Dvakrát o lecčems s Romanem Sejkotem - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Navigace:  » Úvodní stránka  » Novinky  » Reportáže  

16. září 2003, 00.00 | Jak se na celebritu sluší, nechal na sebe hodinku čekat. Důvodem ale byla práce, které teď má fotograf Roman Sejkot (*1963) víc než dost. Kromě vlastní tvorby je to například spolupráce s baletem Národního divadla, která jej stále více pohlcuje, mnoho času rovněž věnuje pronikání do tajů digitální technologie. Zajímá vás, jak umělec tvoří své mystické fotoobrazy, nebo třeba co si myslí o záplavě nahoty v našich médiích?

Ve své Filosofii tvorby jste vyslovil myšlenku, že smysl života neexistuje a je zbytečné ho hledat. Trváte na tom?

To byla jen jedna ze dvou variant. Smysl života neexistuje, a v tom případě je zbytečné po něm pátrat. Ta druhá varianta říká, že smysl života je v jeho zachování. Jiný smysl život nemá – pouze to, že se snaží zachovat sám sebe a rozšířit. A v jaké to bude formě, jestli v podobě rostlin anebo člověka, už je prostě vedlejší. Takže mám pocit, že to pořád platí.

Pokud bych pojala smysl života symbolicky, jako jeho naplnění, pak bych řekla, že smyslem vašeho života je vaše tvorba, fotografování …

Občas pochybuju, jaký je ten můj smysl života, ale fakt je, že fotografování mě pořád baví. Je to jedna z mála věcí, které mě v životě baví, takže doufám, že to vydrží až do konce. Pakliže věci, které člověka baví a těší, jsou, tak žije, pokud už nejsou, v podstatě není proč žít. Jsem rád, že mě ta profese, kterou jsem si vybral, baví, a že ji pořád dělám.

Původně jste vystudoval matematicko-fyzikální fakultu a vedle toho i žurnalistiku. Jak se vaše exaktní nadání promítá do fotografické tvorby? Možná v tom, že jste příznivcem techniky?

Technika mi nevadí, naopak mě osvobozuje. Mám ji rád. Když se nebudete chtít něco naučit a budete říkat, já to dělám tradičně, přesně, nádherně, nové technologie mě neoslovují, je to všecko špatně, tak to může být jenom otázka vlastní pohodlnosti. Fakt je, že učení vyžaduje dlouhou dobu, než to člověk začne ovládat. A najednou profesionál, který měl několik desítek let jistotu, že to ovládá, se dostane do fáze, že neovládá nic… Ale to se bohužel týká i těch mladších ročníků…

Tady navíc nejde o spor, jestli film nebo čip, nýbrž o využití předností obou technologií k co nejlepšímu výsledku dle vašich představ. Vědět, co vlastně člověk chce udělat, a potom hned zpočátku zvolit tu správnou strategii. Což je možná trochu kámen úrazu.

To, s čím kolegové někdy zápasí, mi problém nedělá. Samotná technika, nemyslím software, je trošku složitější, ale je přesto relativně jednoduchá, dá se jednoduše nastudovat. Opět říkám „relativně“, protože přechod k tomu, abych začal rozumět digitální fotografii, nejenom jednomu přístroji, ale celé té linii článků, které na sebe navazují, mi trval zhruba dva roky. Teď už mám zase pocit, že jenom sleduji ty vývojové trendy a vím, co je dobře a co ne, co asi přežije a co nepřežije. Pořád používám to „asi“, protože to se v technice nikdy nedá s jistotou určit. Byly úžasné technologie a nepřežily, a naopak až dodnes přežily technologie, které tak úžasné ke škodě lidstva nejsou. Neustále se všichni potýkáme s chybami těch špatných technologií.

Dá se to nějak napravit?

Ne. Zasahují do toho totiž i jiné, vyšší mocnosti, jako je například obchod, byznys, vydělávání peněz. Nemáme to nejlepší, co by mohlo být, ale to horší, a to jenom kvůli tomu, že někdo chtěl vydělat hodně peněz. Takže se to podařilo, ale za jakou cenu?

Máte nějakou představu o tom, jak bude technika ovlivňovat fotografii dále?

I když počítám s technologickými zvraty, jsem připraven na to, že jednou budeme fotografovat a natáčet holograficky. A já vím, že se toho dožiju! Holografie bude určitě digitální. Mám pocit, že ten klasický holografický záznam nebude pro digitální zpracování vůbec vhodný.

Fotografie je přece jenom placatá, a bylo by lepší ten obraz, který člověk zaznamenává, mít trojrozměrný. A dokonce ho i jako trojrozměrný upravovat. Počítače zřejmě přežijí, budou pořád asi nějaké lepší a lepší, a s jejich pomocí to budeme třeba modelovat mentálně, už na to budeme jenom myslet, a někde se to tam bude tvarovat, nebo to možná budeme popisovat hlasem… Já se na tyhle věci docela těším. Spíš si říkám, proč jsou ti japonští a američtí konstruktéři tak pomalí. Mohli by trochu přidat, abych se toho ještě dožil (smích).

Své nápady shromažďujete v nápadnici, je to pravda?

Jako v pokladnici … Je to notes, do kterého čas od času zakresluju obrázky, spíš črty nebo nákresy. K tomu je krátký popis té situace, abych sám za rok nebo za dva věděl, co je ruka a co je noha, a co autor původně zamýšlel, že chce sdělit světu. Pak je tam ještě datum, kdy mě to napadlo - držím se autorského zákona (smích) - ale teď to mnohem častěji působí jako taková němá výzva. Podívám se do toho notesu a řeknu si, to mě napadlo v roce devadesát osm, taková bezvadná věc, a ještě jsem to nerealizoval! No teda, to mám pěknej skluz …

Což ale svědčí o tom, že máte stále dostatek nápadů, když je nestačíte realizovat, dokonce ani ty dobré …

Mám pocit, že jsem je kdysi realizoval rychleji než teď. Už tři roky jsem totiž šťastným majitelem počítače „nakousnuté jablko“ a od té doby študuji softwary, různé digitální krabičky, digitální fotoaparáty a tiskové techniky, jak dostat ten obrázek, který uděláte dohromady s kolegou Applem, do takové podoby, aby to nebylo jenom na monitoru. Aby se na to mohli kouknout i ostatní, a třeba i po pěti letech, aby nevybledly barvy. Takže mám v posledních letech technologické starosti, což sebere hodně času. Je to digitální alchymie, naprosto srovnatelná s tou chemickou alchymií z fotokomory, možná ještě o trošku horší. Ale doufám, že z toho vybřednu. Už vím, které softwary potřebuju, a to nejenom pro klasickou fotografii, Photoshop je jasná věc, ale i pro i nějaké 3D záležitosti, pro animace. Používám jednodušší softwary, ale i ty jsou pořád ještě strašně komplikované (smích) nebo složité na to, abyste to nezapomněla, když s nimi nepracujete denně, nýbrž jednou za čtrnáct dní, za měsíc. Těším se, že už člověk nebude muset studovat v angličtině nějaké cizí termíny, o kterých v životě neslyšel, ale že to půjde jednodušším způsobem. Opravdového kumštu, kdy se propojuje výtvarné umění, malířství, sochařství, fotografie, animace nebo 3D modelování, je zatím pomálu. V současnosti je to, podle mého názoru, vhodné pro televizi, pro film, kde se tomu věnují specialisté, ale ne pro běžného normálního umělce (smích).