Úplně erotický pes - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

1. září 2006, 00.00 | Fotograf Antonín Malý (*1950) je znám především svými bizarními digitálními fotografiemi psů. Když jsem zvonila u jeho domku na Petřinách, vykoukli na mě okénky ve vratech dva takoví, jako kdyby z jeho snímků právě vystoupili. Umělec je s nepřeslechnutelnou něhou v hlase oslovuje „prasata“. A tak se téma našeho rozhovoru rovným dílem dělilo mezi fotografování a psy, ale nejčastěji se obojí proplétalo, stejně jako na Malého fotkách (k vidění třeba na www.antoninmaly.cz). Více vám řekne sám na klubovém setkání IDIFu ve středu 6. září.

Říkal jste, že když se vás lidé ptají, proč fotíte psy, nedokážete na tuto otázku odpovědět. Je to tak stále? Stále (smích). Samozřejmě se na to dá odpovědět, že nic jinýho takovýho jako volnou tvorbu teď nedělám, ale už jsem taky stokrát říkal, že to není programový, že se to vyvinulo po desetiletích. Protože jsme vždycky měli psa a samozřejmě některý situace si řekly o to, udělat „cvak“. S jakýmkoli zvířetem se nedá něco nahrát nebo nasimulovat, třeba pozice na křesle, takže to vzniklo popořadě, že ten se válel takhle, ten se válel jinak, a udělalo se „cvak“. Fotografii jsem se věnoval vždycky profesionálně, takže jsem samozřejmě fotil spoustu v uvozovkách blbostí pro obživu. V případě fotografování psů to postupovalo tak, že se z toho stal jakýsi koníček, a teď už jsem profláknutej jako psí fotograf. Takže už mně to zůstalo a už u toho zůstanu.

Opravdu nejsou pózy vašich psů naaranžované? Ne! To je věc okamžiku, to se nedá nahrát. Měli jsme německou dogu jménem Bilbo, a to prase nám třeba takhle leželo na křesle (ukazuje fotku). Jednou byl u nás jinak sexuálně orientovaný Čechošvýcar, viděl to viset nad piánem, a tím jinak orientovaným přízvukem říkal: „No, toto je úplně erotický!“ Tam chodily moje děti a pukaly smíchy. Bojuju potom s různými lidmi, kteří chtějí, abych jim vyfotil psa. Říkám, tohle nikdy nevyfotíme, když řeknete psovi sedni, tak si sedne, ale tohle nikdy neudělá, to nejde nahrát. Je tu například obraz boxera s dudlíkem. To šel mladej, blbej, zjevenej boxer, našel si na ulici dudlík a chodil tři hodiny s dudlíkem. Tak jsem ho vyfotil. Pak jsem fotil bílou boxerku, měl to být dárek na zeď. A oni se ptali, nešlo by to s dudlíkem? Řekl jsem jim, tak si sežeňte dudlík, dejte jí ho a uvidíme. Ale ona dudlík nechtěla.

Co je tohle za zvláštní rasu? To je digitální koláž. Jmenuje se bordrišek, protože to je bordeauxská doga Růžena s voříškem Pepíkem. Teď jsem to nabídl jedné firmě, která se na mě obrátila už loni kvůli Czech Pes Photu. Pan veterinář, který tady je v zastoupení jedné nadnárodní farmaceutické firmy, šel jednou okolo, a ozval se sám od sebe, tak jsem mu toto letos udělal jako reklamu na psí očkování. Teď o tom rozhodují jeho šéfové, ale já jsem mu napsal, že je to na plakát hodně odvážný – vždyť to vypadá příšerně. Ještě jsem vynalezl slogan, který k tomu patří: „Na barvě, rase a původu nám nezáleží“, tak jsem zvědavý, jestli to projde. Náš známý veterinární doktor z Jinonic, příznivec bordeauxských dog, s tímto neestetickým druhem psa moc nesouhlasí.

A jak vás vůbec napadlo uspořádat něco takového, jako je Czech Pes Photo? Těch psích výstav už jsem dělal spoustu, a tohle byla náhoda s tím, že znám paní Mrázkovou s manželem, kteří dělají Czech Press Photo a mají tu galerii v Maislově ulici. Taky mají boxera, kterého jsem jim vyfotil, a jednou přišla řeč na to, abych tam udělal výstavu. Za čtrnáct dní jsem přišel, udělal jsem logo a řekl jim, že se to bude jmenovat Czech Pes Photo 2005. Oni to vzali jako dobrou legraci, takže teď už byla druhá výstava, a nejspíš to bude pokračovat, protože to má hroznej úspěch, všichni jsou spokojený. Zvlášť oni jako provozovatelé galerie, protože tam přece jen chodí hodně lidí. To je na druhou stranu zase trošku zajímavý, protože tam jsou někdy perfektní výstavy, ale lidi na ně moc nechoděj. Ten pes je tematicky vtipnej a ještě, jestli to tak mohu říct, jsou ty obrázky neobvyklý, nejsou to žádný přikrášlený psi. Je to legrace a bylo strašně komický sledovat, jak z Kaprovky na Staroměstský šlo padesát Japonců, zastavili se tam, všemi foťáky a kamerami si točili ty obrázky za výlohou a smáli se.

To potěší... Tuto skutečnost možná zrcadlí i fakt, že kapacita diváků na středeční setkání s vámi byla naplněna už nejméně týden předem, a další zájemci byli odmítáni. Co tomu říkáte? To je dobře (smích)! I když to neberu osobně, já se tak trošku zase nedivím, protože spousta lidí si už neumí dělat legraci. Já jsem se s tímhle tématem profláknul někdy před deseti, patnácti lety, kdy mě kolegové fotografové upřímně posílali někam a spílali mi, že to jsou kýče a podobně. Ale opravdu víceméně ve zlém. To je zas ta česká netolerance. Kdysi jsem dělal hezký obrázky, krajiny, dělám si je dodnes, ale ve výsledku je to úplně k ničemu. Jsou to moc hezký obrázky, ale uplatnění žádný. Takže mám spoustu třicet, čtyřicet let starejch černobílejch fotek, třeba ještě z FAMU, lyricko-melancholické krajiny s každým listejčkem, ale v těch sedmdesátých letech to bylo na pohlednice smutný, takže mě s tím z Orbisu vyhodili. Vrátili mi to, že to nemá výtvarnou úroveň, zkrátka takový strašný pitomý kecy. Od tý doby, co dělám psy, si to někdo občas koupí i na zeď nebo je to dárek, a lidi z toho mají buď úplnou radost nebo je to šíleně štve, protože je to největší blbost, kýč a já nevím, co všechno. Spousta kolegů mi to dodneška zazlívá včetně několika známejch teoretiků fotografie. Před asi deseti lety mi vyšel velkej článek v časopise Fotografie, kde byla spousta těch psů, a jeden byl i na titulu. Zpětně jsem se dozvěděl, jak spílali šéfredaktorce za znevažování české fotografie a úžasnýho profesního časopisu, kterej má tradici, že tu máme velikány český fotografie, a teď najednou Malý má nějakou příšernou blbost na titulu. Takže netolerance, jakmile se někdo liší nebo dělá něco, co není škatulkovaný.

Mohu připomenout kritiku pana Vitvara z Mladé fronty? Cituji: „Těžko se zamýšlet nad jedním triviálním nápadem, jehož desetileté rozvíjení z vtíravě barevného kýčovitého produktu vytlačuje i poslední zbytky vkusu a z jeho konzumentů peníze...“ Tu já zbožňuju! Už jsem ji naopak několikrát použil jako titul, protože on má pravdu! To byla trochu průřezová výstava k padesátinám v malostranský galerii Beseda, pak to bylo v Galerii bratří Čapků pod Mírákem a někde na Dobříši... Měl jsem tam ty hezký obrázky ze sedmdesátých let, pak věci, které jsem dělal v osmdesátých letech, tyhle klasiky, což byla jedna místnost, a v další místnosti byli psi, slepice a různý realizace, třeba obálky pro desky Lucie Bílý, plakát na Harley-Davidson nebo na nějakýho landrovera. Ještě ale ne počítačová technika, ale víceméně to kolorování. Takhle jsem vlastně začal dělat ty psy – kolorováním. Originál černobílou klasickou fotku jsem štětečkem vybarvil jako za starodávna, jak se dělaly ty portréty, kdy se děťátku udělaly růžový tvářičky a modrej čepeček. Touhle technikou, plus potom jsem se trochu naučil stříkat pistolí jako americká retuš. Samozřejmě jsem to používal i v byznysu, třeba pro obálky na desky. Pro tyhle estéty to ale bylo silný sousto. To totiž nebyla jenom tahle kritika (cituje zpaměti) „Ze štěkotu a kdákání je člověku smutno“. Já ale myslím, že to je naprosto v pohodě, s tím panem Vitvarem jsem souhlasil. Samozřejmě, že moje první obrázky jsou hezčí, ale, jak už jsem říkal, víceméně k ničemu, protože na plakáty se to nehodí, téměř nikdo si to nekoupí. Fotka už teď jde zase dolů, že by se někdo zabýval sběratelstvím, to je výjimečný. Takže půl na půl: někomu se líbila klasika, někomu ty moje blbosti. Pan Vitvar nebyl ale jedinej, v návštěvní knize byly úžasný zápisy, třeba (cituje zpaměti) „pane Malý, tak slibně jste začal, co se vám potom stalo“ nebo tak nějak.

Člověk by očekával, že takováhle kritika tvůrce rozčilí nebo znechutí, prostě, že bude reagovat nějak negativně. Jak to, že vás kritikové nedokázali vůbec naštvat, naopak s nimi mnohdy souhlasíte? To mě nerozčilí. Zaprvé jsem si na to zvykl, zadruhé jsem byl proškolenej celou anabází živení se fotografií, kdy jsem dělal v uvozovkách reklamu, která se tady vlastně nedělala. Obživa spočívala v tom, že se dělaly prospekty a plakáty hlavně pro pézetky, podniky zahraničního obchodu, kde byly peníze. Tam většinou v propagacích seděli docela schopní lidé, ale šéfoval jim nějakej mistr bolševiků, kterej tam byl dosazenej, a ten věděl, jak to má bejt, takže to byla občas strašná domluva. Člověk se nemohl naštvat, zabouchnout dveře a jít, protože jsem se musel živit, živit rodinu, a musel jsem spoustu věcí překousnout. Tohle si dělám pro sebe, takže je mi to jedno. Mně se to líbí, a když se to někomu nelíbí, ať se na to nekouká. To je jako s televizí. Intelektuálové vám řeknou, že sledují jedině cestopisy na dvojce, ale všichni věděj, kdo hraje na Nově v nějakým seriálu. Tady si všichni hrajou na strašný umělce. Fotografie se za ta léta dala do krabičky s názvem Umělecká fotografie, a přežívá to doteď, jako že fotografie má být čistá a rozděluje se na uměleckou fotografii a reportážní, ale víceméně nikdo, ani ve světě, se volnou fotografií neuživí. I Sudek nebo cizí fotografové měli vždycky nějaké zakázky, z kterých museli mít prachy, nikdo není natolik bohatej, aby si mohl dělat krajiny jen tak do šuplíku.

Fotografovat psy konečně není až taková rarita, zvlášť, když je máte doma. Ale proč jste se dal i na slepice, které tady v Praze, tuším, nechováte? Obrátili se na mě kamarádi z reklamní agentury, že mají dělat zakázku pro firmu z Krumlova. Byla to messengerová firma a něco s papírem, a jmenovala se Slepýr. V logu měli slepici. Chtěli udělat reklamní kampaň, tak přijel pán, šílenej mistr světa v originál úžasným, anglicko-zeleným Range Roveru, sice ne osmiválcovým ale dieslovým, a asi jsme měli koukat, co je to za fáro. Ale já jsem v té době měl, než mi ho ukradli, také Land Rover, sice "jen" Discovery, a jenom zeleno-stříbrný, ale též dobrou značku, a tím jsem byl taky in. On házel miliony, že budou billboardy a kampaň a podobně. Ptali jsme se, kolik na to má, a on začal zase házet těmi desítkami milionů. Není to sranda, že, mít billboardy, udělat je, zaplatit ta místa. A chtěli udělat nějaký slepice, protože někde viděli moje psy, a jestli by to šlo v tom duchu. Povídám, proč ne. Tak jsem jim udělal pár věcí na zkoušku, oni byli nadšení a říkali, jak začnou reklamní kampaň, jak se na tom bude pracovat a podobně. Udělal jsem pětadvacet těchto koláží se slepicemi, kde jsem využil svý krajinný fotky, nějaký psy, cokoli, je to takovej mišmaš. Oni si je koupili do kanceláře, a pak nějak zmizeli ze světa. Něco mi zaplatili, i když jsem na tom nevydělal, ale zůstala mi úžasná tvorba slepic. Dělal jsem potom výstavu První česká digitální slepice v kavárně Medúza, a z toho se lidi mohli zbláznit. Říkali, když fotíte ty psy, tak jo, ale proč fotíte slepice? A já říkal, vždyť na každým starým obraze, starým zátiší, leží slepice nebo bažant, nebo jsou krásný slepice vymalovaný na dvoře, to není zase nic originálního. Když budu fotit bílý koně v zelený trávě, tak to bude umění. Když vyfotím slepici, jak běží v trávě, tak už je to fuj.

Jak se vlastně v dnešní době žije fotografům v Čechách? U nás se fotografie povyšuje na nějaký příšerný umění. Teď jsou všichni šíleně rozčarovaní, protože si zvykli, že fotografů sice bylo hodně, ale být fotografem přece jen bylo výsadní postavení, ještě k tomu fotograf pomlčka výtvarník. Najednou, včetně byznysu, si všichni všechno dělají sami. Každej si koupí normální blbej digitální foťák za deset tisíc a může s ním dělat jakýkoli kvalitní fotografie. Už není výsadou, že musíte mít takovýhle foťák a musíte to umět, samozřejmě i nějaký ty základní věci. Teď se udělá „cvak“, a když si ten člověk dá trošku záležet, tak se to technicky nedá zkazit, a to i díky dalšímu digitálnímu zpracování. Z blbýho fotoaparátu do kapsy uděláte metrovou fotku, že nikdo nepozná, že to je digi. Díky tomu jsme ale zase přišli o fotografickou práci, protože zadavatel si to víceméně udělá sám, nebo to udělá brácha... Ono to podle toho vypadá, ta kvalita je samozřejmě občas příšerná, ale nikdo už za to nebude dávat ty strašný prachy. Fotografů, kteří se tím tady živili, bylo poměrně hodně, a spousta se jich na zdejší poměry živila hodně dobře. Bylo to ale spíš o kontaktech, když měl někdo známýho támhle, dostal kšeft za půl milionu. Malý i velký podniky vždycky měly nějakou tu propagaci, kde se povinně utrácely prachy, a tak se to dělalo takhle. A teď najednou, když se to v devadesátých letech otočilo, a v poslední době s nástupem digitální techniky, což je otázka posledních tří, čtyř, pěti let, jako když utne, a kdo zůstal u klasický fotky, tak víceméně nemá do čeho píchnout. Je výjimečný, aby vůbec někdo chtěl něco vyfotit. Vím to od kolegů i podle sebe, jak mě občas někdy lidi až otravovali s nějakými blbostmi, co chtěli vyfotit a neměl jsem na to čas, nebo jsem to mohl dát zase někomu dalšímu. Ale teď se vůbec nikdo neozve, že by něco potřeboval. I velký agentury, kde už jedině jsou peníze, mají pár svých fotografů, kteří jsou zajetí, a takoví ti v mým věku víceméně všichni ostrouhali mrkvičku... Fotka jako taková na obživu už není legrace.

Nu, to není moc povzbudivé. A v zahraničí to asi nebude o moc lepší... Asociace profesionálních fotografů, jíž jsem členem, je ještě pod Evropskou asociací profesionálních fotografů. Ti dávají jakési certifikáty kvalitního evropského fotografa QEP. Já ho mám taky, samozřejmě jsem poslal psy jako ilustrace. Je to ohromný a nejspíš k ničemu, i když to nemá moc lidí – z každý země třeba maximálně deset, dvacet. Ze zemí jako Německo, Francie, Anglie, dobrá polovina těch lidí má tenhle titul - za svatební fotografie! (smích) Svatební fotografie je speciální odvětví, ale není to ta svatební fotografie, kterou známe u nás. Když je potom v Anglii na nějakém zámku 276 svatebčanů, všichni jsou sirové a lady, a jsou bohatí, všechno to musí být úžasný a ostrý, všichni musej být vidět a musí to mít šmrnc, a ten fotograf za to dostane strašný prachy, tak to není jednoduchý. Od nás se tam posílají reklamní fotografie nebo krajiny. Jsem ale zvědavej, kdo bude první na svatební fotografie. To už se kolegové fotografové úplně zblázněj, protože u nás dělat svatební fotografii, to je něco... to nejde.

Slyšela jsem názor, že s nástupem digitální fotografie se z klasické fotografie se stane něco výlučného, nechci-li rovnou říci umění. Já se tomu vůbec nebráním, vždycky říkám, je jiná doba, věk digitalizace. Samozřejmě, je to v něčem nepříjemný, nepříjemný v uvozovkách, že člověk přišel o jakési výsadní postavení. Museli jsme si za šílenejch problémů shánět foťáky, objektivy, stativy, někdy i materiál, a když se někdo nějakým způsobem vypracoval, tak měl ty foťáky za statisíce, na které normální člověk neměl. Nebo ještě před dvaceti lety fotografovat na kinofilm byla výsada reportérů, ale dělat do nějakých tiskových materiálů z kinofilmu, to vůbec nikdo nechtěl, ani tiskárny. Dnes je to normální spotřební věc. Pozná se to i na těch krajinkách, protože hezkou krajinku si můžete vyfotit telefonem. Jde o to tu krajinku vidět, najít, jet okolo, a máte krásnou fotku, která, když to trochu umíte s nějakým tím malým foťákem, je v pořádku. Časem se ale přijde na to, že v té kompozici nebo jiných základních atributech fotografie je malinko rozdíl, když to někdo vyfotí tak, že někdo pojede autem, zastaví, stočí okýnko a udělá „cvak“, a pak to někdo posune trošku doleva, doprava, bude to trošku jiný, ale bude to mít ten řád. Je to strašně malá nuance. Co ale vidím, že je spousta obrázků strašně špatně vyfocenejch. To ale dělají i profesionálové. Fotky fotografů v časopisech, kteří nějaký ten základ obrazové estetiky nemají nebo je jim to jedno, nejsou špatný, ale něco jim chybí. A pak je někdo, kdo trošku vidí fotograficky, věnuje se tomu, a je to najednou na první pohled vidět, že to má šmrnc. Ale že bych se bránil nějaký digitalizaci... zase se to bude muset vytříbit, že přijdou ti, kdo budou mít prachy, budou něco chtít a budou ochotni zaplatit za to, aby se to lišilo a bylo to kvalitnější. Myslím, že se to časem otočí. Teď je doba, kdy je to každýmu úplně jedno a první otázka je: „Co to u vás bude stát?“ Nikdo se neptá, jestli to umíte, protože když je to trošku neostrý, tak se to doostří na počítači, a když je tam nějaká flaška nebo vrásky, tak se to vyretušuje. Špatná fotografie se dá vyleštit tak, že je to úplně něco jinýho, v úžasný kvalitě.

Vy ale patříte mezi příznivce digitální techniky... Ale jo, já jsem k digitální technice přišel jak slepej k houslím, protože jsem vždycky chtěl dělat takové ty polorealistické koláže, ale bylo to strašně pracný. Byla to ruční práce, sesadit, přefotit, ale díky počítači a ovládání je to všechno podstatně jednodušší. A samozřejmě je jednodušší udělat „cvak“ digitálním foťákem a mít to za minutu v počítači, než nacvakat film, na kterém nevíte, co bude, stojí to strašnejch peněz, pak se z toho nepovede skoro nic nebo jedna fotka, trvá to dlouho... Digitalizace je dokonalá věc, ale že bych ji vyloženě propagoval nebo trval na digitálním zpracování, to vůbec ne. Myslím, že je pořád ještě i na první pohled strašnej rozdíl, když vedle sebe vidíte digitální fotku a fotku z nějakýho klasickýho fotoaparátu, a zatím to nebude překonaný. Ale na normální užívání a další zpracování je digitální technika nenahraditelná.

Čím fotíte? Mám spoustu foťáků, ale k ničemu – jako spousta kolegů. Tady nahoře mám kufr, kde je Sinar 9 x 12 se všemi možnými objektivy, kterej jsem nevytáhl už asi deset let, protože už je víceméně k ničemu, velký diáky nikdo nepotřebuje. Pak mám velký Pentaxy, spoustu kinofilmovejch Canonů, Leicu M3 a Moskvu 6 x 9, a jako digi mám Canon a do kapsy malinkej Panasonic, který fotí taky krásně a je placatej. Převážně fotím ale Canonem zrcadlovkou, mám na ni ještě spoustu starejch objektivů.

Ve vaší tvorbě se spojuje fotografie s grafikou. Jak jste k tomu dospěl, odkud přišla inspirace? To se vyvinulo pomalu, trošku jako z nouze ctnost. Kdysi jsem kreslil, maloval, dělal jsem obrazy, víceméně z legrace, a pak jsem se začal věnovat fotografii. V devadesátých letech jsem začal spolupracovat s agenturami, s počítačem jsem ještě nic neuměl. Dělal jsem návrhy na reklamní kampaně, ale vždycky jsem musel říct „takhle to bude“, a někdo to musel smontovat. Stálo to strašně peněz a úsilí, protože u toho člověk stejně musel sedět, a bylo to vždycky strašně složitý. Zaprvé to ještě lidi moc neuměli, ani ti profesionálové, a kdo to trošku uměl, tak si na tom založil živnost a všechno byl problém, hlavně to strašně dlouho trvalo. Když jsem se to po létech sám naučil, zjistil jsem, že to bylo takový to mlžení nenahraditelnosti, protože teď vím, že zmáčknu knoflík a zatáhnu myší, a je to hotovo. Pak jsem si pomalu pořídil computer a začal jsem se to učit a zjistil jsem, že je podstatně jednodušší si to udělat sám, nikde nemuset swingovat a pořád někoho prosit, jestli by to mohl udělat červenější... Výtvarné základy člověk zná a umí, tak jsem to spojil s technikou, a teď jsem schopen kompletně udělat víceméně cokoli, až po tu konečnou fázi, že se to přinese a vytiskne. Člověk si donekonečna zkouší, jestli je to tak či onak, ale je to podstatně jednodušší, protože se pořád nemusíte s někým domlouvat, to je základ.

Jste tvůrcem speciální techniky, kterou jste nazval „maláž“. Co to je, můžete to vysvětlit? Ani nevím, jestli to budu ještě umět. To bylo před digitální dobou, kdy byl problém udělat barevnou fotografii. Začal jsem jako za starodávna klasicky kolorovat černobílou fotku, to znamená štětečkem do vlhký fotky. Bylo to šílený, protože stačilo jenom šáhnout o trošku vedle a mohlo se to dělat znova. A vzít novou černobílou fotku, namočit ji, nechat trošku vyschnout a znovu. Maláž tedy byla černobílá barevně kolorovaná fotka, a pak jsem to občas nastříkal americkou retuší, to znamená, že jsem to třeba zatáhl dotmava nebo udělal tam nějaký stíny. Dnes už to není problém dělat digitálně, ale je to něco jinýho. Byla to z nouze ctnost, protože to nebylo klasicky barevný, ty barvy byly jiný, byla to prostě maláž (smích). Název jsem nevymyslel já, ale Karel Srb z Jazzový sekce. Začal jsem to poprvé využívat v devadesátých letech, když se to tady otočilo, a já jsem dělal něco pro Semafor. Jednou jsem se bavil s Jiřím Datlem Novotným, on vždycky byl a je blázen do Mona Lis. Sbírá Mona Lisy a navrhl, že bychom udělali portréty tak, jako se to dělá ve světě, že bude Mona Lisa Bush nebo Miterrand. Já jsem začal a udělal jsem takovou sérii Mona Lis Klause, jak chová miminko Mečiara, Havla... Bylo to trošku nablblý, ale přesně na týhle úrovni – buď se lidi strašně smáli nebo se rovnou otočili a šli pryč. U jistý části publika to mělo strašnej úspěch. On to vlastně nikdo nikdy tahle nedělal. Kolorovat, to ano, ale ona je to nekonečná práce: zaprvé speciální barvy nebo vyzkoušený barvy, který neblednou a nedělají kocoury, a pak je to dodělaný americkou retuší. Tuhle techniku jsem dělal průběžně dál v podobě obalů na desky Lucie Bílé a sester Havelkových. Vlastně to byla a nebyla fotka a mělo to šmrnc.

Epilog: vzápětí do místnosti vtrhli oba roztomilí pejskové Míša a Cecilka a začali si hrát. Vzhledem k tomu, že každý měl asi padesát kilo, bylo třeba jim dát prostor a rozloučit se...