Otevřu si flašku vína a čekám na slunko - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Brunclik

Brunclik

22. října 2004, 00.00 | Pavlu Brunclíkovi se v poslední době daří, na co sáhne. Po nedávné reprezentativní výstavě v Mánesu, která přilákala rekordní počet návštěvníků, chystá knihu a další velkou expozici, tentokrát v Rusku. Jeho životní partnerkou se navíc stala mladá půvabná žena, s níž může sdílet své umělecké pochybnosti i radosti – je totiž rovněž fotografkou. I když rozhovory dává nerad, v případě Fotografování udělal výjimku.

- Prozradíte něco o své chystané výstavě v Rusku?

Měla by to být výstava v Moskvě, v takové docela dobré galerii téměř na Rudém náměstí, měl by to snad zahajovat moskevský primátor a zúčastnit se pražský primátor, a záštitu nad tím by snad měl mít Klaus.

- Kdy se bude výstava konat, a kolik tam bude fotografií?

Bude to celý prosinec. Tady v Praze bylo asi sedmdesát fotek, tam jich bude padesát až pětapadesát. Z devadesáti procent to bude identické, ale bude tam asi ještě něco, co jsem fotil v Rusku, na Bajkalu. Tady v Praze z toho byly jedna nebo dvě fotky.

- Vraťme se k vaší zářijové výstavě v Mánesu. Údajně ji navštívily spousty lidí … Jste spokojen?

Já jsem spokojen. Otázka je, jestli byli spokojeni diváci, ale v Mánesu mi říkali, že to byla nejnavštěvovanější výstava v poslední době, což je mi samozřejmě milé, protože já mám takový názor, jak kdysi říkal Miloš Forman, že prostě na filmy se má i chodit. A já si myslím, že na výstavy se má taky chodit.

- Jen je škoda, že výstava nebyla prodloužena.

To by asi bývalo bylo dobré, protože poslední tři dny byla největší návštěvnost. Fakt je, že už mi asi pět lidí volalo, že tam šli, a že už to skončilo. Dneska mi navíc někdo volal, že se mám příští týden sejít s nějakým člověkem, který částečně žije tady, částečně ve Washingtonu. Už byl několikrát na té výstavě, mezitím už byl v Chicagu, a že snad vznikl zájem, aby ta výstava putovala tam.

- Zaujalo mě, co jste řekl v rozhovoru pro časopis TimeIn, a to, že se na vašich fotografiích nevyskytují lidé, protože se ostýcháte je fotit. Že byste býval byl rád dokumentaristou, ale máte ostych z focení lidí …

No, já jsem takovej trochu stydlivej. Já nemám problém bavit se s lidmi, které dobře znám, ale když třeba je někde větší společnost a mám promluvit, to moc nemiluju. V Praze by mě to ani nebavilo, ale v Paříži nebo v New Yorku jsem zkoušel fotit lidi, ale nějak nemám takovou tu správnou drzost. Samozřejmě ty fotky obdivuju, já třeba obdivuju Kratochvílovy fotky, ty drsný. Tak to bych třeba vůbec nemohl, protože nejsem žádný hrdina jako on. Je to spíš nějaký takový blok.

-Takže přece jen jste to zkusil …

Před dvěma lety jsem navíc měl takovou malou výstavu dohromady s jedním malířem, která se jmenovala „Kde je Madagaskar“. Když jsme na Madagaskaru byli fotit krajiny, tak jsme náhodou projížděli vesnicí a planinou, kde byli tak zajímaví lidé a takové situace, že jsem si to nafotil. Byla z toho malá výstavka – jeho obrazy inspirované Madagaskarem a tyhlety moje fotky. Kupodivu to bylo docela dobré. Ale tam ti lidé byli tak zvláštní a přátelští, že jsem na ten ostych nebo strach zapomněl.

- A nenalákalo vás to?

Neumím to nějak, fotit ty lidi. Navíc si myslím, že když reportážní fotky mají být dobré, tak musejí být dělané širším objektivem. Vy k těm lidem opravdu musíte jít hodně blízko. Fotky lidí nebo situací teleobjektivem bych asi uměl, to ale podle mého není zajímavé. Prostě, vy musíte opravdu jít na dřeň, a to musí být strašně direktní. Vzpomínám si, že Kratochvíl někde říkal, že to fotí většinou osmadvacítkou, to znamená, že když ten, koho fotíte, natáhne ruku, tak vám dá do zubů.

- To se ví, že být fotoreportérem je poněkud nebezpečné …

Samozřejmě každý není takhle agresivní. Jelikož ale já sám nemám moc rád, když mi lidi vstupují do soukromí, tak nemám tu drzost vstupovat do soukromí jiným. Vůbec to neodsuzuju, třeba bych to i rád dělal. Kupuju si různé fotografické knihy, a tahle oblast se mi líbí. Ty fotky hodnotím velice dobře a kladně, ale já to prostě neumím.

- Vaše fotografie jsou velice ovlivněné malířstvím. Nejde vám o obraz konkrétní krajiny, často se ani nepozná, jaký mají fotografované partie rozměr …

To s tím rozměrem je pravda. Fotky jsou často udělané tak, že vlastně nevíte, jestli je to pohled z letadla anebo dva metry čtvereční. Na té poslední výstavě byla taková vlna, u který není jasné, jestli je velká půl metru nebo osm metrů. Ne, že bych chtěl, aby to nebylo poznat, já jdu ale po té podstatě. Mě zajímá pouze výtvarno té věci, je mi opravdu jedno, jestli to je Indický oceán nebo Atlantický. S tím malířstvím jsem si to uvědomil až ex post. V žádném případě bych nechtěl malířství nějak napodobovat, protože fotografie je úplně jiné médium. Mě malířství hodně zajímá, hlavně malířství dvacátého století. Nějací holandští mistři, to není zrovna něco, co by mě úplně uchvacovalo.

- Můžete uvést nějaký příklad?

Když jsem vybíral tyhle fotky na výstavu, tak jsem vybral takové, který jsou třeba pět let staré, ale vystavil jsem je poprvé. Uvědomil jsem si, že jdu víc po tom výtvarnu. Třeba jsou tam dvě fotky lesa, zejména jedna taková zimní, s kterou jsem vyloženě stále váhal, protože většinou ty zimní fotky jsou takové studené. Ale pak jsem si uvědomil, že přede mnou dvě výstavy byl v Mánesu John, a ten tam nějaké takové věci měl. U těch zimních fotek nejsem vždycky moc přesvědčen, že je to, abych tak řekl, koukatelný, ale tady jsem se k tomu rozhodl. Hodně lidí mi volalo, a volali i galeristce Bayerové, když posílala pozvánku, kde byl ten obláček, jestli je to výstava fotek nebo obrazů. Což taky: já jsem ten obláček vybral a vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Někdo krajinu maluje, já ji fotím. Kdybych uměl malovat, tak bych ji asi maloval, protože by to bylo pohodlnější. Žil bych někde na hájovně a maloval obrazy. Takhle je to docela namáhavé. Ale to ovlivnění výtvarným uměním tam zcela jistě je, protože to bylo takové mé druhé hobby.

- Jsou s výběrem fotografií spojené nějaké větší problémy?

Rozhodnutí, jestli tu fotku zvětšit. Já mám malý kinofilmový diák, a když se rozhodnu fotku zvětšit a rozhodnu se blbě, tak je skoro deset tisíc pryč. Takže opravdu tenhle krok vždycky vážím.

- U vás se najdou jak fotky velice atraktivní, jako třeba ostře barevné záběry z pouště, tak i velice střízlivé, které si s nimi ale v kráse vůbec nezadají. Třeba různě osvětlené polní brázdy …

To je Toskánsko. Jedna fotka vznikla při cestě na Sicílii a druhá při zpáteční cestě. Je úplná náhoda, že dvakrát byl v Toskánsku velký slejvák, až tam vznikly malé záplavy. V těch brázdách stála voda.Toskánsko je pro mě výtvarně nejzajímavější krajina, co jsem zatím v Evropě viděl.

- Cestování, zejména do exotických končin, musí být značně finančně náročné. Vrací se vám to nějak?

Moje krajiny jsou vlastně takový beiprodukt, protože doteď jsem se živil hlavně reklamou. Nejradši bych ale byl, kdybych mohl fotit jen ty krajiny. Lidi si třeba představují, že stále někde cestuju, ale já cestuju vlastně strašně málo, a když pak někde jsem, tak hodně intenzivně fotím, abych něco udělal. Živím se reklamou a krajiny jsou moje volná tvorba. Teď vydám další knížku, ale ty cesty mě zatím zcela jistě víc stojí, než přinesou fotky.

- A co velký formát, stále vás neláká?

To ne, mě láká! Když jsem začal ty krajiny dělat trošku víc, říkal jsem si, že se do nějakých zajímavých míst jednou třeba vrátím s velkým formátem a na delší čas. Ale nikam jsem se ještě nevrátil. Dokonce jsem postupem doby přišel na to, že to je určitá filosofie, fotit tím malým formátem. Když se vezme profesionální přístup k focení krajiny, tak většina fotografů používá velký formát. Menší rozlišovací schopnost u malého formátu mi dovoluje spíš zachytit tu atmosféru. Proto taky není podstatné, kde je to focené.

- Co vám na to říkají kolegové-krajináři?

Před dvěma lety měl ve Veletržním paláci výstavu Clyde Butcher. Byl tu ale už v roce 2000, v době, kdy já jsem měl první výstavu Země na Staroměstské radnici. Stalo se, že jsme se spolu setkali, a bavili jsme se. Ukazoval mi knihu, co fotí, a pak řekl, že by chtěl vidět moji výstavu. On je klasický fotograf, pokračovatel Ansela Adamse, dokonce si snad vzal jeho dceru, prostě klasický velkoformátový přístup, černobílá fotka, filtry, aby vylezly mráčky, prostě klasická krajinářská fotografie, která tady má desetiletí tradici. Říkal jsem mu, ať na moji výstavu ani nechodí, že to je malý formát a barva, a že je to trochu jiné. Nicméně on se tam pak byl podívat a musím říct, že mi vysekl poklonu. Řekl, že to samozřejmě fotím úplně jinak, ale že je to velice zajímavé, dokonce tenkrát uvažoval, že bychom spolu udělali v Americe nějaký workshop. On ty klasické černobílé fotky, já maloformátové barevné, ale nějak z toho sešlo.

Líbí se vám Butcherovy fotografie?

Hodně se mi líbí, byť je to opravdu trošku jinak ten Ansel Adams, ale je to bezvadné. Musí se to umět, a on to umí. Je to vlastně úplně jiný přístup. Proto také občas zkouším fotit černobíle. Ale já to mám prostě v hlavě v barvách, a kdybych chtěl fotit černobíle, tak musím převekslovat, a fotit zase trochu jinak.Teď je na lidech, aby posoudili, jestli je to dobré, nebo ne. Mě na tom nejvíc baví ten akt focení. Neznám nic lepšího, než být úplně volný v krajině a fotit. Někdy si třeba otevřu flašku vína a čekám na slunko, a to je bezvadný, ne?