Kamil Rodinger - Black&White - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

25. června 2001, 00.00 | Tento týden jsme pro vás připravili rozhovor s jedním z předních českých fotografů Kamilem Rodingerem, který se zabývá reklamní a volnou tvorbou. Prozradil o sobě lecos a prý se bude těšit z vaší účasti, takže jestli máte zájem,
čtěte dále.

Jméno: Kamil Rodinger Věk: 38 let Vzdělání: Střední grafická škola v Praze Hlavní zaměření: Reklamní zátiší, fotografie módy, exotická krajina, fotografování pod vodou. Zvláštní záliby: Kouření doutníku, pes Argo, cestování, potápění.

Navštívili jsme z redakcí známého českého fotografa Kamila Rodingera v jeho pražském atelieru na Žižkově. Právě fotografoval packshot - prací prášek Persil na bílém pozadí velkoformátovou kamerou Sinar a neustále během rozhovoru měnil osvětlení scény. Kamil totiž svojí práci dělá pořádně, je tak trochu "puntičkář" a vášnivý lovec světla. Do svého ateliéru nás ochotně přizval, a tak jsme se zeptali:

Pro Kamila Rodingera je práce s velkoformátovou kamerou Sinar běžná rutina

Používá zábleskové osvětlení

Jaké byly tvoje nejrannější zkušenosti s fotografováním?
Jednak jsem vystudoval Střední grafickou školu v Praze a později - a to se trošku podivíte - jsem nastoupil do výkonu základní vojenské služby v Táboře, kde jsem byl vedený jako reprodukční fotograf a navíc jsem měl to štěstí, že jsem mohl pracovat jako vojenský dokumentarista. Fotografoval jsem vojáky, různé výcvikové jednotky a také vojenskou techniku. Místo samopalu jsem měl kameru a to byla opravdu velká klika. Na vojně jsem totiž získal celkem dobrou praxi, která pro mne znamenala velkou výhodu při shánění zaměstnání, oproti mým spolužákům ze školy, kteří po skončení povinného vojenského výcviku práci horko-těžko nacházeli. I podruhé jsem měl štěstí a byl jsem za nedlouho po opuštění kasáren přijat do tiskové agentury Orbis, kde jsme vytvořili tým asi deseti fotografů. Pro mladého kluka to tehdy bylo celkem štěstí, měl jsem pochopitelně z přijetí velkou radost.

Jaká byla práce v agentuře Orbis?
Bylo to především výtečné prostředí pro zdokonalení se s fotografickou technikou, neboť jsme v redakci měli kromě velkoformátových a středoformátových kamer Sinar, Mamya RB 68, Pentagon Six také zábleskové reflektory, takže jsem se mohl s veškerou profesionální technikou rychle seznámit a získat tak další praxi, o které se mým bývalým spolužákum studujících FAMU ani nesnilo. Z agentury jsem odešel těsně po revoluci v roce 1990 a nastoupil do týdeníku Signál, kde jsem spolupracoval s fotografem Antonínem Bahenským - starším pánem, na jehož doporučení jsem se do týdeníku dostal. Tento gentleman byl vlastně ten, který mě motivoval do studia na střední grafické škole, neboť jsem mu ve svých čtrnácti letech napsal, že bych chtěl také fotografovat rychlá auta a závodníky. On mi tehdy v dopise odpověděl, že podmínkou budoucího přijetí do redakce je absolvování SGŠ. V redakci jsem vydržel asi tři roky, pak se bohužel z ekonomických důvodů rozpadla.

Tvoje další cesta, jak víme pokračovala formou svobodného povolání a ta není jednoduchá. Kde jsi sháněl zakázky?
Už ani nevím, jak to všechno začalo. Všechno se vždycky seběhne náhodou a nové zakázy přijdou nečekaně. Za tu dobu fotografování po redakcích jsem si samozřejmě vytvořil určité kontakty s lidmi, které si stále udržuji a se starými kontakty přicházejí i ty nové. Všechno se odvíjí postupně, ale člověk nikdy nesmí stagnovat a měl by stále něco ve svém oboru vytvářet. Já jsem měl v podstatě to štěstí, že jsem mohl ateliér spolusdílet se svým kolegou Janem Jindrou, který je známý svými iscenovanými fotografiemi pro titulní stránky Softwarových novin. Honzy jsem si vždycky vážil pro jeho pracovitost a neustálé experimenty. Motivoval mně často do práce, vzájemně jsme se podporovali a samozřejmě jsme používali společnou techniku, které není nikdy dost a stojí velké peníze. Na některých zakázkách jsme pracovali společně. Například reklamní fotografie pro Philips z roku 96. Byla to inscenovaná reklamní fotografie, která vyžadovala náročné technické podmínky. Fotbalista s míčem musel vytvořit takovou pozici, která na výsledné fotografii musela vypadat dobře. Fotografování stálo mnoho času, práce s modelem také - a těch zkušebních polaroidů! - mimochodem ty rozsypané brambůrky jsme věšeli na silon a lepili na stůl. (Viz fotografie)

Můžeš se pochlubit svými klienty, pro které fotografuješ?
Pracuji pro různé reklamní agentury a časopisy. Pár znich mohu vyjmenovat: Philips, Deloite & Touche, Eurotel, Braun, Bank Austria, Credit Anstalt, British Airways, Henkel, Elegance Fascion, časopis Playboy nebo Xantypa... Současná situace se ale trochu změnila, neboť jsem začal pracovat pro televizi Nova v týdeníku Ano - ne jako fotograf - jak by každého asi napadlo, ale jako obrazový redaktor. Vždycky jsem měl totiž pocit, že česká žurnalistická fotografie trochu trpěla tím, že neměla kompetentní obrazové redaktory, kteří by mohli vhodně vybírat dobré fotografie k textům a zadávat práci fotografovi na ten či onen úkol. Proto jsem se do této práce angažoval. Myslím si, že by fotografie měla nejen ilustrovat psané slovo, ale dát textu také něco navíc. Některé věci jsou lépe sdělitelné obrazem, jiné zase textem a to je hlavní důvod, proč usiluji o vzájemnou spolupráci mezi redaktorem a fotoeditorem. Nechci, aby si čtenáři Fotografovaní.cz mysleli, že s fotografováním končím. Nedávno jsem fotografoval Novotného, Urbánkovou, Polóniovou, Dolinovou - na titulní stránky. Spíše hledám další cestu, jak se dál v oboru fotografie uplatnit. Chci poznat i jiné styly fotografování, než jaké u mne byly doposud zvykem - myslím tím reklamní zátiší pro stránky Playboye, které se pro mne stávaly častou rutinou a vytvářely jakési gró mé práce. Tento profesní styl mě vedl k jakési izolaci - s "flaškou" Balantýnky umístěné na šedivém pozadí se moc komunikovat nedá a proto od takovéto fotografické práce poslední dobou začínám trochu utíkat. Chci více pracovat s lidmi, fotografovat módu nebo portrét.

Vypadá to, že by se rozhovor mohl chýlit ke konci, ale ty máš ještě jednoho nemalého koníčka v oboru fotografickém, prozradíš ho čtenářům našeho serveru?
Ano, nemám co skrývat. Vždycky jsem inklinoval k dobrodružství a rád poznávám exotické krajiny, moře, domorodé obyvatele různých zemí. Není proto náhodou, že často jezdím za hranice se svojí výbavičkou a fotografuji. Před čtrnácti dny jsem se vrátil z Indonésie, kde jsem fotil jednak klasické ilustrační záběry pro cestovní kanceláře - takové ty klasické barevné fotografie palmiček, pláží, obyvatel krajiny a také se samozřejmě snažím o vytváření obrázků, které mají spíše ilustrovat mou fantazii, nebo vnitřní pohled na věci. Příkladem je jedna fotografie, kterou jsem exponoval za měsíčního svitu. Cítil jsem takovou zvláštní energii z té mořské hladiny, ve které se odrážely měsíční paprsky... exponoval jsem půl hodiny a navíc byla docela slušná "kosa"! Taková práce mě opravdu naplňuje. Často také jezdím s týmem sportovních potápěčů a fotografuji pod mořskou hladinou. Pořídil jsem si na to speciální vodotěsnou kameru Nikonos. Zajímavé je, že při fotografování v hlubinách moře platí zcela jiné fyzikální zákonitosti, než při běžné práci na pevnině. Světlo se láme jinak a tak se kolikrát stane, že člověk nesprávně odhadne vzdálenost snímaného objektu např. ryby a na výsledném snímku je asi pětkrát menší, než jak se zdála být ve vodě. Dal jsem se také na psaní reportáží pro žurnály Koktejl a Lidé a země, neboť chci co nejefektivněji využít zkušenosti z návštěv exotických krajin. Jinak nedávno jsem měl výstavu fotografií z Aljašky a nyní připravuji výstavu snímků, které jsem pořídil v Thajsku.

Doufáme, že nás budeš o své výstavě fotografií z exotických krajin informovat, abychom na ni mohli pozvat naše čtenáře.
Milerád.