Veronika Souralová: Škoda, že nejsem mravencem - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

22. října 2007, 00.00 | Díky její dokonalé postavě a půvabné tváři byste spíše tipovali, že se pohybuje po přehlídkových molech. Fotografka Veronika Souralová (*1968) však tráví většinu času ve společnosti tvorů, kterých se mnozí z nás štítí – hmyzu. Svými fascinujícími makrosnímky se snaží ukázat, jak zajímaví a sympatičtí jsou. A pokud o nich ještě začne mluvit, spolehlivě přenese své nadšení a zaujetí i na své posluchače. Přesvědčte se o tom již ve středu 24.10. při Setkání s fotografem!

Milujete to, čeho se jiní štítí. Opravdu se ani trochu neštítíte třeba pavouka? Vůbec ne, naopak, mně se hrozně líbí. Při jedné vernisáži, kde jsem dostala spoustu květin, přišel jeden tátův kolega, entomolog, a přinesl mi krabičku od Ramy. Byli v ní čtyři obrovští madagaskarští švábi, kterým jsem hned zařídila krásné terárium, kde jsem je pozorovala. Hmyz se mi moc líbí a neštítím se ho.

Před námi leží vaše knížka Jeden den v mraveništi. Zeptám se rovnou: jak jste se dostala k mravencům a k napsání příběhu o nich? To je dlouhá historie. Můj otec je biolog, který se celý život spíš zabýval ornitologií a zajímal se o ptáky, a teď, když je v důchodu, se začal vážně zajímat o mravence a věnuje se jim takříkajíc celou svou bytostí. Když jsem začala fotografovat, pořizovala jsem hodně snímků na svých cestách. Třeba, když jsem přijela z Ameriky, přinesla jsem mu ukázat svoje fotografie krajiny a skal. On ty fotografie hodně rychle prolétl, a pak se mě s těžko skrývaným zklamáním zeptal: „A kdy už mi vyfotíš mravence?“ Nikdy nic nehodnotil, pokaždé jenom následovala otázka, kde jsou mravenci. Začala jsem se tedy pídit, jak se mravenci dají vyfotografovat. A zjistila jsem, že normálním zařízením na fotoaparátu se to nedá, že musí být něco speciálního. Chodila jsem tudíž na workshopy, všude se vyptávala – už jsem s tím určitě byla otravná (smích) - a dozvěděla se, že to je vlastně speciální obor, kterým se nikdo fotograficky nezabývá. Je to malinká věc, ještě k tomu pohyblivá, takže stativ, jak mi někteří v dobré víře radili, se nedá použít. Než ho totiž nastavím, je mravenec o pět metrů dál. Posléze jsem se tedy dopídila, jak by se mravenci dali vyfotografovat. To jsem ještě používala film, takže moje pokusy byly hrozně drahé, protože mravenec mi třeba kolikrát utekl ze záběru. Pak jsem si pořídila digitál, což bylo daleko lepší, a pokusem a získanými vědomostmi jsem nafotografovala první mravence. A úplně mě to uchvátilo, protože se přede mnou otevřel úplně nový svět. Každý totiž vidí mravence jako nějakou malinkou tečku, která někde leze, a ani si jí nevšimne. Mravenci jsou všude kolem nás a skoro nikdo je nevnímá. A najednou se na obrazovce objeví mravenec velký jako člověk se všemi detaily, které lidským okem není možné vidět! Úplně jsem tomu propadla a nadšení z toho byli i lidé kolem mě.

To se mi skoro nechce věřit, lidé přece mravence moc v lásce nemají, zejména, když se jim, jako faraóni, třeba potulují po špajzu... Tak to je extrém! (smích) Ale jinak byste se divila. Hodně jsem třeba fotografovala na chalupě. Chalupáři skutečně mají tendence se mravenců zbavovat a hubit je. Ale když je pak uviděli na fotkách, říkali: To je nádhera, takoví krásní tvorové! Ty už v životě nemůžu zašlápnout!“ A dokonce si jich i začali všímat. Já jsem celé léto seděla u malého mraveniště a fotografovala všechno, co se tam dělo. Když něco dělám, snažím se jít do hloubky a získat všechny informace, které kolem toho jsou. Moc mi pomáhal táta, který o mravencích hodně ví. Třeba mi ukazoval, kde se v mraveništi co děje, poněvadž bych si toho třeba ani sama nevšimla. Udělala jsem jakousi reportáž z mraveniště.

Co vás ale vedlo k tomu, že jste o životě v mraveništi vytvořila neobvyklou knihu? Žádnou klasickou přírodovědnou publikaci s hezkými makrosnímky, ale jakýsi pohádkový příběh dvou dětí, zmenšených na mravenčí velikost, které se na vlastní kůži přesvědčí, jaké to je, být mravencem... Se snímky jsem původně ani nic dělat nechtěla. Ale měla jsem výčitky svědomí, že jsem se celé léto nevěnovala svým dětem. Byly na té chalupě sice se mnou, ale já jsem ráno sebrala fotoaparát, šla k mraveništi a zpátky jsem přišla až večer. Naštěstí tam byla i moje maminka, která se o děti postarala a uvařila. Takže jsem jako jakýsi „revanš“ začala dělat koláže s dětmi, aby z mého focení také měly nějakou zábavu. Teď už jsou velké, a tak už je to tolik nebere, ale dřív, když se viděly na nějaké fotografii, zvlášť na koláži v kombinaci s nějakým mravencem, měly radost, líbilo se jim to a rády se mnou spolupracovaly. Takže vznikly první koláže. Při fotografování mi hodně pomáhal i fotograf Oleg Homola, který byl jakýmsi mým fotografickým rádcem. Radil mi třeba, jak používat blesk nebo jinak zlepšit kvalitu fotografií. A měl nápad, abych s kolážemi zkusila něco udělat – napsat knížku.

Vy jste tedy autorkou obrázků i textu? Ano, to jsou dvě věci, které mě vždycky bavily: výtvarno a žurnalistika. Další léto jsem navázala na začátky koláží a mravenčí fotografie a sepsala jsem tuhle knížečku. Přemlouvala jsem děti, aby mi postály ještě pro další koláže, a ony samy vymýšlely. Byl to takové strašně fajn rodinné tvůrčí ovzduší (úsměv). Děti si to vzaly hodně za své, takže mraveniště stále přetrvává a my tam chodíme a pozorujeme, co se v něm děje. Ony už o něm mluví jako o „našem“ mraveništi. S fotografováním mravenců jsem ale neskončila. To totiž nejde, od toho nemůžete uniknout. Je jich nepřeberné množství druhů a všechny jsou velice zajímavé. Už jsem se napojila i na entomology, kteří mravence chovají doma, takže mám stále co nového fotografovat a objevovat.

Věnujete se ale i fotografování motýlů... Ano, když jsem ukončila mravenčí sérii, začala jsem fotografovat motýly. Ale nechtěla jsem je jen tak snímat na louce, měla jsem představu systematické činnosti. Začala jsem navštěvovat entomologické burzy, sehnala jsem si vajíčka a housenky motýlů a motýly jsme chovali doma, abychom je po vylíhnutí měli krásně neporušené. Motýl se totiž při líhnutí fotografuje daleko lépe, protože třeba dvě, tři i více hodin po vylíhnutí nelétá, ale čerpá sílu a natahuje si křídla. Je to ideální doba pro pořízení úžasných záběrů, aniž bych ho musela honit někde na louce. Tohle všechno absolvovaly moje děti se mnou. Jednou jsem třeba potřebovala vyfotografovat líhnutí motýla. Okamžik zrození motýla je často tak krátký, že se nestihne. Můj syn byl v té době zrovna nemocný, a tak jsem ho posadila k akváriu, kde byly kukly, a vybídla ho, aby je hlídal a řekl mi, kdyby se něco dělo. Je to takový nadšenec pro přírodu, takže hlídal opravdu svědomitě, a když se kukla začala hýbat, zavolal mě. Takže jsem stihla nafotografovat i líhnutí motýla a přispělo k tomu moje dítě.

Sledovat líhnutí motýla doma, prosím. Vy jste si prý ale vzala kuklu s sebou i na cestu na dovolenou a líhnutí jste fotografovala kdesi na francouzské dálnici... To se opravdu stalo (smích). Když už jsem tomu věnovala tolik energie, musela jsem to přece dotáhnout do konce. Víte, uživit housenku v Praze není jednoduché. Dříve jsem žila v Podkrkonoší, a tam někde na louce natrhat listí, které ta housenka žere – protože každý druh má rád něco jiného -, nebylo tak těžké. Ale v Praze je to problém, často mi nezbývá nic jiného, než se plížit zahradami a krást listy z ovocných stromů. Takže než housenku vychovám, musím vynaložit poměrně značné množství energie, a líhnutí motýla se nesmí prošvihnout. Když jsme tehdy odjížděli na dovolenou, vzala jsem housenku batolce duhového v lahvičce s sebou, měla jsem ji stále před sebou, a jak se začala líhnout, tak jsme zastavili a vyfotografovali.

A pak? Já motýly pouštím, rozhodně je nenapichuji do sbírky. Kdyby třeba tady v Jinonicích, kde bydlím, nějaký entomolog sledoval druhovou skladbu motýlů, tak by se podivil, co tu všechno lítá. Nakoupila jsem totiž zárodky burzách, a pak jsem vylíhlé motýly tady vypustila. Jsou to ale všechno druhy, kterým zdejší prostředí nedělá zle, mohou tady žít, jen si možná ne vždycky najdou partnera.

Kolik stojí na burze takové motýlí vajíčko? Není drahé. Vy o něj totiž budete muset ještě dlouho pečovat (smích). Je pravda, že jsem nikdy nekupovala tropické druhy, ty jsou trochu dražší. Ale u českých druhů stojí deset vajíček zhruba šedesát korun. Jenže se z nich také nemusí nic vylíhnout, nebo se vylíhnou, ale do motýlího stádia dojde jenom jediná housenka. Jsou totiž choulostivé, často chytnou třeba různé plísně ze vzduchu. Dají se koupit i housenky, ty se prodávají na kusy a už jsou dražší. Podle druhu stojí tak do sta korun. Ještě dražší jsou ale kukly, protože je za nimi práce. Někdy jsem se na burze s „motýlářem“ spřátelila, a pak jsme si telefonovali, aby mi nějakého motýla schoval.

Mě jenom udivuje, že vy, dcera biologa, kterou navíc odjakživa zajímala příroda, jste šla studovat stavařinu. Popravdě řečeno, mě to taky udivuje (smích). To byla taková shoda okolností. Na gymnáziu jsem byla rozpolcená; nevěděla jsem, jestli mám studovat přírodovědu nebo žurnalistiku. To totiž byly dva obory, které mě zajímaly ze všeho nejvíc. Až mi můj matikář řekl, že s přírodovědou nebudu mít uplatnění, a protože mi jde matematika, vymyslel pro mě studium, které by mi takříkajíc sedělo. Byla to stavební fakulta, obor vodní stavby a vodní hospodářství, s tím, že se pak budu moci věnovat ochraně přírody z technického hlediska. Tenkrát mi to připadalo jako dobrá myšlenka, navíc jsem na stavební fakultu nemusela dělat přijímačky, protože jsem měla dobrý prospěch. Ale tak jednoduché to nebylo. Manžel vždycky říká, že na stavební fakultu jsem osudově šla kvůli tomu, abych se tam s ním seznámila (smích). Má stavební firmu, a já mu pomáhám tím, že pro něj fotografuji stavby a vydávám interní časopis, založený na fotografii, který firmu tmelí. Protože ráda dělám koláže, dělám do tohoto časopisu takové, na nichž se třeba najdou zaměstnanci na místech, kde nikdy nebyli (smích). Je to měsíčník a já mám hroznou radost, že se na něj lidé těší a dopředu se zajímají, co bude v novém čísle.

A co nějaká další knížka? Pokračování knížky Jeden den v mraveništi je na spadnutí, jenom na to stále nějak nemám čas.

Jak vlastně fotografujete mravence a čím? Mám digitální zrcadlovku Canon 20D, k tomu makroobjektiv, makroblesk a mezikroužky, protože je potřeba toho malého tvora co nejvíc přiblížit a zvětšit. Jinak při fotografování používám různé finty. Mravenec je totiž dost rychlý, a když je v záběru hodně zvětšený a pohne se o milimetr, tak už z něj unikne. Mojí hlavní snahou je mravence zastavit. Když tedy chci udělat detailní záběr, dám mravencům kapičku medu. Oni se svou chemickou řečí svolají a za chvilku je jich tam víc. Ale musím říci, že je to stejně hra nervů. Musím totiž fotoaparát držet, nehýbat jím, sledovat mravence a přitom ještě nedýchat.

To vypadá docela nebezpečně... Já se vždycky zhluboka nadechnu, snažím se co nejvíc přiblížit, držím pevně aparát, a vydechnu, teprve až pořídím záběr. Za chvilku se mi z toho klepou ruce, a jak se pekelně soustředím, bolí mě hlava (smích). Musím tedy také dělat přestávky, protože je to vlastně fyzicky dost náročné. Považuji se za netechnického fotografa, takže vybavení, které mám k dispozici a vyhovuje mi, jsem ovládla, ale do experimentů s novými objektivy se příliš nepouštím. Raději si pohraju s výtvarnou stránkou. Když jsem chodila do Školy tvůrčí fotografie, neřešili moji spolužáci nic jiného než pixely, clony a jiné technické věci, a já jsem se tam zpočátku cítila jako méněcenná. Hlavně jsem si myslela, že mají „suprový fotky“. Ale když jsme položili fotografie vedle sebe, žádný rozdíl se nekonal. Takže jenom v technice to určitě není.

Věnujete se i jiným fotografickým žánrům? Samozřejmě nefotografuji jenom mravence a hmyz, i když je fotografuji nejradši. Za svoji fotografickou nevýhodu považuji to, že se bojím fotografovat lidi. Ve firmě fotografuji pro časopis všechny události, které se kde dějí. Teď jsem začala hodně fotografovat pro Centrum Paraple, a to běžný provoz Centra i jejich události, ale to je uzavřená společnost, kde se všichni známe. Takže to není ta klasická reportážní fotografie někde na ulici, z které mám obavy. Ale pracuju na sobě, protože bych to ráda uměla.

Co konkrétně děláte pro to, abyste se naučila odbourávat zábrany při fotografování lidí? Máme třeba nového psa. Když jsem s ním začala chodit na procházky, připadalo mi to jako nevyužitý čas, protože jsem zvyklá stále něco dělat, být v jednom běhu. A tak jsem začala fotografovat architekturu Jinonic se psy a jejich páníčky. Fotografuji je před jejich obydlím, anebo na místě, jež mají nejradši. Zatím jsem se až na jednu výjimku setkala s velkým porozuměním.

Pochopila jsem, že váš vztah k digitální technice je veskrze pozitivní. Myslíte, že klasická fotografie vůbec přežije? Myslím, že ano. Sama mám někdy pocit, že mě digitální technologie nutí k tomu, abych cvakala příliš snímků, a pak ještě sedím u počítače a zpracovávám je. Mě navíc velice baví si s těmi snímky v počítači takhle hrát a kolikrát fotografuji jenom proto, abych měla jakýsi základ další práce na počítači. Snažím se fotografie třeba všelijak přetransformovat a udělat z nich něco jiného. V mnoha případech bych měla tendenci se ke klasické, třeba černobílé fotografii vrátit a sama si ji dělat ve fotokomoře... Když jsme stavěli tenhle byt, nezajímalo mě nic jiného, než aby tu byla fotokomora. Zatím sice není na klasické fotografování čas, ale jednou to nastane. Proces zrození fotografie v miskách je totiž úžasný, moc mě to bavilo a vůbec se tomu nebráním. Myslím si, že to oslovuje plno lidí. Technika totiž někdy není úplně ku prospěchu věci. Pro makrofotografii je skvělá, protože než se udělá úspěšná fotografie, je velký odpad, ale být krajinářem, tak zůstanu u klasiky. Tam si to můžete rozmyslet a počkat si na světlo. U rychlých věcí, třeba reportáží, kdy novinář něco vyfotografuje, stáhne si to do notebooku a někam mailem odešle, aby to v redakci měli co nejdříve, je digitální technika neocenitelná. Pro mnoho žánrů ale zůstane klasika prioritní i nadále, a že by zanikla, nepřipadá v úvahu.

Slyšela jsem názor, že kdo nezvládne práci ve fotokomoře, neví o fotografickém řemesle nic. Co vy na to? Myslím, že by každý fotograf měl vědět, jak ten proces probíhá a určitě si ho někdy zkusit. Když jsem chodila do Školy tvůrčí fotografie, tak jsme první dva semestry pracovali jenom s černobílou fotografií a museli jsme si ji umět sami vyvolávat. Pedagogové kladli důraz na to, abychom znali řemeslné věci, které když umíte, tak vám je už nikdo nevezme. Potom se můžete odpíchnout do vlastní kreativní tvorby. My jsme na to ve škole samozřejmě tehdy ze začátku nadávali, že už chceme fotografovat digitálně a barevně, ale v současné době jsem ráda, že jsem tím prošla a mám o to nějakou představu.

Makrosnímky hmyzu u nás dělá i Luboš Wiśniewski a Milan Blšťák. Dovedla byste říci, čím se vaše tvorba liší od té jejich? Jednou jsem poslala do nějaké soutěže portréty motýlů. Ostatní fotografují tak, aby byla hlavně vidět křídla, ale mě zajímal motýlí pohled, dokonce jsem tu kolekci nazvala „Z očí do očí“. Chtěla jsem tím říct, že motýli a lidé mají dost společného, protože každý motýl má v „obličeji“ také jiný výraz. Když se na motýla dlouho dívám, mám pocit, že se „tváří“ jinak i v průběhu dne, jinak se „zatváří“, když ho oslní blesk... Snažila jsem se z toho vytáhnout nějaké srovnání s lidmi. Chci se dostat hmyzu takříkajíc pod kůži, snažím se pořizovat snímky reportážně, ne jenom, jak ten brouk nebo motýl vypadá, ale i co dělá. U mravenců se tohle samozřejmě fotografuje mnohem lépe, protože jsou společenští tvorové, kteří jsou jakoby jeden organismus a mají na sebe spoustu vazeb. U motýlů to tak není, ale zase jsou každý jiný. Některý motýl k nám přilétá ze vzdálenosti tisíce kilometrů založit druhou generaci, jiní motýli zase přezimují. Třeba obyčejný žluťásek si na podzim sedne na klacík, kde se ničím nechrání, hibernuje, zmrzne na led, zapadá sněhem. Celou zimu tam takhle sedí, na jaře roztaje a vylétne jako první motýl. Část motýlů zase přezimuje jako kukly nebo housenky. Udělají nesmírně moc pro to, aby přežili. Příroda je dokonalá a já se snažím proniknout do hloubky a ukázat to. Moje fotografie možná v lidech probudí zájem, lásku k těm malým tvorům, úctu před jejich dokonalostí, kterou často trumfnou lidský rod (úsměv). Čím víc o přírodě vím, tím víc mě fascinuje.

V Roztokách u Prahy existuje „fotografický hotel“ Academic, o jehož výzdobě jste rozhodovala. Navíc je v něm fotografická galerie, kterou provozujete. Jak se z fotografky stane galeristka? Hotel postavila manželova firma, která ho také provozuje. Chtěli jsme vymyslet něco, čím by se tento hotel odlišoval od jiných. A protože se zajímám o fotografii, napadlo nás, že z něj uděláme fotografický hotel. O výzdobu jsme požádali fotografa Olega Homolu a usilovali jsme i o fotografie krátce předtím zesnulého Oldřicha Karáska ze šedesátých let. Velkoplošnými zvětšeninami jsme vyzdobili hotelové prostory i bowlingovou restauraci, kde jsou portréty známých osobností od Olega Homoly. Přemýšleli jsme i o tom, co dát na pokoje. Oslovila jsem pár svých přátel-fotografů, kteří nám za minimální cenu poskytli své snímky, a vznikla jakási interní galerie. Znamená to, že každý pokoj je vyzdoben fotografiemi jiného autora, k nimž existuje katalog, který leží na příslušném pokoji. Takže si teoreticky můžete koupit nocleh v pokoji, kde visí fotografie vašeho oblíbeného autora. V prostorách hotelu je také regulérní galerie. Protože funguje teprve od ledna, bylo tam zatím jen pět výstav. Chceme z hotelu udělat jakýsi kulturní stánek v Roztokách. Snažím se oslovovat naše nejlepší fotografy, což se mi daří; minulou výstavu tam měl Jan Šibík, teď v galerii vystavuje Roman Sejkot, dále jednáme s Kamilem Rodingerem. Možná si místní lidé ještě nezvykli, že se mohou do hotelu přijít podívat na výstavu, že za nimi přichází to nejlepší z české fotografie. Ale já vytrvám, jednou se to určitě podaří. Budu se snažit, aby hotelová galerie získala prestiž a autoři tam rádi vystavovali.

Prý jste také fotografovala nějaké Marťany, kteří přistáli v Jinonicích?U metra je billboard, který vždycky večer svítí a připadá mi jak kosmická loď. Jednou, když jsem měla čas a děti s manželem byli pryč, rozhodla jsem se to konečně vyfotografovat. A úplně mě to chytlo. Když fotografuji, jsem v euforii, začnou se mi chvět ruce vzrušením a hučet v hlavě. A tak jsem se ještě vydala na místa, která jsem měla vytipovaná, že vypadají hodně industriálně nebo dokonce nadpozemsky. Večer třeba svítí tenisová hala, zvláštní nepřirozené světlo jde i z fotbalového hřiště. Ještě týž den jsem si fotografie stáhla na počítač a začala je upravovat, prostě mě to hrozně bavilo. Tato série pak dostala cenu Unie fotografů za kreativitu. A to mě moc potěšilo, protože skutečně kreativně vznikala, za jeden večer, i když jsem se k tomu chystala už dlouho.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Chtěla bych dopsat pokračování knížky Jeden den v mraveništi, které by se mělo jmenovat Dobrodružství s motýly. Jinak bych ráda stále pokračovala v pořizování fotografií z říše hmyzu. Teď se chci věnovat broukům a pavoukům. Samozřejmě se chci také pracovat pro galerii, firemní časopis. Zítra zahajuji výstavu svých fotografií, která se jmenuje Kouzlo hmyzí říše, a to v Hostinném v Podkrkonoší, kde jsem vyrostla.

Děkuji za rozhovor.