Určitá forma exhibicionismu je u fotografa žádoucí - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

27. listopadu 2006, 00.00 | ... říká Miroslav Hoza, přezdívaný „guru české panoramatické fotografie“, jehož zásluhou v ČR vznikla odnož finského fotografického projektu Panhorama. Při rozhovoru s ním máte dojem, že nic nedělá polovičatě, ať už se jedná o jeho milovanou fotografickou profesi, nebo třeba prožitky, které skýtá život. Meč na zdi v jeho domě navíc prozrazuje, že se věnuje i charitě v Řádu sv.Lazara Jeruzalémského, jehož je rytířem.

Sedíme v místnosti starobylého domu v Karlově ulici, který jste vlastníma rukama v sedmdesátých letech zachránil před zkázou. Jeho cena je dnes nepochybně hodně vysoká, ale pro vás má určitě zcela zvláštní, nesdělitelnou hodnotu... Když tady začínal novodobý kapitalismus po sametové revoluci, nebo jak já říkám po plyšovém puči, tak jsem tu měl první soukromý obchod. Možná první v celé Praze, ale v centru Prahy určitě. Já totiž umím fotografovat. Jestli se nějakej chlap vytahuje tím, co umí, tak to jsem já. Já dokonce tvrdím, že umím vyfotografovat i černocha v tunelu.

Ale máte technické vzdělání. Takže jste od techniky zběhnul... Po své technické minulosti a vzdělání jsem se časem dostal k fotografii, která tím stejně prolínala od mých asi deseti let. Psal se rok 1971 minulého století, a v tomto roce jsem se přes noc stal profesionálním fotografem. Jezdil jsem do Brna na školu výtvarné fotografie k profesoru K.O.Hrubému, a to byl fantastický pán, který nejen že fotografii rozuměl, ale on na nás mluvil na rozdíl od jiných pedagogů naprosto srozumitelně. Najednou přišel někdo, kdo mi něco říkal mým vnitřním chápáním naprosto stejně, ale s nadhledem pedagoga. A to bylo úžasné. Takže jsem byl vyzbrojen touto školou a nesmírnou prací, protože jsem byl houževnatý a chtěl jsem fotografovat.

To bylo nějaké osvícení shůry? Jednou jsem se vracel z Kitenu, z Bulharska. Tam s námi byl Ivan Vyskočil. Byli jsme mladí kluci, Ivan Vyskočil byl o něco starší než my. Spali jsme v takovém velkém stanu, a tam jsme vždycky večer probírali události toho dne. To byla jedna z nejkrásnějších dovolených, jaké jsem zažil. Vraceli jsem se vlakem zpátky, jeli jsme noční krajinou, dovolená ještě doznívala, vedle mě stál Ivan a byl zamyšlený. Já jsem byl moc mladý, těsně po vojně. A Ivanovi jsem řekl: víš, člověče, já bych tak chtěl něco v životě dělat, a nevím co. A Ivan povídá: Z toho si nic nedělej, to přijde. V tu chvíli jsem se cítil strašně ošizen. Vždyť my jsme tam byli čtrnáct dní kamarádi, ve dne v noci jsme se jenom smáli a pochlastávali, až jsme si sáhli na dno přátelství, já jsem myslel, že tou cestou zpátky už mě odbyl. On mě neodbyl, z něj promluvilo životní moudro.

Měl jste tedy s fotografováním nějaké zkušenosti? Především jsem zjistil, že můj táta byl někdy ve třicátých letech výborným fotografem amatérem. Nechci to nějak vychvalovat, ale nad ten tehdejší průměr můj otec fotil úplně výjimečně. Mělo to jednu pozitivní věc. Protože byl perfekcionalista, tak si koupil Rolleiflex, dvouokou zrcadlovku. Moje první snímky, které jsem udělal, byly perfektním přístrojem. Dřív jsem měl taky Pionýra, kterého jsem si bral třeba pod stan. Ale jakmile jsem uviděl hezkou holku, tak na tu jsem šel vždycky s nejlepší technikou, co byla po ruce (smích). Další bod zlomu byl, že jsem se najednou musel strašně moc věcí učit. Profesionalismus je tvrdá řehole, to se prostě musí dělat na plné pecky, což jsem v určitém období svého života dělal. Mně se podařilo, že jsem byl obklopen fantastickou partou lidí. Jeden z nich byl grafik Jiří Polický, kterého bolševik uštval až do rakve. Dělal redaktora časopisu v Hradci Králové, a protože se potřeboval politicky uklidit, byl v propagačním oddělení zásilkového domu Magnet, kde jsem byl fotografem. Báječně jsme si porozuměli. Měli jsme třeba vize, jak se bude dělat katalog. Jirka byl nadčasový, vysokoškolsky vzdělaný člověk, který tohle všecko znal a výtvarnictví doopravdy rozuměl. Najednou tam byl mezi lidmi, kteří byli o nějakých dvacet let mladší než on, on se mezi námi realizoval a pookřál. Všechna tahle průprava směřovala k tomu, že jsem se jednoho dne přihlásil do střediska Refo jako fotograf. Těch uchazečů bylo – jak mi říkali – sto padesát, ale já jsem jako chlapec z Pardubic ten konkurz vyhrál. Dodatečně mi řekli, nebuď domýšlivý. Tady byli lepší než ty, ale ti pražští už byli moc oprsklí. My jsme potřebovali fotografa ještě tak na dva roky, který bude čistý a ryzí. Tak si vybrali mě. Jsem za to hrozně rád, protože v sedmdesátých letech jsem byl ve fotografickém nebi, měl jsem k dispozici takovou techniku, kterou jsem viděl jenom na výstavách Interkamera, kam jsme chodili, brali si prospekty a igelitové tašky.

Katalogy zásilkového obchodu Magnet Pardubice si dříve narození čtenáři pamatují zejména pro jejich nepříliš kvalitní výtvarné provedení. Taky jsem tam svoje působení považoval za rozporuplné. Pouštěli jsme ven strašné věci. Diáky byly na svou dobu velmi slušné, ale výsledek býval potom paskvilem. Navíc do toho vstoupili obchodníci, kteří nějaké zboží neměli ve výrobě, a chtěli nějakou stránku rychle předělat. Všechno muselo být taky extrémně levné. Takže to vypadalo, jako že jsme amatéři a neumíme to. Přestupem do nového atelieru - Střediska reklamní fotografie jsem byl ve fotografickém nebi. Přišel jsem tam jako fotograf, a těch pět přede mnou byli staří, zkušení pardálové, fotografové ČTK. Celé tohle období bylo nesmírně zajímavý a nemělo dlouhého trvání. Pak jsem se stal redaktorem Pressfota. Protože jsem redigoval, měl jsem na starosti Západočeský kraj, autoři mně nosili své práce, předváděli, co vyfotili, a že to mysleli tak a tak…….Od té doby nemám rád fotografie s komentářem

Chcete říct, že na první pohled musí být vidět, o co jde... Ano. Dobrý snímek naprosto bezpečně pozná i laik. Když vám někdo začne o obrazu nebo o fotografii říkat, že jí nerozumí, tak obojí není moc dobré.

Co vám do fotografického života dalo vaše působení v Magnetu a v Refu? V zásilkovém obchodním domě a v ČTK jsem si odbyl tvrdou řeholi, kdy jsem byl jako fotograf posazen na výkon určité kvality. Tím se dostáváme k tomu, co je profesionalita. Mluvil jsem o vyfotografování černocha v tunelu – to je profesionalita. Přijel jsem do Mikulova, kde je v zámku ve sklepě obří sud, a dostal jsem za úkol ho vyfotografovat. Říkám, kde máte zásuvky? A oni, tady nic není. Tak jsem vzal do jedné ruky baterku a do druhé flash, a tam jsem sud nabarvil světlem nažluto a namodro. Dneska v digitálu je to bezvadné, protože se podíváte, co vám vyšlo. A když to nevyšlo, tak tu přitlačíte, tu uberete. Ale tentokrát se fotografie musely dělat s maximálním využitím znalostí a zkušeností. Navíc fotograf musí předem vědět, jak snímek dopadne. To je vlastně profesionalita. Každý fotograf je do značné míry technik. Někde jsem před mnoha lety četl statistiky, odkud se vlastně rekrutují fotografové. Veliké množství lidí je technického zaměření a vzdělání, kdy technika jim dala základ, a oni se chtěli dostat dál. Taras Kuščynskij byl snad taky inženýr nebo architekt, ne? To beru jako náhodný příklad. Fotografování je soliter disciplína, která se musí cítit. Je to i o tom, že jsou lidi, který jsou zavedeni na komunikaci obrazem a někteří, kteří komunikují verbálně. Fotograf se přímo cítí předurčen, že má něco sdělovat obrazem. Fotografové, kteří prošli řeholí tvrdé profese, kde museli odevzdat výsledek a byli pod tlakem objednatele, toho o životě vědí dost, ti se tak netváří.Ale pojďme do přítomnosti. Do naší skupiny Panhoramy se hlásí obrovské množství lidí, a já řeknu, no bezvadné, ale teď se pojďte bavit konkrétně, co vy si pod tím představujete. Mně se vaše fotky líbí, ale budete muset dělat výběr, jestli s námi chcete spolupracovat. Tedy žádná óda na někoho, kdo přijde a udělá pár snímků.

Máte nějaká kritéria, podle nichž přijímáte do Panhoramy členy? Musí to být profesionál, nebo stačí, když někdo odevzdá kvalitní snímky a je vidět, že se ve vyzná v řemesle? Naše skupina nemá členy s legitimací, nýbrž aktivní zájemce o panoramatickou fotografii.Tam se hranice mezi profesionálem a amatérem stírá. Fotografové Panhoramy pracují se zápalem a nadšením. Fotografie, které vytvářejí jsou úžasné. Takže se u nás sdružuje asi víc než třicet lidí, je to naprosto volné sdružení, mohou přijít a odejít, a je to provázané jenom činností, která směřuje k výstavnímu programu. Fotograf má dva roky na to, aby něco nového vytvořil.

Jak vlastně vznikla česká sekce Panhoramy? Česká Panhorama vznikla počátkem tohoto tisíciletí, takže je to pět, šest let. Koncepce panoramatických výstav byla zahájena ve Finsku panem Lampinenem před dvaceti lety. Ten už se dneska taky ubírá jinou cestou, dost jsem s ním kamarádil, dokonce jsem za ním párkrát ve Finsku byl, a vyhrál jsem tam i cenu ve fotografické soutěži. Já nevím, jestli to vůbec mohu říct, on mi zavolal a povídá: chceš první nebo druhou cenu? První cena byla diplom a druhá letenka do Helsink. Já povídám, dej mi druhou! (smích) To bylo v roce 1994, a v následujícím roce jsem za ním letěl a pomáhal jsem mu tam udělat velikou celosvětovou výstavu panoramatické fotografie. Ten člověk byl na svou dobu naprosto ojedinělý, a lákal mě, ať se s ním dám do určité spolupráce. Do Finska totiž nikdo nebude jezdit prohlížet panoramatické fotografie, proto chtěl někde v centru Evropy spolupracovníka. Jenže já jsem na to tenkrát nebyl ještě připraven, hlavně ekonomicky. Zní to tvrdě, ale musel jsem nejdřív získat ekonomické podmínky, abych to mohl dělat.

Nedeprimuje vás trochu, že finanční stránka věci má skoro vždy navrch nad uměleckou? Pro mě vyřešení ekonomické situace znamená velkou svobodu, a když nic jiného, tak svobodu v rozhodování. V momentě, kdy jsem se pro tento projekt rozhodl, jsem totiž povinován tím že všechno zaplatím. Do toho programu nikdo nepůjde, on je ztrátový. Prubířským kamenem bude rok 2007, kdy bude v květnu výstava panoramatické fotografie v ambitu u františkánů. Fotografové vědí, že musí předvést výkon, musí být preciznější i ve vztahu s mojí agenturou – my jsme taková agentura na rozpažení, jsme tady tři .Stala se zajímavá věc, o níž se moc nemluví: vzrostla kvalita. Letos v Děčíně, ve fantastickém, pro fotografii vhodném prostředí synagógy visela ta výstava dva měsíce. Když jsme si ji prohlédli, zjistili jsme že oproti výstavě před dvěma lety je to úžasnej skok dopředu.

Proč to všechno děláte? Jsem veden svým příslovím: co je dobré pro pana Hozu, je dobré i pro spoustu ostatních lidí. Přeložím to do češtiny: já jsem se přes svůj bohatý fotografický život v určitým období odmlčel. A když jsem se k tomu vrátil, říkal jsem si, že když teď začnu fotit a nosit to po výstavách tak neuspěju. Tak jsem vytvořil něco, co mně umožňuje obklopit se lidma a jít s nima znova do soutěže. Je to dravé, a já tam nemůžu dát špatnou práci. Hodně se snažím.

Jaká je u nás pozice panoramatické fotografie? Pravda je to, že panoramatická fotografie je disciplína, která má své technické specifikum. Tedy: objektiv, který to snímá, rotuje. Tam se analogová fotografie udržela poměrně nejdéle, protože udělat konstrukci aparátu, který by tohle splňoval, je vlastně specifikum. To znamená, že nejdřív se musí zasytit trh, dát všem lidem kompakty, každý má doma počítač, aby se vytvořil systém, a pak se firmy teprve zabývají speciálními přístroji. Další věc je, že v digitální fotografii jsou tyto přístroje poměrně drahé, nejdou tolik na odbyt, a čipy, které tam jsou, musí mít určité vlastnosti, softwary jsou náročnější, nemluvím o prostém „sešívání“ obrázků...

Nevadí vám, že se to nedělá klasickým způsobem? Velmi málo. Atakuju lidi a ptám se, jestli mají skládaná panoramata, a oni to raději nasnímají rotační čočkou, která to namaluje celé. Při posuzování, co je a není panoramatická fotografie, je skládání jednotlivých obrazů daleko lépe hodnoceno.

Například Jiří Ksandr používá na svá panoramata velice primitivní ruský přístroj z druhé světové války. Uznáváte tyto aparáty, anebo je už považujete za přežitek s tím, že je třeba využívat moderní techniku? Tam narážíme na konstrukční problém. Ten foťák, co má Jirka Ksandr, mám samozřejmě taky. Sama komora má uvnitř segment, který po stisknutí spouště rotuje, tedy podobně, jako když filmař udělá švenk. Na druhé straně objektivu je film, který je do půlkruhu, protože jak ta kamera rotuje, potřebuje pořád konstantní vzdálenost mezi objektivem a filmem. To se tam promítne a je z toho obrázek. Konstrukčně je to naprosto charakteristické, s tím se nedá nic dělat. Takový aparát, o jakém mluvil Jirka Ksandr, koupíte za pět, šest tisíc korun. Dneska už ale jsou digitální technologie, který to umožňují taky. Jenže digitální technika, která se tomuto výkonu blíží, je určitě dražší než půl milionu korun.

Přesto ale cítím, že digitální technika má vaše sympatie... Ten nejúžasnější progres je vlastně v tom, že fotograf zasedne k počítači, nemá temnou komoru, kde by se zašil na několik nocí, ale odskočí si po svačině, udělá to na monitoru, a může za hodinu, za týden přesně v tom místě, kde skončil, postupovat dál. A to je něco úžasnýho. Digitalizace fotografie je úžasný progres, co se týče dalšího zpracování fotografie a jejího následného zpracování do plochých předloh. Protože, málo platné, dokud tu fotku nevidíte zarámovanou... To ať si to má v šuplíku, v počítači nebo na cédéčkách, to je všecko jedno. Proto musí být výstavy, poněvadž tam jsou skutečné, ploché fotografie. Další věc je, že jsem si kolem sebe vytvořil soutěživé prostředí. A uspět v něm můžete jedině tehdy, když to pořád krmíte. Tím se zvyšuje kvalita fotografa.To je další plus digitální fotografie, která umožňuje nejen – řečeno symbolicky - práci s černou komorou, ale i archivaci a systém archivace. Průmyslové firmy to do vás tlačí, abyste si něco koupili, že to umí to a to, a abyste zas něco jiného zahodili. Softwaráři zase říkají, no jo, ale vy nemáte poslední verzi toho programu, tak to v tom neotevřete. Je to byznys, ale oni vědí, že si to ten fotograf koupí, protože tam komunikuje s archivačním zařízením, které má terabyte, do kterého se nacpe spousta dat. Větší kumšt je v tom nezabloudit. Když fotografuju, tak třetinu snímků vyházím hned. Já už se bojím, že tu databázi zahltím informacemi, který už tu kvalitu nemají, což ale ve chvíli, kdy mačkám tu spoušť, ještě nevím. Cítím to, fotograf bezpečně pozná, jestli tam ta atmosféra je nebo ne. Namačká to, a pak musí bejt kritický, nebo mít vedle sebe někoho, kdo je kritický. Třeba byli fotografové, který udělali výstavu ze začátků a konců filmů. To jsou ta náhodná cvaknutí, kde se ještě nezačalo moc nad tím snímkem spekulovat, a vzniklo tam něco, co je zajímavé. Když jsem dříve fotil na kinofilm a chtěl jsem někoho portrétovat, věděl jsem, že první tři a poslední dva snímky budou dobré. Připravil jsem ho, sedněte si a já vás nejdříve zasvítím, olízněte si rty, a už tam byly první tři snímky. Potom jsem ho fotil, ten člověk tam tuhnul, někdy koncem jsem mu dal oddechnout, a pak povídám, teď dofotíme posledních deset. Rychle jsem to tam namačkal, a říkám, vidíte, je to tam. Poslední dva snímky byly ty správné portréty. Každý, kdo fotí portréty ví, že to takhle funguje.

O svém fotografování na kinofilm mluvíte v minulém čase. Chcete naznačit, že již fotografujete pouze digitálně? Analogovou fotografii mám hrozně rád a pořád fotografuju na film. Tady to bylo míněno v tom smyslu, že jsou určité věci, kde digitální fotografie už naprosto zvítězila. Když po mně někdo chce portréty, nebo mám jít na reportáž, tak nepůjdu s analogem, to nejde. Jsem připraven ještě ten den večer poslat fotku, aby ji mohli třeba publikovat. Komunikace obrazem je velmi rychlá a už i technicky postačující. Nechci teď srovnávat analog a digitál. Jsou určité disciplíny, kde ta digitální fotografie zvítězila. V analogové fotografii už dál cesta nevede. Vlastně vede, ale najednou se to dělí. Tady byly úvahy, jestli film vytlačí divadlo, televize film. Budou spolu existovat stále. Mám kamaráda, fotografa Prokůpka, který dělá velkoformátovou fotografii. To jde digitálem samozřejmě v nějaké podobě taky. Ale to kouzlo starého velkoformátového aparátu... Ono je to i technicky jinak zvládnuté, protože sám princip velikosti průmětny, na které je film nebo malinký čip, ve vztahu k ohniskové vzdálenosti objektivu je rozhodující. Jsou tam jiné poměry, to ohnisko to umí namalovat jinak, než kratší objektiv třeba aparátu na kinofilm. Tu atmosféru tam nezachytíte. Pro mě je jedna věc zásadní: jsem člověk „na kliku“. Zatoč klikou a vypadne bonbón, to je naprosto srozumitelné. Taky ten aparát jako technický prvek, to zavírání clony, ještě ke všemu po těch skocích, byla pro mě trochu záhada, kterou jsem ze začátku bral jako fakt. Ve zlomcích vteřiny jsem se už orientoval líp. Kdežto počítač je na knoflík, a na to já nejsem zavedený. Umím všechny tyhle věci uživatelsky, ale neumím to střelhbitě a aktivně ovládat jako mladí kluci. Oni žijí jinak, rychleji. Já jsem jel třeba jako kluk na dovolenou, Rolleiflex a tři, čtyři filmy šest šest. Co film, to dvanáct snímků, měl jsem za tu dovolenou k dispozici padesát snímků. A z toho mi tři, čtyři otiskli. Musel jsem sakra spekulovat nad tím, kdy to mám mačkat. Tato vlastnost se přenáší do digitální fotografie. Ta umožňuje zkušeným, i relativně starším, jít rychle kupředu.

I kvalitativně? Rozhodně ano. To je cvičení. Houslista musí šest hodin denně cvičit, u toho fotografa se to už takhle nebere, ten si to ošidí rčením: to vidím, ne?! Ale vidět to a zmáčknout spoušť je něco naprosto rozdílného. Ještě pamatuji starýho pana Sudka, jak táhnul vozejk s fotografickým vybavením. Já jsem byl kluk, který občas jezdil do Prahy, a neznal jsem ho. Tak jsem mu chtěl jednou pomoct a on se urazil. (smích) On chodil, koukal, zase koukal, pak postavil stativ, pak ho sbalil, pak ho zase postavil, pak to cvaknul, pak jel dál a zase koukal... Dneska se to nahrazuje počtem snímků. To je ošidné, protože malování světlem má určité zákonitosti, a množstvím snímků lze dosíci lepších výsledků, ale nemusí to být to pravé ořechové. Stejně ale říkám, že fotograf má být především osobnost. Proto taky ti kluci chodí s aparátem na krku, na to holky letí! (smích)

A co holky s fotoaparátem na krku? Letí na ně chlapi? Ženské mají jiné vidění, jinak snímají svět kolem sebe, chlapi taky trošku jinak, ale ta vysoká profesionalita se moc nerozlišuje, jestli chlap nebo ženská. Oni se respektujou. Pravda je, že ženských fotografek nebude nikdy tolik jako chlapů. Podobná situace je třeba ve hře na housle, která je v podstatě chlapská záležitost, protože do těch houslí se musíte opřít. S fotografickým přístrojem se nesmíte mazlit.

Takže fotograf má být svým způsobem tvrďák. Pak ale nemá ani zábrany, aby bez slzy lítosti vyfotil nějakou drastickou situaci, že? Mnoho let jsem bydlel v Pardubicích, kde se pořádal Memoriál Slávka Pravce. Toho jsem ještě pamatoval, zemřel poměrně mladý. Fotil Velkou pardubickou a sportovní akce. Když byl ve fotokomoře, tak jsem k němu směl. On udělal úžasnou fotografii, se kterou vyhrál někde na soutěži v Haagu. Kůň, který padl na vodním příkopu, a plačící žokej objímá jeho hlavu. Na mě jdou emoce, když na to vzpomínám, bylo to úžasně silné. Kdyby se mě někdo zeptal, jaké fotky na mě v životě udělaly největší dojem, tak to je jedna z nich. Protože jsem sám v Pardubicích bydlel a byl jsem fotograf, měl jsem přístup na závodiště. A u té samé překážky jsem byl svědkem, jak padnul kůň. Přijelo nákladní auto, odkud spustili takovou plošinu, čtyři chlapi uvázali tomu koni provazy na nohy a táhli ho po té šikmé plošině na náklaďák. Ten kůň byl mrtvý. Auto bylo natočené zadní sajtnou směrem ke mně, tam byla spuštěná šikmá plocha, pode mnou byl ten kůň, já stál na mírném břehu, čtyři chlapi ho táhli do auťáku, a aby diváci nic neviděli, protože dostih ještě probíhal, oddělili to auto od hlediště plachtou. Měl jsem před očima fascinující obraz: odtahované mrtvé zvíře, auto, za tím kus nějaké zeleně, potom zbylé běžící koně a malinké hlavičky na tribunách. Úžasný záběr! Už jsem to chtěl zmáčknout, a najednou mi jeden z koňáků povídá: nefoť to, je to prasárna. A já ho poslechl.

Prozradíte, co chystáte pro setkání v IDIFu? S kolegyní Lenkou jsme už něco dali dohromady. Koncem září jsme byli v Bretani, tam se fotí samo, znáte to, moře, pobřeží, všechno hodně dynamické. Tak tohle bych chtěl ukázat. Přemýšlel jsem, co dát jako protiváhu. No Vltavu! Je to pět dní, jel jsem ráno, byla mlha nad Vltavou a vycházelo slunce. Pod Letnou dělají náplavku, kde je odstavný pruh, tak jsem to tam zapíchl, hned jsem vytáhl digitál, a už jsme to práskal jedno za druhým. Protože to fotilo samo! To protisvětlo v mlze!

Nemohl jste zaváhat... Takových věcí já už jsem viděl a nezastavil jsem, ale teď už musím. Dneska už si nemůžu dovolit říkat, to vyfotím zítra, těch krásných rán ještě bude! Nebude. Nechci zítra umřít, ale taky nevěřím, že tu budu navěky věkův.