Umění už dnes nikoho nezajímá - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

2. února 2007, 00.00 | Fotograf Zdeněk Lhoták (*1949) mě před vstupem do svého ateliéru v Říční ulici na Újezdě upozornil, že jdu po schodech prošlapaných bratry Čapky, kteří tu kdysi bydleli. Zdá se, že to pro něj hodně znamená, stejně jako pro něj má cenu setkání s nepálskou a tibetskou kulturou, meditování na kopcích nebo lehce dadaistický humor. A ovšem fotografování, kterému se i přes výše uvedený povzdech v titulku věnuje s neutuchajícím nadšením. O tom vás jistě přesvědčí ve středu 7. února na dalším klubovém setkání v IDIFu.

Bydlíte na Újezdě, a tak se počítáte k Malostraňákům. Pro výstavu v Malostranské besedě, která se měla k této malebné pražské čtvrti vztahovat, jste vytvořil osmnáctidílný soubor Detaily Malé Strany aneb Co pravá dáma v životě neuvidí. Nejde ale o žádné nerudovské obrázky, nýbrž o snímky z pánských záchodků. Nebyla to od vás trošku provokace? Jsem rád, že jste tuhle epizodu v mé tvorbě zaregistrovala, protože především v poslední době se začínám fotografií víc bavit. Už to neberu tak smrtelně vážně, a když mám příležitost řešit nějaký téma, tak se to samozřejmě snažím vyřešit především tak, aby to bylo něco jiného. Ne něco, co tady ještě nebylo – všecko už tady bylo, že jo – ale především, aby to bylo svým způsobem zmatečné. Miluju tyhle hádanky a rád je lidem podsouvám. Často se možná i záhadně vyjadřuju, ale v okamžiku, kdy najdu spojence, který je ochoten ty moje hádanky vnímat a reagovat na ně, tak je to docela dobrá hra. Tenhle úkol mě obzvlášť potěšil, protože je to v průřezu mé tvorby úplně něco nového. Bez ohledu na to, jaká byla reakce, jsem si udělal radost. A když se k tomu přidá, že si toho někdo všimne, tak co si výtvarník může víc přát?

Myslím, že tohoto originálního nápadu nebylo možné si nevšimnout... Není úplně původní. Vím, že kdysi už pan Prošek dělal sérii o pražských záchodcích. Nikdy jsem to neviděl, ale vím o tom. Prvotní motiv se ale úplně jednoznačně vynořil z toho zadání – Detaily Malé Strany. To je pro mě úžasná přihrávka na smeč. Samozřejmě jsem mohl tu věc vyřešit tím způsobem, že bych ze svého archivu vyhrabal nějaký veduty, lucerny a opuštěná zákoutí, ale to už tady bylo mockrát. Tak jsem si řekl, jako si to říkám často, ne, musíš udělat něco jiného...

Vaše náměty vůbec značně vybočují. Fotíte třeba autoportréty, detaily vlastního těla, které jsou značně výtvarně stylizované. Čím nebo kým jste se nechal inspirovat? V podstatě to bylo podobné jako s malostranskými detaily. V roce 1989 jsem odjel na mezinárodní workshop do Plovdivu. Bylo nás tam asi patnáct fotografů z celé Evropy a naším úkolem bylo vytvořit během týdne v tom prostředí nějaký soubor, který by reflektoval to místo, náš pocit nebo vztah, prostě byl by s Plovdivem nějak spojený. Tam jsem opět řešil zásadní problém, jak se s tím vypořádat, abych neopakoval to, co už bylo mnohokrát rozmělněno, ani způsob, jakým jsem předpokládal, že k tomu přistoupí řada mých kolegů. Dost mě to trápilo, ale pak jsem se rozhodl, že nafotím sám sebe v pokoji 123 v hotelu Bulgaria a pokusím se do toho velmi nepřímo dostat celý svůj vztah k té problematice. Tam jsem tedy začal experimentovat s tímto druhem fotografie, byl to skutečný start série mých autoportrétů. Myslím, že jsem docílil stejného efektu jako u těch záchodků a především sám jsem sobě udělal radost. Často jsem se svou spokojený prací i přesto, že v prvním okamžiku nenacházím moc nadšenou odezvu.

U koho? U koho ji nenacházím? No, já to trošku obejdu: já si myslím, že umění dneska už skoro nikoho nezajímá. To je tristní, ale zároveň osvobozující záležitost, protože, když přistoupíte na to, že to stejně nikoho nezajímá, tak pak už začne být úplně jedno, jestli to někdo chválí nebo ne.

Pokud to ale vůbec nikoho nezajímá, tak se tvorba stává zbytečnou. To si pak místo toho, abyste fotil, můžete lehnout na kanape nebo jít na pivo. To je ale taky docela vážná otázka (smích)! Víte, kolik by si člověk, kdyby odložil fotoaparát, užil krásných zážitků? Třeba jste někde v zajímavém prostředí se zajímavými lidmi, navíc to na vás dýchá nějakou zvláštní atmosférou, například, když se dostanete do tibetského kláštera, pak místo toho, abyste vstřebávala atmosféru, musíte myslet na fotografování. Děláte to ale s tím, že možná vznikne obrázek, jimž se potěšíte a třeba se potěší i někdo jiný. Vy ale tento vzácný okamžik sama sobě narušujete. A to v nejlepším případě, protože ho můžete třeba i rušit jiným. Musíte se soustředit na spoustu jiných věcí, které vás odvádějí od vnímání toho důležitého – atmosféry. Fotografie je mentální záležitost a jen zdánlivě je to zdání objektivity. Je to především stav vaší mysli, protože na tom záleží, co se na tom obrázku objeví; vy tu skutečnost formujete a někdy i deformujete, ale jenom za tím účelem, aby vznikl nějaký obraz, který bude zobrazovat váš pocit.

Pocit, atmosféra, to je pro vás zřejmě klíčové slovo. Jak jinak než jako zachycení pocitu a atmosféry lze nazvat třeba vaše snímky hinduistických oltářů v Nepálu? Myslíte asi soubor s názvem United colours of Nepal. Nepálská kultura je pro mě trošku náhražkou za Tibet. Na jaře roku 1989 jsem absolvoval dvou a půlměsíční cestu po Číně. Bylo to v dobách totality, kdy jsem musel mít devizový příslib a výjezdní doložku, přesto jsme se tam tři chlapíci vypravili. Já bez jakýchkoli zkušeností s tímto prostředím – bylo to pro mě něco úžasně exotického, nikdy jsem nedoufal, že se tam podívám. Po čtrnácti dnech spartánského cestování jsem se začal odstřihávat od toho neustálého kolotoče, který jsem byl do té doby neustále zvyklý absolvovat, a o kterém jsem si myslel, že to bez něj ani nejde. A taky od konzumního způsobu života. Uvědomil jsem si: kam se ženeš, a proč? Začal jsem si tu změnu užívat a objevovat i sám sebe. Na cestě jste v malé skupině lidí, samozřejmě nastane ponorka a vám nezbude nic jiného, než ty problémy ve vztahu k ostatním i k sobě řešit. Pro mě bylo docela důležité zjištění, že jsem schopen tyhle věci zvládat i ve prospěch skupiny. Bohužel moje další cesta do Tibetu v roce 1994 byla mou poslední. Kontaktováním tibetských fotografů přímo ve Lhase, organizací velké výstavy "Tibet" v Pražském domě fotografie a několika články s protičínskou tématikou jsem si vysloužil od čínských úřadů titul "persona non grata". Když oželím možnost se do Tibetu znovu podívat tak pocit, že jsem pro Číňany nebezpečný, mi hodně lichotí.

Vaši dva spolucestující byli také fotografové? Ne, cílem naší cesty byl lov motýlů. Vidím údiv na vaší tváři a já si také vždycky načasuju, kdy to prozradím, protože pro mnoho lidí je lov motýlů velice obskurní záležitostí, připomínající toho potrhlého profesora ve filmu, jak běhá se síťkou za babočkou jenerálem, nebo Pampaliniho. Prostě chlap v pumpkách v klobouku a se síťkou na motýly je pro nás představa něčeho komického. Dostal jsem taky síťku a všichni jsme lítali po kopcích a naháněli motýly s tím, že se jeden z nás, badatel, snažil objevit nový druh, což se mu nakonec povedlo. Několik motýlů je po něm skutečně pojmenováno.

Takže jste celé dny lítal po kopcích a chytal motýly. Kdy jste ale fotografoval? To byl docela problém. Naštěstí jsme se museli přesouvat z jedné oblasti, kde už motýli zrovna dolítali, do jiné a všechny ty oblasti byly etnograficky velmi zajímavé. Navíc jsou motýli takzvaně heliofilní, což znamená, že když nesvítí sluníčko, tak oni jsou zalezlí pod nějakým šutrem a je klid (smích). Takže můžete sedět někde na kopci, čtyři tisíce metrů nad mořem na tibetské náhorní planině, a meditovat, psát si deník a říkat si: jenom, aby to sluníčko zase nevylezlo...

... a taky fotografovat. No, fotografovat jsem mohl, ale na tom kopci bylo příjemnější si jen tak meditovat. Do té doby jsem vlastně ani nevěděl, co to je. A dnes si myslím, že tenhle termín by člověk asi měl brát seriózněji, protože to, že člověk sedí na kopci ještě neznamená, že medituje. Ale už to samo o sobě je hrozně užitečný. A to je druhý rozměr, který jsem si tam začal uvědomovat. Ten třetí bylo setkání s Tibeťany, i když jsme se do centrálního Tibetu nedostali. Bylo to totiž zrovna v roce 1989, kdy se odehrál masakr na pekingském náměstí Tchien-an-men, takže Číňani Tibet, který byl do té doby relativně dostupný, nepropustně uzavřeli. My jsme celý Tibet objeli dokola od jižních hranic až k těm ruským a celou dobu jsme se pokoušeli tam proniknout. Do centrálního Tibetu jsem se potom dostal v roce 1994, ale tam jsem zjistil, že čím blíž je člověk ke Lhase, která byla pro Číňany velmi exponované místo, čím blíže je k Potale jako hlavnímu stánku buddhismu, tím je atmosféra hustší a nepříjemnější, především kvůli čínským úřadům a policajtům. I lidi už byli nervóznější. V roce 1989 se ta setkání s Tibeťany odehrávala právě v těch okrajových částech Tibetu, především v severozápadní části v oblasti Ando v klášteře Labrang, v jehož blízkosti jsme strávili trošku delší čas.

Nechalo na vás setkání s touto kulturou nějaké stopy? Byl to intenzivní zážitek, zejména co se týče lidí, kteří ve srovnání s Číňany působí úžasně vlídně, tolerantně a pozitivně. Náš dojem z Číňanů byl ten, že jsou agresivní a odmítají komunikaci. S Tibeťanem se člověk domluvil, aniž by on uměl anglicky a my zase tibetsky. Snaha o vzájemnou komunikaci je možná důležitější než znalost jazyka. V tom okamžiku jsem objevil naprosto unikátní kulturu, kterou jsem do té doby znal jen z knížek, a nebyl jsem si jistej, jestli to není jenom pohádka. Neviděl jsem tam sice nikoho levitovat, ale jejich přístup k životu byl natolik inspirativní, že jsem se rozhodl jako projev sympatie k Tibeťanům a jejich kultuře nechat se v jednom klášteře ostříhat dohola. Oni takhle prakticky řeší otázku hygieny, a navíc se tím zásadně odlišují od Číňanů. Pro mě to bylo gesto, kterým jsem chtěl dát najevo, na které straně jsou moje sympatie. Ten holičský krámek měl roletu, za kterou bylo křeslo, venku přímo před otevřeným průčelím procházeli lidi, a když viděli Evropana, tak se nahrnuli do vchodu a s velkým zájmem zírali. Bylo to pro ně úžasný divadýlko. Já jsem pak vyšel jako zcela novej člověk do ulic kláštera a mniši, co šli po druhé straně, na mě mávali a ukazovali, a já jsem byl strašně pyšnej, že jsem si zasloužil jejich pozornost. Tady v tomhle klášteře jsem ve svých čtyřiceti letech přišel na ten správný design své hlavy (smích).

Jak to podle vašeho soudu s Tibetem dopadne? Pohltí ho Čína? Teď je to pořád v té fázi pohlcování. Ne sice agresivní pomocí tanků a bourání, ale je hrozně rafinované tím, že Čína dotuje osidlování Tibetu Číňany. Za současného stavu žije v Tibetu víc Číňanů než Tibeťanů. Pro přelidněnou Čínu je výhodné odlifrovat přebytek lidí sem. A lidi, kteří odcházejí do Tibetu, jsou dotovaní: mají třeba daňové úlevy. Tibeťani jsou pak vůči těmto lidem znevýhodňováni. Navíc se tam neustále nenápadně likviduje kultura tak, že kromě turisticky atraktivních památek se všechno, co ji tvoří, zcela systematicky nahrazuje čínskými prvky, betonem a podobně. Třeba jenom prostředí okolo Potaly je dneska už znehodnocené. Postavili tam obrovský betonový apelplac na přehlídky a hnusný čínský lampy, z čehož se člověku dělá mdlo. Bohužel je Tibet pro Číňany tak strategické místo, že se obávám, že se nikdy nevzdají toho, mít ho pod kontrolou. Navíc jsou v Tibetu i obrovské zdroje nerostného a přírodního bohatství. V Číně už nejsou skoro žádné lesy, všechno to vykáceli a spálili. Veškerý stavební materiál se dováží převážně z Tibetu, takže to je další věc, bez které se Číňani neobejdou. Určitě ho nepustí. Maximálně, což ví dalajláma, dojde k tomu, že tibetská kultura přežije v podobě skanzenů a rezervací pro turisty. Je to strašné, protože když jsem tuhle kulturu poznal, tak jsem si říkal, tohle je alternativa pro nás, sem by všichni měli přijet, aby si uvědomili, jak rozdílné životní hodnoty mohou být. Je třeba si uvědomit, že skutečné hodnoty nejsou v hromadění statků.

Vraťme se ještě k vašim autoportrétům. Na jednu stranu se jedná o provokativní téma: nahé tělo, na druhou stranu je však jeho provokativnost zmírněna abstraktností, soustředěním se na detail, takže často není zřejmé, o jakou část těla se jedná. Byl to záměr? Základní premisou je, že fotografuju sám sebe, detaily svého těla, a vytvářím pomocí těchto detailů obrazy, které nebudou popisovat anatomické rozdíly. Naopak je mou snahou, aby ty obrázky trochu zpochybňovaly naše navyklá schémata ve vnímání lidského těla. Pokud používám názvu Autoportrét, tak to je autoportrét v tom smyslu, že to není obraz mé tváře, ale obraz mé duše nebo obraz mého vnímání téhle problematiky, problematiky tělesnosti. Takže pomocí těch detailů se s tím snažím nějakým způsobem vyrovnat. Za osmnáct let – od roku 1989 – jsem už vyčerpal mnoho možností, především možností pohledu na vlastní tělo, pokud tedy zůstanu u toho základního rozhodnutí, že budu fotit sám sebe a nebudu k tomu používat asistenta, který bude zaměřovat aparát a vytvářet kompozice.

Někdy to ale vyžaduje spíš intuici než fotografický kumšt... Ano, často to musím řešit intuitivně, bez kontroly v hledáčku. Za dobu své fotografické praxe už dokážu odhadnout, co tam asi zrovna v tomto okamžiku je.

Zaznamenala jsem váš příklon k barevné fotografii. Má nějaký důvod? Po dlouhé době jsem se rozhodl, že budu pracovat s barvou, což byl zásadní krok. Ten sice vypadá velmi jednoduše, ale do okamžiku, než jsem se k tomu odhodlal, jsem byl přesvědčen, že jenom černobílá fotografie umožňuje dostatečný posun od reality směrem k určité abstrakci a že to je ta pravá forma mých obrázků. Pak jsem objevil barevné posuny, které pro mě začaly být určitým stavebním prvkem. Ne každá barva ovšem přesně vyhovuje danému motivu. Často jsem využíval úplně primitivní žárovkové světlo, lampičku a podobně, s vědomím, že tam nastane nějaký barevný posun. Ty jsem pak při výběru negativů velmi pečlivě selektoval, protože dobrá fotka vzniká z výběru asi dvaceti, třiceti obrázků. Musí tam být ta přesná barevnost a obrázek musí dohromady opět vytvářet nějakou intenzivní atmosféru, která by měla diváka trošičku znejistět, zneklidnit. Moje obrázky nejsou určené k pokochání nebo pohlazení, nemají být jenom krásné. Ta krása je v mých očích dána jakousi divokostí a provokativností. Myslím si, že fotografovat krásu tak, že vyfotím opět krásu, to je v podstatě jenom dokumentace, zobrazení daného předmětu, bez velkých ambicí posunout to někam dál.

Zdá se, že vám tedy ani nevadí fotografové, kteří hledají krásu v ošklivosti... Spíš je otázka, co je ošklivé. Já to vidím spíš tak, že někteří autoři nenašli krásu v ošklivosti, ale objevili krásu tam, kde ostatní vidí jen ošklivost. Neříkají druhým: podívejte se, co hnusnýho se mně líbí. Dávají ale jemný impuls, aby lidi přemýšleli, jestli to, co považovali za ošklivé, je opravdu ošklivé. Vůbec, slovo „ošklivý“ je hrozně relativní. My lidi často inklinujeme k tomu, abychom si věci zjednodušovali a přebírali některá schémata: tohle je ošklivý a šmytec. Ale ono to být vůbec ošklivý nemusí! A to je úkol autora, aby tato pohodlná schémata maličko znejisťoval a posouval. Protože v okamžiku, kdy objevíte krásu v něčem, co jste do té doby považovala za ošklivé, tak se obohatíte. Takhle to berte.

Ve své tvorbě máte dva náměty, které byly za bývalého režimu považovány za angažované. Vy jste je ale zpracoval tak výtvarně zajímavým způsobem, že to asi nikoho ani nenapadne. Mám na mysli krásné černobílé fotky horníků z dolu Mayrau a také spartakiádní cvičence, za které jste v roce 1986 získal 2. cenu v soutěži World Press Photo... Za minulého režimu bychom se do dolu Mayrau nejspíš vůbec nedostali, anebo by byl přinejmenším problém tam udělat takhle zajímavé obrázky. Když to přeženu, tak ten cyklus byl o lidech, těžce pracujících v dolech. Nebyla to žádná velká oslava hrdiny, ale obyčejných lidiček. Měl jsem možnost to téma částečně zpracovat pomocí svého vnímání člověka přes jeho tělo. U té spartakiády vlastně taky. Pominu sociálně-politický podtext těch fotografií, který, když to zjednoduším, měl stručně znít „Manipulace s jedincem v zájmu propagace nějaké nesmyslné myšlenky“.

Takhle jste skutečně uvažoval už v roce 1985? Spartakiádu jsem samozřejmě neměl rád a považoval jsem ji za buzeraci. Ale zároveň jsem byl velmi často schopen vnímat představení a choreografii té obrovské tělesnosti. Kromě těch přiblblých skladeb typu Vzhůru k lepším zítřkům tam bylo plno výtvarných prvků. Moje série byla vyvrcholením těchto mých pocitů. Nevznikla na Strahově, ale na malém stadiónku v rámci regionální spartakiády, který měl před spartakiádou fungl nový trávník. Jelikož ty dva dni oblastní spartakiády pršelo a vojáci šli naposled, z tohoto trávníku vzniklo nádherný černý, mazlavý, navíc i smradlavý blátíčko. Ten trávník byl totiž něčím pohnojený. Dostalo se to do roviny, kdy se z lidského těla za pomoci bahna stává obraz, sousoší, a zároveň to znásobuje to zvěrstvo, kdy je člověk nucen si do toho smradlavého bláta obličejem lehnout jenom proto, aby se velitel někde mohl bít v prsa, jak to bezvadně připravil. Tyhle dva prvky se ve mě pořád míchaly. Ostatní fotografové – a byly tam i tehdejší fotografické špičky – seděli hezky na tribuně a moc se touto skladbou nezabývali, protože autocenzura jim našeptávala, že tohle by jim v redakci stejně vyhodili. Kdežto já jsem touto autocenzurou netrpěl. Během té skladby, která trvá asi dvacet minut, jsem tam absolvoval strašnou spoustu přeběhů: musel jsem na tribunu, abych udělal celek seshora, pak mezi ně, abych se dostal až k jejich nohám, bylo to hodně náročný. Ale celou dobu jsem cítil, že to je přesně ono.

Ale lidem, kteří ty snímky posuzovali z jiného než fotografického hlediska, se přece muselo nezdát, že cvičenci pro propagaci socialistického sportu nejsou rozesmátí a vyžehlení, ale utahaní a zablácení! Ještě mám schovanou návštěvní knihu z galerie Karlovka z léta roku 1985, kde se jakýsi návštěvník rozčiloval, že to je antipropaganda, protože takhle vypadají jenom zelené barety ve Vietnamu. Chvilku jsem se obával, co z toho bude, ale pak jsem tenhle soubor přihlásil do soutěže 100 nejlepších sportovních fotografií roku. Trochu jsem ho taky pro papaláše, kteří to měli posuzovat, „zlidštil“ implantováním jednoho snímku, který jsem od té doby už nepoužil. Byli tam tedy všichni pro mě důležití zablácení, ale mezi ně jsem zařadil jednoho Cikánka, jak vylétá z lidské pyramidy k výšinám. Ta fotka je docela dobrá, ale pro mě to příliš posunovala jinam, protože byla svým způsobem pozitivní: evokovala vztah k menšinám, kterým socialistická společnost umožní cokoli. Zřejmě kvůli této „zlidšťující“ fotografii jsem za ten seriál získal první cenu. A od toho okamžiku jsem ho mohl vystavovat všude, i poslat do Amsterdamu na World Press Photo. Už to nemohlo být zpochybněné. Myslím, že ten soubor musel být akceptován díky téhle soutěži a ocenění v ní.

Jaký je váš poměr k digitální technice? Kamarádím s ní. Díky ní jsem zjistil, jak dál rozšiřovat své tvůrčí možnosti. Vůbec nemám zábrany a neřeším, jestli tohle můžu dělat jenom klasickým postupem, a když to tak neudělám, že to není umění. To mě netrápí. Samozřejmě je trošičku problém se sběrateli, kteří při koupi fotografie ještě donedávna řešili, jestli je to vyrobeno klasickou fotografickou technikou anebo tisk, barevný negativ, proces negativ-pozitiv, CIBA a podobně. Tyhle věci už v dnešní době přestávají mít smysl, a já se tím už delší dobu nezabývám. Prostě, když potřebuju něco vyfotografovat, tak řeším výhradně technicky, co je pro mě výhodnější, jestli použít digitál nebo klasický film. Pro svoje autoportréty jsem doposud používal jenom klasický materiál, ty ostatní věci už dělám digitálně. Když budu pokračovat v autoportétech, budu kvůli nim možná ještě muset kupovat filmy (smích). Digitální technika mi ale sežrala spoustu času (smích). Klasický proces je při fotografování náročný, ale pak už máte padla. U digitálu je fotografování základní krůček a pak musíte strávit desítky hodin u počítače a ty věci dolaďovat.

Jste přesvědčen, že klasická fotografie přežije? Bude to taková velmi exkluzivní záležitost. Film bude stát tisíc korun a papíry taky. Přežije, ale jenom na okraji toho oboru, pro fajnšmekry.

Čím fotíte? Mám toho plnou almaru. Je to Nikon, byl to Pentax 6x7, Sinar, Fuji FinePix, teď přecházím na Canon. To jsou v mé práci tak zanedbatelné záležitosti, že je to, jako když řešíte, jestli si k snídani koupíte chleba nebo housku. Zvlášť v dnešní době, kdy je foťák předmětem krátkodobé spotřeby. Ne, že by nevydržel, ale už za rok, za dva nemá žádnou cenu. Kde jsou ty časy, kdy si člověk koupil fotoaparát, a za pět let ho ještě za víc prodal (smích)! Já už to dneska radši moc nepočítám.Celý ten náš obor se docela zásadně mění. Skoro mám pocit, že se z nás stávají řemeslníci, že už nejsme umělci. Je to především z toho důvodu, že většina klientů už ani kvalitu nepotřebuje. Řeší to tím, že si pořídí svůj fotoaparát a rovnou si to vyfotografujou, a pak jim z toho nějaké détépko ten obrázek domaluje. To je obecný jev, kterému se nevyhneme, a nemá tudíž cenu si tím příliš lámat hlavu.

Co říkáte názoru, že by profesionální fotografové měli stejně jako dřív skládat zkoušky? Samozřejmě, že tyhle tendence a nápady chápu, v Asociaci profesionálních fotografů ČR jsme tenhle problém taky mockrát řešili, protože kvalita už začíná být skoro na obtíž. To samozřejmě ovlivňuje i ceny. Dnes není důležitá kvalita, může to skutečně dělat kdokoli, a ten kdokoli se spokojí s cenou, která nikdy nemůže plně saturovat ty potřeby, jaké vyžaduje profesionální práce.To znamená: být vybaven na špičkové úrovni a být schopen realizovat každé přání zákazníka. Což samozřejmě něco stojí, a to čím dál víc, protože obnova musí být stále rychlejší a rychlejší.

To ale neodůvodňuje, proč by fotografové měli procházet nějakou selekcí... Tohle žene celý obor pod velký tlak, ale řešení v podobě zkoušek, nějakého podmiňování té práce papírem, je asi nereálné. Systém naší společnosti je založen na svobodě podnikání. A v případě, že někdo něco někomu nabídne a on to bude chtít koupit, tak mu v tom nikdo jiný nemůže zabránit. Na základě této premisy je tento problém neřešitelný a musíme se s ním vyrovnat každý sám. Já to řeším tak, že se snažím za každou cenu tu vysokou kvalitu držet i s nebezpečím, že o některé klienty přijdu. V souvislosti s kvalitou se snažím udržet i vyšší cenu, která mi umožní zachovat kvalitu. Tam, kde kvalita přestane být nutná, se s klientem rozejdu. Zjišťuju, že tahle cesta, i když je trnitá, taky nese své ovoce, pokud je člověk dostatečně vytrvalý a houževnatý. Zbude pár klientů, kteří si té práce váží a jsou schopni ji ocenit.

Děkuji za rozhovor.