Petra Skoupilová: Ostýchám se říct modelkám, aby se svlékly - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

21. dubna 2008, 00.00 | Petra Skoupilová (*1944) mě přijala ve svém elegantním bytě, jemuž vévodí portrét její maminky – lásky Karla Čapka - Věry Hrůzové. Atmosféra dvacátých let je pro fotografku také stálou inspirací a její jemný nádech zahaluje akty Petry Skoupilové vytříbenou krásou, tajemstvím a rafinovaností. Autorka, která bude hostem dalšího Setkání s fotografem tuto středu, byla též vyhledávanou portrétistkou známých osobností (jako poslední fotografovala legendární herečku Danu Medřickou) a fotografkou módy.

S Petru Skoupilovou se můžete setkat na "Večeru s fotografem" 23.4. v IDIFu

O tom, že budete fotografkou, prý rozhodla rodinná rada. Jak je možné, že jste o své budoucnosti nerozhodovala sama? Na svou rodinu jsem pyšná. Můj dědeček byl profesorem, který založil zvěrolékařskou školu v Brně. Měla jsem starší rodiče a jedna z mých sester se narodila v roce 1926, druhá v roce 1928. Sice jsem tedy první republiku sama nezažila, ale doma se o ní neustále vyprávělo: jak se tančilo, jací byli hosté, co se dělalo. Ta doba je tak krásná, že ji trošku prožívám, i když jsem ji nezažila. Než se moje maminka dala dohromady s otcem, měla vztah s Karlem Čapkem. Rodiče mého otce zase založili mlýn ve Skalici nad Svitavou.Tatínek měl značně bohémský způsob života. Do svých asi dvaatřiceti let, než poznal mou maminku, trávil čas v Brně na České v hotelu Avion, kde se popíjel koňak a povídalo se, často tam sedával i Hugo Haas. V osmačtyřicátém roce přišlo znárodnění, a my jsme se stali nežádoucími. Nemohla bych tenkrát jít ani na gymnázium. Na Moravě byla tato doba horší než v anonymní Praze, protože vedle nepříjemností ze strany úřadů bylo hodně problémů i se spoluobčany. S maminkou jsme se tedy odstěhovaly do Prahy k mé sestře. Tatínek mi zemřel, když mi bylo dvanáct, a maminka zůstala na všechno sama. Rodinná rada, o které jste mluvila, byla maminka a mé dvě starší sestry. Jedna z nich řekla, že v Americe se ženy-fotografky osamostatňují, a tak mě dali do družstva Fotografie. Tam jsem se toho ovšem moc nenaučila, byla to zoufalá otrava. Dostala jsem sice „papír“, ale deset let jsem fotografii nedělala, protože mě to spíš odradilo.

Co se přihodilo, že vás fotografování začalo bavit? Po škole jsem vystřídala asi deset různých pracovních míst ve výzkumných ústavech od Lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně po Výzkumný ústav cukrovarnický. V roce 1968 jsem po vpádu spřátelených vojsk nastoupila do Supraphonu, kde se uvolnilo několik míst tím, že zaměstnanci emigrovali. Začala jsem pracovat jako sekretářka v zahraničním oddělení, ale můj plat byl velmi malý a potřebovala jsem si přivydělat. Můj šéf se mě zeptal, proč nefotografuji. Odpověděla jsem, že už jsem všechno zapomněla. A on mi povídá: ´Ale foťák snad máte, ne?´ Začala jsem tedy chodit na koncerty a fotografovat zpěváky. Jednou to dopadlo dobře, příště špatně, a tak jsem se postupně, spíš jako amatér, dostávala vpřed. Pak se nějaké fotografie líbily Gottovi, jiné Heleně Vondráčkové a požádali mě, abych jim udělala portrét. Začala jsem portrétovat zpěváky a později i herce. V roce 1984, kdy mi bylo už devětatřicet, jsem si řekla, že je nejvyšší čas zkusit jít na volnou nohu. Teď, anebo nikdy! Zaplaťpámbu, že jsem se k tomu odhodlala, protože fotografii dělám strašně ráda.

Myslím, že si daleko víc vážíte toho, že můžete dělat tvůrčí práci, když jste si předtím prošla mnoha lety kancelářské „otročiny“. Máte stoprocentní pravdu. Na jednu stranu mám klasický mindrák, že nemám FAMU a nejsem vysokoškolsky vzdělaná. Mnozí, kteří FAMU mají, mi ale říkali, jak dlouho jim trvalo, než se vůbec sžili s životem. Pro mě je fotografování láska se vším všudy – s věcmi dobrými i špatnými. Pořád to považuji za úžasný dar, kterým se navíc člověk dokáže uživit, a ještě k tomu občas udělá fotografii, která stojí za to, někdo ji koupí a někam si ji pověsí. To mi připadá jako zázrak, z kterého mám radost.

To, že jste díky své rodině pochopila první republiku, se do jisté míry odráží i v mnoha vašich fotografiích. Vaše snímky mi svou klasickou krásou připomínají estetiku té doby. Myslím si, že je to i vaše oblíbené období. Je. Po fotografiích herců a zpěváků jsem se začala věnovat módě, což mě bavilo. Ale co byla móda v té době! Mě nakonec bavilo i fotografování pleteného svetru. Lišila jsem se od mnoha tehdejších fotografů módy, protože jsem dodávala do svých snímků doplňky – a to jsou právě ta dvacátá léta. Třeba jsem manekýnkám povyhrnula rukávy a půjčila rukavice. Po mamince jsem měla umělé perly a jiné šperky, což fotografie ozvláštnilo a dávalo jim to trošku šmrnc. Je mi blízká i nostalgie dvacátých let. Jenom teď trochu lituju, že jsem víc nefotografovala dokument. Nikdy mě nenapadlo, co vlastně dokument je; když vyfotografuji dům, tak bude jednou vypadat úplně jinak, v ulici, kterou vyfotografuji, jezdí tramvaj, ale později už tam nikdy jezdit nebude – a ty fotografie budou mít tuto hodnotu. Teď jsem trochu odbočila, ale o té době vypovídá i móda.

Opravdu jste nikdy neměla chuť fotografovat i jiný žánr? Měla. Zpočátku, když jsem tápala, jsem zkoušela třeba fotografovat na ulici, na refýži... Ale stačilo, aby na mě někdo zareagoval, třeba: ´Proč mě fotíte?´ a už jsem se lekla. Lidé si myslí, že jsem velmi energická žena, ale mně stačí taková poznámka, a já v tu chvíli znejistím. To je jeden důvod. Navíc bylo v době konce sedmdesátých let a po celá léta osmdesátá toho ošklivého tolik, že jsem se naopak vědomě snažila vrátit se ke dvacátým létům. Já nemám ráda ošklivé věci. Hrozně třeba vnímám, když jsou lidé špatně oblečeni, odpuzuje mě současná halabala móda. Takže lituju, že jsem nedělala dokument, ale je vidět, že bych na to neměla.

A co třeba reportážní fotografie? Kdybych viděla někoho zraněného, tak odhodím fotoaparát a buď omdlím nebo tomu člověku pomůžu. Ale nedovedu si představit, že bych fotografovala. Reportážní fotografové by ale určitě nic neudělali, kdyby to cítili tak jako já. Poznala jsem pár dokumentaristů, například z agentury Magnum, ale oni už za čas nedokážou žít normálně. Přespávají v redakcích nebo v hotelích co nejblíž letiště, mají prostě profesionální deformaci.

Vy žádnou nemáte? Také mám. Občas se mi stává, že mi někdo řekne: ´Co na mě vidíte? Vy se na mě tak intenzivně díváte, že jsem nervózní už půl hodiny!´ Když někam přijdu, hned vidím člověka, zejména ženu, od A až do Z a vím, jestli je pro mě něčím zajímavý nebo ne.

Dnešní doba ale o krásu příliš nestojí. Respektive hledá krásu v ošklivosti. Nevadí vám to? Je to jeden z důvodů, proč jsem v posledních dvou, třech letech toho moc nenafotografovala. Nějak najednou nevím, jak dál. Stále fotografovat stejně se mi nechce, ale ta ošklivost je mi proti mysli. Dělala jsem také „bláznivé fotografie“, jak jim říkám, kdy jsem krajkové šaty nějaké módní návrhářky fotografovala v zaplivané hospodě. Tohle už mám za sebou. V současné době se dělají buď „happy“ fotografie, tedy krásné usměvavé blondýny, anebo až syrově nepříjemné snímky. Svět je dost zvláštní. Ale neodsuzuji to, protože současný mladý člověk to má velice komplikované. Má neověřitelné možnosti a nejsou mantinely. Ty ale člověk v životě potřebuje, protože není větší pobídkou, než ten mantinel překonat. Kolikrát mi přijde, že nejde ani o fotografovo umění, ale o to, jak kdo co umí „okecat“. Pak může být klidně „pravým uměním“ snímek špinavých kecek, které leží v poličce a jsou tak špinavé, že už se ani nepozná, jakou měly barvu. Dnešní mladé fotografy tedy spíše lituju, protože čelí velkému chaosu.

Svůj cit pro krásu jste jistě mohla tříbit i díky svému setkání s Tarasem Kuščynským. Cítíte, že vás hodně ovlivnil? Ano, ovlivnil. Ale pozor: jednou jsem v nějakém rozhovoru řekla, že Taras, s nímž jsem se potkala v Asahi Pentax klubu, měl na mě vliv. A to se od té doby stále opakuje. Musím ale upřesnit, že toto ovlivnění bylo krátkodobé. Podstatnější bylo to, co ale neříkal jen mně: totiž že na fotografii nahé ženy bez hlavy něco chybí. V sedmdesátých letech se totiž dělala spíše torza, což mi nevyhovovalo. Myslím si ale, že kdyby Taras dnes žil, že bychom měli názorové střety. On některé věci viděl jen líbivěji. Umělce a jeho dílo je také nutné vidět v kontextu doby, kdy vznikalo. Mnoho lidí, a to nejen fotografové, ale i jiní umělci, třeba operní pěvci, měli ve své době úžasnou popularitu, a pak se na ně zapomnělo. Později je vytáhli kunsthistorici a někdo byl „oživen“, někdo ne. Kdyby Anna Fárová neměla to štěstí, že si lidsky tak porozuměla se Sudkem, byla by česká fotografie možná ochuzená a ani by třeba nebyla tam, kde je.

Kdyby mi někdo předložil fotografie vaše a Tarase Kuščynského a řekl mi, abych poznala, které pořídil muž a které žena, tak nebudu vědět. Není otázka, zda se pojetí aktu liší podle pohlaví autora, trochu vykalkulovaná? Možná by byl trochu rozdíl, kdybyste mě měla srovnat s Tonem Stanem – tam je to jasné. V životě bych nebyla schopná nafotografovat detaily jako on. Nesmírně bych se ostýchala chtít třeba to, aby žena roztáhla nohy, a udělat nějaký detail. Ani nevím, jestli se to dá umělecky srovnat, prostě rozdíl je v lidské poloze. Myslím si, že Taras by takovouhle fotku také v životě neudělal. Byl si vždycky vědom, že má manželku a děti. U Tarase je jen krása, ale opravdu ne moc erotična. Nemyslím si, že třeba Tono Stano má nějaké vulgární náměty. Mně jeho fotografie vždycky vyrazí dech, ohromně se mi líbí, protože je po stránce světelné úžasná, a je to zase úplně jiná sféra. Vždycky mě překvapí, když mi někdo řekne, že moje fotografie působí eroticky. Mám totiž třeba hrozný problém říci svým modelům, i když jsou to kamarádky, aby se svlékly a pózovaly. Naštěstí to u mě nějak vyplyne tak, že s tím samy počítají a jsou vstřícné. Vlastně možná bych ani akt nefotografovala. Ale stejně, jako má sochař touhu vytvořit jednou něco z mramoru, je pro mě akt tím, čím je pro sochaře ten mramor. Můj mozek náhle musí horečně přemýšlet, jak zpracovat model, co vlastně vytvořit... Je to šíleně vzrušující. To je právě ten dynamit, který najednou ve mně je.

Říkáte, že se nepouštíte do odvážných kombinací, ale v jednom ohledu máte odvahu velikou. Dokážete totiž pracovat s tím, co by u jiného, méně obratného fotografa působilo jako nedostatek. Mám na mysli efekty s přepálením. Jak je možné, že vašim fotografiím přepálení dodává kouzlo? (úsměv) Já bych teď hrozně ráda řekla něco tajemného a mimořádného. Je to ale zcela prozaické. Teď mají fotografové vybavení, o jakém se nám dřív nesnilo, já jsem ale většinou fotografovala s jedním poděděným divadelním reflektorem. Než jsem si o mnoho let později koupila nějaké blesky, musela jsem vždy vyjít s daným světlem. To ale pro mě bylo šíleně těžké – i když profesionál má zvládnout všechno. Šla jsem na kšeft a modlila se k pánubohu, ať neprší a dá alespoň dva paprsky sluníčka. Třeba jsem fotografovala kolekci oblečení v salónu Eva a jen na dva metry prostoru dopadalo slunce. Manekýnky jsem pořád musela držet v těch dvou metrech, aby mi neutekly, a tak jsem tam pak dala židli, na které seděly, opíraly se o ni nohou a podobně. Nakonec z toho vznikla úžasná kolekce, které časopis Žena + móda věnoval osm stránek. Samozřejmě ne vždycky to takhle vyšlo, ale u mě je to už cvik. Jako se někdo naučí znát fleše, tak já už víceméně odhadnu, kdy se ten bílý flek nebo naopak úplně černé místo může nechat a ještě je to únosné. Kontrasty mám ráda.

Jako máte fotografické vybavení? Ještě před pár lety jsem fotografovala dvěma Pentaxy 6x7, Nikonem 90 s objektivy 80 až 200. Teď to leží ve skříni a je mi to na nic. Přiznám se, že profesně mi trochu ujel vlak, protože jsem zmeškala nástup digitální fotografie. Nešlo totiž jen o to, mít digitální fotoaparát, ale člověk si musel pořídit i počítač, odpovídající software a podobně. To byl velký a velmi nepříjemný zlom. Jen mě utěšuje, že takových „chudáků“ muselo být mnoho, když se třeba od deskové fotografie přešlo na svitek. Teď mám malý Panasonic Lumix, který se vejde do kabelky, Nikon D80 a napůl s manželem devadesátku. Pracuji už i s Photoshopem.

Sama byste se ale pro digitální techniku nerozhodla... Spíš bych chtěla, aby někdo vynalezl přístroj na klasický film s displejem, jako má digitální fotoaparát. To, že snímek, který fotografuji, vidím na displeji, je opravdu magické. Má to zejména smysl, když fotografuji nějaké aranžmá.

Myslíte si, že klasická fotografie přežije? Když jsem pozorovala nástup digitální fotografie, měla jsem dojem, že s klasickou fotografií je konec, že už nemá cenu. Fascinuje mě třeba, jak příšerné fotky jsou fotografové, a zejména redakční fotografové, schopni odevzdávat. Vyfotografují politika nebo herečku se zavřenýma očima nebo je zachytí v nepříjemné grimase. Nepochopím, že jim za takový záběr někdo zaplatí. Následkem toho jsem nabyla dojmu, že fotografie je v háji. Teď ale zase začínám věřit, že tomu tak není. Jen se z klasické fotografie stane trochu exkluzivnější zboží. Pro fotografy, kteří se budou chtít držet klasiky, to ale bude finančně náročné. A teď – kdo klasickou fotografii za tu cenu koupí? Občas se stane, že nějaký mecenáš fotografii ocení a koupí, ale to je podle mého velmi ojedinělé. Nevím, do jaké míry je Sinar se zadní stěnou schopen udělat fotografii se stejnou hloubkou a plasticitou jako v případě klasického záběru. Slyšela jsem, že ještě existuje hodně reklamních agentur, které si přejí klasickou fotografii. A co se týče umění, nevím, jak si mladí fotografové, kteří z finančních důvodů pracují s digitálem, budou dělat jméno, když sběratelé chtějí klasiku. Digitální fotoaparát má jednu výhodu či nevýhodu – podle toho, jak se to vezme. Není problémem udělat sto fotografií. Ale kolik času zabere vybrat z takového množství jednu nebo dvě dobré! A tím, že nevidíte všech sto fotografií najednou, snadno zapomenete, že fotografie sedmdesát tři byla lepší než fotografie třicet sedm. Zkrátka – je tady spousta záludností.

Jaké máte plány? Držte mi palce. Zase mě začalo trošku bavit fotografování. Možná za to může právě Večer s fotografem, že jsem vytáhla svoje fotografie a připravuji je na promítání. Najednou mě napadlo: proč hledám pořád něco nového? Hlavně musím začít fotografovat a uvidím, co se z toho „vyvrbí“. A dnes mám po dlouhé době domluveno fotografování aktů s krásnou modelkou. Už se na to moc těším.

Děkuji za rozhovor.