Sex s Kulou - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

6. října 2006, 00.00 | Titulek měl vlastně znít O sexu s Kulou. Těžištěm rozhovoru, pořízeným jednoho teplého podvečera v ateliéru pod závěsnou postelí s výhledem na Hradčany, totiž byly právě fotografie s více než výbušným erotickým nábojem. Významnému německému nakladatelství Taschen tak učarovaly, že fotografu Vlastimilu Kulovi (*1950) v roce 2005 vypravilo knihu. Z českých autorů se to zatím podařilo jen Janu Saudkovi. S temperamentním umělcem, který sám sebe nepovažuje za kontroverzního, se můžete setkat ve středu 18. října na pravidelném klubovém večeru IDIFu.

Jaké ženy se vám vlastně líbí? Pro mě mají sex-appeal holky, který nejsou jenom na to jednou se zpít. Já jsem člověk, pro kterýho vztahy mají vždycky nějaký trvání. S tím mám spíš problémy, a nebudu to zastírat, protože moje žena to ví moc dobře, a myslím si, že nejsem sám.

S čím? Každej chlap se pravidelně jednou za dva roky musí zamilovat – buď je to šťastně nebo nešťastně. Myslím si, že to tak je, alespoň u mě. Pak mám ale problémy s tím odmilováním. Ono to většinou není šťastný, ale to už zacházím do intimních věcí.

Ono je to těžké se nezamilovat, když pracujete s tolika krásnými ženami. Vaše otázka sugeruje, jako bych byl pro ty holky nějak atraktivní. Nejsem, samozřejmě. Jestli něčeho dosáhnu, tak proto, že ty holky pro mě získají určitou slabost, jelikož vidí, že to myslím upřímně, že jsem především náročnej k sobě, a že makám do úpadu pro sebe, pro ně. To je takový klišé, když to takhle řeknete. Kdybyste viděla, co je za tím... Jsme normální lidi, a když si představíte, že za mnou není balík peněz... Protože můj nejlepší kamarád říká: nejlepší afrodiziakum jsou peníze, to si pamatuj. A já je právě nemám. Takže musím vokecávat.

Ale svým modelkám snad platíte...? S holkama, který jsem fotil, mám smlouvy, že jim platím jenom část honoráře, a zbytek honoráře dochází v procentech. Ta procenta se trochu mění podle toho, kolik holek je na fotce. Když se projekt podaří a dostanu se tam, kam mám namířeno, což ale bohužel není jistý, tak ty holky na tom vydělají. Když se člověk dostane na špičku, tak ty umělecký originály se už prodávají za docela slušný prachy. Za den vznikly třeba tři takovýhle „geniální“ fotky. Čili ty holky nakonec, když to dobře dopadne, na tom vydělaj. Pravda ale je, že ve chvíli, kdy začínáte a ukazujete jim nějakej bordel, ateliér, šílíte tam, sháníte něco, tohle vám nefunguje, tak jim nějak důvěryhodně zprostředkovat tu vizi není zrovna lehký. Navíc ne všechny holky jsou schopny tou vizí se nadchnout, protože spousta holek je takovejch, že jejich vize je přízemní. Je třeba servírka a chce si otevřít hospodu v Mariánkách. To je top, co chce. Ona ani nechce, aby ji člověk třeba vzal do Hollywoodu, seznámil ji s hvězdama. Všechno je předivo, jemná psychologická hra, kterou člověk musí zapojit. Ten chleba se u nás vždycky dělil napůl, a ,modelky spíš byly pro mě jako děti, že jsem jim radši dal víc, a já nebo rodina jsme trochu skomírali. Je to absurdní, někdo si třeba řekne, to je šílenec, má rodinu, děti, někomu to možná ani není moc sympatický. Realita, co se týče těch holek, je ale taková. Abych to uzavřel: došlo ke kamarádství s těma holkama.

Od toho ale není daleko se zamilovat. Teď jste to řekla. V tý knížce je předmluva, kde se snažím nějakým způsobem definovat vztah mezi modelem a fotografem. Pro mě je to provazochodecká chůze, kde jeden drží ten provaz napnutej. Ve chvíli, kdy to jeden neudrží, tak druhej spadne dolů. Vyšroubuju atmosféru, která je vysoce kreativní, prostoupí tu holku, prostoupí mě, ale chce to absolutní odevzdání. To je ta Veruschka v Antonioniho Zvětšenině, kdy to vypadá, jako by s fotografem souložili. Myslím si, že psychicky to byl milostnej akt, soulož, aniž se navzájem dotkli. Ale oni to tak vnímali, a ty hormony byly stejně vzbouřený – aniž by došlo ke standardnímu vyvrcholení. Tohle, když se mi podaří vyvolat, tak v tu chvíli tu holku miluju. Úplně ideální je, když se podaří to tak nabudit, že všichni milujou všechny. Říkám, že se vytvoří něco, co mě evokuje surrealistický obraz Ruce od Paula Delvauxe. Je to představa situace v ráji, kde není stud, a všichni se tam milují. Ten obraz nezobrazuje nějakej skupinovej sex, naopak, je to vznešený, ženský s obnaženejma kozama, a někde se tam v dálce krásně milujou. Je to krásně nadejchnutý, a co je na tom úžasně zajímavý je, že všichni o něčem takovým sníme. Ale jsou bržděni morálkou, žárlivostí, protože všichni chceme vlastnit. Já chci mít co nejvíc ženskejch, ale – a to říkám úplně otevřeně – přitom žárlím na svou vlastní ženu. Je to zkrátka normální, jsme tak ustrojený, že nás pudy ženou urvat jak majetek, tak lidi, manipulovat s lidma. Jedna kritika říká, že se Kulovi daří vyvolat atmosféru, kdy mizí jemná táhla, kterými se navzájem manipulujeme – ve smyslu špatný manipulace, za účelem vlastnění, což je negativní. A nastávaj vlny vzájemnýho prostupování, byť třeba na dálku. Já držím foťák, ona se tam předvádí.

O svých modelkách mluvíte s citem, který bych u fotografa vašeho typu věru nehledala. Jaký vztah k nim vlastně máte? Šíleně mě nadzvedla Chuchmova kritika v Mladý frontě, kde se o ty holky, co fotím, arogantním způsobem otřel. V podstatě řekl, že jsou to kurvy. Snažil jsem se mu odpovědět, on to neotiskl. Tvrdím, že herečka, za kterou přijde režisér, a řekne, ty polibky, to je furt to samý, ale život je jinej, vždyť přece všichni každej večer šoustáme. Proč bychom se neměli snažit, aby ta hra byla autentická, a ty lidi to brali. Svlíkneš se, roztáhneš nohy, a on tady bude dělat ty pohyby, pojď do toho! Když to ta holka, která může být jinak dost stydlivá, vezme jako uměleckou výzvu a na tohle přistoupí, a ono se to nakonec třeba nepovede a je to propadák, tak já se před ní klaním. A to mi věřte nebo ne, že tohle byla motivace, kdy jsem do toho zatáhnul svou ženu. Jeden můj kamarád mi říkal: počkej, to myslíš vážně, ty bys do toho zatáh i svou ženu? A já mu odpověděl: myslíš, že ty holky vymáčknu jako citrón, že je zneužiju, a že to je pro mě nějakej póvl, kterej si koupím, najmu a nepustím na svou úroveň? To bych nemohl fotit! To, že jsem tam já, souvisí s tím, dát najevo, že ani já se nestydím dělat to, co chci po těch holkách. Můj ideál je, že se všichni rozplynou ve všeobjímající lásce, a ta erotika v tom hraje roli nejtěsnějšího propojení. V sexu se jedná o vyvrcholení prostupování dvou osobností. To chci vyjádřit a přenést. Možná je to iluze, ale byly chvíle, kdy jsem to tak cítil, a ten osobní zážitek byl možná intenzivnější, než jak je schopná ta fotka předat. Ta někdy lže. Mám takový příměr. Fotil jsem na jipce, tam byl děda a zívnul, což vypadá, jako když řve bolestí. Já jsem ho při tom vyfotil, dal jsem to do kontextu, a toho efektu bylo dosaženo. I když je to totální lež, je to pravdivý protože jiní tam takhle řvali. Tady se můžeme bavit, jestli je jediná správná fotka dokument nebo stylizovaná fotografie. Jak vyprávěl Jiří Weiss, když natáčel v koncentráku. Nechal gestapáky nosit a nakládat ty mrtvý vězně pod samopalem, aby byli správně vyděšení a vypadalo to autenticky. Celý to jakoby nahrál. A co Jevgenij Chaldej, když fotil, jak rudoarmějec věší vlajku na Reichstagu? To rekonstruovali dva dny po dobytí. To není lež, ta je v tom polopatistickém pitvání, když někdo nechápe, že smyslem věci není všechno rozřezat až na poslední buňku. Nenajdu krásu lidský osobnosti tím, že rozparceluju mozek, ale musím to vnímat jako abstraktní pojem.

Na několika fotografiích jste s modelkami ale i vy sám, a to nahý stejně jako ony. Není to trochu exhibicionismus? Nikdy jsem neměl tendence chodit na nudapláže, nejsem klasickej exhibicionista. Na druhý straně jsem byl třídní šašek, a to je kus exhibicionismu. Moji kamarádi vzpomínají na akci z demonstrace v srpnu osmaosmdesátýho roku na Václaváku „Česká televize točí Kulu“. Byla to náhoda, pak mě v nějakým oběžníku dokonce uvedli jako organizátora – Saša Vondra, Marvanová, Kula. Oni mě neznali, já je osobně taky ne. A všichni řekli: no jo, Kula exhiboš, ten tam musel, to je jasný, ten se do tý televize narval. Tak to je nadsázka, ale přiznávám, že něco takovýho, ten exhibionismus v herecký sféře, ve mně je.

Tím ale neobjasňujete, proč jste na těch fotografiích. V mých fotkách jsou zážitky, a tím, že jsem tam já, chci demonstrovat, že to není nic špatnýho. To dokládá, že ta situace taková byla. Dokavad je tam jen model, tak jsem tam jako pánbůh, kterého nikdo nikdy neviděl. Ve chvíli, kdy je tam zrcadlo a bleskne se tam člověk s foťákem, tak to dostává úplně jinou výpovědní hodnotu. Naštve to hodně chlapů, je to silný, ale má to ten smysl. Můžeme ale jít ještě dál, jestli smí nebo nesmí být vidět penis, pro mě je to zase určitá výzva. Absurdní je, že penis už se dneska běžně ukazuje, takže si hrajeme na nějaký hollywoodský cenzory. Ale stejně je to pořád provokace, protože kdyby to bylo úplně běžný, tak bych to považoval za nezajímavý. Jenže existuje spousta pornografie, kde to vypadá trapně jako muzeum voskovejch figur, protože penis není zrovna krásnej, i když předpokládám, že ženskejm se třebas může líbit. V tom je ale ta výzva.

Někteří kritici horlí, že to, co fotografujete, je pornografie, vy to odmítáte. Kde je pravda? Když člověk něco sám prožívá, je vzrušenej, fantazie pracuje, tak všechno je krásný. Ale kdyby ho v tom někdo dokumentárně natočil a pustil mu to druhej den, tak je to ryzí porno. Mně jde o to, zachovat tu scénu, protože pohlavní láska k nám patří, je to strašně důležitá a zásadní součást života. Jedna generace nemá smysl, protože spirála vývoje lidstva jde po generacích – a to je právě sex. Je to vlastně velice povznášející záležitost, která se z nějakejch důvodů tím strohým záznamem shazuje. Říkám upřímně, že pornografie mě fakt nevzrušuje. A výzva je, že se to snažím překonat. A zaplaťpámbu, bylo několik hodně příznivejch reakcí lidí, ale spíš v zahraničí, že přesně takhle oni to pochopili. Tyhle momenty jsou mou satisfakcí a nezáleží na tom, kolik lidí to říká. Umění je vždycky odsouzeno k tomu, že čím jde hlouběji, tím víc se zužuje skupina adresátů. U mě ale není tak úzká, musím říct. Třeba mě fakt potěšilo, že paní malířka, které je osmdesát pět, mně řekla, že se jí to opravdu líbí.

Vaše snímky jsou značně odvážné. Používáte nějaké prostředky, jak modely uvolnit a zbavit studu? Nikdy jsem při focení nepoužíval drogy. Štamprle fernetu pro srandu třeba jo, ale nikdo tam nikdy nebyl totálně opilej.

Jaká byla spolupráce s nakladatelstvím Taschen? Měl jste při tvorbě své knihy svobodu, nebo vám kladli nějaké podmínky? Nemůžu říct, že by mě Taschen do něčeho tlačil. Běželo to po linii autocenzury, na základě rozhovoru jsem věděl, co ho asi osloví. Na knížce se taky podepsalo, že to byla určitá forma zakázky. Na základě toho, že se jim líbily nějaký fotky, řekli, dobře, z takových fotek, jako ty tu máš padesát, my chceme vydat knížku, kde jich bude minimálně dvě stě, spíš dvě stě třicet, na výběr tedy pět set. Do roka ať je to hotový. Práce na tý knížce byla šílená. Dcera s námi nemohla bydlet, půl roku byla u tchyně, aby vůbec bylo technicky možný to zvládnout. Množství těch fotek je něco jako cenzura, znásilnění autora, protože někdo nevyfotí dvě stě dobrejch fotek za celej život, a nemusí bejt špatnej fotograf. A když vás někdo přinutí to udělat za rok... Napadá mi teď Jiří Weiss. Měl nabídky z Hollywoodu, kde si ho vážili a brali ho, ale když napsal scénář, tak mu rovnou řekli, ten konec se musí předělat a bude to hrát ten a ten. On řekl, já ten scénář předělávat nebudu. Tatáž situace vznikla podruhý, a potřetí už mu tu šanci nedali. A to věřím, že měl štěstí, že mu dali ty šance dvě.

Musel jste dělat nějaké ústupky, aby se kniha třeba dobře prodávala? Nad mojí knížkou řekly dvě holky, co chtěly jít na FAMU: „To je taková komerce!“ Ano, protože když se to má prodávat, tak to musí mít určitý komerční aspekty. Nevím, jestli je důstojnější žebrat a šoustat s člověkem, který má penězovod a dá nějaký grant.

Řekl jste, že jste fotil víru, a ne církev. Jste věřící? Často o tom přemýšlím. Ale jsem, jak říká pan Halík, jednoznačně „něcista“. V něco věřím, ale ne ve zjevenýho pánaboha. Nikdy se u mě nenastartovalo to, co říká pan Halík: dar víry musí přijít. Do té míry jsem asi ateista, ale ne cynickej. Myslím si, že to je hra, že všichni, kteří jsme senzitivní, věříme v dobro, ve vývoj a tyhle věci, si ten pocit potřebujeme zhmotnit a zviditelnit. Nedovedu si představit, že bych jako Husák, bolševik, nakonec před smrtí přijal poslední pomazání. Jak říká Havel, Bůh je něco, co mě přesahuje. V jistým smyslu se s věřícími cítím na jedný lodi, ale jen do chvíle, než si poslechnu ty bláboly, přímý přenosy bohoslužeb v neděli ráno. Teď navíc odpor proti potratům a homosexuálům, to ne. V Respektu jsem si přečetl článek z Ameriky, jak víra v Boha indoktrinuje tabu, která tady už vůbec nemají co dělat. Třeba teplouše neadoruju, spíš bych jim přál, aby jim byla dána heterosexualita, ale je to něco jako čtyřlístek na louce. Čtyřlístek je špatně, určitě není k přežití vybaven líp než trojlístek. Je to ale tady, tak to přece nezabijem. Mě štve, že ty náboženství nefungujou. Jako určitá ideová nadstavba, která by zprostředkovala ten most, vymezila to, na čem se shodnem. Jako když Kissinger domluvil mír s Egyptem. To byly nesmiřitelný věci, ale povedlo se to.

Fotografujete stále klasickou středoformátovou kamerou. Řekla bych, že asi nejste velký přítel digitální fotografie. Fotí se hlavou, ten foťák je jenom prodlouženou rukou. Když chci něco napsat, tak není důležitý, jestli to píšu na stroji nebo na počítači, plnicím pérem nebo tužkou, a pak to gumuju. Ta tužka s gumou je zajímavý moment – s počítačem si moc netykám, a vždycky jsem raději psal tužkou, protože mám rád možnost neškrtat, ale gumovat. A to je jeden z důvodů, proč mi je digitál sympatickej. Snadno smažete, neutratíte film, nezdrží vás to, má to jednoznačný přednosti a je v tom budoucnost. Říká se, že digitální fotky nemají zrno a nemůžou se vyrovnat svou škálou. Ale vždyť se vědomě dělalo zrno, že za tím ta fotka nebyla ani vidět! Používaly se různý metody, zneostřování, čočky, devastující záměrně kresbu objektivu. Mám rád střední formát, krásný fotky, můžu dělat výřez, Pentax je super, ale v momentě, kdy jsem dostal do ruky digitál, bylo to něco jinýho.

Skutečně pro vás nemá žádnou nevýhodu? Hlavní, aby byl rychlej, protože to zpoždění u digitálu, nějakýho prvního Olympuse, mi vadilo strašně. Teď mám Canon, kde je to téměř vychytaný, ale stane se mi, že tam mám maličký prodlení, a to při mým způsobu focení nemůžu potřebovat. Usuzuju už z průběhu pohybu, vnímám ten pravej okamžik, instinktivně zmačknu, a když se to o malinko zpozdí, už je to v háji. Tohle až se vychytá, tak to bude jednoznačně deset nula pro digitál. Teď je to tak pět tři. Když mi přiznáte tu obrovskou čest, že mě teď budete vnímat jako umělce, tak bych řek, že i pro mě hraje roli, že nemusím myslet na to, že mi jede film, a tím pádem i těžký prachy. To je osvobozující moment, který vám potom spustí mozek, dá mu svobodu. Člověk možná zjistí, že kdyby ta určitá fotka byla vyfocená na černobílý film, bylo by to možná lepší, ale může si říct, že by ji nikdy neměl, protože by se nikdy tak nerozjel.

Odpůrci digitálu ale říkají, že právě tohle zplošťuje fotografickou potenci, neboť můžete sekat jednu fotku za druhou, a třeba něco vyjde. Někdo říká, že to je pro fotografa dobře, když musí myslet a soustředit se, protože jen tak neplácá. To říkají třeba i ti, co dělají na třináct krát osmnáct, třeba Honza Reich, že když vytáhne ten foťák se stativem někam na Sněžku, pak si opravdu počká na to slunce, klidně tam přespí, aby ta jedna fotka byla úplně skvělá. To hraje roli u fotek, který dělají, že mají nad sebou bič té jedné nebo pěti fotografií velkého formátu. Ale když mám hluboce zakořeněnou touhu, aby to byly fotky s velkým F, tak když na tý Sněžce můžu udělat třeba dvacet krásnejch momentů, a z těch dvaceti si vybrat ještě pět nejlepších, tak to určitě bude lepší, než když rovnou musím jet jenom na těch pět nejlepších.

Čím fotíte? Dělal jsem Pentaxem šest krát sedm. Nafotil jsem s ním celou knížku pro Taschen, a pak jsem dělal trošku barevný kšefty, kdy jsem použil barevný digitál, a tam jsem poznal jeho výhody. Speciálně u tý barvy, protože diáky jsou fakt hrozně drahý, a to vás brzdí. Zjistil jsem, že to je dobrý, a teď třeba přišla určitá nabídka vydat něco v jednom švýcarským nakladatelství. Nakladatele chytá ta irigační, dráždivá složka mejch fotek, takže říkal, ještě barva, a to už bude úplně ono. Pokud se ten projekt uskuteční, tak bych tu barvu dělal na digitál.

Takže vidíte překotný nástup digitální fotografie jako plus... Digitalizaci nelze než kvitovat jako obrovský plus. Před osmi lety jsem řekl Ondřeji Kafkovi, že určitě je v ní perspektiva, jen nevím, jestli se tím vyzbrojím já, nebo až fotografové příští generace, protože digi mají ještě x nevýhod, třeba nízké rozlišení. Vidíte, a uplynulo pár let... Z mýho hlediska je ten foťák fakt jen prostředek, nástroj. Když mi někdo dá výkonnější nástroj, tak ve svým zájmu to musím přijmout. Jinak bych byl blbej, vlastně bych se ponižoval, kdybych řek, že lpím na tý starý technice. Kdybych měl dřevák třeba hliníkovej, který by se líp nosil, tak tu vůni toho stativu nebo zatuchlost sametu v těch kazetách bych si klidně odpustil. Protože si myslím, že tyhle věci se mají stěhovat do hlavy, do fantazie, a ta zatuchlost nebo vůně má čišet spíš z fotek. To něco má bejt v těch fotkách a nikoho opravdu nemusí zajímat, jak je to udělaný. Když chcete fotky prodávat, tak je ještě pořád nutný zvětšovat fotky na barytový papír. Musí to mít tu kvalitu, protože každý, kdo si něco koupí, chce mít jistotu, že mu to vydrží nějakou dobu. Ale na předposledním Paris Photo se vyskytovaly i inkoustový printy se zaručenýma inkoustama. Na výstavě ve Špálovce (pozn. Eros v květnu 2006) jsme měli já, Pepa Hník a Stach originální barytový zvětšeniny, ale spousta kluků to řešila tím, že si to nechali pěkně vytisknout na počítači – nemuseli nic pracně nadržovat pod zvětšovákem, vyhazovat spoustu fotek... Ve chvíli, kdy se to vyřeší, je to osvobození. Někdo může říct, že by to zkazilo i Sudka, kdyby takhle snadno došel k výsledku. Ale je to otázka síly a integrity tý osobnosti, že se tímhle nesmí nechat zviklat.

Myslíte si, že klasická fotografie má budoucnost? Nezatracuju klasickou fotku, bylo to krásný, kontaktprinty a tohle všechno, ale vývoj se sune. Dala by se udělat analýza, v čem digitální fotografie zaostává. Bavili jsme se o zvětšeninách. Tam je jasný, že žádnej tisk ještě dneska nemůže poskytnout tu trvanlivost, kterou dává ten barytovej papír. Ve chvíli, kdy budou takový barvy, že vydržej, tak neakceptovat to, je samoúčelný staromilství. Navíc je to omezující. Jiná věc je pro historiky: baryťák, to bylo dvacátý století. Což se bavíme o efektu sběratelským. Ale jestli jde o umění a sdělení, - protože pro mě je umění vždycky komunikace a sdělování něčeho -, tak ve chvíli, kdy mi digitalizace uvolní ruce ke sdělení toho co chci, stejně anebo líp – a tady už jsme se bavili, že v mnoha aspektech mně to dává větší možnosti -, tak je nesmysl po tom nesáhnout. Navíc přicházejí mladý generace, a ty už vůbec nejsou zatížený. Třeba ke svýmu Nikonu, kterýho jsem si kdysi přivezl z New Yorku, mám vztah jako k veteránu: starý auto je krásná věc, starej foťák je krásná věc, stará věc je krásná, má duši, je dokladem tý doby a něco to představuje pro vnímavý lidi. Ale umění má být orientovaný dopředu, má hrát významnou společenskou roli, něco sdělovat jiným způsobem než všechny ostatní obory, než věda, náboženství. Je v něčem specifický, je to laboratoř svobody.