Jan Šibík - Exkluzivní rozhovor s válečným fotografem - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Navigace:  » Úvodní stránka  » Novinky  » Reportáže  

17. září 2001, 00.00 | Náš externista Jan Dlouhý se činí vskutku skvělě. Připravil pro vás rozhovor, který svým tématem přichází v ten správný okamžik. Připravil totiž rozhovor s jedním z nejznámějších českých fotoreportérů 90.let, který pravidelně s aparátem navštěvuje ohniska válečných konfliktů, humanitárních a živelných katastrof po celém světě.

Jan Šibík (1963) První setkání jsme měli domluveno v úterý 11. září. Po tragických událostech toho dne v New Yorku a Washingtonu jsme rozhovor odložili na středu. Nyní společně sedíme v kavárně Slavia a během hektického vyřizování všech potřebných náležitostí k co nejrychlejšímu odjezdu do Spojených států hovoříme o temných stránkách světa a lidské duše. Původně jsem si chtěli popovídat hlavně o připravované výstavě a nové knize fotografií, ale za daných okolností na to jaksi nezbyl čas. Podrobnější informace jak o knize, tak i výstavě najdete na konci rozhovoru. A nyní rozhovor:

Jak jste se k fotografii dostal?
Ještě před tím focením jsem dělal asistenta kamery v České televizi a velmi mě bavilo natáčet. Jenomže u kamery jste závislý na režisérovi, osvětlovači a drahé technice, kdežto v tom focení je člověk sám za sebe. Potom se v roce 1987 konal konkurs na fotografa do Mladého Světa, kam mě vzali. V té době to u nás byl jediný časopis, kde se šlo cestou živé dokumentární fotografie. Tím se mi splnil velký sen. V něco podobného jsem ani nedoufal, protože před tím jsem neměl uveřejněnu ani jedinou fotografii.

Praha, Československo 1989 - revoluce v Československu

Jak to pokračovalo?
On v té době nebyl moc zájem fotit ty průšvihy ve východním bloku. Nebylo zvykem jezdit někam ven a když už, tak maximálně na festival mládeže do Berlína nebo do Sokolova, kde jásali mladí svazáci. Takže ze začátku jsem některé věci nemohl zveřejňovat a fotil jsem to sám pro sebe. Třeba při pádu Berlínské zdi jsem tam byl z českých novinářů jediný. V roce 1992 jsem přestoupil do Reflexu a tam jsem dodnes.

Kde všude jste fotil?
Všechny revoluce ve východní Evropě, potom ty průšvihy v bývalém Rusku, Náhorní Karabach, vyhlášení nezávislosti Litvy, války v Abcházii a Podněstří, mezitím ještě puč v Moskvě. Potom jsem začal jezdit dál. Třeba na první všerasové volby do Jihoafrické republiky, exodus ve Rwandě nebo Afgánistán. V poslední době jezdím hodně do Afriky. Sudán, asi jedna z nejchudších zemí na světě, Somálsko, Tanzánie, Libérie, Siera Leone.

Vinkovci, Chorvatsko 1992 - granát rozbil chorvatskou střechu

Jakým způsobem vybíráte místa, kde je právě teď potřeba s fotoaparátem být?
Já si ty místa nevybírám. Chci reagovat na události. Nefotím jenom války a tragédie, ale i země, kde se jako by nic neděje. Byl jsem dvakrát fotit na Kubě, nebo třeba letos v Indii na setkání věřících Khumb Méla, kde se sešlo sedmdesát miliónů lidí. Nevybírám si místa, ale spíš konkrétní události.

Jak konkrétně vypadá vaše příprava před cestou?
Na tu není nikdy moc času. Člověk musí reagovat okamžitě a je závislý hlavně na dopravě. Teď právě se snažím co nejrychleji sehnat místo v prvním letadle do Spojených států. Letí zítra v pět, ovšem je veliký problém se do něj dostat.

Johanesburg, Jihoafrická republika 1994 -divoká předvolební kampaň v Jižní Africe

Ale co třeba víza?
Mám dobré vztahy s lidmi na ministerstvu zahraničí. Některé reportáže vlastně dělám na jejich popud. Například do Siera Leone jsem odjížděl s náměstkem ministra panem Kmoníčkem. Ti mi dost pomáhají, často mi dají diplomatickou nótu, která celou věc urychlí.

V souvislosti se Siera Leone se musím zeptat na akci, kterou jste zorganizoval na pomoc dětem postiženým občanskou válkou v téhle zemi. Jak to celé dopadlo?
Výstava putovala po celé republice a nakonec se vybralo přes milión korun, které pomůžou na konkrétním místě. Z toho mám radost.

Praha, Československo 2000 - anarchie při zasedání Mezinárodního měnového fondu

Co člověka táhne na místa, kde kolem sebe vidí jen beznaděj a utrpení?
Asi ze začátku, když je člověk mladý, je to touha dělat silné fotky, za které ho lidi, když to přeženu, budou poplácávat po rameni. Po čase si člověk uvědomuje, že daleko víc než taková pocta, jsou stovky mailů a dopisů, které mu chodí, ve kterých vám lidé říkají, jak je pro ně důležité taková svědectví vidět. To je veliká motivace, dodá to obrovské množství energie. Proto se snažím zasáhnout a oslovit co možná největší množství lidí. Je v tom ale jeden problém, a to ten, že naprostá většina z nich podobné věci nechce vidět, nechce s tím mít nic společného. Musí se stát taková tragédie jako včera, aby to alespoň některé probudilo a donutilo k zamyšlení. Možná si mnoho z nich myslí, to je někde v Africe, to se mě netýká. Na to můžu okamžitě odpovědět. A co Balkán? Když se mohlo do Kosova a začaly se tam otevírat hroby, nebylo to tak, že ty lidi zastřelili. Nejprve se objevil kus jedné ruky, druhé, hlava a potom tělo. Často ty lidi upalovali, znásilňovali. Ty metody zabíjení, které se tam používaly, jsou strašné. A je to Evropa, vzdálená od nás jen několik stovek kilometrů. Jsou to lidé, se kterými máme mnoho společného, historický vývoj a způsob života. Kde se to v nich vzalo, že sousedi proti sobě navzájem obrátili zbraně? I ty události ze včerejška mi daly za pravdu, že jestli ne ve všech nás, tak minimálně v některých lidech latentní podhoubí zla je. Kdyby nebylo, nebudou takové fotografie.

Priština, Kosovo 1999 -kosovskoalbánská rodina se vrátila domů a našla svůj domek zpustošelý a zpola vypálený

Ty fotografie mají sloužit jako výpověď, nebo mohou něco změnit?
Změnit asi ne. Ta fotka nemá sílu něco změnit, ale může ukázat. Může tím, kdo se na ní dívá, otřást a potom je na těch lidech, jak si to přeberou a zareagují. Možná dají nějaké peníze na humanitární organizaci, nebo sami konkrétně pomůžou. Fotograf může ukazovat a ne něco měnit. To je na lidech, kteří tvoří politiku. Ti by měli měnit. Problém je, že jim je to z velké části lhostejné, i když to nikdo otevřeně nepřizná.

Jak vypadá vlastní práce na místech, kde zuří války, konflikty, nebo živelné katastrofy?
Tam, kde je válka nebo výjimečný stav, prostě abnormální situace, standardní věci nefungují. Je to improvizace a hrozně málo věcí se dá dopředu připravit. Za prvé na to není čas a potom, co připravovat, když nic nefunguje. Jediné, co pomáhá, jsou zkušenosti z předchozích cest. Na jejich základě se některé situace dají dopředu alespoň trochu odhadnout. A potom peníze. Běžná cena za dopravu na den je sto i dvě stě dolarů. Dál potřebujete průvodce, který vám domluví kontakt s místními a pomůže se co nejrychleji zorientovat. Dělat světový fotožurnalismus, je dnes velice drahá záležitost.

Goma, Zaire 1994 - v uprchlickém táboře Kimumba ležela stovka lidí s cholerou

Je možné si uprostřed konfliktu zachovat nestranný pohled na věc?
Já jsem rád na straně, kde vidím pravdu. Špatně by se mi fotilo třeba Čečenskou válku na straně Rusů. Jak vznikají vaše fotografie? Má člověk ve vypjatých situacích, často jistě i ve stresu, vůbec čas přemýšlet nad tím pravým záběrem? Když se kolem děje něco hektického, tak vás to silně emocionálně ovládá a máte tendenci zmatkovat. Profesionalismus je v tom, že to alespoň trochu korigujete. Chcete-li, aby ty fotografie někoho oslovily, musí být silné. A silné budou, pokud budou promyšlené. Je to tak, že v té dané situaci cítíte něco nosného a hodně fotíte. Nevíte, která fotka bude ta pravá. Cítíte, že by z toho mohly být dobré záběry a když jich uděláte hodně, na některém z nich se objeví něco abstraktního. Dostane nějakou výtvarnou podobu. Taková fotka má šanci přežít konkrétní událost a dostat obecnou platnost.

Horezu, rumunsko 2000 - rumunští horníci táhnou na Bukurešť

Dá se říci, odkud máte nejhorší zážitky?
Nikdy předtím jsem nedokázal na tuhle otázku odpovědět, ale Siera Leone. Když vidíte děti, které nemají ruce a nohy, tak si říkáte kdo je schopen tohle udělat. Co přivede dospělé lidi k tomu, že dvouleté holčičce useknou mačetou ruku?

Dá se to vysvětlit mentalitou nebo historickým a kulturním vývojem?
Nedá. Podobná zvěrstva jsem viděl třeba na Balkáně. Tím to není. Neznám přesnou odpověď, jak je to možné. Vysvětluji si to tak, že si musíme sami v sobě vybojovat, jestli se staneme zvířaty, nebo budeme lidmi a to co se odehrálo včera je další neuvěřitelný důkaz.

Freetown, Sierra Leone 1999 - po masakrech rebelů z RUF

Změnilo vás nějak osobně to nesmírné utrpení, které jste při svých reportážích viděl?
Všechny další hrůzy a zvěrstva mě motivují k tomu, abych fotil ještě víc a víc ukazoval lidem to, před čím zavírají oči.

Dá se tahle práce dělat dlouho?
V téhle chvíli mi připadá, že ano. Většina lidí to nechápe a má pocit, že mě to musí likvidovat, ale mě hrozně motivuje ohlas těch, co mé fotografie vidí. Současně s tímto rozhovorem vás chceme upozornit, na právě připravovanou výstavu fotografií Jana Šibíka-Ďábel v nás. Jedná se o autorovu retrospektivní výstavu, zobrazující na 77 snímcích z 28 zemí světa, humanitární katastrofy a zlomové okamžiky posledních 14 let. Výstava je rozčleněna do dvou částí. První tvoří černobílé fotografie věnované rozpadu socialistického bloku - pád Berlínské zdi, následné revoluce v Československu a Rumunsku, puč v Moskvě a rozpad Sovětského svazu. V druhé časti najdete fotografie z humanitárních katastrof devadesátých let. Hladomory v Súdánu, Somálsku a Etiopii, válečné konflikty ve Rwandě, Čečensku, JAR, Kosovu a Palestině, zemětřesení v Turecku, masakry v Siera Leone. Součástí celého projektu je i stejnojmenná kniha fotografií vycházející ve stejné době.

Jan Šibík - Ďábel v nás
Od 22. 9. 2001 do 9. 10. 2001
Obecní dům, Jídelny I-III
Nám. Republiky 5, Praha 1 Otevřeno denně 10 - 18 hod.

   
Jste srdečně zváni na výstavu fotografa Jana Šibíka, která shodou náhod přichází v pravý okamžik!

Takto vypadá grafický přebal nové knihy fotografa Jana Šibíka
Poznámka editora(Vilém Mikyška)
Fotografie Jana Šibíka jsou nepochybně skvělé a všichni jistě oceňujeme jeho píli, vytrvalost a nasazení svého vlastní života v zájmu informovanosti lidstva o tragédiích a utrpení lidstva na různých koutech světa. Otázkou je, zda přemírná informovanost zpráv takového charakteru nevede ke kolektivnímu nihilismu či pesimismu vedoucí k duševnímu rozkladu a nesoustředěnosti lidstva. Kam se vlastně svět bude ubírat dál? Je kam spěchat? Je dost dobře možné, že lidstvo podlehne obsahům kolektivního nevědomí - tak jak to velmi dobře popsal psychoanalitik a filozof C. G. Jung ve svém spisu (Archetypy a nevědomí) a znovu se ozve onen mytologický drak kousající se do svého vlastního ocasu jako za druhé světové války, kde právě obsahům kolektivnímu nevědomí podlehli takoví filozofové - jako byl např. Martin Heidegger, který se nakonec paradoxně přiklonil k fašistickému hnutí.Můj názor je takový, že některé věci je lepší si prostě neuvědomovat a pěstovat - třeba slunečnice. Pardon - raději je fotografujte!