Báječný Kamarád - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

8. března 2002, 00.00 | Na osmitisícové vrcholy, které jiní ztékají jen s kyslíkovými přístroji, on vleče několik desítek kilogramů těžké fotografické vybavení. Poznal majestátní Himálaj, divoké Bílé Kordillery i tajemné Andy, rád se však vrací také do Jeseníků, Jizerek či Krkonoš. Fascinující unikátní snímky Ladislava Kamaráda můžete vidět na výstavě Mezi zemí a nebem, která byla pro mimořádný zájem prodloužena do 10. března!

Až do 10. března byla prodloužena výstava snímků velehor od Ladislava Kamaráda v ambitu františkánského kláštera na pražském Jungmannově náměstí. Pokud jste ji nestihli v původním termínu, chtěla bych Vás tímto článkem „navnadit“ k její návštěvě. A pokud akci nestihnete ani v prodlouženém čase, a přesto o ni nechcete úplně přijít, můžete si výběr ze snímků pod názvem, totožným s výstavou u františkánů, tedy „Mezi zemí a nebem“, nalistovat ve stálé expozici virtuální galerie World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz.

Mezi zemí a nebem se Ladislav Kamarád (*1963) pohybuje velice často. Spojil totiž své dva koníčky – horolezectví a fotografování – v jeden, a i když sám sebe považuje spíše za fotografa, který ztéká vrcholy, bez slabosti pro tato někdy značně nehostinná a nebezpečná zákoutí světa a samozřejmě bez patřičného fyzického vkladu by se nikdy neocitl ve výšce osmi tisíc metrů nad mořem, navíc s kompletním středoformátovým vybavením, a ještě ke všemu bez použití kyslíkového přístroje. Jako napsaná informace to vypadá elegantně, fotograf má však zážitky mnohem dobrodružnější: “Když se lidem motá hlava, klepou ruce a nemohou se nadechnout, já se snažím pracovat, jako bych byl někde v ateliéru.” A když v těchto podmínkách začne třeba stávkovat technika, určitě není daleko k beznaději, kterou ale fotograf samozřejmě nepřizná: „Začínal jsem na Pentaconu six, který jsem různě mechanicky upravoval, promazával a vylepšoval. Opticky byl v pohodě, ale ta mechanika ... Jednou se mi (v roce 1989) zaseknul na Pamíru v sedmi tisících metrech, tak jsem ho v mínus dvaceti rozebíral, abych mohl dál fotit. Od té doby, co jsem si pořídil Hasselblad, tak jsem relativně spokojen.“

Tvorba Ladislava Kamaráda je zajímavá i tím, že fotograf klade důraz na autorský přístup ke zpracování snímků až do samého závěru: diapozitivy si pomocí profesionálního skeneru a výkonného počítače převádí do digitální podoby a z vyladěných a vyretušovaných dat tiskne na velkoformátové inkoustové tiskárně zvětšeniny. O digitalizaci fotografie se vyjadřuje jen pochvalně: „Dříve jsem nemohl mít celý barevný proces sám pod kontrolou, což u černobílých snímků šlo. Teprve digitální zpracování mi dává i v barvě více tvůrčích možností.“

A co uvidíte na výstavě u františkánů? Ideální prostory ambitu (krytého ochozu kolem rajské zahrady kláštera) pojaly přes padesát velkoplošných zvětšenin, povícero formátu 1,5 x 1,5 metru. Expozice začíná snímky černobílými, které donedávna tvořily těžiště autorovy tvorby, převážnou většinu tvoří však fotografie barevné. Obou technik umí Kamarád využít ve prospěch dojmu ze zaznamenaného objektu. Bonbónkem v kategorii černobílých bude pro mnohé návštěvníky jistě noční snímek pákistánského Lila Peaku z roku 1997, na němž jsou kromě fantaskně osvětleného příkrého štítu zaznamenány i dráhy pohybu hvězd, vytvořené dlouhou expozicí.

Fotografovým záměrem však není vytvořit pouze „krásné barevné fotky“ uchvacujících horských nebo exotických scenérií. Skutečnost na místě bývá totiž často úplně jiná. Dozvídáme se to díky velmi zajímavým komentářům, jimiž autor své fotografie doprovází (ti z vás, kteří byli odrazeni „školometskými“ popisky vlastních fotografií amerického fotografa Clyde Butchera, se v tomto případě nemusejí ničeho obávat). Kamarád se totiž na svět dívá nejen očima umělce, ale i ekologa. Například o Mexiku, které navštívil, aby, inspirován českým cestovatelem a botanikem Fričem, hledal zbytky pestré a divoké přírody, oněch deseti procent veškerých živočišných a rostlinných druhů, jež byla na území tohoto státu kdysi zastoupena, Kamarád říká, že vše je „zničeno, vypáleno, splaveno erozí“, stěžuje si na „hromady odpadků a mršin“ všude, včetně rezervací. „V dnešní době je svět zcela rozdělen, ovládnut a uzavřen sám do sebe,“ konstatuje fotograf s trpkostí, „vše je nějakým způsobem zasaženo, změněno či násilím vytrženo z původního stavu.“ Proto mu často nezbývá, než se snažit o vytváření jakési „virtuální“ reality nedotčené přírody a nálad, zde již neexistujících. Právě v Jižní Americe musel mnohokrát vybírat úhel svého záběru tak , aby výsledkem byla jakási iluze neporušené přírody, podle autorových slov „pohádka o tom, jak si myslí, že tato země původně vypadala“. Tento přístup může být zajisté i zdrojem kritiky, která třeba Kamarádovým fotografiím vytkne snahu uniknout skutečnosti eliminací jejích negativ. Nezpochybňuji jej, ale domnívám se, že je výsostnou doménou umělce, ukazovat realitu takovou, jakou ji vidí on sám. Sám to ostatně vystihuje dost jasně: „Fotografie není otiskem tzv. objektivní reality, ale autorskou interpretací místa, světla a okamžiku.“

Nejen Patagonie, Himálaj, Bilé Kordillery, saharské duny či Baltor v Pákistánu jsou pro Ladislava Kamaráda atraktivní. Působivé snímky dokáže stejně tak pořídit i v Krkonoších, Jizerských horách nebo Jeseníkách. Ať už se jedná o krajinářské snímky nebo detaily přírodnin či vody, vždy jim umí dodat neopakovatelné kouzlo genia loci. Možná tím jen bezděky naplňuje své fotografské krédo: „Fotit jsem se naučil sám a doporučuju každýmu, aby se nejdřív vyznal sám v sobě, protože fotografie, které dělá, jsou mimo jiné obrazem jeho osobnosti.“

(Ladislav Kamarád: MEZI ZEMÍ A NEBEM, ambit kláštera Řádu menších bratří františkánů, Jungmannovo náměstí, Praha 1, vstup 20/10, prodlouženo do 10. 3.)