Viděli jsme krásy rumunských hor z kokpitu terénních vozů - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

16. srpna 2010, 00.00 | Skupina vybraných novinářů z ČR se zúčastnila poutavé expedice Transylvania adventure 2010, kterou byla situována do prostředí rumunských hor. V koloně terénních vozů jsme měli možnost i my shlédnout malebné scenérie pohoří Bihor, zápolit s nepřístupným terénem horských cest, navštívit nádherné jeskyně, vodopády a prožít spoustu zajímavých zážitků.

Ve dnech 8 – 11. srpna se uskutečnila velmi zajímavá expedice Transylvania adventure 2010, která směřovala do prostředí transylvánských Alp, jenž se nacházejí v Rumunsku. Cílem expedice bylo zdolat horský terén pomocí terénních vozů a podívat se na některá zajímavá místa.

Ve skupině vybraných žurnalistů z ČR, která tuto výpravu absolvovala, jsme nechyběli ani my, a tak vám můžeme touto cestou zprostředkovat některé dojmy a zároveň vám ukázat několik fotografií, které se nám během zmiňované výpravy podařilo pořídit.

Start a cíle celé výpravy Transylvania adventure 2010 se nalézal v obci Arieseni, která se nachází v pohoří Bihor v severozápadním Rumunsku. Tam jsme dorazili v neděli 8. srpna po cca 900 km dlouhé cestě. Vyjížděli jsme z Prahy a do Rumunska jsme se dopravili přes Slovensko a Maďarsko. Největší kulturní šok jsme prožili po přechodu rumunských hranic. Připadalo nám, jako bychom se ocitli v úplně jiném světě, než na který jsme zvyklí u nás doma. Je evidentní, že Rumunsko, ač je dnes členem EU, má stále ještě co dohánět, protože je značně pozadu. Hned za hranicí se povalovaly kupy odpadků a celníci působili značně agresivním dojmem (pokus kolegy si vyfotit hraniční přechod skončil vynuceným výmazem pořízených snímků). Při cestě Rumunskem na nás ze všech stran křiklavě doléhala roztodivná architektura, která byla místy doslova představením koncentrovaného nevkusu. Viděli jsme například kostely připomínající vestibul autobusového nádraží a podobně.

Postupem času se tyto ohavnosti začaly vytrácet, neboť jsme se blížili do oblasti hor, kde naštěstí byla zachována rustikální atmosféra horského venkova. Po cca 35kilometrovém stoupání po horských serpentinách jsme pozdě večer konečně dorazili do městečka Arieseni (cca 1 900 obyvatel), které se nalézá v nadmořské výšce 1 053 metrů. V okolí daného městečka již bují divoká horská příroda, ve které prý není žádnou vzácností narazit například na medvědy, rysy či vlky.

Pokud v Česku zoufáte nad neutěšeným stavem silnic, tak při pohledu na stav rumunských cest nalézajících se v horských oblastech, vězte, že bědujete zbytečně. Ve vyšších nadmořských polohách je totiž asfaltový povrch cest zřídka viděným luxusem. Koneckonců tento fakt byl jasným důvodem na danou výpravu zavítat s kvalitními terénními vozy (vybavenými vyspělou elektronikou, zónovou klimatizací a automatickým převodovým systémem), které bude možné v těžším terénu řádně ozkoušet. Rumunsko totiž jako jedna z mála evropských zemí nijak neomezuje vjezd vozidel do horských oblastí, protože na rozdíl od nás prozatím naprosto ignoruje jakoukoliv ekologickou ochranu krajiny.

Druhý den výpravy bylo hlavním cílem zdolat s kolonou 9 terénních automobilů značky Mercedes horu Cucurbata Maré, která se tyčí do výšky 1 848 metrů nad mořem. V obtížném prostředí extrémně erodovaných cest byly terénní automobily jako ve svém živlu. Naštěstí díky kvalitnímu odpružení jsme zdejší „kostitřasavé“ cesty ustáli bez jakéhokoliv defektu či žaludeční nevolnosti. V horském sedle pod vrcholem Cucurbata Mare jsme navštívili bezejmennou osadu místních horalů, kteří ve zdejším prostředí žijí životním stylem, který se zřejmě již po několik století příliš nezměnil.

Po krátké zastávce jsme konečně vyrazili dobýt vrchol výše jmenované hory. Zde se nám naskytl neskutečně krásný výhled do širokých dálek, který byl lemován peřinou níže položených mraků. Okouzlující pocit z přírodních vnadů hor nám ale trochu kazilo zjištění, že vrchol Cucurbate Mare připomínal skládku odpadků, které se zde povalovaly v opravdu hojném počtu.

Při sestupu z hory Cucurbate Mare jsme se setkali s místní fenoménem, kterým je řidičské umění Rumunů, kteří do extrémního terénu neváhají bez okolku vyrážet i obyčejnými vozy (převládaly zde různé „vytuněné“ verze populárních „Dácií“) .

Odpoledne nás čekal asi nejnáročnější úsek celé výpravy. Jednalo se o cca 35 km dlouhý přesun terénem do penzionu, jenž se nalézal ve městečku Munţii Apuseni. Cestou jsme míjeli celé plejády zajímavých vesniček a osad, které charakteristicky ozvláštňují zdejší „génius loci“. Na konci této cesty byla již na všech účastnících výpravy znát výrazná únava. S notně zaprášenými tvářemi, špinavými fotoaparáty (!) a bolavými těly jsme s úlevou vystoupili ze zablácených aut a vzali hotelové pokoje bujarou ztečí, protože jsme se v nich konečně dočkali tolik vytoužené sprchy.

Třetí den expedice byl zasvěcen pěší turistice. První túra nás zavedla do velmi náročného terénu, kde jsme museli na kluzkých kamenech zdolávat extrémní sklony skalnatých svahů. Díky turistickým holím jsme se většina z nás naštěstí vyhnula bolestivému pádu, a tak jsme po namáhavém treku konečně dorazili před ústí monumentální jeskyně Coiba Mare. Ve srovnání s tímto jeskyním „chrámem“ jsou například naše Koněpruské jeskyně jen nevinnou „dírkou“ v zemi. Návštěva této jeskyně, jejíž strop se tyčí ve výšce cca 30 metrů, byl pro nás jedinečným zážitkem. Jeskyně Coiba Mare je jen pouhým vrcholem „ledovce“ rozsáhlého jeskynního systému, kterým protéká podzemní řeka.

Odpoledne jsme dospěli k závěrečnému programu celé výpravy, v rámci kterého jsme se vydali navštívit vodopád Cascada Evantai . Cesta ke jmenovanému vodopádu rovněž nebyla žádnou procházkou „růžovým sadem“. Pohyb ve skalnatém korytě zdejší říčky nám přinášel různá úskalí a rizika. K vodopádu Cascada Evantai bylo možné se dostat dvěma způsoby: „suchou“ a „mokrou“ cestou. „Suchá“ cesta představovala takřka horolezeckou trasu, kde bylo nutné místy využívat nebezpečně vyhlížející ferraty tyčící se i do 5metrové výšky.

Není divu, že většina z nás tuto variantu vzdala a rozhodla se k danému vodopádu přebrodit ledově chladnou vodou dravé říčky. Pochod studenou říčkou byl věru adrenalinovým zážitkem speciálně pro ty z nás, kteří na svých zádech nesli batohy napěchované fotografickou výbavou. Případné „vykoupání“ by se tedy spoustě z nás notně prodražilo (místy byla tato říčka se silným proudem hluboká až 100 cm). Když už jsme skoro necítili naše promrzlá chodidla, tak se nám naskytl pohled na krásný vodopád, jenž nám všechna vytrpěná „příkoří“ bohatě vykompenzoval uklidňujícím zurčením padající vody, které se malebně neslo napříč skalnatým údolíčkem.

Po přenocování v na místní poměry luxusním penzionu, vedle kterého ovšem „čeřila“ vzduch otřesně zapáchající žumpa, jsme se brzy ráno vydali na zpáteční cestu do ČR. Když jsme po dlouhém lopocení konečně doputovali zpět do Prahy (středa 11. srpna), tak nám bylo jasné, že příznaky silné únavy brzy vystřídá příjemný pocit, že jsme se zúčastnili velmi zajímavé výpravy, která ve všech z nás zanechala spoustu poutavých zážitků. Ty plynuly jak z možnosti pohybovat se vyspělým terénními vozy, tak v dispozici se dostat do styku s jedinečnými horskými scenériemi, které byly působivě okořeněné odlišnou kulturou rumunského národa. Proto vám všem, kteří jste dobrodružnější povahy, návštěvu rumunských hor vřele doporučujeme, protože se jedná o jedny z mála hor, které nejsou dosud devalvovány masovým turistickým ruchem.