Dvakrát o lecčems s Romanem Sejkotem (2) - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Sejkot

Sejkot

19. září 2003, 00.00 | Pokud vás zaujal rozhovor s fotografem Romanem Sejkotem (*1963), nabízíme vám tentokrát jeho dokončení. Mimo jiné se dozvíte, jaký je zájem médií o sociální dokument, proč umělec vstoupil do světa baletu, a jaký má vztah k současnému umění.

- První velké ocenění jste získal roku 1994 svým seriálem o mentálně handicapovaném plavci. Jak daleko je od této tématiky k tomu, co děláte teď?-

Relativně dost daleko. Tehdy jsem si myslel, že když tady skončila éra špatných novin a špatných časopisů, v nichž byly špatně tištěné fotografie od fotografů, o nichž si nemyslím, že byli všichni nejlepší, že se to po velké sametové kapitalistické revoluci změní. Bohužel se tak nestalo. V té době, nějaké tři čtyři roky po revoluci, jsem šel do takovýchhle projektů a do krásných reportáží pro noviny s entuziasmem, snažil jsem se hádat s šéfredaktory, ale zjistil jsem, že vlastně dneska nikdo tento typ fotografie nechce, a sociální už vůbec ne … Dejme tomu, v časopise Týden nebo Reflex nenajdete šestistránkovou fotografickou a textovou reportáž na nějaké téma, jako jsou třeba zrovna handicapovaní spoluobčané. Všechno to má spíš podobu nějakých klipů, je to všechno roztěkaný, nesoustředěný … A vlastně ani nemám pocit, že by majitelé nebo šéfredaktoři těchto médií potřebovali kvalitní reportážní fotografii. Spíš si myslím, že je jim to jedno, že chtějí hlavně vydělat a přitáhnout masovou klientelu, prostě lid. Protože oni potřebují ten lid stejně, jako jej ke svému prospěchu využívali komunisti. A abychom nemluvili jen o časopisech a novinách, můžeme se podívat na komerční televizi, a je to to samé. Takže – je to zklamání. I proto je pro mě v tuto chvíli návrat k nějakým podobným projektům vzdálený. Ale pakliže mě nějaký šéfredaktor vezme za slovo, že by byl rád, abych mu udělal nějakou pěknou reportáž, a že by za to třeba i zaplatil (smích), tak to samozřejmě rád udělám.

- Zaplatil? To snad není samozřejmost? -

To je další místní nešvar – neplatit, neplatit, neplatit. Na Západě si nikdo nedovolí vám za práci nezaplatit. Ví totiž dobře, že sankce jsou pěti- až desetinásobek běžného honoráře. V Americe, aspoň jak jsem se doslechl, se víceméně každý fotograf těší, až jeho fotografie bude otištěna bez jeho svolení, protože advokátský páky jsou velmi jednoduchý a každý nakladatel to vždycky prohraje. Bohužel u nás ten autorský zákon přiznává autorům pouze dvojnásobek běžného honoráře. I v tom by legislativa mohla trošičku přidat, ještě jsme za Evropou trochu pozadu.

- Hodně nyní spolupracujete s baletem Národního divadla. Čím vás balet přitahuje? -

K baletu jsem se dostal absolutně náhodou. Měl jsem pro nějaký časopis vyfotografovat Pražský komorní balet Pavla Šmoka. Navštívil jsem zkoušku a tam jsem se dostal do kontaktu s tanečníky a vůbec s tanečním prostředím. Uvědomil jsem si podobnost toho, oč se sám snažím s modelkami. Při jejich výběru si říkám, tak tahle modelka by snad mohla hejbat rukama i nohama (smích), ale u tanečníků je to, že těmi končetinami umí hýbat, celkem jistota. Takže jsem oslovil pár tanečníků a tanečnic a začal jsem s nimi spolupracovat na svých věcech. Pavel Šmok se mě pak zeptal, jestli bych jim neudělal fotografie k premiéře. Ta byla v Divadle komedie a svou první choreografickou premiéru tam s Pražským komorním baletem měl i Petr Zuska, současný šéf baletu Národního divadla, pro mě tehdy nějaký neznámý mladý choreograf. Už tenkrát byl úžasný tanečník a vyvinul se z něho i dobrý choreograf, ale to, že se stane šéfem baletu v Národním, před osmi lety netušil vůbec nikdo. A pak mě poprosil, jestli bych nenafotografoval plakáty a představení, která byla v loňské sezóně 2002/2003 v Národním divadle. A to jsem samozřejmě s radostí přijal.

- Co vám spolupráce s tanečním světem profesně přinesla? -

U Pavla Šmoka jsem se vlastně i trošku naučil fotit tanec, protože to není tak úplně jednoduchá věc. Už jenom z technického hlediska. Když fotografujete operu, oni pořád stojí, mají minutu dopředu zdviženou ruku a něco tam zpívají. V činohře, tam je to trošku rychlejší, tam tu ruku mají zdviženou pět vteřin, kdežto při tanci se všichni hýbají rychleji, pohyb trvá desetinu vteřiny, a navíc je tam tma.

- Tma? -

To svícení je bohužel také nějaký současný trend. Až na to samotní tanečníci občas trochu žehrají, že musí tancovat potmě. Zatím na to nežehrají diváci, což mě překvapuje. Jedná se o obecný trend, to se netýká jenom Národního divadla, nýbrž bohužel i jiných, menších a experimentálních scén, třeba Divadla Ponec. Je to tak nasvícený, že diváci vlastně vůbec nic nevidí, natož aby to mohl zaregistrovat fotoaparát. Na druhé straně se zrovna na baletu nebo na moderním tanci dobře testují kvality nejlepších současných digitálních fotoaparátů. Když fotíte fotbal, víte, odkud kam ten míč bude lítat, že se hraje od jedné bráně k druhé, ale v tom tanci, tam opravdu netušíte, kterým směrem se ten tanečník nebo tanečnice pohne a co bude následovat dál. Takže proto považuju fotografování divadla za těžší disciplínu než třeba fotografii sportovní. A můžu se o to s kolegy sportovními fotoreportéry pohádat (smích).

- Co se vám líbí, co vás zaujalo ze současné tvorby? -

Musím se přiznat, že nic moc z toho, co vidím, že se dělá u nás anebo i v zahraničí ve výtvarném umění, mě nedokáže zaujmout. Mám pocit, že je v tom málo fantazie, málo imaginace, příliš popisnosti nebo příliš jakéhosi protestu proti současné realitě. Buď to tvůrci nějakým způsobem věrně popisují nebo se to naopak snaží negovat. Teď myslím na výtvarné umění jako celek, nehovořím jenom o fotografii. Připadá mi smutné, depresivní a je jedno, jestli se dívám na současné výtvarné umění české nebo třeba španělské. Rozumím tomu, co chtějí vyjádřit, ale nerozumím tomu, proč to dělají a čemu to prospívá, jestli oni sami by si chtěli koupit takovou věc domů. Bohužel, současné výtvarné umění je z devadesáti procent nehezké, nerad se na to dívám. Musím se vůbec občas přemoci, abych zašel do nějaké galerie. Už asi třicet let mě zajímají věci, které mají nějaký fantazijní náboj, něco, co otvírá nové obzory, ne co jenom nějakým způsobem popisuje realitu. Mám rád fantazii. Teď jsem po jedenácti letech zase přišel do kontaktu s Hieronymem Boschem v Pradu. Tomu před pěti sty lety fantazie rozhodně nechyběla, je absolutní výjimkou v celých dějinách umění. Považuji za úžasné, že vůbec mohl tenkrát takhle tvořit - bez ohledu na své okolí a bez ohledu na své současníky Leonarda, Rafaela, Michelangela.

- Nahé tělo je nedílnou součástí vašich fotografií. Jak se díváte na záplavu nahoty všude okolo nás, na trend všech se odhalovat. Zpěvačka není zajímavá, když neukáže prsa … -

Prostitutka je prostitutka, ví se to, a je to prostě tak. Pakliže se jedná o zpěvačky a moderátorky, které se odhalují, přijde mi to jako nejhorší prostituce, navíc taková, která má punc legálnosti – a ještě se tím ta prostitutka proslaví. Hudební nebo tiskový vydavatel si možná řekne, že publikum to prostě chce. Nevím, jestli mají opravdu nějaké výzkumy provedené na nějakém statistickém vzorku, zda jejich čtenáři chtějí, aby se jim tam svlékla zpěvačka XY. Nejsem si tím úplně jist, zvláště, když většinu těch společenských časopisů, kde k něčemu podobnému dochází, čtou většinou pouze ženy. Muži takzvané společenské časopisy pro celou rodinu nekupují, ti už si případně rovnou koupí ten Playboy nebo Penthouse. Ale zřejmě nekupují ani ten, protože Penthouse v Americe krachuje, a tady zkrachoval už dávno. Mám tedy pocit, že muži tu nahotu na obrázcích ani snad moc nepotřebujou. Já nemám potřebu se dívat na populární zpěvačku XY, která dokonce prostituuje své těhotné břicho a chce prodat své miminko. Mám z toho spíš hnusný pocit.

- Říkáte, že jste se dosud nevymanil z prehistorie, ale původně jste svými fotografiemi chtěl projít celé dějiny lidstva. -

Postoupím dál. Snažím se nějak nasměrovat do budoucnosti, protože historie je zajímavá, ale budoucnost je mnohem zajímavější, imaginárnější, fantasknější. Historie už proběhla a bylo to jedno řešení. Kdežto budoucnost, to je celej otevřenej prostor.