(Ženské) tělo jako program - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

25. listopadu 2002, 00.00 | Otvory v lidském těle tvoří zcela zvláštní kapitolu, není dost jasné, kam vedou, lépe řečeno, jasné to je, ale není to na první pohled vidět, obyčejnému zraku je to navždy skryté … Tím, co se může skrývat v díře, v otvoru, ve výřezu, pakliže má nějakou souvislost s ženským tělem, se na svých fotografických obrazech zabývá Miro Švolík, slovenský výtvarník, který absolvoval pražskou FAMU. Autor přitom nezastírá svůj obdiv k českému poetismu dvacátých let, tíhnutí k surrealismu, ale i smysl pro erotické chvění, obklopující nahé ženské tělo.

„Díry a otvory jsou sice „prázdná místa v něčem celistvém“, jak to popisují ve výkladovém slovníku, ale tím prázdnem je vždycky něco vidět. Díry a otvory otvírají nový prostor, vedou nás do neznáma, do čehosi, co bylo dosud zakryté, co by možná i mělo správně zůstat zakryté.“ Citace z fiktivního dialogu Evy Slámové charakterizuje základní ideu výstavy fotografických koláží slovenského výtvarníka Miro Švolíka, kterou do 17. listopadu můžete navštívit v komorním prostředí Sudkova ateliéru na Újezdě.

Jedenáct černobílých obrazů čtvercového formátu představuje části souborů Dejiny umenia (z roku 2001), Fotíme to, čo nás baví (rok vzniku 2000) a koláž Evino jablko opět z roku 2001. Všechny jsou inspirovány ženským tělem. I když název „Otvory a DÍRY“ vyznívá v tomto kontextu značně ordinérně, Švolíkovy práce rozhodně takové nejsou. Jejich základním znakem je spřízněnost s českým poetismem dvacátých let, s estetickou koncepcí Karla Teigeho, se Štyrského erotickými fantaziemi, byť mnohem odvážnějšími, a připomenou nám dokonce rayogramy. „Navíc je zjevné, že Švolík v sobě nese stopy lyrizované prózy i filozofii surrealismu, tedy dvou téměř protikladných tendencí,“ poznamenává výstižně Václav Macek v katalogu k umělcově výstavě Jedno telo, jedna duša. Práce jsou prozářeny autorovým smyslem pro jemně absurdní humor, v případě kolekce Dejiny umenia dokonce laskavě „shazujícím“, jímž Švolík původní artefakty, etablované už dávno v nadoblačných výšinách „vážného“ umění, vrací zpět do lidského světa.

Svůj nekonformní přístup k vyjadřovacím schopnostem fotografického média získal Miro Švolík zejména od fotografky Miloty Havránkové, která byla jeho pedagožkou na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě. Fotografie z jeho pohledu přestává být určena pouze ke kopírování reality, ale je schopna přejímat i podněty z malby, může se stát třeba i symbiózou kresby a záznamu skutečnosti. Určitou cestou k vyjádření se mu stala manipulace s pozitivem a zásahy do něj, například vystřihování, kreslení a vlepování. To je podle Václava Macka mimo jiné důkazem autorova sklonu k popření sériovosti fotografie: „Vystřihování v pozitivu či nalepování různých předmětů na snímek popírá možnost její neustálé rovnocenné reprodukce.“

Podobný způsob umělec použil i v případě vystavených fotografií. Pět artefaktů (z cyklu Dejiny umenia) jsou černobílé snímky známých malířských děl (Klimt, Picasso, Modigliani, apod.), zobrazujících ženské akty. Na určitém místě každého z nich se vždy nachází „díra“, trojúhelníkový výřez, v němž malbu doplňuje část snímku skutečného ženského těla – klín, žebra, zadek, a v případě Modiglianiho aktu, ležícího na boku a opírajícího se o předloktí, dokonce kožní záhyb směrem od boku k břichu. Jako by chtěl Švolík s úsměvem upozornit, že modelem zobrazeného ideálu byla opravdová žena z masa a kostí.

Dalších pět obrazů jsou skutečné akty, jimž záměrné rozostření dodává éteričnosti a snovosti. I tady autor používá „díry“, tedy výřezy, tentokrát však spíše tvaru oka nebo kapky, v nichž zobrazuje příslušné místo s dokonalou ostrostí. Někde je výřez veden jakoby „mimochodem“ či „náhodou“ (třeba část zadní partie v případě aktu zabíraného zezadu odspodu), jinde se autor evidentně soustředil na působivé místo (ležící torzo s černou dámskou lodičkou a perlovým náhrdelníkem na ochlupení podbřišku). Obraz Evino jablko poněkud vybočuje z této linie, i když celkovým pojetím do ní patří: jedná se o koláž, rozkrojené jablko, jehož svrchní část je detail skutečného vnitřku plodu se stopkou, spodní částí je pak ženský zadek zespodu. Otvory jádřince jablka se tu zdají navazovat na přirozené otvory ženského těla. Nápadem a zpracováním je tento obraz zřejmě nejsoudobější a připomene styl eroticko-magického kouzlení Romana Sejkota.

Fotografické koláže Miro Švolíka představují zajímavý a originální estetický celek, který i přes rafinovanou střízlivost autorových vyjadřovacích prostředků prozrazuje jeho tíhnutí nejen ke zmíněnému poetismu, ale i k inscenované a strukturální fotografii a zároveň třeba k lyrickým zvratům blízkým lidové tvořivosti. Teoretik Vladimír Beskid je výstižně nazývá „čarovnými obrázky plnými podmanivé imaginativní síly“. Je to tak: výtvarná krása, originální idea, humor blízký surrealismu a všudypřítomné jemné erotické chvění představují harmonii, na níž oko divákovo spočine s nevšední libostí.

(Miro Švolík: OTVORY A DÍRY, Atelier Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1, út – ne 12 – 18, vstup 10, do 17. 11.)