Stanislav Pokorný: Fotografuji ticho - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

13. října 2006, 00.00 | S fotografem Stanislavem Pokorným se někteří z vás setkali na klubovém večeru IDIFu 4. října. Pro ty ostatní je připraven tento rozhovor, který mimo jiné připomene, že cesty osudu jsou pěkně klikaté. Třeba když vystudovaný právník opustí své paragrafy a upíše se světelným obrázkům...

Jak se z právníka stane fotograf? Můj život je v podstatě rozpolcený. Kdysi dávno, ještě za minulého režimu, když jsem dostudoval, tak jsem začal dělat advokáta. Pak mě následně z té advokacie z politických důvodů vyhodili, vedle toho jsem vystudoval část FAMU, pak Institut výtvarné fotografie v Opavě, a odešel jsem dělat do Ciba-Geigy do švýcarského Freiburgu. Tam jsem nějaký čas byl, naučil jsem se hromadu věcí kolem fotografie, vrátil jsem se, pro Ciba-Geigy jsem fotil kalendáře a další věci, a začal jsem se živit fotografií. Fotil jsem hlavně sklo, prošel jsem ateliéry pana Broka, pana Vojtěchovského, pana Kramra, a živil jsem se tou fotkou hrozně dlouho. A přišla revoluce, dostal jsem možnost se vrátit zpátky do advokacie, tak jsem se tam vrátil, mezitím jsem chvilku marodil, takže jsem fotografické zakázky ztratil, předal jsem je různě kamarádům. Postupem let, jak to běží, jsem zjistil, že to není to, co by mě moc uspokojovalo. Že ta fotka je daleko lepší, a že si při ní víc odpočinu, že se s ní ani nemusím tak úplně moc živit, že mě baví i z jiných důvodů. Takže mám takové ty profesní vlny: fotografie – právo, fotografie – právo, podle toho, jak se vyvíjí společenská situace.

V současné době ale nehrozí, že byste se vrátil k právu... Už o tom neuvažuju. Kancelář sice ještě mám, ale příští rok v červnu, kdy mi bude pětapadesát, ji zavírám a končím. Zůstanu jenom u fotografie.

Čili otázka, zda jste někdy nelitoval, že jste dobře placenou advokacii vyměnil za uměleckou nejistotu, je zbytečná... Mně to ani tak netlačí, jestli za tu fotografii teď dostanu peníze. Mám stabilní zakázky, který mě jakžtakž přijatelně živěj. Navíc si říkám, že už jsem dneska ve věku, kdy už toho víc nesním ani neunosím, takže je to hlavně proto, že mě to vnitřně uspokojuje. V tom právu je to spíš na hlavu, na nervy, protože nikam nic nesměřuje, je to čím dál horší. Právníků je moc. Stejně jako ve fotografii, tak i v tom právu jsou mladý vlčáci, kteří nekoukají nalevo napravo a jdou po všem. S tím už se nemíním smiřovat. Jako byli staří kvalitní fotografové, kteří byli seriózní, a když něco řekli, tak to platilo, tak stejně je to v advokacii: staří advokáti jsou seriózní, mladí jdou jen po penězích, a to je zajímá nejvíc. To je ten problém.

Přerod právníka ve fotografa je tedy vysvětlen. Já ale půjdu ještě dál. Kolik vám bylo let, když jste si uvědomil, že fotografování je docela dobrý koníček? Budete se divit, ale já fotím od šesti let! Začal jsem tím starým bakelitovým Pionýrem, potom jsem měl ruského Ljubitěla, Flexaretu, a postupně jsem se přes kinofilmové aparáty dostal až k tomu, co mám dneska. Fotím tedy od dětství, kdy mi táta v koupelně udělal sestavu barevných žárovek a v normálním kopírovacím rámečku jsem dělal kontakty z negativů šest krát šest. Když jsem přišel do první třídy, tak už jsem si v koupelně dělal fotky.

Čím fotografujete dneska? Zakázky z velký většiny fotím digitálně, protože takový je požadavek. Mám Nikony, a jinak velké věci a to, co dělám pro sebe, fotím Hasselblady. Pro mě je Hasselblad nepřekonatelný aparát, nepřekonatelná optika, a na to nedám dopustit.

Znamená to, že klasická fotografická technika je vám bližší? Digitální fotografie je cesta, ale pro mě zatím ne. Pro mě nedosahuje kvality, kterou dosáhnu z diapozitivu, když ho naskenuju, a hlavně pro mě digitální fotografie nemá hloubku. Pro mě je plochá, nemá prostor, vzdušnou atmosféru, je neostrá... Dělám s digitálem málo.

Je naděje, že se váš vztah k digitální fotografii změní, pokud budou tato negativa někdy v budoucnu odstraněna technickým pokrokem? Myslím si, že se odstraní, jinak to ani nemůže být, protože technika jde rychle dopředu. Měl jsem možnost dělat na Hasselbladu s digitální stěnou. Je to nádherné, jednoduchá práce, a dají se s tím udělat krásné věci. Je to otázka, kde to člověk použije. Zcela určitě to není do krajiny a na ty věci, které dělám já, ale ateliérová fotografie se s tím dělá skvěle. Jenom nejsem smířený s tím, že s každým novým fotoaparátem si musím koupit nový software, a dneska už i počítač, protože ty soubory začínají být tak obrovské, že počítače nejsou schopné to normálně zpracovat. Když jsem dělal z digitální stěny v plném rozlišení, upravil jsem fotografii a zadal, počítač mi to chroustal tři, čtyři hodiny, než se to načetlo a udělalo. Pro mě je to naprosto nepřijatelné. Radši se budu máchat v miskách a dělat si fotografie z filmu.

To je závažná věc. Má tedy z vašeho pohledu klasická fotografie budoucnost? Nebo se stane uměleckou záležitostí a zálibou staromilců? Myslím si, že v oblasti komerční fotografie digitální technika klasickou převálcuje. Tam to ani jinak nejde, protože v poptávce po rychlosti, možnosti okamžitého použití a zpracování hraje digitál prim. Ale klasika zůstane v nějakým měřítku, a dneska je ve světě vidět, že dochází k obrovskému návratu ke klasice, zejména k černobílé fotografii, která je umělecká. Dělám ji dodneška a miluju ji. Podle mě se právě na černobílé fotce pozná, jestli ji dělal skutečný fotograf. Tam hraje roli světlo, stín, jestli má cit pro scénu, jestli to vidí nebo ne... Leckdy i horší fotka v barvách vypadá docela přijatelně. Černobílá fotka musí být dokonalá a já říkám, že to je řemeslo. Kdysi, když se přijímalo do Fondu výtvarných umění, se zásadně předkládala černobílá fotografie, protože se hodnotilo řemeslo: jestli člověk umí zvětšovat, vyvolat film, všechno odhadnout, nasvítit. To umí jenom černobílá fotka, u barevné je to všechno jinak. Navíc ten počítač dneska všechny tyhle věci nahradí – zvětšování, světlo se dá kamkoliv vmontovat, fotka se nechá podle potřeb upravit, což v komoře nešlo.

Co bylo v roce 1989 impulsem k založení Asociace profesionálních fotografů České republiky? My všichni, co jsme v té asociaci po roce 1989 začali, jsme byli členy Fondu výtvarných umění a Svazu výtvarných umělců. Ten měl pod sebou fotografickou sekci, kde profesionální fotografové už fungovali. Měli zajištěnou práci, nikdo jiný to nemohl dělat, chodilo se fotkami na komisi do ulice V Jámě, kde to staří fotografové nějak kurátorsky ošetřili, schválili, odsouhlasili cenu a podobně. Ale po roce 1989 došlo k tomu, že se Svaz výtvarných umělců rozpadl, Fond výtvarných umění začal fungovat samostatně, a vytvořila se nová fronta Unie výtvarných umělců, která sdružovala všechny sekce a začala se starat o jednotlivé obory – o loutkáře, oděvní výtvarníky, herce, grafiky a další. Postupně, jak lidi chtěli zrušit všechny staré pořádky a to, že je někdo nutil se organizovat, být registrovaný a někde se hlásit, jednotlivé sekce odpadly a založily si vlastní asociace. Vznikl syndikát novinářů, asociace profesionálních fotografů, grafiků, architektů, všichni byli samostatní a postupně se z té Unie výtvarných umělců, ačkoli dodneška existuje, vyčlenily a začaly fungovat samostatně. Dneska už to zase vypadá tak, že by všichni chtěli, aby zase byly nějaké orgány, které to budou trošku řídit, omezovat a říkat, že ten to dělat může a ten nemůže, protože práce pro profesionály zase tolik není. Takže by chtěli, aby to bylo nějak řízené, aby bylo povinné členství v jednotlivých komorách, jako je tomu u lékařů a dalších. Tedy povinné členství v asociaci fotografů stejně jako u architektů, u těch jediných to snad tak je. Ti lidé by pak mohli dělat zakázky. Jako třeba v Německu, kde kdo není členem německé asociace profesionálních fotografů, tak nesmí fotit, a ani firma mu nesmí dát zakázku. Pokud mu ji dá, dopouští se trestného činu, a pokud on ji udělá, neoprávněně podniká a je postižen. U nás to tak není, fotí každý, a to je to neštěstí. Zejména šéfové firem si koupí malý digitál, dodělají si to v počítači, a je to...

Předešlo by se tím reklamními fotografy kritizované situaci, že šéfové firem vyšlou do terénu zaměstnance vyzbrojené malým digitálem, kteří někde něco nafotí, v photoshopu upraví, a to něco se pak tváří jako reklamní fotografie? Ano. Kamkoli člověk vleze, do metra, do tramvaje, do restaurace, vidí fotky, ale ne fotografie. Protože fotografie jako taková je výtvarné dílo, je určitým projevem duševna autora, ale tyhle fotky, co se vyskytují a vydávají za reklamní, v těch malých zvětšeninkách, co mají nahradit tyhle velké, jsou neúnosné a bezesporu kazí vkus. Zarážející na tom je, že když ta firma si objedná nějakou reklamu u zahraniční agentury, tak zaplatí dvacetinásobek nebo padesátinásobek toho, co by zaplatila tuzemskému autorovi, ale protože je cizí, tak je to dobré. U nás to tak nefunguje. Díky tomu, že se dnes ta asociace zvedla, začlenila se do Evropské federace profesionálních fotografů, je přidruženým členem americké federace, dostala se k tomu, že v rámci Evropy se dělá kvalifikační zkouška, kdy fotografové můžou do Bruselu předložit soubor dvanácti fotografií. A pokud před tou evropskou komisí uspějí, obdrží kvalifikační certifikát, takzvaný QEP, který je měřítkem v rámci Evropy, že ten fotograf je skutečně dobrý. U nás to dneska má třináct lidí a já si myslím, že to je dobrý.

Jak se v tomto kontextu díváte na internetové fotobanky, kam vkládají své snímky i amatéři, a ty jsou potom využívány k různým komerčním účelům? Tam záleží na tom, jaká ta fotobanka je, jak je seriózní a kvalitní. Jsou fotobanky, které jsou vyloženě špičkové, světoznámé, které shromažďují práce vysoce kvalitní, a jsou jiný fotobanky, které sbírají fotografie od všech možných autorů a prodávají je taky za jiný ceny. Fotografie v těchto fotobankách se pohybují někde od tří set do patnácti set korun a jsou určeny třeba pro časopisy. Fotografie profesionálů se pohybují někde od dvou a půl tisíce nahoru, ale taky kolem sto tisíc, podle toho, kam se ta fotografie používá. V tom je ten rozdíl, a je jen otázka, jestli ti, kteří to používají, mají vztah k výtvarnu a chtějí to dělat kvalitně. Čímž nechci říct, že v těch bankách nejsou kvalitní fotografové! Je jich tam velký množství, jsou to lidi, který mají jinou práci, neživí se výhradně fotografií, a je to pro ně docela dobrý přivýdělek. Ale je potřeba, aby agentury ohlídaly, aby ty fotografie byly opravdu dobré.

Co považujete za nejvýraznější počin fotografické asociace? Původní projekt asociace, FAMU a Komory fotografických živností, založení Národního muzea fotografie v Jindřichově Hradci. V sobotu bylo otevření další části jezuitské koleje, kde je umístěno, a je to nádherně a v původním stylu zrekonstruovaný prostor s odhalenými freskami. Všichni, kdo jsme byli při založení osloveni, jsme věnovali fotografie do takzvaného zlatého fondu, což je základní majetek muzea, ze kterého se každý rok dělají výstavy. Těch fotografií je ve zlatém fondu kolem čtyř set plus další fotografie, které byly věnovány a v tom zlatém fondu nejsou. Je tam obrovská sbírka snímků. Této věci by všichni fotografové u nás měli věnovat pozornost, a muzeum by se mělo stát jejich posláním a stánkem, o který by se měli starat. Na jeho vytvoření byl poskytnut grant z Evropské unie, rozpočet první části rekonstrukce je sto padesát miliónů, a celkově to má stát asi čtyřnásobek. Je to náročné, ale stojí to za to.

O vás je známo, že nejraději fotíte Jizerské hory. Čím vás tak okouzlily? K Jizerkám jsem přilnul někdy před pětadvaceti, třiceti roky, kdy jsem na návštěvě u vynikajícího amatérského fotografa a mého kamaráda Jirky Bartoše v Hejnicích objevili polorozpadlý barák, který jsme po neuvěřitelný anabázi koupili od majitelů a dědiců, jichž bylo shodou okolností třináct. Postupně jsme to vlastníma rukama zbudovali. Já teď bydlím přímo v centru Jizerských hor a je pro mě otázka deseti minut být v lese, v těch bucích a na potocích. Zvyknul jsem si tam, a je to pro mě druhý domov.

Máte i nějaká oblíbená místa v zahraničí? Teď jsem byl v Irsku, tam to bylo taky moc dobré. Stále zelený ostrov. Západní pobřeží je kouzelné, akorát nepřálo počasí, takže ty nejhezčí věci, který jsme chtěli nafotit, se fotily špatně a v dešti, a nebylo to nejlepší. Ale myslím, že jsem odtamtud dovezl hromadu docela skvělého materiálu. Má z toho být výstava a kalendář, tak uvidíme. Září je tam vždycky deštivé, chtělo by to asi jet tam spíš na jaře. Podzim v Irsku není klasicky barevný, všechno je zelené, nacucané vodou. Typické je, že vylezete na kopec a tam stojí voda. Jdete po trávě, a ta je tak nacucaná, že chrupe, jak když čerstvě napadne sníh.

Proč jste se vydal právě do Irska? Chci omezit právničinu, a tak mám vytipované oblasti, které si chci vyfotit. Loni jsem byl v Toskánsku, letos v Irsku, na jaře jedeme do Provence, pak do Bretaně, na Island a do Norska. Takže máme na čtyři roky na jaře a v létě naplánované, co se bude fotit. Doufám, že z toho něco vyjde. Mám nakladatele, který mi chce vydat knížku, takže pomalu dávám dohromady materiál. Nechci vydávat Jizerky, které bych v podstatě mohl vydat hned, protože toho materiálu je hodně, ale spíš se snažím o pelmel letem světem.

Na mě vaše fotografie dělají dojem, že místa, která na nich jsou zachycena, dobře znáte.... Já mám ty fotografie „vychozené“. Na ta místa chodím opakovaně, poznamenávám si je, kreslím je, a sleduju, kdy tam je a není světlo. A pak tam jdu teprve fotit. Někdy tam chodím i bez aparátu nebo jenom s digitálem, a pak tam jdu s větší technikou a s filmem. Problém je, že počasí není vždycky. Tuhle praxi jsem zavedl ještě za minulého režimu, kdy jsem fotil chrám svatého Víta na Hradě, a to někdy začátkem června. Měl jsem tam postavený kardan na stativu, měřil jsem to a koukal jsem na matnici, a najednou za mnou někdo povídá: chlapče, chlapče! Otočil jsem se, tam stál starej pan Plicka a povídá: to nebude ono, tady ten záběr je nejlepší dvacátého sedmého srpna v jedenáct hodin dopoledne. Takže od té doby jsem pochopil, že všechno má své, každé místo má svoje světlo a svoji dobu na fotografování, a tím se snažím řídit a fotím to, když si myslím, že to světlo je pro můj motiv nejlepší a nejpřijatelnější. Důvodem je i to, že nemám moc rád typické kalendářové fotky: slunce, mráček, všude je nádherně. Takže z mých fotek je vidět, že fotím, když je mlha, je po dešti, ráno, pozdě navečer. Mým cílem a snem každé fotky je, že fotím ticho. Tak, aby z té fotky mluvilo ticho.

To, že fotografujete za nepříliš příznivých světelných podmínek ale předpokládá perfektní zvládnutí řemesla. Povšimla jsem si, že i ty vaše snímky, na nichž je barevný podzim, nejsou nijak jásavé. Vy si jej dovolíte pojmout jako umírající krásu. Je to záměr? Já nevím, jestli umím fotit, chtěl bych to jednou umět. A chtěl bych fotit dobře. Miluju monochromatický fotky. Nemám příliš rád jásavé barvy. A pak si hlavně myslím, že podzimní motivy, které fotím, jsou pojaty tak, jako že je podzim, už něco končí. Když je jaro, dělám zase jiné fotky. Motiv by měl prostě vypovídat o tom, kdy se fotí a co to je. Takže ten podzim z valné většiny není moc slunečný, hlavně to není šťastné období, umírají nejen stromy, ale i lidi. Tyhle fotografie ale mají tu vadu, že jsou v podstatě neprodejný. Nedají se takřka použít do interiérů ani jinam, protože každý chce mít veselé fotky. Tyhle jsou svým způsobem smutné. Jaro je krásné, ale podzim je na focení hezčí.

Vy vůbec fotíte tak trochu natruc, váš styl totiž postrádá prvoplánovou líbivost. Setkal jsem se s tím nedávno, kdy jeden z našich úspěšných fotografů řekl v hodnocení mých snímků, že to je fotografie třicet let stará. Já si to nemyslím. Mám kamaráda, vynikajícího fotografa krajiny Jirku Havla z Trutnova, který vydal hromadu knihu, fotí čtyřicet let a třicet let, co já ho pamatuju, pořád stejně a stejně dobře, a nemyslím si, že ta fotografie je stará. Je autentická, odpovídá době, vypovídá o motivech a krajině tak, jak se dělá. Nějaké moderní manýry v krajině, malování světlem, barvou a tužkou do ní, mi příliš nekonvenuje a nemíním to dělat. Buď se to lidem líbí nebo ne.

Zaujaly mě detaily, které fotografujete. Jsou v podstatě obyčejné, protože třeba naváté listí najdete všude, skálu i led také. Běžný člověk by tomu ani nevěnoval pozornost. Jak jste přišel na to, že to na fotografii bude vypadat tak dobře? Mám hodně fotografií jizerských potoků a navátého listí. Na snímcích listí vidíte, že všechno jakoby vytéká ze skal. Takže je to jakýsi neuzavřený cyklus komparativní fotografie vodních a listových vodopádů, potoků a říček. Takhle to vzniklo.

Mají vaše fotografie skla a krajiny nějakou spojitost? Fotografie skla byla fotografií turistickou v ateliéru. Že člověk postavil sklo a strávil hodinu chozením mezi matnicí fotoaparátu a sklem, posunoval o milimetr sem a o milimetr tam, a otáčel světlo, než to bylo dokonalé. Docela jsem se naběhal, a pak jsem přešel k turistickým fotografii venku, kde se člověk aspoň nadýchá čerstvého vzduchu, a je to příjemnější. Sklo ještě dneska dělám, ale dělám ho značně míň, a spíš se pohybuju venku.

Jaké další plány kromě knihy a kalendáře ještě máte? Chystám výstavu, na které pracuji už asi šest let. Příští rok bych chtěl mít velkou výstavu inscenované fotografie, zátiší, ne klasické krajiny, ale hrátky se světlem a s různými fóliemi, igelity a kelímky, spíš tedy dekorační záležitosti do interiéru. Všechno černobílé. Měla by to být jakási výroční výstava.