V Čechách je mýtus, že umělec musí být chudý - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

29. října 2004, 00.00 | … a za života neúspěšný, říká fotograf Pavel Brunclík, autor pozoruhodných přírodních fotografií, které naopak přitahují stále větší pozornost odborníků i laických ctitelů fotografického umění. Tajemství jejich někdy velmi dobrodružného vzniku (v Údolí smrti v Arizoně dokonce riskoval vlastní život) poodhalil v druhé části rozhovoru.

- Čekání na ideální záběr trvá někdy docela dlouho …

Ono je to spíš čekání na atmosféru. Protože všude, kde jsem, jsem až na výjimky jeden den. Udělám si itinerář, ale většinou si toho naplánuju víc, a nestihnu to. Až na výjimky se krajina dá fotit jenom hodinu ráno a hodinu večer. Takže vždycky přes den cestuju. Třeba v Austrálii jsem dělal přejezdy třeba pět set kilometrů. Někam přijedu, abych tam byl ve čtyři, v pět. Pak čekám hodinu, dvě, až slunko začne kreslit. A to mám klid. Optimální by bylo tam jeden den zůstat a koukat se, co se tam vlastně děje.Kdybych fotil velkým formátem, tak by to bylo nutné. Někdy tam ale zmateně pobíhám. Třeba v té poušti se potřebujete přesunout. Najednou vidíte, že by bylo lepší být někde dál, což je třeba pět set metrů, a než uběhnete pět set metrů v písku na poušti, to je horor. Takže pak je to dost vyčerpávající, protože za hodinu už nic nevyfotíte. Proto používám od extrémně širokého objektivu po extrémně dlouhý, a kinofilm. Jde tam spíš o to, rychle zachytit atmosféru a barvu. Nebo když jsem fotil na Réunionu mlhu ve stromech. Žene ji vítr, a ta situace v podstatě trvá třeba jen pět minut. Tam to nebylo ani pět minut. Věděl jsem, že támhle ty stromy by mohly být zajímavé, a byl jsem připravený. To není klasická mlha, ale oblaka, která se tam ženou, protože to je ve výšce asi tisíc osm set metrů.

- Musíte tedy často předvídat?

Je to do určité míry opravdu focené reportážně. Kdybych to fotil Sinarem na desky … Proto říkám, že to je o jiným přístupu k focení, a o jiné filosofii. Vlastně to není krajinářská fotka. Spíš mi ta krajina umožňuje nálady, barevné kompozice …

- Jak nacházíte místa, která pak fotografujete?

Mám určité záchytné body. Půlka fotek vznikne opravdu v těch oblastech, které jsem si naplánoval, a ty jsou většinou identické s nějakým národním parkem. Nebo vím, že je tam nějaký zajímavý skalní útvar. Ale fůra fotek zase vznikne náhodně po cestě – to jsou ty trávy, bahna, a takové věci. Mezi mými fotkami jsou dva metry čtvereční bahna z Islandu, je to náhoda, skoro sošný útvar. Jednou mi k tomu bahnu redaktor v jednom časopise řekl: To jste kvůli tomu musel jet na Island? Bohužel musel, protože to světlo … Víte, v tom bahně jsou takové modré odlesky. Tady jsem to zatím nikde neviděl. Nebo světlo kolem rovníku – taky je jiné. A fotka je především o světle. Kompozice je strašně důležitá, ale když tam světlo chybí, tak je to studené. Atmosféru dělá světlo. To není jen povahou krajiny, že ty fotky z Čech vypadají jinak. To je povahou světla v té zeměpisné šířce.

- Zdá se mi, že fotíte krajiny, nedotčené lidskou nohou. Je to tak vždycky, nebo musíte čekat na okamžik, až tam nikdo nebude?

Jsou samozřejmě místa, která jsou minimálně dotčená. Možná proto se ale spíš soustřeďuji na detaily, protože třeba v Antilopím kaňonu chodí mraky lidí. Téměř do vás strkají. Taky je to podle mě tak profocené, že je potřeba to udělat jinak a najít nějakou jinou kompozici. Druhá věc je, že fůru těch fotek jsem vyfotil z okna svého auta. Prostě jedu, a někde najednou něco zajímavého uvidím. Zastavím, sáhnu dozadu po foťáku, a fotím teleobjektivem, něco, co je ode mě třeba kilometr. Mám dokonce jednu fotku, je to takové seskupení mraků a slunce, říkám jí „boží oko“, protože tam jsou ty paprsky. Byli jsme v Americe, kam jsem cestoval s jedním novinářem v roce devadesát devět, jeli jsme autem, a náhle jsem tu situaci uviděl. Protože se tyhle věci mění strašně rychle, sáhnul jsem po foťáku, vyfotil to rychle dvakrát z okna, a protože to bylo dlouhým sklem, bál jsem se pohybové neostrosti, protože je tam třeba clonit. Pak jsem vyskočil ven, dal foťák na stativ, u kinofilmu mám totiž vždycky roztažený stativ na zadním sedadle, všechno rychle, ale už bylo po všem. Z těch dvou fotek je jedna neostrá a druhá ostrá. Je to v podstatě náhoda a neopakovatelná situace. Nebo jsou tam fotky trávy. Zastavili jsme, a najednou jsem uviděl, že tam je. Pak jsem tam hodinu fotil tu trávu. Ale je to vlastně jen tráva u silnice.

- Vaše vidění přírody, krajiny, je skutečně originální, vaše fotky jsou velmi markantní. Přesto, měl jste nějaký vzor? A máte nějaké oblíbence ve fotografii?

Vzor se nedá říci. Mými oblíbenci jsou všichni dobří fotografové.

- Diplomatická odpověď …

Ne! Já se nebudu vyjadřovat přesněji. Protože jsem dřív fotil akty, a chci se k tomu tak trochu vrátit, tak můj oblíbenec je Helmut Newton. Taky Guy Bourdin.Teď jsem měl zrovna jeho knihu, protože jsem se kvůli své chystané knize díval, jak ji udělat i formálně. Nebo Irving Penn. V Čechách je takový mýtus, že umělec musí být chudý a někomu něco vnucovat …

- Být úspěšný až po smrti …

Tak. Je to prý jako kdysi v Rusku, že dobrý básník se musí v pětadvaceti zastřelit, uchlastat k smrti, nebo umřít na tuberu. Kupodivu fotografové, které já považuju za dobré, byli v podstatě velice úspěšní. Nakonec i Antonín Kratochvíl, ať tedy zůstaneme u českých, je podle mě super fotograf a úspěšný. U Koudelky mi připadá, že je to trochu póza a hra, to co on dělá, ale vůbec mu to neberu. Když zůstaneme u těch reportážních, třeba Salgado, taky úspěšný fotograf. Kdežto tady v Čechách, když je někdo úspěšný, tak to není umění. Umění jsou nějaký šedivý stíny na zdi, kterým se ex post dává velký smysl. Teď řeknu taky něco kacířského: co se týká mých fotek, nevím, že by to někdo fotil takhle jako já. Já dobré krajiny znám spíš ty černobílé klasické.

- Upravujete nějak své fotky?

Zakládám si na tom, že je už nijak neupravuji a nedělám ex post výřezy. Do toho katalogu v Rusku mi kromě toho, že použili celou fotku, dali vedle výřez, což jim asi rozmluvím. Jsem precizista, a to je zřejmě takový pozůstatek mého matematicko-fyzikálního vzdělání. Vždycky šíleně vybírám. Jako někdo, kdo píše, piluje text, tak já třeba nafotím víc fotek, a ten výběr je složitý.

- Připravujete knihu. Co v ní bude?

Vydal jsem už knihu Země, tahle bude nová, a bude se asi ze sedmdesáti až osmdesáti procent krýt s tou výstavou, ale bude to spíš jako monografie. Pavel Brunclík, a v podtextu bude Krajiny z let 1997 až 2004. Takže by to měl být výběr z nejlepších krajin. Jenže člověk udělá knihu, a pak by ten výběr za měsíc udělal úplně jinak.