Petr Zhoř: Pozorování života mě nikdy nepřestane bavit - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

11. června 2007, 00.00 | Fotograf Petr Zhoř (*1948) má vzezření barokního světce, svou tvorbou však evidentně patří do 21. století. Jeho autorský rukopis je typický: zneklidňující světelné linie, nezúčastněné tváře figurín, chladné odlesky, surrealistická technizující poetika zdůrazněná tónováním černobílé fotografie. Má mimořádný pozorovací talent a občas můžete mít pocit, že vidí i to, co se odehrává hluboko pod povrchem – třeba ve vašem nitru. O sobě i svých fotografiích bude vyprávět v pořadu Večer s fotografem již tuto středu 13.6.

Zaujalo mě, že jste vystoupil při veřejném čtení v pražském studiu Paměť s verši Jana Nováka. Znamená to, že máte bližší vztah k poezii? Vztah k poezii mám a hlavně mám vztah k Janu Novákovi, což je už asi čtyřicet let můj přítel. Myslím, že číst nahlas trochu umím. Začalo to už ve škole, vždycky, když jsem potřeboval dobrou známku, jsem se přihlásil na čtení. Byl jsem schopný z fleku přečíst úplně neznámý text, a tak to většinou prošlo. K tomu konkrétnímu čtení poezie došlo tak, že jsem se zúčastnil několika čtení Jana Nováka, a dost mě štvalo, jakým způsobem byly jeho civilistní verše čteny. Říkal jsem, že to je špatně, protože ti lidé do svého projevu vkládali zbytečný patos, byla to trošku taková ta macha, s jakou se verše někdy čtou. A Jan Novák mi řekl, abych to někdy zkusil. Tak jsem to jednou zkusil a od té doby už to proběhlo asi čtyřikrát. On i okolí s tím byli docela spokojeni, já jsem byl taky spokojenej... (úsměv) Atmosféra takové produkce se mi líbí a vzrušuje mě. Samozřejmě jsem se musel připravit, složité bývají hlavně přízvuky a důrazy.

Když tak poslouchám váš hlas a projev, říkám si, že můžete být dobrý recitátor. Jste ale především fotograf, a tak se vás zeptám, jak jste se dostal k fotografování? Je to taková otřepaná historka. K fotografování jsem se dostal přes svou matku, která chodila do nějakého fotokroužku a jednou, když mi bylo asi dvanáct, mě zatáhla do fotokomory. Když jsem poprvé viděl zjevení fotografie ve vývojce, tak jsem tomu magickému kouzlu okamžitě podlehnul. Fascinovalo mě, že tady něco vzniká pod rukama. Asi jsem vždycky k tomu nějaké předpoklady měl, protože jsem ve škole neuměl moc malovat, ale učitelé říkali, že mám obrázky perfektně kompozičně rozvržené. Takže jsme se s tím fotografickým procesem navzájem potkali, a pak už nebyla cesta zpátky.

Váš tatínek byl učitel, maminka magistra farmacie... ...pořád je, ještě v lékárně pracuje.

Nepřáli si, aby syn šel v jejich stopách? Ne, oni mě k ničemu nenutili. Samozřejmě máti takové snahy trošku měla, mně se to v lékárně líbilo, mělo to své kouzlo, ale nemyslel jsem si, že bych měl být lékárníkem. To bylo moje rozhodnutí, moje cesta, nikde v rodině nebyl žádný předobraz. Bylo to prostě okouzlení a najednou jsem cítil, že mně to vyhovuje.

Takže vaše cesta k fotografii byla velmi přímočará... Nikoli, velmi složitá. Vystudoval jsem střední strojní průmyslovku, protože ve Vsetíně, kde jsem vyrůstal, nic jiného nebylo. Od studia na střední grafické škole v Brně mě všichni odrazovali, že se tam nedostanu. Bohužel se nenašel nikdo, kdo by mi řekl: běž a zkus to! Takže jsem se k fotografii dostal pomalinku přes různé peripetie. Fotografoval jsem ale pořád.

Pak jste vystudoval FAMU... ...to bylo o dost později, až kolem mého třicátého roku.

V životě jste ale byl vším možným, včetně kontrolora v továrně a dělníka ve skladu. Také jsem asi tři měsíce vyráběl bublifuk ve vsetínském družstvu Irisa. Zkoušel jsem taky kvalitu pěny, kolik se vyfoukne bublin. Dělal jsem asistenta kamery v brněnské televizi a nejdéle recepčního a vrátného ve sportovním areálu v Hostivaři. Od roku 1975 do roku 1980 jsem byl jako fotograf na volné noze, a protože jsem nebyl členem Svazu ani Českého fondu výtvarných umělců, tak nás v prosinci 1979 vládním usnesením zlikvidovali tak, že už nám nic nebrali na komisi. Já už jsem se dávno s výtvarnou školou rozžehnal, jenomže to pak už byla jediná cesta, jak se k tomu dostat oficiálně. Tak jsem si řekl, že to ještě zkusím.

Věnujete se různým fotografickým žánrům, ale živíte se fotografiemi architektury. Proč? Jednu dobu, kdy jsem přišel o ateliér a nevěděl jsem, čím bych se měl živit, jsem něco fotografoval pro jednu cestovní kancelář a mimo jiné jsem nasnímal byt Ferdinanda d´Este na Konopišti. Vykládal jsem o tom na nějaké vernisáži a tam byla šéfredaktorka jednoho bytového časopisu, která mě požádala, abych ten byt pro ně nafotografoval celý. Ten byt je mimochodem velmi zajímavý a na svou dobu velice moderní; a tehdy byl zrovna čerstvě zrestaurovaný a otevřený. A tak to začalo. Už téměř třináct let fotografuju téměř výhradně interiéry, v menší míře i architekturu. To je ta zásadní věc, ze které platím složenky (úsměv).

Není to pro tvůrčího umělce trochu přízemní, fotografovat pro časopisy, určené laikům, kteří se chtějí inspirovat, jak si zařídit obývák? Přízemní je silné slovo, ale to víte, že mě to chvilkami otravuje. Když se ale člověk rozhodně být fotografem, tak ať se věnuje jakékoli činnosti, začne ho to za nějaký čas svým způsobem otravovat. Právě proto je ale bezvadné, že třeba občas fotografuju mražená kuřata.

Neříkejte, že to je vaše hobby! Ne, ale když mi to kuře smrdí pod nosem a potí se pod igelitovými obaly, tak se velmi rád vracím k interiérům. Ty mají navíc jednu nespornou výhodu, že se domluvím třeba ve středu v jednu hodinu odpoledne a musím tam být. Za několik hodin to vyfotografuju a je to hotové. Kdežto když fotografuju reklamu, tak to leží doma a já kolem toho chodím a musím sám sebe přemlouvat, abych se do toho pustil. Fotografování interiérů je čistá práce a člověk se dostane ke spoustě lidí, které by jinak nikdy nepoznal, do spousty domů a bytů, kam by se jinak nedostal. Jednu dobu jsem fotografoval také veřejné interiéry, jenže pro ty teď není odbytiště. Kdysi vycházel časopis, který se jmenoval IMAGE INTERIER, a ten se věnoval převážně veřejným prostorám. Ty jsem si potom už vybíral, takže jsem se dostal třeba do různých paláců, což mi docela chybí. Někdy se vyskytnou ale i nově řešené zajímavé věci.

Jsou vám bližší historické interiéry, nebo ty moderní? Nedá se říct, co radši fotografuju. Historických interiérů je hrozně málo a zákazníci by byli nejradši, kdyby bylo všechno supermoderní – sklo, kov, barvy. To je zajímá nejvíc. Mě štve, že se ty časopisy bohužel v poslední době tak zglajchšaltovaly, že už málem nepoznáte, který je který. Dřív přece jen měl každý určitou tvář. Myslím si, že určitou příčinou je to, že majitelé časopisů jsou většinou zahraniční vydavatelství, navyklá na určitou tvář magazínů. A ti, kteří nejsou zahraniční, se jim snaží vyrovnat. Možná je to tím, že tahle tvář časopisů má úspěch u inzerentů. Takže my můžeme nadávat, jak chceme, ale musíme se přizpůsobit poptávce.

Používáte více klasickou, nebo digitální techniku? Oboje. Na práci pro obživu teď už víceméně digitální, protože to je vyžadováno. Ale na volné věci používám jenom klasickou, většinou zrcadlovku 6x7 nebo 6x9, černobílý negativ, a je to tónované.

Říkáte, že digitální technika je zákazníky vyžadována. Mám tomu rozumět tak, že k ní máte spíše vlažný vztah? Ne. Ze začátku to byl šok, jako pro každého, najmě staršího fotografa, který je na něco zvyklý. Byla to určitá nedůvěra, ale to se velice rychle zlomilo, protože digitální technika má spoustu výhod – váhou počínaje a možností úprav v počítači konče, což je u interiérů někdy dost podstatná záležitost, protože tam se to dá někdy ovlivnit až nečekaným způsobem.

Myslíte si, že i přes současný boom digitální techniky má klasická technika naději? Řekl bych, že v každém případě, ale dost to záleží na výrobcích materiálů, protože odbyt pro jejich výrobky tak rapidně klesl, že nevím, kolik a zda se nějací udrží. A pokud ano, budou mít strašidelné ceny. To je hlavní problém. Ale může se vzedmout nějaká další vlna zájmu o klasickou fotografii a některému výrobci bude stát za to, aby vyráběl klasický materiál. Zatím to ještě jde, i když některé věci, třeba vývojky, se dost, až nesmyslně zdražují. Myslím, že fotografování na film bude záležitostí pro fajnšmekry a umělce.

Říkáte o sobě, že jedním z vašich koníčků je pozorování života. To je spíš setrvalý stav. Nikdy mě nepřestane bavit třeba jít po ulici a vidět všechno kolem sebe. Nevím, jestli jsem se s tím narodil nebo jak to funguje, nicméně je to procvičováno denně. Toho se zbavit nemůžu. Někdy se stane, že když někomu vyprávím, co jsme viděli po cestě, tak říká: ´A to jsme šli spolu?´

Máte tedy dar, že vidíte víc než ostatní lidi... To bych si netroufal říct, ale má ho mít každý fotograf.

Proč jste tohoto daru nevyužil, abyste fotografoval třeba dokument nebo reportáže? Asi patnáct let jezdíme na chalupu, kde je taková docela dobrá parta. Je to začátek jižních Čech, kde je hodně rybníků, děje se tam hodně výlovů a všelijakých oslav. Já to průběžně dokumentuju. Jeden kamarád, podnikatel, se rozhodl, že už by bylo načase to vytáhnout a udělat nějakou výstavu. Takže možná letos koncem června, začátkem července bude výstava, kterou jsem pracovně nazval Výlovy, což je myšleno obecně – jednak, že to jsou fotografie z výlovů, a jednak, že jde o „výlovy“ z fotografického archivu. Takže vidíte, že taky občas fotografuju živě. Samozřejmě to bude mít osobní charakter, protože se to bude dotýkat lidí, kteří to tam provozují. Bude to asi padesát nebo šedesát fotografií, vystavených přímo u tohoto kamaráda ve velké nedostavěné místnosti ve vesnici, která se jmenuje Vyšetice. Je to deset kilometrů od Mladé Vožice a nafotografoval jsem tam spoustu chalup do časopisu Chalupář (úsměv).

A co portréty, které fotografujete? Ty zůstanou v šuplíku? Mám jich spoustu a už mnoho let se s nimi chystám na veřejnost. Možná příští rok ke svému jubileu. Už jsem tak naťukával některé galerie a třeba k tomu dojde.

Jaké lidi portrétujete? To jsou většinou portréty výtvarníků nebo mých kamarádů. Lidí, kteří mě zajímají. Řadu let se znám se spoustou výtvarníků, mnohokrát jsem pro ně fotografoval obrazy, takže je tam taky osobní vztah. Zájem vyplývá z té osobní zkušenosti.

Fotografovat výtvarná díla je velmi náročná věc. Má to svoje zákonitosti, které laik asi vůbec netuší... To má, ale s přechodem na „digitál“ je to těžší. Já jsem určité dokonalosti na diapozitiv už za ta léta dosáhl – moje první fotografie obrazů se datují někdy na začátek sedmdesátých let. A můžu přiznat, že s digitální technikou ještě pořád zápasím.

Pracujete s oběma technikami. Nedělá vám problém přechod z jedné na druhou? Není to příjemné. U jednoho nejmenovaného zadavatele mohu pár věcí vyfotografovat na diapozitivy a zbytek věcí smím vyfotografovat na digitál. To ale taky není zrovna nejšťastnější řešení. Po tom diapozitivu se mi s digitálem fotografuje líp, třeba co se týče interiérů. Tam se můžu daleko víc odvázat, je to svobodnější.

Je vám některý fotograf bližší než ostatní? To už dlouho vůbec nefunguje. Vzor jsem nikdy neměl. Když jsem byl mladý, zajímalo mě pár fotografů, například francouzský fotograf Jean-Loup Sieff a v protikladu k němu třeba náš Sudek. Ze začátku má člověk tendenci říkat, tímhle způsobem bych chtěl fotografovat. Pro mě je největší hodnocení fotografie, když nějakou vidím a říkám si, sakra, proč jsem to nevyfotografoval já! Ale to se mi moc často nestává. Samozřejmě mám nějaké blízké fotografy, ale že bych se po někom otáčel, to už dlouho ne. Mám rád surrealismus nebo něco, co se nazývá magický realismus. To jsou nálady nebo způsob vyjadřování, ale nemusí to mít s fotografií ani nic společného. Je to spíš určitá sféra životního stylu, vyjádřeného výtvarným způsobem.

V jedné recenzi výstavy vašich aktů v syrovém, odosobněném prostředí byl zdůrazněn pocit tísně a osamění. Je vám tento pocit blízký? Já bych to možná ani tísní nenazval. Snad to tak někdy působí, ale je to spíš obecně pocit města. Kdo si v tom najde pocit tísně a osamění, může, ale já to nemyslím až tak pregnantně. Některé z těch fotografií mně naopak připadají veselé, ostatním samozřejmě ne. Mě velkoměsto vždycky fascinovalo, noc, světla, odlesky. Člověk se do něj buď zařadí nebo ne, takže jde o tento pocit. Spíš mám vždycky rád fotografie, které jenom napovídají. Ne věci, které se snaží všechno dovysvětlovat. Nechávám tedy na divákovi, ať si tam ty pocity najde.

Vystavoval jste v mnoha zemích světa. Kde jste se cítil dobře? Mám dobré vzpomínky na všechny výstavy. Alespoň na vernisáži byl vždycky zájem. Hodně třeba vzpomínám na výstavu v Arše zhruba před pěti lety, moc pěkné byly malé výstavy v Rubínu. Tam bylo všehovšudy devět fotografií, ale byla tam bezvadná atmosféra. Mám takovou kuriózní vzpomínku na svou první výstavu v životě. Bylo to v roce 1973 v Brně ve Funkově kabinetu fotografie. Tam přišel nějaký soustružník se synem a zakrýval mu oči, ať se na to nedívá (smích). Přitom tam nebylo nic závadného.

Co teď plánujete? Já nerad plánuju a hrozně nemám rád, když se mě někdo zeptá, co plánuju. Plánuju si, ale nechtěl bych to zakřiknout. Taky trošku ubývá energie a člověk se táže po smyslu toho, co udělal, a jestli to má cenu.

Zaráží mě, že tyto myšlenky máte právě vy, který sám sebe můžete považovat za úspěšného... Co je to úspěch? Úspěch je, když to, co děláte, některé lidi zajímá.