Pepa Středa: Jsem nudlař - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

15. května 2006, 00.00 | Fotograf Pepa Středa (*1964) převážně žije a pracuje na Kokořínsku, kde ho neruší hluk velkoměsta. K rozhovoru jsme se však sešli v jeho pražském bytě, kde na každém kroku narazíte na nějaké památky z cest, jako jsou třeba tibetský modlicí mlýnek, jihoamerický vějíř, ale především autorovy typické působivé panoramatické fotografie krajin. Příště se s ním můžete sejít i vy, a to při klubovém setkání v IDIFu v Hálkově ulici.

Kde se ve vás vzala záliba v panoramatické fotografii? Nevím proč, ale když to zpětně stopuju, tak jsem k ní asi tíhnul odjakživa, protože jsem v různých starých albech, třeba ze školy, dohledal neuměle poslepovaný černobílý fotky ze střechy, architektury, Prahu dokola... Jedna z oblastí, kterým se teď věnuju, je panoramatické focení Prahy shora, z jeřábů, ze střech, z lešení. Takže už to tam bylo asi někde zakódovaný, protože ty pohledy jsou netradiční, a na takovéhle výhledy – protože mám rád výhledy – je ta panoramatická fotografie asi logicky nejlepší.

Ví se o vás, že vlastníte rozsáhlý archiv fotografií Prahy, takto snímaných, to jest z jeřábů, střech a z lešení. Nehraje tam nějakou roli, že jste původní profesí technik, stavební inženýr? Samozřejmě je to skládačka. Mám stavební fakultu a donedávna jsem se živil jako projektant, takže jsem se pohyboval po stavbách. Někde se mi poštěstilo vylézt na jeřáb, kde jsem zjistil, že odtud je úplně geniální výhled. Takže jsem začal lézt na ty jeřáby a fotit z nich. Žena si o mě dělá z legrace obavy, že když jedeme autem, tak nesleduju silnici, ale vyhlížím, kde je nějaký nový jeřáb, odkud by se dalo fotit. Pak čekám na počasí, člověk taky vždycky nemá čas se tam dostat, navíc není jednoduché, aby mě tam vůbec pustili, a když tam konečně přijedu, tak je jeřáb už taky někdy složenej. Člověk někdy prostě nemůže zvládnout všechny věci... Ale je to zajímavý.

Mě by vůbec zajímal ten postup, když si vyhlédnete nějaký jeřáb. To tam přijdete a řeknete ´Dobrý den, já jsem fotograf a jdu na jeřáb? Je to různý. Od toho, že člověka pustí nahoru úplně v pohodě, až po obstrukce, kdy člověk musí shánět různý papíry a povolení, a čím víc je zapotřebí povolení, tím je to horší, protože se ti kancelářští nahoře bojí... Mám už za ta léta různý papíry, počínaje lékařskou prohlídkou, že jako můžu do výšek, a konče souhlasem ředitelství pronajímatele jeřábů, že můžu na jejich jeřáby. Ale stejně: na stavbě bývá stavbyvedoucí, a když ten se zatne, tak to nejde. Je to takový sport, jestli se to podaří nebo nepodaří.

Zdálo by se, že dostat se na střechu domu musí být snadnější. Jenže domy se v dnešní době zamykají... To není vůbec snadný. Proto fotím raději z lešení: nikoho se neptám a vylezu na něj. Je to otázka pěti minut, nahoru, dolů, a je vyfoceno. Jakmile se musím někoho zeptat, tak ten se vždycky začne vyptávat proč, a jestli mám povolení, a podobně. Říkám si, že na střechy se dostanu vždycky, když budu někdy chtít. Kdežto to lešení je tam jednou za hodně let. Zajímavá jsou hlavně lešení kolem kostelních věží. Tam se člověk dostane až na špičku. Když třeba stojíte na věži sv. Ludmily na Míráku, a ten kříž máte u pasu, tak ty výhledy jsou neuvěřitelný. U špičky jedné ze dvou věží sv. Víta jsem to přesně prošvih´, protože asi deset metrů lešení odshora už bylo dole, takže jsem nebyl až úplně nahoře. Tam byli sympatičtí kameníci, kteří to opravovali, a vzali mě nahoru výtahem, takže jsem nemusel tu hroznou vejšku šlapat. Řekl jsem jim, aby se vykašlali na práci s kamenem a jenom vozili turisty stavebním výtahem nahoru a dolů (smích). Za ty neuvěřitelný výhledy by denně vydělali tolik, co za rok.

Které věže jste takto navštívil? Spíš tu otázku položte tak, které jsem nenavštívil (smích). Kromě svatého Víta a Ludmily jsem byl ještě na věži sv. Jiří na Hradě. Odtud bylo vidět krásné panorama. Také u sv. Ignáce na Karlově náměstí a u sv. Salvátora naproti Karlovu mostu, tam byla také věžička pod lešením. A samozřejmě na střechách výškových budov v Praze.

Komu jsou fotky z těchto míst určeny? To je na jednu stranu do šuplíku, na druhou stranu si je ode mě tu a tam odkupuje třeba Muzeum hlavního města Prahy do svého archivu. Rád bych ale třeba vydal knihu, protože už za těch osm let mám asi 1400 diáků, z nichž by se do knížky už dalo něco vybrat. Je to vlastně záznam stavu Prahy. Zajímavý je, jak se za těch řekněme pět let ta místa změnila. Praha rychle roste, a to i v centru, a pozorovat ty změny je zajímavý. Takže kniha panoramatických fotek stavu Prahy na začátku tisíciletí.

Jaký je váš vztah k digitální technice? Veskrze kladný (smích). Když nepočítám to panorama, které fotím na klasickej střední formát, který je pořád svou kvalitou pro diáky asi nezastupitelný a má svoje velký plus, tak na běžné focení jsem asi před dvěma roky přešel na digitál. Fotím na digitální zrcadlovku. Čekal jsem, až cena trochu spadne někam, kde bych byl ochoten to za ni dát. Má to svoje plusy a mínusy, ale na běžný zaznamenávání je to naprosto ideální. A když vezmu časopisy, tam vesměs chtějí digitální fotky, čili kdybych fotil na něco jinýho, tak to stejně budu muset digitalizovat. Pro reportáže a veškeré běžné focení je to samozřejmě velkej přínos, už i to, že výsledek člověk vidí hned. Z digitálních fotek se také dají skládat panoramata, což je pro běžný použití ideální. Má to ale svoje mínusy, že věci, které se hýbou, nezaznamenáte na víc snímků, to musí být na jednom. Ale viděl u panoramat, skládaných z digitálu, jsem vesměs výborný výsledky, a výsledek, to je to důležitý. Jak se k tomu dojde, už celkem není tak zásadní. Mě to trošku mrzí z toho hlediska, že člověk se léta snažil dopracovat k těm speciálním panoramatickým přístrojům, a teď si to může víceméně nacvakat každej. Přesto ten střední formát je, myslím, nezastupitelnej a svoje místo rozhodně má. Uvidíme, kam půjde vývoj.

Máte pocit, že klasická fotografie má ještě budoucnost v době, kdy osvědčené značky jako například Nikon končí s výrobou analogových aparátů? Budoucnost má určitě. Otázka je, v jaké míře. Dneska už se dá říct, že klasická černobílá fotografie je koníček, a má svoje místo omezený, ale rozhodně se neztratí. Pro více výtvarné a umělecké směry bude pořád, ale v žádném případě to nebude ta masová záležitost ve stylu rodinnýho focení. To, že má každý počítač, foťák a tiskárnu, bude spět k tomu, že člověk bude mít nějakou krabičku, což bude zároveň telefon, GPS, počítač a foťák, a to si bude nosit. Pak mu to někam zašijou... ale toho se dožít nechci! (smích)

Čím fotíte? Digitálním Nikonem D100 a nosím panoramatickej Noblex na střední formát. Víc toho bohužel nepoberu. Rád chodím do přírody a do hor, a to člověk musí vážit, co vezme s sebou. Navštívil jste zajímavé země jako Irsko, Chile, Tibet, Nový Zéland, to jen namátkou. Kam se nejradši vracíte? Já mám tolik snů a plánů, že v tuhle chvíli pojedu radši někam, kde jsem ještě nebyl, než že bych se vracel. Ale podařilo se mi být dvakrát na Novém Zélandu, tak to je země, kterou můžu jen doporučit. Tam je úchvatná příroda a je to trochu naše měřítko, což znamená nestrávit při přejezdech hodiny a hodiny v autě. Je to tam takříkajíc všechno na pětníku: od pouštní a sopečné krajiny na severním ostrově po pralesy na jižním ostrově. Všechno je to dostupný a dá se to stihnout za kratší čas než třeba v Austrálii.

To jste byl ještě svobodný a bezdětný. Teď máte jedenapůlroční dcerku – těšíte se, že třeba jednou bude cestovat s vámi? Už se stalo, loni jsme s ní byli v Irsku. Letos v létě začne výstava mých irských fotek; předtím jsem dělal výstavu novozélandskou a tibetskou. Vydávám kalendáře, čímž se také snažím živit, takže příští rok bude Irsko.

Ale vás mimořádně přitahují hory, že? Ano, rozhodně těmi výhledy. Když chci vidět do kraje, musím bohužel vylézt nahoru (smích), ale výhled, to mě opravdu bere. Pokud je mlha a není vidět, tak nemám motivaci běžet na nějakej kopec, abych říkal že jsem na něm byl, to mě netrápí. Anebo vyběhnu třeba spíš na nějakej protější, abych tam měl ten hlavní kopec hezky na focení. V horách se samozřejmě člověk vyčistí, odpočine od města, musí se tam starat o základní věci.

Na jakou váhu odhadujete svoje fotografické vybavení, když lezete do hor? Mám problémy s koleny, tak se to snažím nějak ulehčovat. Občas slyším od fotografů, že mají patnáct kilo foťáků a lana, protože to jsou horolezci. To mi připadá, že se nedá nést. Já bych to u sebe odhadoval tak na šest kilo. A ostatní: pokud jdu se spacákem a třeba se stanem na nějakou expedici, tak se snažím, aby ten batoh neměl víc než nějakých patnáct kilo, což je obtížný. Když si pak člověk vezme do nějaké oblasti, kde není voda, pět, šest litrů, tak je to těch dvacet kilo. To už není na pohodlný chození. Člověk omezuje ty ponožky a slipy a radši bere objektiv (smích).

Někteří fotografové cestují výhradně sami, protože by se museli přizpůsobit ostatním nebo naopak. Jak vy? Já sám necestuju, nebo jen velmi nerad, protože mi to nejen připadá nebezpečný, ale ani mě to nebaví. Rád svoje pocity s někým sdílím. Ani jsem nikdy žádnou cestu sám neabsolvoval, vždycky to bylo ve skupince, řekněme dvou až čtyř lidí s tím, že je nutný, aby se znali, možná čím víc, tím líp. Protože málokoho cizího přemluvíte, abyste třeba čekali někde na světlo. A člověk přece jen musí tu cestu trošičku přizpůsobovat focení. Takže parťák musí být třeba také fanda do focení nebo manželka, která s tím je smířená (smích).

Manželka také fotí, nebo je jen smířená? Manželka musí tolerovat! (smích)

Ještě se vrátím k Irsku: nenudila vás tamější zvlněná krajina, když milujete výhledy z vysokých hor? To byste se divila! Nejvyšší hora má tisíc a jeden metr, ale všechny tyhle kopečky okolo sedmi set metrů nad mořem, které tam jsou, jdou od moře. Takže těch sedm set metrů převýšení je vlastně „stejné“ jako jinde. Nedá se to srovnávat zrovna s Tibetem, kde jsou hory přece jen o něco vyšší (smích), ale je pravda, že když jste na náhorní plošině ve výšce čtyři a půl tisíce metrů, a chodíte po kopečkách, které mají pět a půl, tak jste o tisíc metrů výš než okolní planina. Když jste u moře na tisícové hoře, tak je to vlastně to samý, ale u nuly! (smích) V Irsku jsou kopečky docela hezký. Navíc útesy, pohledy na moře... Jen musíte chytnout počasí. Leží v Atlantiku, tak tam občas dost prší. Je to příjemná země, Irové jsou lidi, naladění na naši strunu, mají podobný humor.

Fotíte převážně přírodu, krajiny. Nemáte chuť zkusit i jiný žánr? Člověk fotil, jak šel životem – spolužáky, kamarády, prostě to, co dělal. Asi dvacet let jsem hrál softball, takže jsem fotil i softball a baseball. Podruhé jsem se vlastně na Nový Zéland dostal s českou softballovou reprezentací jako její fotograf.

Softballová asociace vydala kalendář s fotkami, které jste tam pořídil, že? Ano. Ale já si myslím, že nejsem dobrej na nějakou okamžitou reakci, třeba hodně rychle přeostřovat. V tomto směru je softball milosrdnej v tom, že hráči mají poměrně přesně určeno, kde se budou pohybovat, a navíc jsem to hrál poměrně dlouho, takže se tam dá předvídat. Další kapitola je, že posledních zhruba deset let fotím Prázdninovou školu Lipnice, což jsou zážitkový kurzy v přírodě. A to je vysloveně akční záležitost.

Co plánujete v nejbližší době? Naznačil jsem tu výstavu fotek z Irska, s níž si teď musím pospíšit, protože by měla začít v červenci na hradě Houska, a pak na podzim bude v Praze. Z těch fotek vydám také na podzim kalendář. Chtěl bych, aby se to vzájemně podpořilo, že lidé uvidí fotky a třeba si koupí kalendář. To je jedna docela velká porce. Taková drobnička: jsem jako panoramatický fotograf sdružen ve spolku Panhorama, což je společenství nás, „nudlařů“, kteří máme rádi tento formát, a máme společnou výstavu v děčínské synagoze. Ta začíná příští pátek.

To je opravdu velice blízká budoucnost... No, ještě o dva dny bližší je povídání u vás v IDIFu... (smích)