Akty a portréty Tarase Kuščynského - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

21. května 2002, 00.00 | Letos by mu bylo sedmdesát. Ačkoli už mezi námi není dlouhých devatenáct let, jeho fotografie žijí dále, některé se dokonce staly kultovními artefakty. Vedle výstavy v Obecním domě, která je jakýmsi oficiálním připomenutím fotografova výročí, připravila svou expozici Tarasových snímků i internetová World Webphoto Gallery.

Tato recenze původně neměla vzniknout. Pokaždé totiž, když shlédnu výstavu renomovaného fotografa, o němž už i bez mého přispění bylo napsáno dost a dost, říkám si, že jakékoli další hodnocení je zcela nadbytečné. Nedávno to byl Ladislav Sitenský se svými fotografiemi ze studentského prostředí, dnes Taras Kuščynskij. Myslím si, že básníka fotografie, jehož příliš časnou smrt v roce 1983 oplakali obdivovatelé tohoto uměleckého žánru bez rozdílu věku, není třeba představovat. A proto se uchýlím k berličce: dám vám tip, co z jeho snímků uvidíte, navštívíte-li internetovou World Webphoto Gallery, která si za dobu své dvouleté existence díky prezentaci kvalitního fotografického umění našla své stálé návštěvníky.

Kdysi jsem slyšela názor, že dílo Tarase Kuščynského je jakýmsi pendantem k tvorbě Jana Saudka. Mínění je to věru odvážné, avšak ten, kdo od enfanta terrible české fotografické scény nezná jen provokativní snímky vnadných krasavic, zjistí, že není až tak daleko od pravdy. Pro oba je především životním tématem žena. Saudek má rozsah jejích podob širší: od fatálních, provokativních zjevů až po bytosti plné něhy (vzpomeňme jen na kultovní rty Marie s kapičkou vody). Spojujícím prvkem je erotika, ať už dusná, dotažená téměř ad absurdum, nebo chvějivá, plná citu. Na tomto místě, kde výrazová škála Jana Saudka končí, začíná svět dívek a žen Tarase Kuščynského, rozehrávající všechny stupně něhy. Jako by jím chtěl sdělit, že omamující závrať může být často následkem nikoli rozběsněné vášně, ale nekonečných něžných dotyků.

Snad k tomu přispívá i výběr typů dívek a žen, kterým Kuščynskij pomocí svého objektivu daroval věčné mládí, a také názvy snímků, díky nimž Dana, Monika či Venuše (a nebyla to náhodou přezdívka?) vystupují z anonymního davu modelek. Známe jejich jména a přesto jsou nedostupné, stejně jako hvězdy na noční obloze, které dokážeme pojmenovat, ale tím jim nejsme ani o píď blíž. Podvědomě cítíme, jaké ženy Tarase přitahovaly, a to zřejmě nikoli jen jako umělce. Ať už tomu bylo jakkoli, vyjádřil jim svými (jejich) obrazy nejkrásnější a nejniternější vyznání beze slov. Neboť tak jako on se na ženu dokáže dívat pouze milenec s oddaností v srdci, který v ní nevidí pouze zdroj vlastního uspokojení.

Tím, že Kuščynskij často své modely nechal pózovat v přírodě, vyjádřil svou náklonnost k ní, ke starým stromům s drsnou kůrou, k tajemným kapradinám, k opalizující vodní hladině. A sděluje nám, že dívky, zde snímané, jsou součástí tohoto věčného světa asi jako starořecké najády, dryády a oreády. A skutečně – ony jsou trochu z jiného světa, který je domovem uhrančivých bosorek, předvěkých bohyň, bludiček a zakletých panen. Jejich jemná těla kontrastují s drsnými strukturami, ale zároveň tvoří harmonii s poddajností vody, mechu, rostlin. Často a rád zabírá torza nebo jen detaily – například Venušiny ruce jsou stejně krásné a vzrušující jako její tělo.

Nepřekvapí, že jedna z Tarasových modelek připomíná Magdu Vášáryovou. Tentýž netuctový vzhled, tytéž zasněné oči a rysy, které, kdyby byly jen o malinko výraznější, už by ztratily půvab. Magda Vášáryová také patří mezi známé osobnosti, které umělec portrétoval. A nevybíral si jen ženy: World Webphoto Gallery představuje dokonce sedm mužských portrétů: Jana Sudka, Bohumila Hrabala, Jana Wericha, Jana Zrzavého, Juraje Jakubiska, Jaroslava Seiferta a Miroslava Horníčka. Ač jsou bezkonkurenčně nejznámější právě dva vystavené snímky Jana Wericha (obzvlášť profil s doutníkem máme jistě před očima každý), při volbě nejcharakterističtějšího bych svůj hlas určitě dala Horníčkovi. Jen pro zajímavost: „K Tarasovi jsem chodil a on mě fotil. Nikdy nebyl spokojený. Říkal: "Člověče, já se furt nemůžu strefit. Ještě se asi málo známe." Byl to poctivý profík.“ To je vzpomínka portrétovaného.

Balzám na duši, tak fotografie Tarase Kuščynského nazval Jiří Heller, ředitel galerie a autor velmi pěkného úvodního slova, které stojí za přečtení a vnímání, i když na to třeba normálně nemáte čas. Tentokrát si čas udělejte, galerií skutečně nelze proběhnout. Nechte na sebe působit Tarasův poetický, záhadný svět. Třeba objevíte podobný i sami v sobě.

(Taras Kuščynskij: AKTY A PORTRÉTY, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 3. 6.)