Rudolf Jung: Nejkrásnější pohled na svět? Z letadla! - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

9. května 2007, 00.00 | Fotograf Rudolf Jung (*1954) se na svět rád dívá z výšky, a proto létá (i fotografuje) na větroních. Jeho akční rádius je však širší; zabývá se také krajinářstvím, dokumentem, figurální fotografií a portrétem. O práci, aktivitách i plánech jsme si ale povídali na pevné zemi – v jeho miniaturní kanceláři v České televizi, kde již více než deset let zastává funkci vedoucího fotooddělení. Pokud se o této zajímavé osobnosti chcete dozvědět více, rezervujte si místo na dalším klubovém setkání s fotografem, které se koná již ve středu 16.5. v IDIFu!

Jak jste se dostal k fotografování? Přes létání. Pálím totiž svíčku z obou stran a druhý obor, který mě odmalička zajímá, jsou letadla a létání. Když jsem začal létat, tak jsem si to i fotografoval. Nejdřív amatérským přístrojem, ale pak jsem zjistil, že se to dá fotografovat i jiným způsobem, než jenom mačkat spoušť. S bráchou jsme jako děti trápili rodiče tím, že jsme se volném čase chtěli chodit dívat do Ruzyně na letadla. Oni vymýšleli všechno možné, jak se tomu vyhnout, obzvlášť tatínek, ten se vždycky snažil potkat nějaké známé nebo je po cestě navštívit. Asi ho nebavilo stát na Ruzyni tři nebo čtyři hodiny, dokud nepřiletí nějaké letadlo. To je dneska nemyslitelné, když každou minutu jedno přistává (smích).

Drží vás létání pořád? Ano, nelétám na motorácích, ale na větroních, které nedělají žádný hluk. Pro mě je to to nejlepší, co existuje. Pohyb třídimenzionálním prostorem je úžasný.

Pro vás jako fotografa má jistě i ten půvab, že se vám ze vzduchu nabízejí zajímavé pohledy, které ze země nejsou vidět... Myslím si, že na zeměkouli je ze vzduchu nejvíc vidět práce člověka, jak tu zemi přeoral a překopal. Nejzajímavější na tom je, že ti, kteří ji přeorali a překopali, to z tohoto pohledu nikdy neviděli. V roce 1995 jsem v Národním technickém muzeu instaloval letecké pohledy krajiny, což jsou vlastně lineární nebo barevné kompozice, asi třicet zvětšenin. Na jedné je třeba báječně vidět stopa, která nejspíš ukazuje, jak traktoristu už nebavila práce, a tak to najednou v pravém úhlu zalomil a odjel na pivo. Všechny fotografie jsou zhruba ze sedmdesáti metrů výšky. Teď už se věnuji létání spíš pro radost a moc nefotografuji. Není tolik zakázek a létat s motorákem po republice není právě levná záležitost. Navíc fotografovat a současně řídit letadlo je dost obtížné.

Vy se ale věnujete více žánrům. Fotografujete portréty, krajiny, dokumentaristiku i zátiší. Co je vaší prioritou? Zpravidla to, k čemu se člověk nemůže dostat. Když v práci fotografuji mraky lidí, tak bych pak nejradši fotografoval krajinu, nebo vůbec něco, při čem je klid. Otázka, co bych rád fotografoval, je ale složitější. Jak tvrdil profesor Šmok, je fotografie řeč, která sděluje něco obrazem. Takže když chci něco říct, řeknu to takhle. Když nemám co říct, jsem zticha. Já tady v televizi pořád něco fotografuju, ale že bych z toho byl kolikrát odvázaný, to ani ne. Je to zakázková práce, i když ji dělám, jak nejlépe to umím.

Není to pro vás trochu omezující? Jste sice činný ve svém oboru, ale musíte se stále přizpůsobovat požadavkům druhých... To se člověk musí přizpůsobovat, i když není zaměstnaný a je na volné noze. Když dělá zakázku, musí se přizpůsobit tomu, co si zákazník přeje. Rozdíl je v tom, že já chodím do práce a on do ateliéru. Má možná víc času pro svoji volnou tvorbu, ale otázka je, jestli ho využije. Dlouho se přemlouvám, jestli mám jít do komory zvětšovat. Je to boj, který většinou vyhrávám (smích). Když mě k tomu donutí výstava, tak do té komory doopravdy musím.

Zabýváte se mapováním pražských periférií. Můžete to čtenářům přiblížit? V Praze jsou místa, o kterých by nikdo neřekl, že je to nedaleko od centra města. Proto i ten název je "vnější a vnitřní periferie Prahy". Navíc je taková doba, kdy během měsíce, co jsem fotografoval jeden motiv, na tom místě vyrostla celá benzínka. Prostě, mění se to rychle a já bohužel nemám tolik času, kolik by tohle téma potřebovalo.

Svou zatím poslední zahraniční výstavu jste měl loni na přelomu března a dubna v galerii PEP+NO NAME ve švýcarské Basileji. Myslím, že to „no name“ v názvu trochu klame, protože zdaleka není neznámá... V této galerii vystavovalo poměrně dost fotografů z Čech. Vzdušnou čarou je vzdálena asi dvě stě nebo tři sta metrů od basilejské radnice. Je to v centru, úžasné místo, starý dům na malinkatém náměstíčku. Jedná se o galerii plus prodejnu knih, kde se prodávají hlavně fotografické knihy nebo knihy o umění. Celé to vlastní pan Tobias, který se zná s fotografem Jiřím Egertem. Ten nám v Asociaci profesionálních fotografů ČR nabídnul možnost vystavovat. Já jsem na to reagoval a připravil výběr náhledů, který pak majitel galerie schválil. Ta galerie není stavěná na velké zvětšeniny, takže jsem snímky musel znova nazvětšovat. Dal jsem tam dokonce i některé zcela nové fotografie, které jsem dělal na menší formát. Bylo to docela příjemné. Tady byla dlouhá zima a tam už bylo skoro jaro, na stráních mezi sněhem kvetly kytky...

Zajímalo by mě, čím fotografujete. To je právě to nepodstatné, nejméně důležité. Kdysi jsem na Interkameře na stáncích obdivoval techniku a záviděl jsem, že s tím někdo může fotografovat, a nakonec, když takovou techniku sám mám, zjišťuju, že ji nemám čas používat. Takže čas je daleko potřebnější než tyhle hračky. Ale zpět k vaší otázce: vybavení volím podle práce, kterou dělám. Nejdůležitějším prvkem v mé práci jsou objektivy. Jim přizpůsobuji svoji fantazii. Takže kinofilm a čip 24x36 se skly 24x70/2,8 + 70x200/2,8 se stabilizátorem, 50/1,4 a nejostřejší sklo, které jsem na fotoaparátu měl, je makro 100/2,8, vše od Canonu. Na svitek používám Hasselblad 500 C/M a SWC, skla hlavně 150/4 na portréty, 250/5,6 zejména pro krajinu. Na velký formát /13x218cm/ mám v oblibě Rodenstock 300/5,6, ten je fakt dobrý a dávám jej na Cambo.

Věnujete se málo používaným technikám, jako je třeba kyanotypie nebo kalotypie. Co vás k nim přivedlo? Asi jsem tím načichnul v Národním technickém muzeu, kde jsem pracoval. Měl jsem možnost vidět staré technologie a do jisté míry se mi to asi dostalo pod kůži. Má to svoje kouzlo a ten obraz je o dost jiný, než nám nabízí moderní technologie. Nakonec z toho je pokaždé originál, čímž se moje práce dost odlišuje od produkce tisků.

Může mít člověk s takovým vztahem ke starým poctivým technikám, jako máte vy, pozitivní přístup k něčemu tak efemérnímu, jako je digitální fotografie? Jistě může. Pro mě je to nástroj k tomu, abych svoji práci mohl v rozumné kvalitě a s úžasnou rychlostí dát do tisku, na internet a podobně. Nejsem proti. Michelangelo by taky použil elektrickou sbíječku, aby Davida udělal snadněji a třeba rychleji. Jenže elektrika nebyla, tak musel postaru (smích).

A myslíte, že klasická fotografie přežije? Klasiku, tedy na film, budou používat hlavně ti, co fotografují černobíle. Tam čip zdaleka není schopný napodobit tonální informaci. Bohužel, kromě těch, co tuto fotografii praktikují, není již takřka nikdo, kdo ten rozdíl vidí.

Hodně se věnujete workshopům. Často jsou jejich účastníky studenti. Je to pro vás pouze práce, anebo to děláte s určitým osobním zaujetím a rád? Definoval bych to tak, že to vždycky něco přináší oběma stranám – jak mně, tak i těm, kteří na ten workshop přijdou. U některých se i inspiruju. Pro časopis Fotoaparát pořádám dva druhy workshopů: jeden je věnovaný fotografům a účastní se ho fotografové různých stádií pokročilosti – od úplných začátečníků až po relativně pokročilé, kteří mají zájem se něco naučit. Pak je to projekt Fotoakademie, který dělá ředitelka Fotoaparátu, paní Macenauerová, se středními školami. Jedná se o jednodenní workshop, kdy přijedeme, dostaneme k dispozici jakési provizorní studio, a tam pak můžeme dělat portréty. Mladí lidé jsou obvykle docela rychle chápaví, takže se dá naučit je vnímat, jak by měl portrét vypadat a čeho by se měli vyvarovat. Samozřejmě za jeden den se nemohou naučit fotografovat, ale aspoň něco. Je to docela příjemné. Další workshopy jsou třeba dvoudenní, ale dělal jsem i týdenní workshop na Baltu v Polsku. Ten byl o všem možném. Tady v mnoha případech účastníky znám. Bývají to úžasní lidé, nikdy jsem tam neměl nikoho, kdo by narušil kolektiv, který se tam zformoval. V mnoha případech tam vznikla přátelství nejen ve vztahu ke mně, ale i mezi účastníky. Je to vždycky inspirující. Takže to beru jako několikadenní kolektivní práci. Nejdůležitější je, aby si ti lidé udělali názor na to, co spáchali jako fotografové sami nebo jejich kolegové. Pak do toho vstupuju já jako určitá supervize. Myslím, že tato kolektivní práce je mnohem lepší, než když se tím člověk musí prodírat sám, což byl můj problém.

Vy jste se musel prodírat sám? Ano, já jsem autodidakt. Studoval jsem Institut výtvarné fotografie a pak FAMU, ale předtím jsem nedělal žádnou střední grafickou školu, ani žádné učiliště v tomto oboru.

Ani váš tatínek, který fotografoval, vám nic nepředal? Ten mi pak už nepomohl vůbec, protože zemřel, jen co jsem se vrátil z vojny. Ale i on byl v tomto směru amatér. Třeba fotografie jsme doma nezvětšovali. Chodili jsme do Vodičkovy ulice, kde byla Fotografia, a tam nám z filmů dělali kontakty 5x5 cm.

Existuje mezi fotografy někdo, kdo je vám svou tvorbou blízký? Kdybych chtěl tvrdit, že mě nikdo neovlivnil, ba ani mimoděk, byl by to nesmysl. Víte ale, koho jsem si nejvíc vážil jako fotografa i člověka? Když jsem jezdil do Olomouce, měl jsem ještě možnost se setkat s naším nejlepším krajinářem, Miroslavem Bílkem, který už bohužel není mezi námi. Nám všem, kteří jsme na Institut chodili, dal v té době asi nejvíc. Dále mě ovlivnil Mirek Vojtěchovský, který vlastně „může“ za to, že jsem vystudoval FAMU, protože mě donutil se přihlásit. Ze světových fotografů posledních patnáct let hodně sleduji Yousufa Karshe, protože hodně portrétuju, a to i na velký formát. Na rozdíl ode mě byl jeho způsob práce klasický – používal velký formát, ale světelný park a pomůcky, které jsou teď trošku dál a kvalitnější, v té době neměl. Přesto dělal úžasné obrazy lidí. Snažil jsem se tedy také dělat něco podobného, vyfotografovat lidi na velký formát a udělat z toho velké fotografie, aby se divák mohl na toho člověka dívat ze vzdálenosti, z jaké to v normálním občanském životě není slušné – asi z dvaceti centimetrů.

Je známo, že chcete-li vytvořit portrét, musíte zachytit nitro člověka, jinak je to pouhá podobenka. Máte problémy vcítit se do portrétovaných, nebo jste empatický? Jsem introvert. Vím, že je to problém, ale snažím se to dělat tak, abych to něco navíc na fotografiích měl. Snažím se tedy lidi nenaštvat hned na počátku, jen co přijdou do studia. Vím, že to v té chvíli tomu člověku musí být nepříjemné, když ho fotografuji a on se tam musí ještě nějakým způsobem pitvořit. Takže se to lidem snažím ulehčit, dám jim napít...

...jako Leonardo da Vinci je rozptylujete hudbou... Muziku bych jim pouštěl rád, ale ve studiu ji nemám. Myslím si, že nejsem dobrým bavičem, protože když fotografujete na velký formát, musím dělat spoustu věcí. Od okamžiku zmáčknutí spouště musím kolem toho přístroje asi dvě minuty běhat a hlídat, co jsem nastavil správně a co ne. Je to složitější než fotografovat zrcadlovkou. Když se to ale zase povede, tak se s tím výsledek zase absolutně nedá poměřit.

Říkáte, že se snažíte zachytit nitro portrétovaných. Fotografujete tedy i lidi, jejichž nitro vám není sympatické? Princip, jak si někoho vybrat k portrétování, neumím popsat. Je to mimoverbální, a to se špatně popisuje. Ty, kteří mě štvou, bych v žádném případě neportrétoval.

Prozradíte mi něco ze svých plánů? Nejbližší plán, a to už za měsíc, je ten, že od časopisu Fotoaparát pořádáme workshop u Baltu. Pak bych měl dělat další velký workshop v Novém Městě na Moravě, který se bude věnovat portrétování, a 16. září budu mít současně s workshopem výstavu. Nejradostnější plán je ten, že se mi podařilo ušetřit takřka všechnu dovolenou a prožiji ji tak, že se budu jenom bavit a nebudu dělat žádnou výstavu. Minulý rok jsem totiž dovolenou strávil tak, že jsem udělal šest výstav, a pak už mi pro létání zbyl jenom jeden týden.

Děkuji za rozhovor.