Mikrofotobanky - proč, kdo a za kolik? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

7. ledna 2008, 00.00 | Vysvětlovat čtenářům, že fotobanky jsou jakési „sklady“ či tržiště, udržující archivy velkého množství fotografií, které jsou připravené k „okamžitému použití“ jen po zaplacení licence, je asi zbytečné. Základní informace o licencování a vysvětlení pojmů jako royalty-free a rights-managed nedávno zaznělo na Grafika.cz. V tomto článku bych se zaměřil na fenomén zvláštního typu fotobank – tzv. mikrofotobank – nabízejících stock fotografie za „mikroplatební“ ceny. Pro porozumění mikrofotobankám bude užitečné začít krátkým ohlédnutím do historie.

Vysvětlovat čtenářům, že fotobanky jsou jakési „sklady“ či tržiště, udržující archivy velkého množství fotografií, které jsou připravené k „okamžitému použití“ jen po zaplacení licence, je asi zbytečné. Základní informace o licencování a vysvětlení pojmů jako royalty-free a rights-managed nedávno zaznělo na Grafika.cz. V tomto článku bych se zaměřil na fenomén zvláštního typu fotobank – tzv. mikrofotobank – nabízejících stock fotografie za „mikroplatební“ ceny. Pro porozumění mikrofotobankám bude užitečné začít krátkým ohlédnutím do historie.

Počátky mikrofotobank
Původně fotobanky pracovaly vlastně jako diabanky – fotografie skladovaly v digitální podobě. První velkou revoluci stock fotografií přinesla digitální éra a konsolidace trhu, kdy na počátku většinu fotografií prodávaly relativně drobné agentury, a na konci dominuje několik gigantů jako Getty Images či Corbis.
I přes nižší náklady práce s digitálními soubory ceny fotografií ve fotobankách na sklonku devadesátých let zůstávaly poměrně vysoké – pro mnoho drobných projektů či použití v malém rozlišení na webu neúnosně vysoké. Na druhé straně nástup levné a kvalitní digitální techniky umožnil pořizovat fotografie s dostatečnými technickými parametry s minimálními náklady mnohem širšímu spektru lidí, a i mnoha fotografujícím grafikům. Část z nich omezující ceny v tradičních fotobankách přirozeně řešila vlastní fotografickou tvorbou. Scéna je tedy připravena, je zde silná potřeba dostupnější stock fotografie, rychle rostoucí skupina majitelů digitálních zrcadlovek, a především Internet, umožňující distribuci fotografií s náklady velmi blízko nule.
V tento okamžik přichází Bruce Livingstone se zajímavým nápadem - vytvořit stránku pro vzájemnou výměnu fotografií mezi grafiky, svépomocnou fotobanku zdarma. Vzniká iStockphoto. Druhým krokem bylo začít rozlišovat, kdo společnému skutečně přispívá a kdo spíš jen využívá ostatních - vznikl tak systém kreditů, přidělovaných autorovi fotografie při jejím stažení a použitelných pro "nákup" fotografií ostatních.
Třetím krokem byl přechod od kreditů k dolarům a zavedení plateb - přesněji tedy systém prodeje kreditů za dolary a vyplácení autorských odměn, vlastně tržiště s fotografiemi. Revoluce ve stock fotografii tak mohla začít, s iStockphotem jako první a dosud největší mikrofotobankou v čele.

Přidávají se fotografové
Místo, kde lze směňovat fotografie za peníze, začalo přitahovat fotografy. Zpočátku nejspíš skoro výhradně amatéry a fotografické profesionály jiných oborů než stock fotografie. Pochopitelně: autorská odměna 20 centů za prodej fotografie - ve srovnání s desítkami a stovkami dolarů v tradičních fotobankách - působí z letmého pohledu až směšně.
Letmý pohled však v ekonomických otázkách často klame - otázka, zda je výhodnější prodávat exkluzivně, málo a draze, nebo naopak levně a masově, nemá jednoznačnou odpověď. Pro obživu fotografa nakonec není podstatnou veličinou příjem za jeden prodej jedné fotografie, ale průměrný příjem na fotografii za celé portfolio a delší časové období. A v tomto parametru jsou pro některé fotografy a portfolia mikrofotobanky i výrazně ziskovější. Příjem z mikrofotobank tak některým umožnil začít se věnovat komerční tvorbě zcela profesionálně a „na plný úvazek“ - často jde přitom o původně fotografující grafiky, tedy lidi s vlastní poměrně dobrou představou o potřebách lidí fotografie nakupujících. Pro daleko širší skupinu představují mikrofotobanky výrazný vedlejší příjem. A početně největší skupinou jsou amatéři, kteří většinu příjmů spíše reinvestují do fototechniky.
Na pomyslném vrcholu žebříčku lze zmínit některé "mikrofotobankové celebrity", např. Yuriho Arcuse- v jeho případě už nejde ani o profesionalismus na plný úvazek, jako spíše vedení jakési „továrny na fotografie“, čítající desítky lidí starajících se o vše od hledání lokací, přes vizáž a styling modelů až po konečné digitální úpravy fotografie a IT infrastrukturu.

Kontroverze
Nelze zamlčet, že mikrofotobanky jsou téma v některých kruzích dosti kontroverzní. Pokud grafik či webdesignér nahradí fotografií z mikrofotobanky fotografii z klasické fotobanky s rozdílem v ceně v řádu desítek dolarů, umožňuje mu to zvýšit vlastní zisk nebo získat konkurenční výhodu nižší cenou pro zadavatele. O příjem ale naopak přijde „běžná fotobanka“ a fotograf v ní fotografie nabízející. Přirozeně tak dochází ke sporu, a i v diskusních fórech tohoto serveru lze najít ostré výměny názorů, kdy někteří fotografičtí profesionálové vidí mikrofotobanky jako téměř jakousi apokalypsu stock fotografie.
Zvlášť problematická v tomto ohledu je role už zmíněných „mikrofotobankových celebrit“ a jejich fotografické tvorby, využívající špičkové techniky, rozsáhlého zázemí, nákladných lokací - přičemž výsledky s náklady na tvorbu jedné fotografie v řádu stovek dolarů jsou stále dostupné s royalty-free licencí za mikrofotobankové ceny - tedy doslova pár desítek korun.
Nebudu zde detailně rozebírat vlastní pohled na tento spor, jen bych snad poukázal na to, že nejde o cenový dumping, ale spíše jakýsi střet obchodních modelů. A mám dojem, že verbální dštění ohně a síry na fungující způsob podnikání bude nejspíše podobně účinné jako stížnosti na rozmach hypermarketů oproti drobným obchůdkům.

Dnešek
K iStockphotu se záhy přidala početná konkurence, a tak je dnes na trhu poměrně pestrá nabídka několika velkých agentur, asi kolem desítky středních a menších, a ještě delší řady spíše skomírajících projektů ( srovnání z hlediska fotografa např. zde). Portfolia hlavních fotobank se pohybují na konci roku 2007 kolem 2 milionů snímků (pro srovnání gigant Corbis více než 100 mil.), tvorbě pro ně se aktivně věnuje asi 10-20 tisíc fotografů, a návštěvnost stránek iStockphota pohodlně překonává mateřskou Getty.

Cenové programy
Cestou, která vedla k úspěchu různých agentur, byla často diferenciace cenových programů. Modelem, který zavedlo iStockphoto, je stanovení cen podle rozlišení fotografie, takže např. soubor v rozměrech do 300 x 400 px, vhodných v podstatě jen pro web, stojí okolo přibližně 1 USD, a větší rozlišení pak dvojnásobek až patnáctinásobek, pro XXL rozlišení 4900 x 3300 pro náročná tisková použití. V tak vysokém rozlišení je pochopitelně dostupná jen malá část souborů.
Druhou zajímavou alternativou je předplatné - grafik v tomto případě platí měsíční poplatek, řádově nejčastěji mezi 100-200 USD, a má možnost každodenně stahovat dost vysoký počet fotografií. Pionýrem modelu je fotobanka Shutterstock . Osobně si myslím, že úspěch předplatného tkví hlavně v jeho maximální pohodlnosti - grafik vůbec nemusí zvažovat, zda kupovat v plném rozlišení to či ono, průběžné koncepty zkoušet s něčím jiným než ostrými daty, trápit se fotografiemi v minimálním rozlišení a s vodoznakem. Skutečnost, že stažení více fotografií v plném rozlišení nestojí "nic navíc", umožňuje pohodlnější práci. Druhým aspektem je, že při podělení ceny za předplatné limitem počtu fotografií, které lze za měsíc stáhnout, vycházejí extrémně nízké ceny okolo 30 centů/fotografii.
Další možností odlišení, které některé fotobanky zvolily, je oceňování fotografií podle jejich popularity - takže při určitém počtu prodejů cena fotografie vzroste. Přínosem tohoto modelu pro fotografy je tlak na přesun poptávky k novějším fotografiím: jinak se někdy stává, že nějaké téma ve fotobance „vyčerpá“ několik povedených fotografií. Grafici často v mikrofotobankách při hledání používají řazení dle prodejnosti, a pokud je několik prvních prodávaných fotografií dobrých, je pak pro novou fotografii těžké „prorazit“.

Licence
Téměř všechny licence nabízené mikrofotobankami jsou variantami royalty-free. Důvody jsou jasné, slušného zisku/fotografii fotografové v mikrofotobankách dosahují díky stovkám i tisícům prodejů úspěšných fotografií a exkluzivita je nemyslitelná.
Ač royalty-free, licence mikrofotobank přece jen bývají v různých směrech diferencované. Běžným omezením "základních licencí" je například počet výtisků u tiskového použití, omezený např. u iStockphota do nákladu 500 000 kusů, a zákazy jakékoli redistribuce např. formou tisku na přání, šablon pro webové stránky, tapet a pozadí pro počítače a mobilní telefony.
Pro širší použití bývají - v závislosti na vůli fotografa - nabízené rozšířené licence, obvykle za více než desetinásobnou cenu. Omezení jsou logická i z hlediska ochrany zákazníků takříkajíc před vlastní hloupostí. Pokud stejnou fotografii používá na světě tisíce menších firem pro drobnější kampaně, zpravidla to ničemu nevadí - drobné náhodné střety, kdy stejný fotografický podklad použije konkurence, určitě nastávají, ale běžně si adresát reklamy nejspíš nevšimne.
Jiná situace by nastala při použití royalty-free fotografie z mikrofotobanky třeba jako hlavního motivu pro rozsáhlou celostátní kampaň - představme si například pro kosmetickou značku. Jenže, co když už stejnou fotografii využívají např. desítky drobných kadeřnictví? Výsledkem bude nejspíš jakési "rozmlžení" značky a nespojenost na mnoha stranách.

Pokus o shrnutí
Po létech prudkého růstu, vzniku nových agentur, růstu povědomí o mikrofotobankách (zvláště v anglickojazyčném prostředí) už v současnosti možná dochází ke stabilizaci oboru, umožňující hodnocení a závěry trvalejší platnosti. Pro grafiky a webdesignéry jde o atraktivní možnost získání kvalitních fotografických podkladů, zvláště při omezeném rozpočtu. U běžných námětů, které využije obrovské množství zákazníků (mladá usmívající se žena s počítačem, hovořící do telefonu, Vánoce, povedené abstraktní modré "technologické" pozadí), je nabídka široká a kvalitní. U námětů méně masových, například fotografie měst a turistických lokací, bývá nabídka široká, ale vizuální kvalita proměnlivá, a pokud chce grafik najít skutečně perfektní snímek, musí se mnohdy probrat stohem spíše fádních fotografií "dokumentární hodnoty".
Také je jasné, že mikrofotobanky nejsou samospasitelným řešením všech grafických potřeb. Doménou klasických fotobank zůstává rights-managed licencování. Spíše v klasických fotobankách lze hledat "složitější", originálnější a výrobně dražší snímky, na méně obvyklá témata nebo v neobvyklém stylu - prodávat v mikrofotobance fotografii, u které je velmi nepravděpodobná "masová poptávka", se obchodně uvažujícímu profesionálovi nevyplatí. A naopak amatéři, kterým jiné prodejní kanály nejsou dostupné a prodávají v mikrofotobankách v podstatě cokoli, se spíše vyhýbají tvorbě výrobně nákladných aranžovaných fotografií. Tradičním fotobankám přinesly mikrofotobanky dravou konkurenci. Na výsledku vydělává zákazník, snížením cen, pestřejší nabídkou licencí (např. Getty Images uvedla v září rights-managed licence pro webové užití za před nedávnem těžko představitelnou cenu 49$). Rozpornější jsou důsledky pro fotografy. Stock fotografii se nyní věnuje řádově větší počet fotografů a šanci má v podstatě každý - fotobanky posuzují kvalitu jednotlivých fotografií, pokud amatér pořídí pět výborných komerčně použitelných fotografií, v mikrofotobance je může snadno začít prodávat, zatímco většina tradičních fotobank by o jeho zastupování vůbec neměla zájem. Profituje také poměrně úzká elita typu zmíněného Yurhio Arcurse, ale pravděpodobně ztrácí část "tradičních" profesionálů, a též různé "garážové" fotobanky nabízející kolekce řádově desetitísíců snímků od několika málo autorů. A možná nejzajímavějším důsledkem je "rozšíření trhu", kdy se kvalitní komerční fotografie stala zbožím dostupným pro každého. Například, myslíte, že by si někdo bez mikrofotobank kupoval fotografie k ilustraci článku na vlastním osobním blogu? K tvorbě vlastní novoročenky? Letáku na školní besídku?