… a tak jsem je polil Key rumem a zapálil - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Rozhovor Fousek

Rozhovor Fousek

16. ledna 2004, 00.00 | Písničkář, bavič a textař Josef Fousek (*1939) se v prosinci dočkal velké výstavy svých fotomontáží, doprovázených vlastními krátkými verši, v Kongresovém centru. Mnoho lidí bylo překvapeno, že fotografuje, a především tím, co fotografuje. Nechal se vyzpovídat s evidentní chutí, a z jeho řeči vyplynulo, že všechny žánry, jimiž se zabývá, tvoří vlastně jeden celek. Ovlivňuje však víc hudba jeho fotografie, nebo je tomu naopak? Dozvíte se v dvoudílném rozhovoru s Josefem Fouskem.

Začnu zcela neoriginálně: čím je pro vás fotografie? Fotografie je zachycování okamžiků, které existují. A fotografii mám taky rád, protože každá sebehorší fotografie, i zažloutlejší, potrhaná, se stává za pár let obrovským majetkem. I když to není majetek, který je založený na penězích, ale na tom krásným pocitu: podívej, takhle jsme vypadali, takhle vypadal ten svět. Proto dodnes okouzlují staré fotografie, zažloutlé, poškrábané, ze staré doby.

Pro vás to jsou tedy hlavně jedinečné okamžiky… Ano. Já si je například trošku povyšuju, dělám z nich ty montáže, fotomontáže, ale pořád mám rád tu realistickou, dobrou fotografii, protože fotografie, i když ji mnozí výtvarníci -ne všichni- podceňují, se rádi dívaj´ na fotografii, kde jsou oni a jejich díla. Ono na tom nezáleží, jestli člověk používá oleje, plátna, štětce anebo fotoaparát.

A na čem tedy? Co je v hlavě, co zachytí člověk, a jakou má duši, jaký má talent a jak vidí svět. V každém tom obraze je stejně trošičku názor na svět. I když je to sebevětší abstrakce, stejně vždycky vznikne pod nějakým okamžikem, který člověk musel vidět, jestli ve snech nebo v agónii, to už je jedno. Proto jsou tak kouzelný obrázky dětí, které se ještě neřídí vyloženě spekulací a rozumem, ale pouze citem. A proto říkám, že fotografii miluju z těch důvodů, jako ostatní. Já si vážím i malířů.

Myslím, že svým viděním k nim máte blízko. Chtěl jsem malovat. Ale jsou také lidé, kteří říkají: nenaučil se malovat, tak fotografuje. Jenže stejně se může říct, že se nenaučil fotografovat, tak maluje.

To je velmi zjednodušené, ne? Oni mi taky třeba říkaj´, to je prej tak jednoduchý, napsat knížku a vydělat peníze. Oni neviděj´, co to všechno přináší. Tu šanci má stejnou každej. Může si vzít tužku za dvě koruny, koupit si papíry nebo dostane starý papíry někde támhle zadarmo, a může psát. Každej máme úplně stejnou šanci, ale přitom nepodceňuju ty, kteří psát umějí. Člověk, kterej píše, fotografuje, maluje, potřebuje diváky a konzumenty, a nejenom, aby kupovali věci, ale aby ho i těšili tím zájmem o jeho dílo. Protože já nepatřím mezi ty lidi, kteří říkají: já dělám jenom pro sebe, pro svoji radost. Ne, já chci, aby to lidi viděli.

Čili něco jako exhibicionismus? Jestli to je exhibice, mně to je úplně jedno. Já musím s tím jít na trh, nejsem introvert, chci se dělit. Já jsem dost dlouho dělal pro šuplík a vystavoval jsem sem tam, pak to zazářilo, potom byl zase klid.

Upřímně řečeno, zakotvil jste v povědomí veřejnosti hlavně jako písničkář a bavič, takže poetické fotoobrazy, jaké jste představil v Kongresovém centru by od vás asi čekal jen málokdo… Ano, píšu písničky, já to slučuju hodně s písničkami, protože ta fotografie mě naučila se dívat, všímat si. To, co jsem nedokázal dát do fotografie, dávám zas do těch textů. Profesor Šmok, a pak i fotografové Pavel Císař a Jan Šimon Fiala mi řekli: Pepiku, ty tvoje blues jsou trošičku fotografický obrazy. Je to jedno, jestli se člověk vyjadřuje písničkou, obrazem nebo něčím jiným. Já se přiznám, že mě to strašně těší, baví. Na začátku jsem chtěl být výjimečnej, chtěl jsem dělat něco úplně jinak, proto ty montáže. Pak jsem zjistil, že mi to vyhovuje, že to je poezie, nedal jsem tam šokující věci, ale to, co jsem třeba nedokázal v realitě udělat. Tak jsem do nich vkládal své sny.

Ve Fotocentru Škoda jste ale nedávno vystavoval i zcela jiné fotografie… Koncem šedesátých let jsem dostal hlavní cenu v Rakovníku na výstavě středních Čech za ucelenou kolekci, za Lidičky, to jsem ještě nedělal montáže. Ty lidičky, který jsem fotografoval, jsem měl rád, protože vím, že s každým rokem jsou víc a víc historií. A fotografoval jsem lidi kolikrát o berlích, o holích, žebráky. Ale nikdy ne tak, aby byli ubozí. Vždy ten člověk, kterej tam táhnul vozejk se šrotem, byl svobodnější proti těm, kteří jsou zavřeni v domově důchodců. Ten se totiž pořád ještě snažil jet a sbírat a bejt na svobodě - se šálkou, s kapesníkem, posmrkávající.

Jak se vám dařilo je fotografovat takhle spontánně? Oni přistupovali ke mně dobře, a já k nim. Vyprávěl jsem jim anekdoty, kecal jsem a dělal jsem ne nechtěný portréty, ale chtěný. Ne takové to: koukejte se jinam. Přímo jsem ty lidi fotil v tom prostředí, a neschovával jsem se, nezabíral jsem je tajně. Nedělal jsem teleobjektivama, nemám je rád. Když to někdo umí a dělá s tím, tak je to jeho věc. Ale já jsem to neměl rád, protože bych tím krad´ chvilky těch lidí tajně. Všímal jsem si lidí, protože jsem byl často v nemocnicích, v sanatoriích, to zdraví nemám zvláštní. Myslím si, že kdo dělá kumšt, není lhostejnej.

Co vám fotografování dává? Fotografie mi dala moc, ale já jsem jí pomalu přived´ celou rodinu na mizinu. Chtěl jsem dělat fotomontáže, stálo to moc peněz, neuměl jsem nic nikdy prodat, sem tam mi vzaly něco noviny … My jsme jenom třeba před výstavou uvažovali, hlavně žena: mám dát peníze za vývojky, za papíry, za ustalovače, za filmy, anebo za sunar pro děti? Kolikrát neměla doma na jídlo, protože já jsem to všechno dával do fotografií.

A pak byla výstava skvělým úspěchem, nebo ne? Třeba jednou, když jsem vystavoval v Nauklubu v Kročehlavech. Eda Pergner to zahajoval, jazzman Vítek Fiala zahrál. Pasparty byly jenom tak na zdích, protože já neměl peníze, ale Pergnerovi, Wabimu a Mikimu Ryvolovi, těm se líbily moje fotografie moc. A pak mi někdo řek´, že to jsou fotografie smutný, divný, vytržený z kontextu, i když tam byly přírodní věci. Já jsem se opil, strhal jsem je ze stěny, dal jsem je na haldu, polil Key rumem a zapálil jsem to. Takže těch třicet tři fotografií, to si pamatuju dodneška, třicet tři jako Kristovy léta, už nikdy člověk neuvidí. Já jsem byl v opozici pořád.