jsme si říkali: panebože, proč přijeli dva blbci do lomu a chytili krásnýho americkýho pstruha, proč? No já měl výčitky.

Tomu se říká veliká láska k přírodě… Já inklinuju hrozně k trampingu. Málokde jsem řek´, že jako tramp jsem objevil přírodu a tím začalo moje fotografování. To nebyly „lidičky“, ale příroda. To byl i námět mojí první velké výstavy …

A proč už přírodu nefotíte? Fotím ji málo, používám ji k montážím. Radši ji prožívám.

Co to bylo za fotoaparát, který jste dostal tak kuriózním způsobem? Byl to fotoaparát Box. To je takovej ten, jak se cvaká film, a má to jeden čas. Pak jsem si koupil, myslím, Směnu, pak Praktiku 1.9, Flexaretu a Yashiku.

Jak vypadala vaše první fotografie? První co jsem udělal, bylo, že jsem šel do lesů a chtěl jsem vyfotografovat slunce. Nastyd´ jsem a měsíc jsem ležel. Chtěl jsem fotit, ale vůbec jsem tomu nerozuměl. Mám ty fotky doma schovaný, ale je to hrůza. A postupně jsem začal číst knížky o fotografování.

Takže jste měl dojem, že o fotografii vlastně nic nevíte, a rozhodl jste se studovat lidovou konzervatoř? Já jsem chtěl, abych se aspoň setkal s lidma, který to opravdu uměj´. Moji učitelé byli Skopec, profesor Křivánek, hlavně profesor Šmok. Začal jsem hledat. Nicméně jsem chtěl mít svůj rukopis jako každej, kdo začne, abych nekopíroval něco, co už bylo. Ono všechno trochu bylo. Ale aby si lidi řekli: to je Fousek. Takže já jsem hledal pořád mezi těma lidma sebejistotu, a přitom jsem pracoval, dělal jsem v plynárně. Podporovali mě, pomáhali mi a věřili mi, měl jsem tam dobrý lidi, dělníky v plynárně, i ve Spojených ocelárnách …Třeba jsem přišel ráno ve čtyři hodiny, protože jsem coural v uličkách v Kladně. Anebo mi třeba řekli: Pepiku, my pojedeme za tebe, dali mi čas a nechali mě, abych fotografoval.

Stále tou Směnou? Ne. Později jsem přešel na Flexaretu a pak Yashiku 12, 6x6 formát, abych moh´ dělat fotomontáže a měl větší negativ. Mně ten malej negativ neseděl. A Moskvu 6x9 jsem měl.

Takže při tvorbě fotomontáží vůbec nepoužíváte počítač, digitální techniku… Ne. Vůbec to neumím, já to neznám. Někdo říká, že se to může dělat na počítači, tak ať to dělá. Z čeho? Ať je sebelepší počítač, napřed musí bejt myšlenka, a vědět, co z toho vzejde. Já musím vytvořit fotografii, a ta se pak teprve dá graficky zpracovat dál. Ale to původní, ten základ všeho, nosnej kámen, je fotografie. Na světě jsou vlastně vždycky originál a čtyři nebo šest grafickejch listů A ty jsou vlastně téměř stejný jako originál.

Jak vlastně při vytváření fotomontáží postupujete? Já jsem dělal všechno ve špatným světle. Montáže jsem dělal tak, že jsem nejenom míchal negativy, ale různě jsem si tam nasvěcoval záběr. Ty moje negativy když někdo vidí, tak řekne, co to je – podexponovaný, slabý, nebo jenom něco, na černým pozadí…

Taky občas poškozené … Čím je poškozujete? Třeba jsem je nahřejval nad plynem nebo jsem na ně dával indulonu. Sám jsem si taky míchal vývojky a hledal jsem si nějaký věci, který by to narušily. Udělal jsem si vždycky dubla, abych ten originál nezničil. Byla to taková alchymie.

Kde si hledáte náměty? Jdu a vidím záběr. A pak třeba nafotografuju různý krásný tvary. Láká mě třeba jako každýho fotografa asanace, tyhle věci, takový skomírající, starý, vodumřelý. Maj´ takový to kouzlo ztracenýho času. Doma si dám před mapu bílej list, prohlížím ty negativy, a hledám, co a jak bych spojil, co bych vytvořil za obraz. Dělám si zásobu a hledám. A pak přijde fáze „zasazování“. Konkrétně říkám: tady bych chtěl ženu, tady bych chtěl portrét. Tak vyfotografuju třeba nějakej portrét na černý pozadí, abych to moh´ montovat. Je to taková hezká alchymie, a pak nastává boj v komoře.

Čemu říkáte boj? To nejsou fotografie, že jich udělám třeba dvacet, třicet. Třeba jsem dělal deset, dvacet hodin fotografii, a pak jsem zjistil, že to je všechno nanic, že to nevyšlo. Takže jsem taky jeden rok udělal tři nebo čtyři fotky.

Ptáváte se někoho na jeho názor? Konzultoval jsem to s lidma, který mi říkali pravdu. Některým přátelům se líbily ty moje lidičky, některým zase jenom ty fotomontáže. Byl jsem ale taky odsouzen, že dělám montáže, že to není fotografie, že prej to patří do výtvarnýho umění. Já povídám, to je pochvala, vždyť i fotografie patří do výtvarnýho umění. Chtěl jsem jít svojí cestou. Udělal jsem taky asi šest koláží. Ty jsem horníčkovsky nebo jako Jiří Kolář lepil a stříhal, ale nejčistší je, když to člověk udělá pod zvětšovákem, a v komoře. I dva zvětšováky jsem používal. Když si to tam namíchám a udělám hotovou věc, je vidět, že je to iluzorní obraz. Z artefaktů, ze skutečnejch věcí jsem vytvořil jinej obraz. Tam můžu vkládat svoje vidění poezie.

Máte nějaký vzor?Man Raye jsem měl rád, Hartwiga, Maxe Ernsta, líbí se mi třeba Irving Penn, skvělý portréty. Mám rád Knížáka, ačkoli ho lidi nemaj rádi, protože ho vidím jinak. Vím, že je to trochu výsměch, taky trochu provokace, ale proč by to v kumštu nemělo být. Nemusím souhlasit se vším, co dělá, s básněma, s většinou obrazů, ale rozhodně nemůže nikdo upřít, že to je osobnost, že je originální.

A co třeba surrealismus Funkeho? Měl jsem ho rád. Ta stará škola byla výborná. Třeba Toyen byla skvělá.

Máte vztah i k jiným fotografickým žánrům? Třeba k dokumentu. A když je ještě dobře výtvarně udělanej, tak je to povýšený. Já nemám rád nesrozumitelný. Jedna fotografie dokáže říct o válce víc, než nevím co. Ty fotografie jsou kolikrát krutý, ale člověk to má vidět, aby si nemyslel, že všichni žijou jenom ve velikým štěstí. Ten svět je pořád nebezpečnej.