Reklama je jistý druh prostituce - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

rozhovor

rozhovor

3. února 2006, 00.00 | ... říká Kamil Rodinger (*1963), jeden z nejuznávanějších českých reklamních fotografů. Přesto na své tvorbě stále nachází něco nového a zajímavého. Když je nejhůř, vezme fotoaparát a toulá se přírodou nebo se potápí. Na tom, že se nestal řezníkem, ale fotografem, měla zásluhu babička. A na tom, že ve dvaatřiceti letech radikálně změnil svůj život, zase cesta na Aljašku. Další poví sám, pokud se ho zeptáte 8. února na klubovém setkání IDIFu, jehož bude hostem.

To jsou ty mýty. Nebo jak má fotograf s každou druhou modelkou poměr, a kdovíco. Já jsem rezignoval, lidem už to ani nevysvětluju a nevyvracím. Po těch šesti, osmi hodinách focení toho mají všichni tak plný zuby, že představa, že by společně ještě někam šli kalit, je dost zcestná (smích). Lidi mají třeba zkreslenou představu, jak vypadá sňatkovej podvodník. Já jsem měl jako fotoreportér dvakrát nebo třikrát možnost sňatkovýho podvodníka fotografovat. Mně to hlava vůbec nebrala. Říkal jsem si, proboha, kam ty ženský daly rozum a oči, vždyť to je něco šílenýho! Ale lidi mají představu o tom, jak vypadá sňatkovej podvodník, vysokoškolský profesor, pilot letadla, to jsou takový šablony, a když se dělají castingy, tak tohle se v podstatě musí přizpůsobit. Když vybíráte chlapa na reklamu, tak si říkáte: ti lidi si představujou, že takhle asi vypadá pilot letadla, takovej ten vysokej, ostře řezaný rysy, štíhlej. A že ten člověk může mít ve finále nadváhu, protože pořád jenom sedí v sedadle (smích) ... Ten casting je vlastně o tom, že uvažujete: pasoval by on do tohohle toho? Ale ten klient takhle občas neuvažuje. Je tam třeba ženská, ta řekne: tenhle by se mi líbil! A bůhví na co myslí (smích)! Vybere si chlapa, kterýho mi pošlou, a já říkám, ježíšikriste, vždyť ten je všechno jiný jenom ne pilot, třeba. Ona tam nezohledňuje představu lidí, ale svý skrytý touhy nebo něco podobnýho.

Freud by měl radost.

Ano. Proto také, když vybírám někoho pro svou práci a mám v tom poslední slovo, tak zásadně ne, jestli mně se líbí, ale jestli se bude líbit a splní účel, pro který to je.

Pracoval jste pro známé společnosti – Eurotel, Deloitte&Touche, Procter&Gamble a jiné. Jaká je spolupráce s manažery, odpovědnými za reklamu, a jakou míru umělecké volnosti vám dávají?

Mě vždycky drásá, když narazím na někoho, kdo nemá zkušenosti, a tu svoji nejistotu zastírá povýšeností a rozhodnutími, které zabaluje do marketingové mluvy stylu „Chybí tomu ten feeling“ a „Není to dost cool“. Pak u toho vždycky šílím. Oni vám třeba řeknou: „Ty fotografie nejsou dost sofistikované.“ Vy řeknete: „Co to je? Co tím myslíte? Jsou ty fotky blbý?“ Nedokážou si na to sami odpovědět. Tím je dostanete do kouta, ale samozřejmě je vydráždíte. Vždycky říkám: lidé na těchto postech by měli uměl pracovat s tabulkami v excelu. Umějí zboží prodávat, jsou to obchodníci ale jen zřídkakdy mají výtvarný cit. A když ho nemají - což si je málokdo schopen přiznat - tak si mají nechat od někoho poradit. Ale ne diktovat z titulu své funkce, škodí tím sobě i své firmě. Měli být mít výtvarný cit, a když ho nemají, tak si mají nechat od někoho poradit. Ale ne diktovat z titulu své funkce. Říkat třeba: ten člověk musí mít na sobě takovouhle košili. A stylistka se chytá za hlavu a říká, ježíšmarjá, vždyť k tomu člověku se to vůbec nehodí! Proužkatá košile při jeho tvaru obličeje – vždyť vypadá, jako by utek z kriminálu! To jsou všechno věci z praxe. Tak z toho nikdy žádné umění nevznikne. Ve všech směrech se to podřizuje klientovi, a těch osvícenejch je hrozně, hrozně málo. Ke škodě klienta a výsledku ...

Nepřeháníme už to v dnešní době trochu s tím stylingem? Vždyť dřív stylisti nebyli vůbec, a nikoho nenapadlo, že to s tímhle se k sobě nehodí ... Nedáváme příliš mnoho prostoru zbytným maličkostem? Není i v tomhle problém?

Od tohoto názoru už je jen krůček k tématu, který probírám dost často, a na který se mě lidi často ptají: jaký mám názor na úpravy fotek v photoshopu a prostřednictvím digitalizace vůbec. Já bych řešil případ od případu. Úpravy fotografií bych na jednu stranu nezavrhoval, ale na druhou ani neidealizoval. Když budu fotografovat hezkou holku na reklamu, tak tady se předpokládá, že ta holka je dokonalá. Třeba přijde doba, kdy lidi zase začnou být normální a řeknou si, proboha, tohle není pleťovka a člověk bez pupínků na obličeji není člověk, ale vosková figurína. Vraťme se zpátky na zem, staňme se zase lidmi! (smích) Je to poplatný době, trendům a všemu možnému. Počítač a úpravy s ním považuji za nástroj, za nic víc. Dříve také malíř volil, jestli bude dělat akvarel, olejomalbu, které odstíny barev bude používat. A když maloval krajinu, to nebyla věrná kopie, ale jeho vidění té krajiny. Jedno, jestli to byl impresionista nebo socialistický realista, nebo jak se jmenovali ti, co malovali ty elektrárny. Každej si z té krajiny vybral svou výseč, podal ji svýma očima a použil k tomu určitou techniku. Když dneska někdo vyfotografuje krajinu a vymění u ní mraky, tak v podstatě dělá to, co dělal ten malíř! Jen nepoužije štětec, ale jiný nástroj. Jestli si pole přibarví víc do zelena, tak prostě chce, aby to bylo zelenější, a jestli naopak chce, aby jeho fotografie působily nostalgicky, tak to bude tónovat třeba do sépie. A udělá to v počítači. Podle mě je důležitej ten výsledek, jak to na člověka působí. Vždyť koneckonců někdo fotografuje barevně a někdo zásadně černobíle! Tak proč, když fotím digitálem a tu fotografii převedu do černobílé škály, by se měl někdo pohoršovat a říkat, vždyť ta krajina byla barevná, to je upravovaný v počítači? Ne, já jsem použil „jinej film“, černobílej (smích). To je další téma.

Znamená to tedy, že proti úpravám fotografií zásadně nic nemáte?

Často se mě někdo ptá: hele, co ty si myslíš o těch úpravách v počítači, vždyť to přece není fér! Všecko se upravuje, lidi se zeštíhlujou, retušujou ... Když ten člověk bude po mě chtít, abych ho vyretušoval, aby vypadal jako maturant, tak to pro mě za mě udělám. Ale to není moje vidění světa, to je vidění světa toho člověka, ten se takhle chce vidět. A já jsem ten „malíř“. Když někdo dřív maloval obraz pro šlechtice, tak kdo z nás toho šlechtice viděl? My hodnotíme obraz a myslíme si, že ten šlechtic tak vypadal. On tak ale vůbec nemusel vypadat! Malíř ho mohl namalovat hubenějšího, s menším nosem, nebyly mu vidět odstátý uši, atakdále. On ho tehdy zaplatil, a když se mu to nelíbilo, řekl, maluješ blbě, nedostaneš nic, ten obraz vyhodil a nechal se namalovat od jinýho. Nikdo z nás toho šlechtice neviděl, nemůže to posoudit, a přesto všichni tyhlety portréty automaticky považujou za umění.

Vraťme se k reklamní fotografii. Prozatím to vypadá tak, jako by v ní příliš prostoru pro kreativitu nezbývalo ...

Komerční fotografie je tak padesát na padesát. Padesát procent je ta realizace samotná, a padesát procent je to přesvědčování klienta či zadavatele o tom, že mu nehodláte svým přístupem a nápady jakoliv škodit ale naopak dosáhnout toho nejlepšího výsledku.

Řekl jste, že „osvícení“ klienti jsou v menšině ...

Já si vždy cením klientů, kteří mi řeknou: „Já to nechám na vás, vy jste odborník.“ Mohu uvést konkrétní případ: fotografoval jsem ministra zahraničních věcí, pana Svobodu, který, když jsem mu řekl, že mu ty obrázky přinesu, aby si vybral, odpověděl: „Ne ne, já to nechám na vás, jste přece odborník a vyberete určitě ty nejlepší.“

Byť říkáte, že musíte vybírat modelky, které se líbí lidem a ne vám, tak to vaše kritérium se pořád ještě blíží vkusu běžného člověka víc než kritéria módního průmyslu ...

Určitě, je to vidět. To je šílený. Musím říct, že ty holky, které fotím, se mi z 99 procent vůbec nelíběj. Ale pokud se tím chci živit, musím akceptovat pravidla hry, trend a podobně, anebo být natolik hrdina, že si budu držet svou linii, říkat: vždyť tahle holka, která má pětatřicet kilo i s postelí, to není průměrná žena, a ty hadry co má na sobě si nikdo nekoupí! V té chvíli bych musel říct návrhářce: ty vaše věci jsou naprosto příšerný, ty se nedají nosit, maximálně je dát někam na přehlídku, ale chodit se v tom nedá! (smích) A mám jí říct, já to fotit nebudu? Je to určitý druh prostituce: ona mě za to platí, abych odvedl svou práci stoprocentně.

Spíš určitý druh námezdního dělnictví ...

Někdy si připadám až skoro takhle (smích). Často čtu názory na to, jestli reklama patří do umění.

V časopise Týden je tomu věnovaná celá rubrika. A patří?

Můj názor je, že tam patří, stejně jako tam patří spousta dalších věcí. Protože koneckonců některé obrazy, které visí ve světových galeriích, byly ve své době taky komerční zakázkou. Mucha, anebo když se portrétoval ten a ten vladař nebo šlechtic. Umělec za to dostal zaplaceno a v podstatě vytvořil jeho billboard (smích). V dnešní záplavě, kdy produkce je stotisícinásobně větší než bývala, se zrno v plevách hledá hůř. Určitě se najdou reklamní věci, které do umění patří. Ale celkový průměr je bohužel šeď. Řekněme, že některé reklamy na Absolut vodku budou patřit do galerie, a možná už dneska patří. A co to je? Reklama! Aby to nevyznělo zase tak negativisticky proti komerční fotografii: reklama je umění. Pokud by se mě někdo tázal, já bych ji tam zařadil. Ale kolik umělců má to štěstí pracovat na zakázce, která se tomu umění blíží? Když tu vizi stejně vymýšlí tým kreativců někde v agentuře, do toho svými leckdy neodbornými zásahy a názory zasahuje klient, který nemá to študovaný oko, tak z toho snadno vznikne guláš - kompromis. Stačí vyjet za hranice, vidět tu úroveň. Nejmarkantnější je to na billboardech, které jsou všude vidět. Když vidím naše billboardy, tak občas pláču. Je to tak šílený, že občas mám pocit, že si to dělal ředitel podniku doma ve sklepě, a ne grafik, odborník. Asi je to i otázka finanční, že ty firmy šetří. Třeba takové země jako je Thajsko nebo Indonésie, mě naprosto šokovaly úrovní billboardů! Kam se na ně hrabem, to jsou neuvěřitelný věci!

Fotografujete ale i jiný žánr než komerční, živil jste se kdysi jako fotoreportér. Neláká vás někdy z téhle branže úplně utéct, od všech nekompetentních manažerů, a zase se tomu věnovat?

Ani nevíte, jak často (smích). Občas narazím na neuvěřitelné příběhy fotografů, kteří se třeba odstěhovali do Afriky a začali fotit zvířata. Třeba Yann Arthus - Bertrand. Odstěhoval se tuším do Keni a začal fotografovat Afriku z ptačí perspektivy. To by se mi taky líbilo. Dovedu si představit, že bych dělal něco jiného než fotím běžně. Ale buď bych musel najít tu osobní odvahu opravdu přetrhat všechny vazby a začít úplně něco jiného úplně někde jinde, nebo musím s prominutím držet hubu a krok. Na druhou stranu si říkám, že mám dobrou práci, protože je to práce s lidmi. Kromě těch manažerů, do kterých jsem se tady navážel, poznám i spoustu příjemných, chytrých lidí, kteří něco dokážou.

Máte i mnoho působivých krajinných snímků. Jste rád v přírodě?

Neřekl bych, že jsem přírodu miloval odjakživa, to asi ne. Prošel jsem určitým životním vývojem, a byl jsem – a dalo by se to přesně datovat asi do roku 1995 – jakýsi hejsek, kterej nosil zlatej řetízek (smích), takže jsem se možná blížil těm vekslákům nebo tak, a když na to dneska vzpomínám, tak se tomu už jenom směju. Ale měl jsem to obrovský štěstí, že v roce 1995 jsem byl dva měsíce jako fotograf na Aljašce. Byl jsem na své první cestě, s filmařskou výpravou. Tam jsem to nemohl ani nahlas říct, ale do té doby jsem nesjel ani jedinou českou řeku, a tenkrát jsme na Aljašce dva měsíce sjížděli řeky a točili jsme dokument pro Novu. Myslím si, že ty dva měsíce tam mě jako člověka naprosto změnily. Zjistil jsem, že na světě jsou úplně jiný věci. Nedokážu to moc popsat. Někdy slyšíte od některých lidí, že potkali Boha, viděli ho, že jim Bůh sdělil nějaký vnuknutí ... Ženská se pak třeba dá na řádovou sestru. Já tyhle věci moc neberu vážně a moc tomu nevěřím, ale v zásadě musím říct, že se mi stalo něco podobnýho. Nepotkal jsem Boha, ale ta cesta, ta krajina mě ovlivnily natolik, že jsem se odsud vrátil a zjistil jsem, že vůbec není podstatný, jaký máte typ mobilu, jaký máte hadry, značky, jestli máte na sobě napsáno Diesel nebo Puma, že to jsou věci absolutně nepodstatný. Že jsou věci mnohem podstatnější, a to bylo to, co jsem viděl. Hrozně mě to ovlivnilo, zasáhlo.

Jak velký prostor ve vaší tvorbě krajina zaujímá?

Ne, že bych ji nějak programově fotografoval, ale snažím se ji zachytit. Jsem tou krásou očarován a chci ji ukázat ještě někomu dalšímu a říct, líbí se ti to tak jako mně? Vždyť to je přece úžasný! A právě proto, že jsem měl to štěstí se podívat na místa, kam se některý lidi ani nedostanou, tak to beru jako povinnost odtamtud něco přinést, i když mě to stojí hroznou dřinu a tahání techniky na zádech. Člověk je z toho vždycky tak zmordovanej, že to poslední, za co bych to považoval, je dovolená. Psychicky si vyčistím hlavu, ale fyzicky je to hrozně náročný, je to dřina. Jako jsem se začal potápět a fotím pod vodou, jenže to není proto, že bych byl nadšenej potápěč, ale protože jsem odtamtud chtěl přinést fotky. Protože ne každý se potápí. Říkal jsem si, ten život pod vodou musí být úžasný, tak se tam podíváš. Udělal jsem si kurs a od té doby se nikdy nepotopím bez foťáku. Je to hrozná otrava, mě to vždycky štve, protože kluci, který se potápějí jen tak, si to užívaj´. Ale já tam nelezu proto, abych se kochal sám pro sebe, já se tam kochám pro druhý. Když potom odsud vylezu a je tam nějaká fotka, která se lidem líbí, tak já z toho mám radost. Ten samotnej ponor mi radost moc nedělá, protože kolikrát je tam zima, vždycky je tam vlhko (smích), dost často tma. A stejný je to i s těmi krajinami. Když se dostanu na takovéhle místo, ať už to bylo na Aljašce nebo na Sulawesi nebo v Papui, tak si říkám, ty máš to štěstí, tak to musíš něčím kompenzovat. Ne snad, že těmi fotografiemi bych si tu cestu platil. Protože při těch honorářích tady, když taková cesta stojí několik desítek tisíc a vy dostanete v časopise za tu fotku tisícovku, je ten nepoměr absolutní.

Jak reaguje na vaši fotografickou vášeň okolí? Mám s tím problém. V partnerských vztazích, s kamarádama, se vším. Volají mi třeba kamarádi, pojeď tam a tam. A vzápětí, nojo, ale ty budeš zase otravovat s tím focením. Celou výpravu brzdím. Když jsem byl na nějaké cestě s přítelkyní, tak se preferuje technika na úkor jejích osobních věcí, ta už se musí vzít na palubu do letadla, takže žádný šminky nebo kabelka. Kdykoli se někam jede a balíme, tak říkám, to je těžký, tohle už nemůžeme vzít. A nikdy to není objektiv (smích), vždycky je to něco jejího.

Dostali jsme se i k potápění. Prý velmi rád fotografujete vodu?

Přesně tak. Jednou jsem dostal zakázku, ani už nevím pro koho, a tenkrát chtěli vyfotit bublinky. Začal jsem experimentovat s vodou v ateliéru, a zjistil jsem, že to, co se zdá na první pohled absolutně nefotogenický, tak patří mezi nejfotogeničtější věci, jaké jsem kdy poznal. Voda od oceánu, přes kapičky rosy, víry ... I obyčejná ulice ve chvíli, kdy zmokne, je úplně jiná. Když jste zase pod vodou a vzhlížíte směrem k hladině a vidíte, jaké ta voda vytváří efekty v kombinaci se světlem ... Já mluvím pořád jenom o vodě, ale to světlo patří k tomu fotografování automaticky. Kombinace voda a světlo, to je něco naprosto pekelnýho. Kdybych byl rentiér a umělec, který by si mohl tvořit jenom tak sám pro sebe, tak by to byla přesně asi jenom ta voda. Ale abych se zase v tuhle chvíli někde zavřel a experimentoval tímhle způsobem, na to jsem mladej. Počkám třeba do důchodu. Většinou mají lidi v povědomí tu reklamní fotku, jak kapička padá a dělá kruhy. To je jen vrchol ledovce. Ta voda se dá dělat donekonečna tisíci různých způsobů. Voda je úžasná věc.

8.2.2006 proběhne neformální setkání s Kamilem Rodingerem v rámci Večerů s fotografy IDIFu. Přihlásit se k bezplatné účasti můžete ZDE.